ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1279.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1279/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo náměstí 42, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 116/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 10.3.2004, č.j. 20 Co 46/2004-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že se z výkonu rozhodnutí (vedeného pod sp. zn. 1 E 171/99 ve prospěch žalovaného) vylučují nemovitosti, jež označil (budova a pozemek). Podstatu sporu spatřoval v tom, zda na stát – na základě ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. – přešel vymáhaný závazek ve výkonu rozhodnutí povinného Městského podniku služeb S., s.p., v likvidaci; jelikož se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že s nemovitostmi, na které je veden výkon rozhodnutí, nesouvisel, uzavřel, že na stát tento závazek nepřešel, a proto žalobkyně – coby třetí osoba odlišná od povinného – je aktivně legitimována k vylučovací žalobě podle §267 odst. 1 o.s.ř.
Ve včasném dovolání žalovaný (zastoupen advokátem) tento závěr zpochybňuje. Zjištěné okolnosti vzniku a obsahu kritického závazku vedou podle jeho názoru k úsudku opačnému, totiž že tento závazek podle §57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. na stát přešel. Odvolací soud se „nedostatečně vypořádal se skutkovým zjištěním“, že poskytnuté peněžní prostředky, resp. jejich část, byly podle výpovědi svědků použity i na zhodnocení předmětného nemovitého majetku, a proto se dovolatel „domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak – ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. – se mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště argumentace dovolatele, jsou proto v daných souvislostech nevýznamné.
To se zjevně týká i té, jejímž prostřednictvím dovolatel odůvodnil, proč má být napadené rozhodnutí zásadně (právně) významné, jestliže namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal se skutkovými zjištěními, k čemu peněžní prostředky, jež reflektuje vymáhaný závazek, povinný skutečně použil.
Tím dovolatel uplatnil námitky, podřaditelné zde nepoužitelným dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/, resp. odst. 3 o.s.ř.
Co do použitelného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) podává se ze samotného dovolání, že dovolatelem vyjádřená kritika právního posouzení věci vychází z předpokladu existence jiného („správně“ zjištěného) skutkového stavu. Nemůže-li se však, jak plyne z předchozího, skutkový základ, jenž byl odvolacím soudem fixován, v sledovaných souvislostech změnit, je zjevné, že tento předpoklad obstát nemůže, pročež pro hodnocení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je bezcenná i ta právní oponentura, která vychází právě z tohoto (jiného) skutkového základu.
Ani hodnocením ostatních námitek, jež se v dovolání naznačují (výklad ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb.), k pozitivnímu závěru o splnění podmínek přípustnosti dovolání dospět nelze. Právní závěry odvolacího soudu jsou soustředěny k zcela jedinečnému skutkovému základu, který prostor pro potřebné zevšeobecnění neotevírá. O existenci (dovoláním dotčené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů vůbec (jak se v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zjevně nejde.
Jelikož z připojeného spisu soudu prvního stupně sp. zn. 1 E 171/99 se podává, že na majetek v exekučním řízení povinného byl prohlášen konkurs, lze očekávat, že nároky účastníků předmětného řízení budou podrobeny zvláštnímu režimu, jenž se prohlášením konkursu zakládá.
Dodává se též, že – vzhledem k zásadě, že dovolací soud je vázán dovolacím důvodem – se Nejvyšší soud nezabýval jinými podmínkami úspěchu žaloby podle §267 odst. 1 o.s.ř. (zda žalobkyně má k postiženému majetku právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí); odpovídající otázky totiž dovolatel dovoláním neotevřel.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto – podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř – dovolání jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3, §224 odst. 1, §243b odst. 5, věty první, o.s.ř; žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu právo, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu