Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2005, sp. zn. 20 Cdo 2252/2004 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2252.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2252.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2252/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a.s, proti povinnému R. H., prodejem movitých věcí, pro 8.387,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 48 E 4/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2004, č.j. 10 Co 484/2004-26, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2004, č.j. 10 Co 484/2004-26, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12.3.2004, č.j. 48E 4/2003-9 se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil nařízený výkon vykonatelného rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14.11.2000, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit dlužné telekomunikační úhrady v celkové výši 8.387,10 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že lhůta k výkonu správního rozhodnutí, již zakotvuje ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, se uplatní nejen ve správním výkonu, nýbrž i v řízení o výkon rozhodnutí před soudem. Proto i zde, jestliže tato lhůta uplynula, musí být nařízený výkon zastaven (§268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na to, že soudní praxe při posuzování rozhodné právní otázky není jednotná. Tím, že právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem, jež se spravuje obchodním hmotným právem, včetně jeho úpravy promlčení (§387 až 408 obch. zák.), nemůže podle názoru dovolatelky – v řízení o soudní výkon rozhodnutí – být aplikován §71 odst. 3 správního řádu, jak uvažovaly soudy obou instancí; účel tohoto ustanovení je totiž naplněn již samotnou použitelností institutu promlčení. Jinak by ostatně oprávněná nemohla vymoci své právo, ačkoli není ani promlčeným, resp. ani nezaniklo, neboť z §71 odst. 3 správního řádu plyne jen to, že správní rozhodnutí po uplynutí stanovené doby nemůže být podkladem nuceného výkonu. Kritice právního názoru odvolacího soudu napomáhá podle dovolatelky i to, že v důsledku úpravy obsažené v části páté občanského soudního řádu by „nepochybně mohlo dojít k situaci, že správní rozhodnutí přiznávající určité soukromé právo by bylo možné vykonat pouze ve lhůtě dle ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, zatímco zcela totožné soukromé právo, přiznané soudním rozhodnutím, by bylo možno vykonat v delší lhůtě dle pravidel obsažených v obchodním zákoníku“. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně. Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím dle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Dovoláním je otevřena otázka, v jaké lhůtě lze v soudním řízení vykonat rozhodnutí vydané ve správním řízení, resp. zda se i v případech, kdy vykonávané správní rozhodnutí bylo vydáno ve věci povahy soukromoprávní (o nárocích soukromého, tj. občanského nebo obchodního práva), uplatní ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, anebo (naopak) až důsledky soukromoprávního institutu promlčení. Nejvyšší soud (senát 20 Cdo) tuto otázku – v mnoha vydaných rozhodnutích – posuzoval ve shodě s právním názorem, který v dané věci vyjádřil odvolací soud, a v důsledku toho, pokládaje soudní praxi za usměrněnou a konstantní, dovolání oprávněné (směřující tím proti rozhodnutí, jež zásadní právní význam nemá) jakožto nepřípustná vícekrát odmítl (§238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), vycházeje - především - z následujících úvah. Podle §21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 30.6.2000), při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle tohoto zákona se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (podle poznámky pod čarou je tímto předpisem zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Podobně stanovilo ustanovení §102 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu. Vykonávané rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu je rozhodnutím předjímaným prve uvedeným předpisem, a bylo vydáno - podle něho - k tomu oprávněným orgánem. Jakožto správní rozhodnutí je způsobilým titulem nejen pro výkon rozhodnutí podle §71 a násl. zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správního řádu“), nýbrž i titulem soudního výkonu rozhodnutí podle §274 písm. f/ o.s.ř. Podle §71 odst. 3 správního řádu lze rozhodnutí vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Že je toto ustanovení použitelné i v řízení o výkon rozhodnutí podle §251 a násl. o.s.ř., bylo považováno za součást konstantní soudní praxe nejméně od publikace usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp. zn. 11 Co 84/72 (pod č. 19/1973) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zde byl vyjádřen právní názor, že rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. Shodně se podává z rozhodnutí dalších, jmenovitě z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30.11.1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněného ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27.3.1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněného pod č. 6/1989 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i mnoha rozhodnutí nedávných, resp. současných (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu z 13.1.1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1999, a usnesení z 28.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněné pod č. 11/2000 tamtéž). V odůvodnění usnesení ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněného pod č. 44/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „důsledkem uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v průběhu exekučního řízení (ať již před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím) je … rozhodnutí, jímž se návrh na nařízení výkonu zamítá, nebo rozhodnutí, jímž se (již nařízený) výkon zastavuje (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.)“. Uvedená doba stanovená k výkonu správního rozhodnutí je dobou, během níž musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno. Názor, že je k dispozici „ústavně konformní“ výklad §71 odst. 3 správního řádu, jímž by jeho použití bylo vyloučeno z řízení o soudní výkon rozhodnutí (a naopak vyhrazeno jen výkonu správnímu), uvádí se v rozhodnutích senátu 20 Cdo, neobstojí. Potřebu a důvod „ústavně konformního“ výkladu totiž - a bezpochyby - nelze založit na tom, zda soud v konkrétním případě postupoval (resp. bude postupovat) při provádění výkonu soustředěně (efektivně) či nikoli. Není ani důvod – z hlediska míry ochrany zájmu na faktickém vymožení správním rozhodnutím přiznaného plnění – rozlišovat mezi vymáháním podle občanského soudního řádu a podle řádu správního; ani ve správním výkonu nelze vyloučit, že nastanou (oprávněnému nepříznivé) důsledky úpravy podle §71 odst. 3 správního řádu, pročež „ústavně konformnímu“ výkladu, jež má dovolatelka na mysli, by nemohlo odpovídat nic jiného, než toto ustanovení z užití vyloučit vůbec (pak ovšem již nejde o jeho „výklad“). Ani Nejvyšší soud dosud nepochyboval, že ustanovení §71 odst. 3 správního řádu plní obdobnou funkci jako promlčení titulem přiznaného práva; oproti promlčení práva vychází z koncepce, že marným uplynutím jím stanovené doby pozbývá titul způsobilosti být podkladem výkonu rozhodnutí, v důsledku čehož návrh na nařízení výkonu třeba zamítnout, případně nařízený výkon rozhodnutí zastavit (§268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Oba instituty mohou obstát vedle sebe; to by se zřetelně projevilo tehdy, kdyby doba k „způsobilosti být titulem“ byla delší než doba promlčecí. Okolnost, že je tomu v konkrétní (účinné) právní úpravě jinak, na tom – uzavíral Nejvyšší soud – nic nemění. Interpretace ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, kterou prosazuje dovolatelka, měl Nejvyšší soud za již zjevně contra legem; stanoví-li se zde, že správní rozhodnutí lze vykonat jen do určité doby, platí to pro správní rozhodnutí vůbec; je vyloučeno (z důvodů gramatických, resp. logických) se chovat tak, jakoby to platilo jen pro správní rozhodnutí některá. Takový závěr přesahuje hranice možností jakéhokoli výkladu. Vzhledem k délce doby, kdy způsobilost být podkladem výkonu správní rozhodnutí má, neměl Nejvyšší soud důvod mít konstantní výklad namítaného institutu za rozporný s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani vzhledem k okolnosti, že se běh doby podle §71 odst. 3 správního řádu zahájením řízení o výkon rozhodnutí nepřerušuje. Dne 16.2.2005 však vydal velký senát Nejvyššího soudu usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, v němž dospěl k závěrům odlišným. Tato okolnost s sebou nese dva významné důsledky. Za prvé, dovolání v dané věci již nutno mít za přípustné (§238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., viz výše), a za druhé, že – v zájmu naplnění smyslu a účelu ustanovení §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – se senát 20 Cdo jinému právnímu názoru podrobil, a svoji rozhodovací praxi mu uzpůsobuje. V dalším tudíž Nejvyšší soud (senát 20 Cdo) z usnesení jeho velkého senátu ze dne 16.2.2005, č.j. 31 Cdo 1966/2004-59, již jen opisuje; v jeho odůvodnění se uvádí: „Podle ustanovení §71 odst. 3 správního řádu rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti (odstavec 1). V rozhodovací činnosti soudů byl přijat a nadále je považován za správný právní názor, uvedený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972 sp. zn. 11 Co 84/72, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, podle něhož „rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.“. Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu nedochází k „prekluzi samotného subjektivního práva oprávněného“. Uvedené ustanovení - jak je zřejmé již z jeho znění - stanoví jen lhůtu, po kterou lze rozhodnutí vykonat, a nijak se nedotýká osudu práva, které jím bylo přiznáno; jejím uplynutím tedy právo nezaniká, avšak není možné je úspěšně vymáhat cestou výkonu tímto způsobem „prekludovaného“ rozhodnutí. Povinnost platit stanovené úhrady, popřípadě poplatky za používání telekomunikačních zařízení byla zákonem č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, který nabyl účinnosti dnem 1.7.1964, stanovena každému, kdo používá jednotné telekomunikační sítě nebo telekomunikačních výkonů nebo jemuž organizace spojů zřizují, svěřují k užívání, popřípadě udržují telekomunikační zařízení (srov. §8 odst. 1 tohoto zákona). Rozhodování o této povinnosti, vyplývající přímo ze zákona, bylo svěřeno organizacím spojů, které přitom postupovaly podle „předpisů o správním řízení“ (srov. §21 tohoto zákona). Úhrady a poplatky za užívání telekomunikačních zařízení se stanovily podle tarifů nebo jiných cenových opatření a uživatelé byli povinni je platit bez vydání zvláštního rozhodnutí (srov. §7 odst. 1 vyhlášky č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, ve znění vyhlášky č. 148/1984 Sb.). Telefonní řád (naposledy vydaný vyhláškou č. 108/1982 Sb., doplněnou vyhláškou č. 40/1988 Sb.) současně stanovil, že dlužné úhrady je účastník povinen zaplatit bez vydání zvláštního rozhodnutí a že nezaplacené úhrady vymáhají organizace spojů na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků (srov. §31 odst. 10 a 12 vyhlášky č. 108/1982 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že povinnost platit úhradu a poplatky za používání telekomunikačních zařízení vyplývala přímo ze zákona každému jejich uživateli a že dlužné úhrady a poplatky vymáhaly organizace spojů na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků; organizace spojů přitom vystupovaly jak v roli organizace, jejichž hospodářský výsledek závisel na platbách za používání telekomunikačních zařízení, tak i jako orgán státní správy, který byl pověřen plnění povinností uložených uživatelům telekomunikačních zařízení zákonem vymáhat. Při vymáhání dlužných úhrad a poplatků za používání telekomunikačních zařízení cestou soudního výkonu rozhodnutí byl v rozhodovací činnosti soudů přijat názor, že výkaz dlužných telekomunikačních poplatků lze vykonat jen ve lhůtě tří let od splatnosti jednotlivých úhrad (na základě povinnosti dlužníka stanovené právním předpisem), které jsou uvedeny v tomto výkaze sestaveném příslušným orgánem spojů (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27.3.1987 sp. zn. 4 Cz 26/87, který byl uveřejněn pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989). Dnem 24.4.1992 nabyl účinnosti zákon č. 150/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Uvedený zákon nadále zachoval povinnost uživatelů platit přímo ze zákona úhrady a poplatky za používání telekomunikačních zařízení, zrušil však oprávnění organizací spojů vymáhat dlužné úhrady a poplatky pomocí výkazu dlužných telekomunikačních poplatků; současně založil příslušnost k rozhodování o těchto otázkách pro federální ministerstvo spojů a „orgány státní správy telekomunikací, které stanoví zákony národních rad“ s tím, že při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (srov. §21 odst.1 a 2 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb.). Po zániku ČSFR přešla uvedená kompetence na Ministerstvo hospodářství a od 1.11.1996 na Ministerstvo dopravy a spojů (fakticky ji ovšem vykonávala jejich organizační složka Český telekomunikační úřad). Dnem 1.7.2000 nabyl účinnosti zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, který svěřil rozhodování nově zřízenému Českému telekomunikačnímu úřadu. Po účinnosti zákona č. 150/1992 Sb. došlo rovněž ke změnám v oblasti spojů, neboť došlo k institucionálnímu oddělení činností telekomunikačních od poštovních a posléze k odstátnění a privatizaci úseku telekomunikací; tyto změny vyústily ve stav, že telekomunikační služby začaly místo organizací spojů poskytovat a nadále poskytují právnické osoby, a to na základě smluv uzavíraných s uživateli těchto služeb. Právní vztah mezi poskytovatelem a uživatelem telekomunikačních služeb tedy přestal být - oproti právní úpravě účinné do 24.4.1992 – vztahem „veřejnoprávním“ a stal se vztahem ze „soukromého práva“. Nezaplatil-li uživatel úhradu za použité telekomunikační služby řádně a včas, nebylo nadále možné ji vymáhat bez rozhodnutí na základě výkazu dlužných telekomunikačních poplatků, ale jen podle vykonatelného rozhodnutí vydaného Federálním ministerstvem spojů a po 1.1.1993 Ministerstvem hospodářství, Ministerstvem dopravy a spojů a posléze Českým telekomunikačním úřadem podle právních předpisů o správním řízení (§21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb. ve znění zákona č. 150/1992 Sb., §102 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.). Závěry judikatury soudů založené na právní úpravě v oblasti telekomunikací účinné do 24.4.1992 proto nadále nelze použít. …je významné, že oprávněný poskytl povinnému telekomunikační službu na základě smlouvy (tedy „soukromoprávního vztahu“) a že o povinnosti povinného zaplatit mu za tuto službu úhradu rozhodl v souladu se zákonem správní úřad (Ministerstvo dopravy a spojů) rozhodnutím vydaným podle právních předpisů o správním řízení (podle správního řádu). Při úvaze, zda i na výkon takového rozhodnutí dopadá ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, je třeba v první řadě přihlédnout k povaze právního vztahu mezi účastníky. Bez ohledu na to, vznikl-li mezi účastníky na základě smlouvy obchodní závazkový vztah nebo občanskoprávní vztah, je nepochybné, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení (srov. §387 odst. 2 obchodního zákoníku, §100 odst. 2 občanského zákoníku). Jde-li o vztah občanskoprávní, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 občanského zákoníku); bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první občanského zákoníku). Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§112 občanského zákoníku). Jedná-li se mezi účastníky o obchodní závazkový vztah, platí, že promlčecí doba činí čtyři roky (§397 obchodního zákoníku), že promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (§392 odst.1 věta první obchodního zákoníku) a že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§402, §403 odst. 1 obchodního zákoníku). Právní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku výslovně uvažuje – jak vyplývá z jeho ustanovení §387 a násl. – jen s uplatněním práva v soudním nebo rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že práva z obchodně závazkových vztahů se podle zákona uplatňují i u jiných orgánů (například správních úřadů), platí uvedená ustanovení analogicky i pro případ, že věřitel zahájil v souladu se zákonem za účelem uspokojení nebo určení svého práva řízení před jiným příslušným orgánem. Okolnost, že zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích (zrušený s účinností od 1.7.2000 zákonem č. 151/2000 Sb. a ani vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, nebo vyhláška č. 108/1982 Sb., kterou se vydává Telefonní řád [zrušené vyhláškou č. 203/2000 Sb.] neobsahovaly „žádnou speciální úpravu promlčení nároku na úhradu za telekomunikační služby“, je proto nerozhodná, neboť promlčení práva na úhradu za poskytnuté telekomunikačních služeb vyplývá z občanského nebo obchodního zákoníku, a to podle toho, o jaký právní vztah v konkrétním případě jde. Promlčení práva z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu je imanentní obsahu těchto právních vztahů. Bylo-li právo z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu v souladu se zákonem přiznáno vykonatelným rozhodnutím vydaným příslušným správním úřadem podle právních předpisů upravujících správní řízení (správního řádu), nelze z hlediska způsobilosti takového rozhodnutí k výkonu pominout, že uplatněním práva (včetně práva pravomocně přiznaného) u příslušného orgánu přestává (podle občanského a obchodního zákoníku) běžet promlčecí doba a že pravomocným přiznáním práva se nesmí (ve srovnání se stavem, jaký tu byl před zahájením řízení u příslušného orgánu) zhoršit právní postavení věřitele ve vymahatelnosti jeho práva. Ve vztahu k témuž právu nelze za této situace dobře uvažovat o tom, že by správní rozhodnutí nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu (a běh této lhůty nestaví ani zahájení řízení o výkon rozhodnutí), zatímco promlčecí doba u práva, které bylo tímto rozhodnutím přiznáno, ještě neuplynula (a z důvodu stavení promlčecí doby během řízení ani uplynout nemůže, pokračuje-li věřitel řádně v řízení), že by tedy právní postavení věřitele bylo po pravomocném přiznání jeho práva obtížnější než dříve. Přihlédne-li se současně k tomu, že rozhodnutí správního úřadu vytváří pro uplatnění téhož práva v novém správním řízení (z něhož by případně mohlo vyjít nové rozhodnutí o tomtéž právu) překážku věci pravomocně rozhodnuté, mohl by nastat stav, kdy sice právo není promlčené (a z tohoto pohledu je lze úspěšně vymáhat), avšak z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu rozhodnutí právo přiznávající nelze vykonat (a není tedy možné vynutit splnění práva proti vůli povinného). Takovýto závěr by ve svých důsledcích vedl podle názoru dovolacího soudu až k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae) věřiteli, který by se nemohl domoci svého práva, ačkoliv při jeho uplatňování (vymáhání) postupoval v souladu se zákonem. V této souvislosti nelze nepřihlédnout též k tomu, že ve věci zaplacení úhrady za poskytnuté telekomunikační služby, o níž bylo pravomocně rozhodnuto příslušným správním úřadem, může účastník správního řízení (věřitel nebo dlužník), který tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního úřadu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, podat od 1.1.2003 u soudu žalobu, jíž bude požadovat, aby o téže věci rozhodl soud (srov. §244 a násl. o.s.ř.); v řízení o této žalobě soud o věci znovu rozhodne, dospěje-li k závěru, že správní úřad o ní nerozhodl správně, přičemž jeho rozsudek nahradí rozhodnutí správního úřadu v takovém rozsahu, v jakém je jím dotčeno (srov. §250j o.s.ř.). Ohledně práva na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby tedy může dojít k tomu, že bude přiznáno buď rozhodnutím správního úřadu nebo rozsudkem soudu a že v závislosti na tom bude (by mohlo být) odlišně uplatňováno ve vykonávacím řízení, neboť na rozsudek soudu o tomto právu ustanovení §71 odst.3 správního řádu nepochybně nedopadá. Rozlišování ve vymahatelnosti přiznaného práva jen podle toho, zda stejné právo bylo přiznáno rozhodnutím správního úřadu nebo přisouzeno rozsudkem soudu, by založilo nerovnost v právním postavení účastníků, která je v právním státě nepřijatelná. …(je namístě proto dospět)…k závěru, že ustanovení §71 odst. 3 správního řádu se neuplatní při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jestliže jím bylo přiznáno právo, které podléhá podle hmotného práva je upravující promlčení. Právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat tím, že ustanovení §71 odst. 3 správního řádu (a ani jiné zákonné ustanovení) uvedená práva z jeho uplatnění výslovně nevylučuje. Právní předpisy nelze vykládat jen podle jejich jazykového vyjádření, ale také (a především) systematickým a logickým výkladem. Kdyby jazykový výklad ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí správních orgánů o právech soukromoprávní povahy, jež podléhají promlčení, měl vést (mohl vést) – jak uvedeno výše – až k porušení základních práv fyzických a právnických osob a pravidel spravedlivého procesu, nelze takový závěr připustit; za pomocí systematického a logického výkladu (provedeným ústavně konformním způsobem) je třeba naopak dovodit, že aplikace ustanovení §71 odst. 3 správního řádu nemůže při soudním výkonu rozhodnutí přinášet újmu právům oprávněného, vyplývajícím z občanského nebo obchodního zákoníku. Aplikace ustanovení §71 odst. 3 správního řádu má své místo jen při výkonu rozhodnutí správních úřadů, kterými byla přiznána práva, pro jejichž uplatnění zákon promlčecí a ani jinou dobu nestanoví, a u nichž je třeba dobu jejich výkonu v zájmu právní jistoty povinného určitým časem omezit.“ Z uvedené citace z odůvodnění rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu vyplývá, že usnesení odvolacího soudu z hlediska zde vyjádřeného právního názoru (již) neobstojí, a spočívá-li tím na nesprávném právním posouzení věci, nemůže být hodnoceno jako správné. Nejvyšší soud je proto musel zrušit (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Ačkoli se rozhodnutí velkého senátu týká výslovně hodnocení podmínek nařízení výkonu rozhodnutí, je samozřejmé, že má přímý průmět i do stadia řízení o zastavení výkonu; jestliže je správný názor, že se ustanovení §71 odst. 3 správního řádu neužije v soudním řízení o výkon správního rozhodnutí vůbec, nelze k němu logicky přihlížet ani v kontextu ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (o zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., o němž uvažoval soud prvního stupně, jít nemůže ani jinak). Prezentovaný právní názor je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. června 2005 JUDr. Vladimír Kůrka, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2005
Spisová značka:20 Cdo 2252/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2252.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§268 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.
§268 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.
§71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20