Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.07.2005, sp. zn. 20 Cdo 1760/2004 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1760.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1760.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1760/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněného Zemědělského družstva P. – Č. H., proti povinnému Zemědělskému družstvu M., zastoupenému advokátem, pro 6.803.037,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. Nc 3326/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, č.j. 29 Co 48/2004-20, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 9. 12. 2003, č.j. Nc 3326/2003-6, nařídil podle rozhodčího platebního rozkazu ze dne 20. 10. 2000, č.j. R 2/2000, vydaného rozhodcem Ing. J. B., k vymožení pohledávky 6.803.037,- Kč s příslušenstvím exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. J. D., soudního exekutora. Usnesením ze dne 4. 2. 2004, č.j. 29 Co 48/2004-20, Krajský soud v Praze v odvoláním napadeném rozsahu „změnil“ rozhodnutí soudu prvního stupně jen určením, že exekuci lze vykonat „postižením nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na LV č. 5918, pro obec a katastrální území P., vložených do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu P. pod čj. V11-12975/99 s právními účinky vkladu ke dni 15. 12. 1999,“ jinak je potvrdil. Podle odvolacího soudu jsou předpoklady pro nařízení exekuce splněny (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ex. ř.“), zejména uzavřel, že věcná legitimace povinného vychází z ustanovení §42a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jenobč. zák.“). Oprávněný se však nemůže domáhat uspokojení pohledávky z jakéhokoli majetku povinného, nýbrž jen z toho, který povinný nabyl kupní smlouvou ze dne 14. 12. 1999 od V.O.D.P., spol. s r. o. (subjektu exekučním titulem k plnění zavázaného), tedy právním úkonem, jenž byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 19 C 84/2001 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 158/2003) ve smyslu §42a odst. 1 obč. zák. prohlášen za neúčinný. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jeno.s.ř.“), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). V rámci prvního dovolacího důvodu vytýká, že odvolací soud neodložil provedení exekuce, ačkoli podmínky pro postup podle §266 odst. 2 o.s.ř. byly dány. Oproti závěru odvolacího soudu dovolatel – prostřednictvím druhého z dovolacích důvodů – prosazuje názor, podle něhož jediným důsledkem vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy může být navrácení vlastnických vztahů k nemovitostem, které panovaly před uzavřením smlouvy (oprávněný může požadovat provedení takového záznamu v katastru nemovitostí). V době, kdy soud vyslovil neúčinnost kupní smlouvy, byl již na majetek V.O.D.P., spol. s r. o., prohlášen konkurs, a protože nemovitosti, jež byly předmětem kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1999, zahrnul správce do konkursní podstaty úpadkyně, nemohou být exekučně postiženy. Ve zbylé části dovolání polemizuje povinný s rozsudkem, jímž byla kupní smlouva prohlášena neúčinnou, a upozorňuje na to, že jím nebyla vyřešena otázka náhrady za kupní cenu, kterou prodávající uhradil. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (viz čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., §130 ex. ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Formulace výroku rozhodnutí odvolacího soudu, tedy odkaz na ustanovení §219 nebo §220 o.s.ř., není sama o sobě významná; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999 pod č. 52, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny. Okolnost, že odvolací soud ve výroku výslovně odkázal i na rozsudek vyslovující neúčinnost právního úkonu a že zdůraznil důsledek plynoucí z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák., tj. možnost uspokojení pohledávky toliko z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nečiní z jeho usnesení měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného ustanovení. Je-li tedy napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Dovolatel otázky, jejichž řešení pokládá za zásadně právně významné, výslovně neformuloval, ovšem v rámci jím uplatněného důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se k přezkumu nabízí otázka, zda za situace, kdy na základě právního úkonu, který byl prohlášen neúčinným, nabyl nemovitosti od dlužníka oprávněného, je – místo toho, kdo je podle exekučního titulu osobou povinnou (V.O.D.P., spol. s r. o.) – v exekučním řízení věcně pasivně legitimován nabyvatel nemovitostí, a posouzení důsledků plynoucích z toho, že předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadkyně (V.O.D.P., spol. s r. o.). Odvolací soud shora nastíněné otázky vyřešil ve shodě s konstantní soudní praxí. Ta dovodila, že rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekuci), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku (osobě z exekučního titulu zavázané), nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2004 pod č. 69). Z ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že majetek patřící do konkursní podstaty (předmětné nemovitosti, které úpadkyně převedla povinnému) není postižitelný v tom smyslu, že výkon rozhodnutí (exekuci) nelze provést; jejímu nařízení však nic nebrání (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1998 pod č. 52, body XVII. a XXVI.). Námitky, které dovolatel směřoval proti (nalézacímu) řízení, jehož předmětem bylo prohlášení neúčinnosti kupní smlouvy (§42a obč. zák.), jsou v exekučním řízení bezcenné. Na tomto místě je třeba poznamenat, že v dovolacím řízení nelze přihlížet k novým skutečnostem a že základem přezkumu na podkladě tohoto mimořádného opravného prostředku je skutkový stav, z něhož vycházel při rozhodnutí o věci samé odvolací soud (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.). To, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2170/2003, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 158/2003 (jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o neúčinnosti kupní smlouvy), je důvodem zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. h/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. července 2005 JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/28/2005
Spisová značka:20 Cdo 1760/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1760.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20