ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.597.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 597/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. F., zastoupené advokátem, proti povinnému O. K., zastoupenému advokátkou, vyklizením nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. E 2710/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.1.2005, č.j. 24 Co 393/2003-260, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařízený výkon rozhodnutí vyklizením označené nemovitostí (domu) zastavil, a návrh povinného zamítl, když dospěl k závěru, že povinným uváděná okolnost, že dům užívá na základě podnájemní smlouvy, důvod k zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. nezakládá. Jednak jde o skutečnost, jež tu byla již v době vydání vykonávaného titulu, a jejím prostřednictvím obrana v řízení o výkon možná není (neboť „ve své podstatě“ směřuje proti jeho věcné správnosti), jednak tvrzená nájemní smlouva ve prospěch M. K. je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu (pronajatá nemovitost zahrnuje i nebytové prostory určené k provozování služeb), v důsledku čehož jsou neplatné i navazující smlouvy podnájemní, z nichž povinný důvod zastavení výkonu rozhodnutí dovozoval. „Jen na okraj“ pak odvolací soud vyjádřil pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, jestliže uvěřil povinnému v otázce „pravosti nájemní a podnájemní smlouvy“ (pokládaje některé jeho postupy za odporující „logickým pravidlům“), a dodal, že povinný neosvědčil ani existenci důvodu zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., neboť neprokázal, že dotčenou nemovitost vyklidil, jelikož netvrdí, že ji oprávněné předal.
Ve včasném dovolání (zastoupen advokátem) povinný ohlásil dovolací důvody podle §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Pod důvod první (podle obsahu) se podřazují námitky, jimiž (obšírně) vyvrací úvahy odvolacího soudu o „údajné nelogičnosti“ jeho skutkové verze (zejména existence nájemní a podnájemní smlouvy) a jím zvolené postupy interpretuje tak, že mají být naopak pochopeny jako „logické“. Druhý důvod dovolatel vystihuje polemikou s možnostmi užití právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého v rozhodnutí ze dne 20.1.2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, maje za to, že závěr, že chybí-li předchozí souhlas obecního úřadu, je nájemní smlouva neplatná, v daném případě aplikovat nelze; „do 2.12.1999, kdy bylo ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. zrušeno – totiž – nepodnikal“. „Restaurace“ (tj. dotčený nebytový prostor), uvádí se v dovolání, je vybudována tak, že ji lze užívat i jako prostor bytový, a nebytové a bytové prostory „se prolínají“. Ve smlouvě, jíž spolu s F. S. založil právo nájmu celé nemovitosti pro M. K. (ze dne 10.1.1993), bylo uvedeno, že nemovitost bude nájemce užívat jako byla užívána „dosud“ (pro bydlení a provoz restaurace), a to znamenalo „většinou pro bydlení a někdy (minimálně) pro provoz restaurace“.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (§238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
V dovolacím přezkumu je soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.); to znamená, že jiné otázky než ty, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel v dovolání zpochybnil, posuzovat nemůže; kvalifikované vady podle §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. (jež z této zásady představují výjimku) se z obsahu spisu nepodávají.
Z toho plyne (jelikož dovoláním nenapaden), že přezkumu nelze naopak podrobit závěr, jímž dal odvolací soud najevo, že v daném řízení o výkon rozhodnutí (ve vztahu k §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.) povinný nemůže úspěšně uplatnit námitku, že předmětný dům užívá na základě podnájemní smlouvy, jež vychází z nájemní smlouvy uzavřené dne 10.1.1993, neboť svojí podstatou představuje – a to zjevně nepřípustně – zpochybnění věcné správnosti vykonávaného titulu. Jestliže – uzavřel odvolací soud – by totiž byla již v nalézacím řízení nemovitost zatížena nájemním právem jiné osoby (a to k celé nemovitosti), nebyl by povinný věcně legitimovaným subjektem k jejímu vyklizení, a žaloba by proto musela být zamítnuta.
Uvedený argument je jedním ze dvou, na nichž (vedle argumentu neplatnosti uvedené nájemní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu – viz výše) spočívá konečný úsudek odvolacího soudu, že zde právo k vyklizované nemovitosti, jež překáží tomu, aby výkon rozhodnutí byl proveden (§268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.), není.
Nejvyšší soud mnohokrát v dovolací praxi uplatnil názor, že v případě, že odvolací soud zamítavé rozhodnutí (zde o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.) založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich by obstát nemusel, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li důvod druhý; to platí i tehdy, „obstojí-li“ druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec dovolacímu přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť ani zjištěná nesprávnost tohoto důvodu nemůže logicky pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Již zde je tudíž namístě konstatovat, že v daném dovolacím řízení (na základě daného dovolání) nemůže být účinně zpochybněn závěr, k němuž dospěl odvolací soud, že důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. dány nejsou.
Přesto – k druhému právnímu závěru odvolacího soudu, zde již dovoláním napadeného – se poznamenává, že v otázce výkladu důsledků zrušení části ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. se Nejvyšší soud hlásí k právnímu názoru, vyslovenému v rozhodnutí velkého senátu ze dne 20.1.2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, že „smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3.12.1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná“. Dovolateli pak lze již jen připomenout, že určení „místností k provozování obchodu a služeb“ je určením stavebně správním, tj. nikoli jen určením podle zvyklostí či momentální potřeby, a danost tohoto předpokladu zpochybněna nebyla; o tom, že neplatnost nájemní smlouvy ze dne 10.1.1993 je způsobilým důvodem neplatnosti z ní odvozených smluv podnájemních, sporu není.
Závěr odvolacího soudu, že zde není důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. dovolatel nenapadl rovněž.
Nadbytečné jsou poté úvahy dovolatele o nedostatcích skutkových zjištění, a to již proto, že právní závěry odvolacího soudu vycházejí ze skutkové verze jeho vlastní. Proto je ostatně odvolací soud vyslovil – z věcného pohledu pravda nadbytečně – „jen na okraj“.
Poznámku, že „předsedkyně senátu nebyla nestranná“ dovolací soud za námitku podjatosti – vycházeje z jejího obsahu – nepovažuje; ostatně o námitce podjatosti dříve vznesené bylo již dříve v řádné proceduře rozhodnuto, a dovolatel neuvádí – v daných procesních souvislostech – ani nové (a relevantní) okolnosti.
Spor o výklad odůvodnění rozsudku Nejvyššího ze dne 28.3.2002, sp. zn. 28 Cdo 2125/2001, význam nemá rovněž.
Je tedy namístě uzavřít, že prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.) se dovolateli správnost napadeného usnesení odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Dovolatel v dovolacím řízení úspěšný nebyl, oprávněné však náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v. r.
předseda senátu