ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.273.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 273/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně M. Č., zastoupené advokátem, proti žalované J. B., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 130.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 23/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 15. 9. 2004, č.j. 21 Co 187/2004-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze z 15. 9. 2004 č.j. 21 Co 187/2004-189, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 9. 2. 2004, č.j. 5 C 23/98-162, jímž Okresní soud v Kutné Hoře vyhověl poddlužnické žalobě (§315 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/) o zaplacení částky 130.000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud tak rozhodl poté, co předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně (v pořadí prvý - zamítavý, a druhý - vyhovující) zrušil (první kasační rozhodnutí /ze 4. 11. 1998, viz č.l. 76/ ovšem obsahovalo pouze pokyny, aby soud prvního stupně k úplnému zjištění skutkového stavu provedl další dokazování).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 ods.t 1 písm. c/ o.s.ř. (zásadní právní význam spatřuje v tom, že dosud neexistuje jednotný výklad vztahu mezi ustanoveními §243 odst. 3 a §243 odst. 6 obchodního zákoníku /dále též jen obch. zák./, jelikož od závěru publikovaného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 1732/98, se liší např. názor zaujatý autory Komentáře k obchodnímu zákoníku, nakladatelství Linde, Praha 1995, II. díl, str. 704/), žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v – podle ní nesprávné – aplikaci ustanovení §243 odst. 3 obch. zák. namísto použití správného ustanovení §243 odst. 6 téhož předpisu, jelikož při sepisu dohody o započtení, uzavřené mezi žalovanou (jež měla podle žaloby být poddlužnicí žalobkyně) a Zemědělským družstvem J. (dlužníkem žalobkyně a zároveň povinným v souvisejícím vykonávacím řízení vedeném pod sp. zn. E 926/97, v němž byla žalobkyně oprávněnou) nešlo o úkon představenstva, pro nějž by byla předepsána písemná forma a tedy podpis alespoň dvou členů představenstva (§243 odst. 3 obch. zák.), nýbrž o úkon družstva, který za ně při organizování a řízení jeho běžné činnosti učinil jeho tehdejší předseda (§243 odst. 6 obch. zák.). Dovolatelka tedy považuje svou dohodu o započtení vzájemných pohledávek, uzavřenou s družstvem, za platnou, z čehož pak dále dovozuje, že pohledávka družstva za ní zanikla, a že tudíž není dlužnicí družstva a v důsledku toho ani poddlužnicí žalobkyně.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného již proto, že „odvolací soud svůj závěr o neplatnosti kompenzace ze 4. 6. 1997 nezaložil na posouzení otázky, zda kompenzační dohoda žalované s družstvem „byla za Zemědělské družstvo J. řádně podepsána“, ale na závěru, že „po právu neexistovala pohledávka žalované, která měla být předmětem této kompenzace“.
Nejvyšší soud především dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož posouzení předestřené otázky vskutku zásadní právní význam, a to i pro rozhodnutí dané věci, má (takže v tomto směru je závěr přednesený žalobkyní ve vyjádření k dovolání nesprávný). Problematiku vztahu ustanovení §243 ods.t 3 a §243 odst. 6 obch. zák. je totiž nutno řešit nejen při posuzování kompenzační dohody mezi žalovanou a družstvem ze 4. 6. 1997 (čl. 15), ale také při posuzování dohody o započtení vzájemných pohledávek mezi družstvem a L. N. ze 6. 2. 1997 (čl. 27), jelikož na platnosti (či neplatnosti) této dohody ze 6. 2. 1997 závisí závěr , zda tu (vůbec) byla pohledávka, kterou by mohla L. N. – dohodou z 3. 6. 1997 (č.l. 13) – postoupit žalované, a kterou by pak žalovaná mohla započíst proti pohledávce (pohledávkám) družstva. Jinými slovy, je-li dohoda ze 6. 2. 1997 (čl. 27) neplatná, pak vzájemné pohledávky L. N. a družstva nezanikly, a L. N. mohla svou nadále existující pohledávku za družstvem postoupit žalované, jež pak stran této, již své, pohledávky, mohla s družstvem uzavřít dohodu o započtení vzájemných pohledávek. Lze tedy uzavřít, že se žalobkyně mýlí, dovozuje-li ve svém vyjádření k dovolání, že na dovolatelkou předestřené otázce, zda bylo na uvedených smlouvách třeba podpisu dvou členů představenstva či nikoli, napadené rozhodnutí nespočívá.
Ačkoli však Nejvyšší soud dovodil přípustnost dovolání, řešením této otázky se nezabýval ani zabývat nemohl, a to pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž ve třetím odstavci čtvrté strany svého rozsudku (čl. 192) výslovně uvedl následující:
„Byla-li zmíněná dohoda ze 6. 2. 1997 neplatným právním úkonem, pak jím nebylo ani ono postoupení údajné části pohledávky ve výši 629.491,14 Kč dne 3. 6. 1997 paní N. žalované a stejně tak tomu bylo o den později při sepsání listiny o kompenzaci vzájemných pohledávek mezi žalovanou a Zemědělským družstvem J.“.
Tento odstavec odůvodnění (kromě toho /viz níže/, že je sám vnitřně rozporný) je v rozporu s odstavcem předchozím. V něm totiž odvolací soud – a potud jeho skutkové zjištění přezkoumat lze – dospívá k závěru, že v řízení sp. zn. 5 C 22/98, v němž byla jako další žalovaná poddlužnice zavázána zaplatit žalobkyni částku 100.000 Kč s příslušenstvím L. N., tato další žalovaná „neobhájila své tvrzení, že dohodou o vyrovnání vzájemných pohledávek, uzavřenou dne 6. 2. 1997, mezi ní a Zemědělským družstvem J., jí vznikla vůči tomuto družstvu pohledávka ve výši 812.577,35 Kč a že proto mu nic nedluží“. Podle odvolacího soudu je závěr o neunesení důkazního břemene L. N. podepřen i závěrem Nejvyššího soudu (ve zrušovacím usnesení z 30. 4. 2003, č.j. 20 Cdo 790/2002-257) o neplatnosti kompenzační dohody pro její rozpor s ustanovením článku IX. odst. 2 písm. a/ a c/ stanov družstva, tedy pro nedostatek podpisu dvou členů představenstva (takovýto závěr ovšem – navíc – v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud nevyslovil).
Tomuto závěru učiněnému ve druhém odstavci čtvrté strany napadeného rozsudku by ovšem odpovídalo zcela jiné znění druhé věty souvětí v odstavci následujícím. Pokud totiž chtěl odvolací soud použít v první větě souvětí formulaci „Byla-li zmíněná dohoda ze 6. 2. 1997 neplatným právním úkonem“, musela při zachování požadavku logiky druhá věta znít „pak nemohlo být platné ani ono údajné postoupení části pohledávky ...“, a třetí věta „ani o den později sepsaná dohoda o kompenzaci vzájemných pohledávek mezi žalovanou a Zemědělským družstvem J.“.
Lze tedy shrnout, že prvý důvod pro kvalifikaci napadeného rozsudku jako nepřezkoumatelného spočívá – stručně řečeno – v tom, že považoval-li odvolací soud za neplatnou dohodu ze 6. 2. 1997 o započtení vzájemných pohledávek mezi zemědělským družstvem a L. N. a z tohoto důvodu i dohodu z 3. 6. 1997 o postoupení pohledávky L. N. za družstvem na žalovanou, a dále pak i dohodu ze 4. 6. 1997 o započtení vzájemných pohledávek mezi žalovanou a družstvem, měl své odůvodnění formulovat přezkoumatelně, nikoli formulací „byla-li zmíněná dohoda ze 6. 2. 1997 neplatným právním úkonem, pak jím nebylo ani ono postoupení … a stejně tomu tak bylo o den později při sepsání listiny o kompenzaci …“. Takováto dikce, používající dvojího negativa (byla-li dohoda ze 6. 2. 1997 neplatným právním úkonem, pak jím nebylo ani ono postoupení) totiž, vyloženo izolovaně, tedy striktně sémanticky (ovšem při současném popření pravidel logiky) připouští výklad opačný; není-li totiž (např.) právní úkon neplatný, plyne z takového soudu závěr jediný, že totiž úkon platný je. Pokud by však odvolací soud dospěl k tomuto závěru vyplývajícímu z naznačené dvojí negace, bylo by jeho rozhodnutí stejně nepřezkoumatelné, nyní ovšem pro rozpor mezi výrokem a odůvodněním, jelikož závěru o platnosti cesse pohledávky za družstvem z Ludmily Novákové na žalovanou by neodpovídal výrok, jímž poddlužnické žalobě bylo vyhověno.
Kromě uvedených důvodů spočívajících v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je zde ovšem ještě další důvod k jeho zrušení, a tím je nesprávnost samotného závěru, že je-li neplatná dohoda ze 6. 2. 1997, jíž si započetli vzájemné pohledávky družstvo a L. N., je z tohoto důvodu („automaticky“) neplatná i dohoda o cessi z 3. 6. 1997, jíž pohledávku za družstvem (resp. její část) postoupila L. N. žalované. V případě neplatnosti dohody z 6. 2. 1997 by totiž k zániku vzájemných pohledávek mezi družstvem a L. N. nedošlo a nadále by tak vedle sebe existovaly jak pohledávky družstva za L. N. (jež vlastně byly předmětem přikázání ve výkonu rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 926/97 /čl. 6/), tak i pohledávky ve směru opačném, tedy L. N. za družstvem, pokud ovšem vůbec někdy nějaké vznikly, což by ovšem musel soud zjistit, přičemž důkazní břemeno by v daném řízení o poddlužnické žalobě tížilo žalovanou.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z výše uvedených důvodů (protože obsahuje posledně naznačený věcný a předtím popsané logické rozpory) nepřezkoumatelný, nelze dospět k závěru jinému, než že odvolací soud řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2004 pod poř. č. 212, jehož závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí soudu odvolacího, jakož i odůvodnění usnesení téhož soudu z 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, publikovaného v témže časopise č. 10, ročník 2002 pod poř. č. 194), Nejvyšší soud tedy, aniž se mohl zabývat věcnou správností řešení dovolatelkou předložené otázky, totiž výkladu vztahu ustanovení §243 odst. 3 a §243 odst. 6 obchodního zákoníku, napadené rozhodnutí podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu