ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.817.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 817/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalované P. l. v., a. s., zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 175/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2004, č. j. 12 Co 486/2004-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vyloučení movitých věcí z exekuce s odůvodněním, podle kterého je možné povinnosti příspěvkové organizace žalobce vymáhat výkonem rozhodnutí (exekucí) a že tyto mohou být uspokojeny z majetku, který takovéto organizaci její zřizovatel – žalobce – svěřil.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce závěr odvolacího soudu o jeho omezení co by vlastníka předmětných movitých věcí právem jím zřízené příspěvkové organizace je založen na nesprávné právní argumentaci, která nemá oporu v jediném předpise. S poukazem na ustanovení §1 odst. 1 a §2 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, §256 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a §36 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, dovozuje, že předmětné
věci jsou majetkem jiného, než kdo byl v exekuci označen jako povinný, a zároveň nebyl prokázán přechod povinnosti z předmětného rozhodnutí na jiný subjekt.
Dovolání přípustné není.
Podle §237 odst. 1 písm c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně před rozhodováním v této předmětné věci zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze tedy souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého nebyla předmětná otázka dovolacím soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu