ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.891.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 891/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci exekuce oprávněného V. R., proti povinné E. M., zastoupené advokátem, o nařízení exekuce, pro 16.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7000/2003, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.9.2003, č.j. 53 Co 313/2003 - 16, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil oprávněným navrženého exekutora. Měl za to, že podmínky stanovené v §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řádu“), byly v dané věci splněny, a naopak neobstojí odvolací námitka povinné, že vykonávaný platební rozkaz „nepředstavuje exekuční titul“ proto, že neobsahoval podpis osoby odpovědné za shodu jeho stejnopisu s originálem.
Z obsahu dovolání povinné se podává, že usnesení odvolacího soudu vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Opouští odvolací argumentaci nedostatkem podpisu osoby odpovědně „za správnost“ stejnopisu platebního rozkazu, a dovozuje, že nikoli stejnopis, nýbrž platební rozkaz musí být v nalézacím řízení doručen žalovanému, v důsledku čehož je třeba, aby byl podepsán osobou, která jej vydala. Tím, že jí podepsán nebyl, nastala situace, jakoby platební rozkaz nebyl doručen, a proto se ani nemohl stát vykonatelným. Za zásadního právního významu označila povinná otázku 1/ které náležitosti písemného vyhotovení platebního rozkazu jsou podstatné, aby šlo o platební rozkaz jakožto rozhodnutí soudu, a 2/ zda je třeba doručovat účastníku originál platebního rozkazu, jestliže není veřejně vyhlašován při jednání.
Podle §130 ex. řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně (odstavec 2 téhož ustanovení).
Z toho plyne, že dovolání proti usnesení může být přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
K dovoláním otevřené (druhé – viz výše) otázce, na jejímž posouzení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, se Nejvyšší soud nevyjadřuje (explicite) běžně, a protože její posouzení může mít širší judikatorní význam (pro soudní praxi vůbec), je namístě kvalifikovat napadené rozhodnutí jako zásadně významné (§237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu tím pokládat za přípustné. To se netýká dovolatelkou formulované otázky první, jelikož je vyjádřena všeobecně, bez konkrétního vztahu k věci, o jejíž posouzení jde.
Jde tedy o to, zda je správná námitka dovolatelky, že vykonatelnost platebního rozkazu je závislá na tom, zda účastníku (žalovanému) byl doručen jeho stejnopis, a nikoli originál podepsaný tím, kdo jej vydal.
Je součástí konstantní soudní praxe, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud omezuje na posouzení jen některých (rozhodných) okolností, jimiž jsou kupříkladu existence návrhu, podmínky řízení, existence formálně a materiálně vykonatelného titulu, aktivní a pasivní legitimace účastníků, vhodnost způsobu výkonu, resp. rozsah výkonu, a naopak je samozřejmé, že při nařízení exekuce nejsou úspěšně uplatnitelné námitky proti věcné správnosti vykonávaného titulu.
Platební rozkaz je zvláštní formou rozhodnutí, již zakotvuje ustanovení §172 až §174 o.s.ř. Jeho úprava není zjevně komplexní, pročež tam, kde výslovnou odpověď na tu či onu otázku nepodává, je nutné se obracet k ustanovením, jež upravují institut rozhodnutí jiných, jmenovitě rozsudku nebo usnesení (§152 a násl. o.s.ř., §167 a násl. o.s.ř.). O těchto souvislostech svědčí i názory, vtělené do odůvodnění usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 22.2.2001, sp. zn. 9 Cmo 561/2000, uveřejněného pod č. 10/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Co do podoby, v níž se platební rozkaz doručuje účastníkům, platí tedy i zde, co je řečeno ohledně rozsudku v §158 odst. 2 o.s.ř. (a prostřednictvím ustanovení §167 o.s.ř. i ohledně usnesení), že účastníkům řízení se doručuje nikoli originál (srov. §158 odst. 1 o.s.ř.), nýbrž jen stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí.
Není žádný důvod, aby tomu bylo jinak; okolnost, že platební rozkaz vydává soud za specifických poměrů (bez jednání) na tom nic nemění. Zákon předvídá ostatně situace, kdy i jiná rozhodnutí než platební rozkaz jsou vydávána bez jednání. Znění ustanovení §173 odst. 1 o.s.ř. na tom nic nemění; jeho „specialita“ (již zdůrazňuje dovolatelka) se projevuje jen v tom, jakým způsobem se platební rozkaz doručuje žalovanému, zatímco k otázce, zda originál či stejnopis, se nevyjadřuje.
Z ustanovení §17 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3.12.2001, č.j. 505/2001-Org., kterou se vydává Vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, se podává, že náležitostí stejnopisu soudního rozhodnutí je uvedení jména, příjmení (akademického titulu) a funkce toho, kdo písemnost podepsal, se zkratkou „v.r.“, a připojení doložky „Za správnost vyhotovení“ s uvedením jména a podpisu vedoucího kanceláře nebo jím zmocněného pracovníka.
Byť dovolatelka v dovolání již nenamítala, že v daném případě chyběl i podpis v doložce „Za správnost“, stojí za zaznamenání, že takový nedostatek by nemohl vést než k postupu podle §164 o.s.ř. (viz §174 odst. 4 o.s.ř.), směřujícím k opravě, jež se netýká výroku usnesení; v jeho rámci však – zde rozhodná – otázka vykonatelnosti podkladu exekuce dotčena není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné pod č. 28/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Podobně se připomíná, že okolnost, že (skutečně) byl titul nařízené exekuce vydán, resp. že doručený stejnopis odpovídá jeho originálu, zpochybněna nebyla.
Z uvedeného plyne, že názor dovolatelky, že pro exekuci podkladový titul jí nebyl doručen, a není proto vykonatelný, neobstojí.
Jelikož odvolací soud věc posoudil v souladu s uvedenými závěry, je jeho rozhodnutí ve smyslu §243b odst. 2 o.s.ř. správné, a dovolání, směřující k opaku, proto Nejvyšší soud podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu