ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2179.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2179/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně K. k. p. na S. proti žalovaným 1/ Ing. J. K., zastoupenému advokátem, a 2/ P. f. České republiky, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 1662/99, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, č.j. 30 Co 449/2001-145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, č.j. 30 Co 449/2001-145, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 3.4.2001, č.j. 6 C 1662/99-104, ve výroku uvedeném pod bodem I. a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil výrok, jímž ve vztahu k prvnímu žalovanému soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Odmítl především názor, že by věc měla být – v neprospěch žalobkyně – posuzována podle zvláštního zákona č. 298/1990 Sb., resp. podle §32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a dospěl k závěru, že její vlastnictví je dáno proto, že – oproti předpokladu žalovaných – je nepozbyla ani na základě zákona č. 142/1947 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k nabytí vlastnictví podle tohoto předpisu bylo nutné, aby stát vyjádřil kvalifikovaně vůli majetek znovu zabraný převzít, a to se mohlo stát pouze na základě „pravomocného rozhodnutí příslušného úřadu správního, v daném případě Ministerstva zemědělství“, a to ať již jde o poměry před či po 1.1.1951 o převzetí“; faktické převzetí nemovitostí státem, stejně jako existence poznámky zamýšleného převzetí v pozemkových knihách, jsou podle jeho názoru nepostačující. Stát se nemohl stát jejich vlastníkem ani vydržením, neboť není splněna podmínka řádné držby, resp. dobré víry.
První žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř, za otázky zásadního právního významu označil posouzení, zda „s ohledem na zákon č. 338/1991 Sb. lze se domáhat vlastnictví k tzv. církevnímu majetku dle obecných předpisů, zda v době účinnosti obecného zákoníku občanského platilo bezvýjimečně, že vlastnictví se mohlo nabýt pouze vkladem do veřejných knih, nebo zda v případě přechodu vlastnictví podle předpisů o pozemkové reformě a její revizi byla tato zásada prolomena a vlastnictví se nabývalo převzetím a dále zda převzetí takového majetku muselo být bezpodmínečně provedeno správním aktem“. Dovolatel namítl, že zákonem č. 338/1991 Sb. byla „provedena obnova tzv. církevního majetku a to výčtovým způsobem“, v důsledku čehož se žalobkyně nemůže domáhat obecných občanskoprávních předpisů. Podle názoru dovolatele nebylo k převzetí majetku, podrobeného revizi první pozemkové reformy, státem třeba správního aktu, neboť žádný z příslušných právních předpisů tuto podmínku nestanoví a dobová judikatura nadto dovodila, že postačí převzetí „jakékoli“, a to dokonce „jakkoli vadné“. Důkazy, jež byly v řízení provedeny, svědčí tomu, že nemovitosti stát fakticky převzal, a to v souladu s dobově platnými předpisy.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolání bylo podáno neoprávněnou osobou; prioritní je podle jejího přesvědčení, zda „je ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. dán naléhavý právní zájem na vydání požadovaného určovacího výroku“, neboť vzhledem k tomu, že první žalovaný nabyl dotčený majetek v rozporu s ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., a tedy neplatně, nejsou v dané věci dotčeny „oprávněné zájmy či zákonné nároky“ dovolatele. V dalším textu obsáhlého odůvodnění vyjádření, se žalobkyně ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, připojujíc i jinou než jimi užitou argumentaci.
Podle 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Pozitivní závěr o zásadním právním významu se (v dané věci) vskutku pojí s otázkou, zda k přechodu vlastnictví na stát bylo zapotřebí, aby byla splněna podmínka existence „správního rozhodnutí, jímž by byla vyjádřena vůle státu konkrétní nemovitosti převzít, vydaného Ministerstvem zemědělství“, a to proto, že ji soudy obou stupňů posoudily nesprávně, resp. v rozporu s právními názory, jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (ostatní právní otázky potřebný znak zásadního významu nemají).
O nesprávně právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26.9.2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001, uveřejněném pod č. 186/2002 v časopise Soudní judikatura, formuloval závěr, že k tomu, aby došlo k přechodu vlastnictví na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi právní pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 142/1947 Sb.), ku dni 1.1.1951, resp. po tomto datu, nebylo zapotřebí ani (dřívějšího) výroku správního úřadu podle ustanovení §33 písm. d/ zákona č. 95/1871 ř.z., knihovního zákona.
Tento rozsudek se týká věci týchž účastníků řízení (první žalovaný zde vystupoval jako vedlejší účastník na straně druhého žalovaného), jež vycházela z obdobných skutkových poměrů a také právní argumentace užitá soudy i účastníky je tam i zde shodná; jelikož ani Nejvyšší soud nemá důvod tehdejší právní názory opustit, vyjadřuje je i v dané věci ve shodě s nimi.
Zákon č. 142/1947 Sb. podrobil revizi úpravu pozemkového vlastnictví provedenou podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (tzv. „zákona záborového“), a předpisů provádějících, a to ohledně majetku, vymezeného v ustanovení §1 písm. a/ až d/, odst. 2, 3.
Podle §2 zákona č. 142/1947 Sb. podléhají revizi rozhodnutí a opatření (včetně rozhodnutí o přídělu, popř. též přídělových listin), vydaná podle označených právních předpisů příslušnými orgány (odst. 1); provést revizi a vydat rozhodnutí o jejím výsledku (odst. 2) příslušelo ministerstvu zemědělství, jež rozhodovalo podle usnesení revisní komise (odst. 3). Revisní komise neměla povahu veřejného správního orgánu, a rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení bylo považováno za samostatný správní akt ministerstva zemědělství.
Podle §4 odst. 1 ministerstvo zemědělství zrušilo rozhodnutí podle ustanovení §3 písm. a/ záborového zákona, kterým byly vyloučeny zabrané objekty ze záboru, jestliže shledalo, že u vyloučeného objektu nebyly v počáteční den účinnosti záborového zákona splněny předpoklady „podle tohoto usnesení“, dále zrušilo též rozhodnutí o propuštění půdy ze záboru podle §11 záborového zákona, jakož i o ponechání zabrané půdy podle §20 přídělového zákona (zákona č. 81/1920 Sb.), jestliže při revizi shledalo, že nebyly splněny zákonné podmínky, aby půda byla propuštěna nebo ponechána.
Podle §4 odst. 3 zrušením těchto rozhodnutí stávají se nemovitosti ze záboru vyloučené nebo propuštěné (ponechané) opět zabranými „ačli v případech uvedených v odstavci 2 nebude vydáno nové rozhodnutí o propuštění podle §11, věty druhé záborového zákona nebo o ponechání podle §20 přídělového zákona“.
Zákon nestanovil lhůtu, ve které měla být revize provedena; uvádělo se, že doba revize skončí dnem, kdy vlastníkovi bylo doručeno rozhodnutí o revizi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2000, sp. zn. 24 Cdo 1232/98).
Zákon č. 142/1947 Sb. je dosud platný; jeho ustanovení se však nepoužijí ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (§32 odst. 1).
Vzhledem ke svému účelu (revizi postupů podle jiných předpisů) neupravoval zákon č. 142/1947 Sb. podrobněji konkrétní postupy přechodu dotčeného vlastnictví na stát, neboť zrušením výše uvedených rozhodnutí, a tím důsledkem, že se dotčené nemovitosti staly „opět zabranými“, se logicky uplatnily postupy, jež zakotvily předpisy předchozí, jmenovitě zmiňovaný zákon záborový, jakož i zákon náhradový (zákon č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový); podle §17 zákona č. 142/1947 Sb. se pro řízení podle něho měly přiměřeně užít předpisy záborového zákona a zákonů jej doplňujících. Uvedené platilo, pokud zákon č. 142/1947 Sb. nestanovil (přesto) jinak.
Při hodnocení podmínek, za nichž mohl stát nabýt vlastnictví na základě zákona č. 142/1947 Sb., bylo proto nutné mít na zřeteli především ty, jež stanovily zákony č. 215/1919 Sb. a č. 329/1920 Sb.
Oba soudy vycházely z toho, vykládajíce pojem „převzetí“ nemovitostí, užívaný těmito předpisy, že - do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku - bylo nutnou podmínkou nabytí vlastnictví státem k nemovitostem „opět zabraným“ podle zákona č. 142/1947 Sb., aby došlo k řádnému zápisu do veřejných knih k tomu určených podle ustanovení §431 obecného zákoníku občanského ze dne 1.6.1811 (ku vkladu vlastnického práva neboli intabulaci).
Oproti tomu dovolatel namítá, a odkazuje na dobovou judikaturu, že postačilo „převzetí“ faktické „jakékoli“, a to dokonce „jakkoli vadné“.
Tento spor, interpretovaný dobovou i současnou právní literaturou nejednoznačně, však pro výsledek posuzované věci význam nemá.
Tzv. intabulační princip byl totiž opuštěn dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který umožnil v ustanovení §111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou, a ustanovením §114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy.
Důsledky toho, pro právní jednání do uvedeného data nedokončená (vkladem do pozemkových knih), byly již v soudní praxi popsány (viz Ze zprávy o rozhodování soudů ve věcech vlastnického práva k nemovitostem bývalého Nejvyššího soudu SSR, Cpj 69/82, uveřejněné ve Sborníku Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státní notářstvím, IV, SEVT Praha, 1986, část první, strana 158, Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu České republiky, uveřejněný pod č. 166/1995 Sb. a další).
V posledně uvedeném nálezu kupř. Ústavní soud uvedl - posuzuje příbuzný problém - že po účinnosti občanského zákoníku (1.1.1951) zůstalo jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Přeneseno do poměrů dané věci to implikuje otázku, jaké podmínky musely být splněny - v postupech podle téhož zákona - pro to, aby stát k „opět zabraným“ nemovitostem (na základě rozhodnutí podle §2 odst. 2, §4 odst. 3 zákona č. 142/1947 Sb.) nabyl vlastnictví - rovněž - dnem 1.1.1951, případně později.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb. (ve spojení s §7 vládního nařízení č. 194/1947 Sb., o soupisu pozemkového majetku pro revisi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení ve veřejných knihách) se na návrh ministerstva zemědělství, učiněný na základě soupisu pozemkového majetku dle §1, vyznačilo ve veřejných knihách, že jde o majetek, který jest předmětem revize (míní se tím tzv. „poznámka revise“, obdoba k §16 záborového zákona, o uvedení v patrnost zabraného majetku knihovní poznámkou).
Podle §2 zákona č. 329/1920 Sb. oznámil pozemkový úřad (resp. ministerstvo zemědělství) vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho nemovitosti se rozhodl převzít podle svého pracovního plánu.
Podle §13 zákona č. 215/1919 Sb. bylo nutné před skutečným převzetím osobám, které do té doby hospodaří na půdě, o jejíž převzetí jde, dát výpověď; podrobnosti stanovil zákon náhradový v ustanovení §12 a násl.
Z ustanovení §14 bodu 2 zákona č. 329/1920 Sb. o převzetí bez předchozí výpovědi, na základě dohody s vlastníkem, dovodila dobová praxe i postup „dobrovolným odevzdáním“ nemovitostí vlastníkem a převzetí státem, jež „děje se protokolem sepsaným při zemědělské půdě na dvoře nebo statku, a při lesní půdě u ředitelství velkostatku, k nimž půda hospodářsky patřila. Protokol obsahuje prohlášení obou stran, že jedna z nich držbu pozemků odevzdává a druhá přejímá“ (viz Hácha, E., Hoetzel, J., Weyr F., Laštovka, K., :Slovník veřejného práva československého, svazek III, Brno 1934, Nakladatelství: Polygrafia – Rudolf M. Rohrer – Brno, str. 359, reprint, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2000).
Oba soudy však měly za to, že k přechodu vlastnictví na stát bylo zapotřebí, aby byla splněna (jiná) podmínka, aby „byla vyjádřena vůle státu konkrétní nemovitosti převzít“, k čemuž bylo zapotřebí „pravomocného rozhodnutí příslušného úřadu správního, v daném případě Ministerstva zemědělství“, a to ať před účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nebo poté.
S tímto závěrem se ztotožnit nelze.
A to již – a v prvé řadě – proto, že jej odvolací soud - nikterak (blíže) - nezdůvodnil. Není zřejmé, jaké rozhodnutí, jímž stát měl vyjádřit vůli revizí dotčený majetek převzít, měl na mysli, a v jakém právním předpisu by takové rozhodnutí mělo mít své zakotvení, resp. nalézat potřebnou oporu. Chybí ostatně i úsudek, proč je vyloučeno, aby jím bylo rozhodnutí podle §4 odst. 1, 2 zákona č. 142/1947 Sb. (proč je nelze považovat za rozhodnutí o výsledku revize pozemkové reformy ve smyslu jeho §2 odst. 1), zejména vzhledem k účinkům podle §4 odst. 3 tohoto předpisu, a případně i k tomu, že podle §26 náhradového zákona platilo, že v případech předchozí poznámky zamýšleného převzetí zabraného majetku soudy „provedou vklad vlastnického práva pro stát již „na návrh pozemkového úřadu“, a to (jen) „s odvoláním na §1 záborového zákona“ (existenci rozhodnutí, jímž „byl obnoven původní zábor“, pokládá odvolací soud zřejmě za zjištěnou).
Odvolací soud rovněž nevysvětlil, dospěl-li k závěru, že stát nenabyl vlastnictví dříve, proč totéž podle jeho názoru platí i pro období po 1.1.1951, jestliže (zřejmě) připouští, že účinností zákona č. 141/1950 Sb. nastala v právním režimu nabývání vlastnictví (k nemovitostem) změna potud, že napříště intabulace (coby způsobu nabytí) třeba nebylo.
Co mělo být splněno pro přechod vlastnictví na stát ku dni 1.1.1951, resp. po tomto datu, vysvětluje část právní literatury tak, že „převzetí“ nemovitosti (po odpadnutí
podmínky intabulace) pak je „tím, co zbylo“, a tím má být tzv. vkladní listina, již v případě zabraných nemovitostí podle předpisů o pozemkové reformě představuje „výrok správního úřadu, jenž je soudně vykonatelný“.
Tento názor – jako takový – však přijmout nelze; vystihuje totiž tendenci přenášet - logicky i právně nepřípustně - instituty předchozího právního režimu (nabývání vlastnictví) do režimu následně účinného, v němž již oporu neměly. „Výrok správního úřadu, jenž je soudně vykonatelný“, totiž není zde ničím jiným, než podmínkou právě toho vkladového režimu nabývání vlastnictví k nemovitostem, který byl ku dni 1.1.1951 opuštěn. Po 1.1.1951, nebylo-li třeba vkladu, nebylo třeba ani „výroku správního úřadu“ (srov. §33 písm. d/ zákona č. 95/1871 ř.z., knihovního zákona), a jeho existence, případně neexistence, tudíž – sama o sobě – být rozhodnou nemůže.
Z toho samotného samozřejmě neplyne, že by tím byl otevřen rozpor „s právem civilizovaných zemí“, resp. s ochotou (Nejvyššího soudu) k „nezákonnosti“ či jejímu „legalizování“, jak se domnívá žalobkyně.
Nejen to, že odvolací soud nevysvětlil, o jaké rozhodnutí „příslušného úřadu správního“ má jít, resp. že jím stěží může být rozhodnutí podle §33 písm. d/ zákona č. 95/1871 ř.z., ale jsou zde i okolnosti další, jež činí pochybným kategorický závěr o potřebnosti takového rozhodnutí.
Ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 142/1947 Sb. totiž stanovilo, že při provádění knihovního pořádku na veškeré půdě zabrané a přidělené lze užít přiměřeně ustanovení zákona č. 90/1947 Sb., jež vyjmenovává, a to včetně §11 odst. 1 a 2. Podle těchto ustanovení jsou vkladnými listinami nejen „rozhodnutí“, nýbrž i „prohlášení fondu anebo jiného příslušného úřadu“, resp. „protokol sepsaný u fondu a podepsaný vlastníkem…“ (podle §18 písm. b/ zákona č. 142/1947 Sb. se „fondem“ zde rozumí zásadně ministerstvo zemědělství). Požadavek „ rozhodnutí“ se zde tudíž neklade bezvýjimečně.
Právní názor, který byl pro odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) rozhodující, tedy za správný mít nelze (není vyloučeno, že jen dosud). Jelikož na něm však napadené rozhodnutí spočívá, je namístě závěr, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl zde uplatněn důvodně.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolací soudu je správné, Nejvyšší soud je zrušil; (§243b odst. 2 o.s.ř.); jelikož stejnou vadou nesprávného právního posouzení trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu