ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.786.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 786/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci exekuce právního nástupce původní oprávněné \"Č. d., st. org.\", proti povinné A., a.s., o nařízení exekuce, pro 1,376.728,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 3790/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2003, č.j. 25 Co 214/2003 - 20, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.2003, č.j. 25 Co 214/2003 - 20, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil oprávněnou navrženého exekutora. Měl za to, že podmínky stanovené v §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekučního řádu“), byly v dané věci splněny; naopak neobstojí odvolací námitky povinné, že oprávněná „není aktivně legitimována, neboť došlo k jejímu zániku“, a že proti vymáhané pohledávce započetla pohledávky vlastní. Odvolací soud uznal, že oprávněná jako právní subjekt zanikla, stalo se tak však až poté, co soud prvního stupně rozhodl o nařízení exekuce; proto – podle jeho názoru – se s touto okolností vypořádá v další fázi řízení soud prvního stupně. Co do námitky započtením, odkázal odvolací soud na jiné stadium exekučního řízení, o zastavení exekuce.
V dovolání povinná opakuje výtky, jež vznesla v odvolání; v době, kdy odvolání podala, zde nebyl „žádný právní subjekt“; původně oprávněná zanikla a „nebylo prokázáno“, kdo je jejím právním nástupcem. Ačkoli odvolací soud uvedl, že o zastavení exekuce (vzhledem k uplatněnému započtení) rozhodne soud prvního stupně, fakticky se tak nestalo.
Podle §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1, 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím dle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.
Tak je tomu v dané věci; výklad ustanovení §107 (§254 odst. 1) o.s.ř. není v současné exekuční praxi ustálen, a rozpor, jenž představuje názor dovolatelky na straně jedné a odvolacího soudu na straně druhé, není ojedinělý. Dovolací soud proto - pro posouzení této otázky - pokládá dovoláním napadené rozhodnutí za zásadního právního významu, a dovolání tudíž za přípustné (§238a odst. 1 písm. c/, §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Jde tedy o posouzení, zda odvolací soud může meritorně rozhodnout ve věci, v níž nastaly okolnosti rozhodné z hlediska ustanovení §107 o.s.ř. (zánik způsobilosti být účastníkem řízení), aniž by postupy, předjímané tímto ustanovením (§107 odst. 1, věta třetí, o.s.ř.), byly zachovány, s tím, že jejich dodržení je dále na soudu prvního stupně.
Se zřetelem k §254 odst. 1 o.s.ř. se i v řízení o výkon rozhodnutí (v řízení exekučním) použije ustanovení §107 o.s.ř. To je namístě potud, že odvolací soud – v rovině skutkové – zjistil, že oprávněná „Č. d., st. org.“ poté, co exekuce byla nařízena, a předtím, než v dané věci rozhodl, jako právní subjekt zanikla (a ztratila tím způsobilost být účastníkem řízení).
Podle §107 odst. 1, 3 o.s.ř. platí, že ztratil-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, a to dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; o tom, s kým bude v řízení pokračováno, rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.
Není důvod pochybovat, že tam, kde citované ustanovení povolává ku kritickému posouzení otázky procesního nástupnictví (a k rozhodnutí o něm) „soud“, míní se tím ten, který je v konkrétním stadiu řízení – vzhledem k zásadám funkční příslušnosti - soudem příslušným, resp. před nímž se příslušné stadium řízení vede.
Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že k zániku oprávněné právnické osoby došlo po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (a že tato osoba má právního nástupce), pak o tom, s kým bude v řízení pokračováno (§107 odst. 1, věta třetí, o.s.ř.), byl povinován rozhodnout buď soud prvního stupně nebo sám soud odvolací, a to v případě, že k zániku účastníka došlo poté, co mu věc byla s odvoláním předložena. Tato rozhodnutí měla být učiněna předtím, než odvolací soud rozhodl o odvolání, neboť jinak došlo k založení stavu, kdy bylo odvolací řízení vedeno (a vydáno rozhodnutí ve věci), aniž byla splněna podmínka řízení, spočívající v existenci způsobilého účastníka (§103 a násl. o.s.ř.).
Z toho plyne, že názor, že o procesním nástupnictví ve smyslu §107 o.s.ř. může až poté (po rozhodnutí o odvolání) rozhodnout soud prvního stupně, který v dané věci uplatnil soud odvolací, obstát nemůže.
Jestliže na něm spočívá dovoláním napadené rozhodnutí, je logické, že ani ono nelze posoudit jako správné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 2, 3 o.s.ř. zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu