ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1010.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1010/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. M. proti povinné O. J., zastoupené advokátem, odebráním věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 1767/2003, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č. j. 19 Co 321/2004-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí odebráním věci, maje za to, že obrana povinné založená na tvrzení, že věci postižené nařízeným výkonem rozhodnutí nemá u sebe, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí označeným důkazům a že výkon rozhodnutí se vztahuje i na součásti věci a na listiny, o kterých soudy nikdy nejednaly, není důvodná.
Povinná v dovolání namítla, že odvolací soud pochybil, pokud nepovažoval za relevantní její námitky, že věci postižené výkonem rozhodnutí nemá fakticky u sebe a že byly předány třetí osobě. Dle názoru dovolatelky se také jedná o pochybení soudu, pokud nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje i na listiny, které jsou potřebné k užívání věci, přestože v nalézacím řízení žádné listiny nebyly takto označeny. Dovolatelka dále zastává stanovisko, podle kterého exekuční titul (částečný rozsudek) není vykonatelný.
Dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně (§238a odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného proto plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocením námitek, jež dovolatelka v dovolání vznesla, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Prvotním předpokladem pro nařízení soudního výkonu je existence vykonatelného rozhodnutí; při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje (kromě podmínek řízení), zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné jak po stránce formální tak materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni. Při výkonu rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2000, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 7/2004).
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §345 odst. 1 o.s.ř. ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vydal nebo dodal oprávněnému věc, postará se předseda senátu o výkon rozhodnutí tím, že dá odebrat věc se vším, co k ní patří, povinnému a odevzdá ji oprávněnému. Podle ustanovení §345 odst. 2 o.s.ř. jestliže je k užívání odebrané věci třeba listiny, odebere se i tato listina povinnému a odevzdá se oprávněnému spolu s věcí, která byla povinnému odebrána. Podle ustanovení §345 odst. 3, věty první o.s.ř. nařízení výkonu rozhodnutí doručí povinnému vykonavatel při odebrání věci.
Z ustanovení §251 o.s.ř. mimo jiné vyplývá, že soud může nařídit výkon rozhodnutí jen k vynucení té povinnosti, která byla povinnému vykonatelným rozhodnutím uložena. Při zkoumání, jaká povinnost byla povinnému uložena, vychází při nařizování výkonu z výroku rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje (v případě potřeby vykládaného v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí); dokazování o tom, ke splnění jaké povinnosti má být výkon rozhodnutí nařízen, je nepřípustné. Výrokem rozhodnutí je soud ve vykonávacím řízení vázán a nemůže nařídit výkon rozhodnutí ke splnění jiné povinnosti, než kterou stanoví k výkonu navržené rozhodnutí.
Ukládá-li vykonatelné rozhodnutí povinnému, aby oprávněnému vydal nebo dodal věc, může být výkon rozhodnutí nařízen jen k odebrání té věci, která byla identifikována (popsána) ve výroku k výkonu navrženého rozhodnutí. Nařízený výkon rozhodnutí odebráním věci platí na všechny její součásti (§120 obč. zák.), ledaže by z toho, jak věc byla ve výroku rozhodnutí identifikována (popsána), bylo nepochybné, že povinnost k vydání (dodání) se na ně nevztahuje (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 2 Cdon 1364/96 ze dne 19. prosince 1997 uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1998 pod poř. č. 19).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že všechna tato kritéria při svém rozhodování bral v úvahu, a aplikoval je přiléhavě, v souladu s konstantní judikaturou. Exekučním titulem v předmětné věci je částečný rozsudek splňující formální a materiální předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, dle kterého je při nařízení výkonu rozhodnutí irelevantní, zda-li má povinná věci, jež jsou předmětem výkonu rozhodnutí, u sebe, nebo zda-li je předala osobě od oprávněné odlišné. Přisvědčit nelze ani námitce, že částečný rozsudek není exekučním titulem. Dle ustanovení §152 odst. 2 o.s.ř. může soud rozhodnut o celé projednávané věci. Jestliže je to však účelné, může soud rozsudkem rozhodnut jen o její části nebo o jejím základu. Pokud soud v nalézacím řízení seznal, že jsou pro právě uvedený postup splněny všechny předpoklady a částečný rozsudek vydal, nelze než dovodit, že takovéto rozhodnutí, poté co nabude právní moci a stane se vykonatelným, představuje exekuční titul ve smyslu ustanovení §251 o.s.ř. Akceptace opačného závěru by nezbytně vedla k otázce smysluplnosti vydávání částečného rozsudku a ve svém důsledku nepřímo také k nadbytečnosti rozhodování částečným rozsudkem. Nelze se také ztotožnit s právním názorem dovolatelky, dle něhož soud pochybil, pokud vztahuje výkon rozhodnutí i na věci a listiny, které jsou potřebné k užívání věci. Z ustanovení §345 odst. 1 o.s.ř. se podává, že nařízení exekuce se vztahuje i na součásti věci a na listiny, které jsou k užívání odebírané věci potřebné. Soud proto postupoval v souladu s platnou právní úpravou, pokud nařídil výkon rozhodnutí i na součásti věcí a listiny, které jsou potřebné k užívání věcí, přestože o nich nebylo v nalézacím řízení výslovně rozhodováno.
Dovolatelka tedy neotvírá právní otázky, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež by v konečném účinku mohly mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá).
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu