ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.232.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 232/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a.s., proti povinnému J. T., prodejem movitých věcí, pro 6.592,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 E 149/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.7.2003, č.j. 9 Co 926/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 30.4.2003, jímž soud prvního stupně zastavil nařízený výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 11.6.1999 (jež nabylo vykonatelnosti 20.7.1999), kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit dlužné telekomunikační úhrady v celkové výši 6.592,80 Kč s příslušenstvím. Zákon č. 110/1964 Sb., vyhláška č. 111/1964 Sb., ani vyhláška č. 108/1982 Sb. neobsahovaly zvláštní úpravu oprávněnou namítaného promlčení vymáhaných nároků, uvedl odvolací soud, a proto není žádného důvodu přisvědčit názoru, že prekluzívní lhůta stanovená pro výkon rozhodnutí správního orgánu v ustanovení §71 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb. se v soudním řízení o výkon rozhodnutí (na rozdíl od exekuce správní) neuplatní. Pojetí zastávané oprávněnou by podle odvolacího soudu naopak vedlo k „neoprávněnému a neodůvodněnému rozlišování důsledků uplynutí prekluzivní lhůty“ mezi těmito dvěma exekučními režimy.
Oprávněná (za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání pokládá za přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/, §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam), neboť otázka užití ustanovení §71 odst. 3 správního řádu v soudním výkonu rozhodnutí nebyla, jak se domnívá, dovolacím soudem doposud vyřešena, resp. je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Za správné považuje, aby důsledky ustanovení §71 odst. 3 správního řádu byly omezeny jen na správní (nikoli též soudní) výkon rozhodnutí. Řešení, jež odvolací soud v daném případě uplatnil, je i ústavně nekonformní, protože „zkracuje oprávněného na jeho základních právech“ tím, že jej vystavuje nepříznivým důsledkům případné nečinnosti soudu při provádění výkonu rozhodnutí („odepření spravedlnosti“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím dle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolání v dané věci přípustné není.
Především platí, že dovolatelkou namítaná nečinnost soudu („průtahy“) při provádění výkonu je okolností, jež se z povahy věci do hodnocení, zda napadené rozhodnutí je správné či nikoli, nepromítá; proto není způsobilá ani založit existenci vady řízení, zohlednitelné v dovolacím řízení ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněné pod č. 44/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby bylo možno uzavřít jinak, a o takovou vadu vskutku šlo, přípustnost dovolání - ve smyslu uvedeného výkladu - by tím založitelná nebyla; prostřednictvím dovolacího důvodu zakotveného v označeném ustanovení nelze (zásadně) poměřovat, zda rozhodnutí je zásadního právního významu.
Ani jinak k závěru o splnění podmínek podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. dospět nelze.
Otázku, v jaké lhůtě lze vykonat rozhodnutí vydané ve správním řízení v řízení o jeho soudní výkon, totiž odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí, resp. s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 30.6.2000), při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle tohoto zákona se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (podle poznámky pod čarou je tímto předpisem zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/). Podobně stanovilo ustanovení §102 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu.
Není zpochybňováno, že vykonávané rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 11.6.1999 je rozhodnutím předjímaným prve uvedeným předpisem, a bylo vydáno - podle něho - k tomu oprávněným orgánem. Jakožto správní rozhodnutí je způsobilým titulem nejen pro výkon rozhodnutí podle §71 a násl. zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správního řádu“), nýbrž i titulem soudního výkonu rozhodnutí podle §274 písm. f/ o.s.ř.
Podle §71 odst. 1 správního řádu nesplní-li účastník řízení ve stanovené lhůtě dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutím, které je vykonatelné, nebo smírem schváleným správním orgánem nebo výkazem nedoplatků jím sestaveným (dále jen „rozhodnutí“), jejich výkon se provede. Nebyla-li stanovena v rozhodnutí lhůta k plnění, určí ji orgán, který provádí výkon rozhodnutí; lhůta nesmí být kratší než stanoví zvláštní právní předpis. Podle §71 odst. 3 rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti.
Že posledně citované ustanovení je použitelné i v řízení o výkon rozhodnutí podle §251 a násl. o.s.ř., je součástí konstantní soudní praxe nejméně od publikace usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp. zn. 11 Co 84/72 (pod č. 19/1973) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zde byl vyjádřen právní názor, že rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.
Shodně se podává z rozhodnutí dalších, jmenovitě z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30.11.1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněného ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27.3.1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněného pod č. 6/1989 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i mnoha rozhodnutí nedávných, resp. současných (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu z 13.1.1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1999, a usnesení z 28.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněné pod č. 11/2000 tamtéž). V odůvodnění usnesení ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněného pod č. 44/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „důsledkem uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v průběhu exekučního řízení (ať již před soudem prvního stupně, nebo soudem odvolacím) je … rozhodnutí, jímž se návrh na nařízení výkonu zamítá, nebo rozhodnutí, jímž se (již nařízený) výkon zastavuje (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.)“. Uvedená doba stanovená k výkonu správního rozhodnutí je dobou, během níž musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno.
Je zjevné, že odvolací soud rozhodl v souladu s právními názory, vyjádřenými v těchto pramenech, a jelikož není důvod se od nich odchýlit, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. založit nelze.
Postup, kdy v případě „nečinnosti“ soudu při provádění výkonu by se k ustanovení §71 odst. 3 správního řádu nepřihlíželo (a jinak ano), nemá oporu v zákoně.
O rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) pak jít nemůže z toho důvodu, že napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního (§251 a násl. o.s.ř.).
Také názor, že je k dispozici „ústavně konformní“ výklad §71 odst. 3 správního řádu, jímž by jeho použití bylo vyloučeno z řízení o soudní výkon rozhodnutí (a naopak vyhrazeno jen výkonu správnímu), neobstojí. Potřebu a důvod „ústavně konformního“ výkladu totiž - a bezpochyby - nelze založit na tom, zda soud v konkrétním případě postupoval (resp. bude postupovat) při provádění výkonu soustředěně (efektivně) či nikoli. Není ani důvod - z hlediska míry ochrany zájmu na faktickém vymožení správním rozhodnutím přiznaného plnění - rozlišovat mezi vymáháním podle občanského soudního řádu a podle řádu správního; ani ve správním výkonu nelze vyloučit, že nastanou (oprávněnému nepříznivé) důsledky úpravy podle §71 odst. 3 správního řádu, pročež „ústavně konformnímu“ výkladu, jež má dovolatelka na mysli, by nemohlo odpovídat nic jiného, než toto ustanovení z užití vyloučit vůbec (pak ovšem již nejde o jeho „výklad“).
Dovolatelka přehlíží, že ustanovení §71 odst. 3 správního řádu plní obdobnou funkci jako promlčení titulem přiznaného práva; oproti promlčení práva vychází z koncepce, že marným uplynutím jím stanovené doby pozbývá titul způsobilosti být podkladem výkonu rozhodnutí, v důsledku čehož návrh na nařízení výkonu třeba zamítnout, případně nařízený výkon rozhodnutí zastavit (§268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Oba instituty mohou obstát vedle sebe; to by se zřetelně projevilo tehdy, kdyby doba k „způsobilosti být titulem“ byla delší než doba promlčecí. Okolnost, že je tomu v konkrétní (účinné) právní úpravě jinak, na tom nic nemění.
Vzhledem k délce doby, kdy způsobilost být podkladem výkonu správní rozhodnutí má, není důvod mít konstantní výklad namítaného institutu za rozporný s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani vzhledem k okolnosti, že se běh doby podle §71 odst. 3 správního řádu zahájením řízení o výkon rozhodnutí nepřerušuje.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.; to, že ani samotné právní argumentaci dovolatelky nelze přisvědčit, tento závěr posiluje.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost byly již vyloučeny dříve, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř; povinnému, jenž by měl právo na jejich náhradu, však prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu