ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.368.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 368/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněné A., s.r.o., proti povinnému Ing. J. Č., zastoupenému advokátkou, o nařízení exekuce, pro 198.095,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Nc 9300/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.5.2004, č.j. 25 Co 149/2004-31, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrhu na nařízení exekuce vyhověl a jejím provedením pověřil navrženého exekutora. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí vykonatelné je, neboť přisvědčil oprávněné, že opak nelze vyvozovat z podaného návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání; ostatně tuto žádost soud prvního stupně zamítl.
Povinný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání uvedl, že uplatňuje oba dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ i b/ o.s.ř., přičemž první podle jeho názoru spočívá v tom, že „obdržel“ exekuční příkaz, který vydal sice exekutor téhož jména, leč jiného sídla než exekutor soudem k provedení exekuce pověřený. Druhý dovolací důvod povinný identifikuje s tvrzením, že podkladové rozhodnutí není vykonatelné, a popisuje, jak tuto otázku v řízení hodnotily oba soudy rozdílně.
Podle §130 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex.ř.“), platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
Uplatněnými dovolacími důvody je dovolací soud při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.); kvalifikované vady podle §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají.
Dovolání není důvodné.
Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu (§37 odst. 2, §40 odst. 1, §44 odst. 2 ex.ř.). Jednou z rozhodných okolností, již soud při nařízení exekuce posuzuje, tedy je, zda titul, jenž má sloužit jejím podkladem, je vykonatelný, a to jak po stránce formální tak materiální.
Je-li – jako v projednávaném případě – exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení (§40 odst. 1 písm. a/ ex.ř.), vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§261 odst. 2 o.s.ř.), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§261 odst. 3 o.s.ř.); v případě pochybností je však oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vykonávané soudní rozhodnutí vydáno.
S dovolatelem nelze souhlasit, jestliže se domnívá, že okolnost, že proti vykonávanému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání (s návrhem na prominutí zmeškání lhůty), způsobuje - sama o sobě, resp. bez dalšího - že takový rozsudek musí vždy být hodnocen jakožto nevykonatelný, a tím nezpůsobilý být podkladem výkonu rozhodnutí (exekuce).
Vykonatelnost rozsudku byla v daném případě vázána na jeho právní moc (§161 odst. 1, §160 odst. 1 o.s.ř.). V právní moci je rozsudek, jestliže proti němu již nelze podat odvolání (§159 o.s.ř.); jestliže odvolání naopak podat lze, o právní moci rozsudku nemůže být řeč.
Dovolatel přehlíží, že tento důsledek - suspenzívní účinek podaného odvolání - nenastává vždy, resp. nastává jen za určitých předpokladů.
Podle §206 odst. 2 o.s.ř. platí, že podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud.
Z toho - kromě dalších podmínek - plyne, že jen odvolání, které je včasné, má za následek, že jím napadený rozsudek soudu prvního stupně nenabývá právní moci; jinak, je-li odvolání pro opožděnost odmítnuto (srov. §208 odst. 1, §218a o.s.ř.), nastává situace - z hlediska vyznačení právní moci - jako kdyby odvolání nebylo vůbec podáno. Titul výkonu rozhodnutí (exekuce) si tedy tuto způsobilost podržuje, i když proti němu bylo podáno odvolání, jestliže se tak stalo opožděně.
Tuto eventualitu dovolatel pomíjí, když už samotnou skutečnost podání odvolání (návrhu na prominutí zmeškání lhůty) pokládal za tu, jež nabytí právní moci vykonávaného titulu suspenduje, aniž se zabýval tím, zda je tomu tak v konkrétním případě skutečně.
Obecně platí, že bylo-li podáno odvolání, pak do okamžiku, než je rozhodnuto o jeho odmítnutí nebo o odvolání rozhodnuto tak, že je zřejmé, že je naopak odvolací soud pokládal za včasné (kupříkladu projednal-li odvolání a rozhodl-li o něm věcně podle §219 až §221 o.s.ř.), panuje stav nejistoty, zda suspenzívní účinky odvolání vskutku nastaly. Tomu logicky odpovídá, že - již proto - nelze naopak uzavřít, že by bylo jisto, že tomu tak je, resp. že k suspenzi právní moci (vykonatelnosti) reálně došlo. Soud výkonu rozhodnutí musí vždy postavit najisto, zda k výkonu předložené rozhodnutí je vykonatelné. Okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání, tuto jistotu tedy neposkytuje; k tomu je buď potřebné vyčkat rozhodnutí o tomto odvolání, anebo otázku, zda bylo podáno včas, musí soud výkonu rozhodnutí posoudit sám. Samozřejmým východiskem je, jak bylo výše řečeno, potvrzení o vykonatelnosti titulu podle §261 odst. 2 o.s.ř., §41 ex.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004).
Tyto zásady odvolací soud v dané věci - ve výsledku - zjevně uplatnil. Správně poukázal i na to, že neskončené řízení o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu je pro posouzení rozhodné otázky vykonatelnosti takového titulu bezcenné, a to i kdyby odpovídajícímu návrhu byl ve smyslu §58 odst. 2 o.s.ř. přiznán odkladný účinek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 2204/2004).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž neobstojí.
Totéž platí o dovolacím důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. již zcela zjevně.
Užitý argument se výslovně dotýká nikoli usnesení o nařízení exekuce, o něž v dovolacím přezkumu jde, nýbrž následně vydaného exekučního příkazu, pročež do hodnocení správnosti prvního žádný průmět nemá. Námitky, jež tomuto dovolacímu důvodu dovolatel podřazuje, jsou již proto zcela bezvýznamné.
Nepodařilo-li se tedy dovolateli - v mezích toho dovolacího přezkumu, který založil - správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.), pokládaje napadené usnesení za správné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v. r.
předseda senátu