Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.04.2005, sp. zn. 21 Cdo 2183/2004 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2183.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2183.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2183/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalované J. p., a.s., zastoupené advokátem, o 461.179,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 104/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2004 č.j. 19 Co 613/2004-94, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 461.179,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.9.2002 č.j. 19 Co 1954/2002-65 bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalované uloženým u „Poštovního úřadu“ 373 44 ve Z. v době od 18. do 29.6.2001 pod podacím číslem 224449 je neplatná, a že vzhledem k této skutečnosti pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá a „žalovaná je povinna vyplácet žalobkyni náhradu mzdy a další požitky vyplývající z jejího existujícího pracovního poměru“. Po žalované (která jí na výzvu uhradila pouze část uplatňovaných nároků) požadovala, aby jí podle ustanovení §61 zák. práce poskytla náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (24.394,- Kč) za období od 1.3.2002, kdy přestala žalobkyni vyplácet mzdu, do 30.6.2003 v celkové částce 390.304,- Kč, dále podle kolektivní smlouvy odměnu za 30 let práce v plynárenství ve výši 20.000,- Kč, doplatek 13. platu za rok 2002 ve výši 5.051,- Kč, 14. plat za rok 2002 ve výši 11.000,- Kč, 13. plat za rok 2003 ve výši 11.000,- Kč a konečně náhradu za dovolenou za období od 1.3. do 31.12.2002 ve výši 23.824,50 Kč. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.1.2004 č.j. 7 C 104/2003-71 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 38.720,- Kč k rukám JUDr. P. K. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedenými důkazy „lze mít v řízení za prokázanou skutečnost“, že dne 31.8.2001 byla žalobkyni prostřednictvím zaměstnanců žalované J. K. a M. Š. doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „v souladu s ust. §266 odst. 4 písm. a) poslední věta za situace, kdy žalobkyně převzetí výpovědi odmítla“. Protože žalobkyně ve dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce nepodala žalobu na určení neplatnosti této výpovědi, skončil na jejím základě pracovní poměr účastníků uplynutím výpovědí doby (s ohledem na pracovní neschopnost žalobkyně trvající od 24.8.2001 do 6.11.2001) ke dni 28.2.2002, a proto podle názoru soudu prvního stupně nemohou být uplatněné nároky vyplývající z trvání pracovního poměru účastníků v následujícím období roku 2002 a 2003 opodstatněné. K námitce žalobkyně, že výpověď je neúčinná, neboť v době jejího doručení byla nesporně v pracovní neschopnosti, uvedl, že „zmeškáním lhůty dle §64 zák. práce se původně neplatný právní úkon, který byl žalovanou učiněn v rozporu s ust. §48 odst. 1 písm. a) zák. práce, stal platným“, a tak „nelze námitku o neplatnosti výpovědi již zpětně považovat za důvodnou“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.4.2004 č.j. 19 Co 613/2004-94 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 38.570,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. K. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že svědeckými výpověďmi bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná dala žalobkyni dne 31.8.2001 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, „přičemž za situace, kdy žalobkyně odmítla převzetí výpovědi, nastaly účinky doručení dle §266a zák. práce“. Jelikož však žalobkyně v zákonné lhůtě podle ustanovení §64 zák. práce nepodala k soudu žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 31.8.2001, „je třeba vycházet z toho“, že její pracovní poměr na základě této výpovědi skončil, i když výpověď byla žalobkyni dána „v době, kdy byla v pracovní neschopnosti, tedy v průběhu ochranné doby, tudíž v rozporu s ustanovením §48 zák. práce“. „Je sice pravda, že v takovém případě je rozvázání pracovního poměru neúčinné“, avšak - jak odvolací soud zdůraznil - „aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí zaměstnanec ve lhůtě dvou měsíců (§64 zák. práce) podat u soudu žalobu na určení, že takový právní úkon je neplatný. Nebyla–li žaloba podána, skončil pracovní poměr podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou v řízení o mzdových nárocích žalobkyně“. Přestože odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na základě výpovědi ze dne 31.8.2001 pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil již k 7.2.2002 (tedy uplynutím celé tříměsíční výpovědní doby po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně), nemá podle jeho názoru toto pochybení žádný vliv na správnost konečného závěru soudu prvního stupně o tom, že uplatněné nároky nejsou důvodné, neboť „v době, za kterou žalobkyně požaduje mzdové nároky, již její pracovní poměr u žalované netrval“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že v judikatuře Nejvyššího soudu se výslovně uvádí, že „rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele v ochranné době je vůči zaměstnanci neúčinné“ (což dovozuje i odvolací soud), z čehož podle jejího názoru vyplývá, že výpověď daná v ochranné době „není neplatná, ale je právně neúčinná a takový právní úkon pak nicotný“. V této souvislosti je otázku, „zda je vůbec možné podat proti vůči zaměstnancovi neúčinnému právnímu úkonu žalobu na neplatnost takového neúčinného úkonu“, neboť - jak se dovolatelka domnívá - zákoník práce vůbec neupravuje začátek běhu výpovědní doby (od níž se pak odvíjí lhůta podle ustanovení §64 zák. práce) za situace, kdy výpověď byla zaměstnanci (tak jako v daném případě žalobkyni) dána v průběhu ochranné doby. Dovozovala, že „zákonodárce v §48 odst. 1 zák. práce žádný běh výpovědních dob neupravil úmyslně, protože v těchto případech dání výpovědi zakázal“ (použití obecného ustanovení §45 odst. 2 zák. práce je podle jejího názoru vyloučeno, neboť výpovědní doba by začala žalobkyni běžet ještě v době, kdy byla v pracovní neschopnosti). Jestliže tedy zaměstnanec dostal výpověď v ochranné době, má žalobkyně zato, že „takový právní úkon je právně neúčinný a tudíž nicotný a není nutné ani možné se proti němu postupem podle §64 zák. práce bránit, a to z toho důvodu, že není možné zjistit, kdy začala běžet dvouměsíční prekluzívní lhůta podle §64 zák. práce, neboť její běh přímo navazuje na skončení běhu výpovědní doby“. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytkla, že „zcela nesprávně aplikoval na běh výpovědní doby ustanovení §48 odst. 2 zák. práce“, které se „expresis verbis“ vztahuje na případy, kdy výpověď byla zaměstnanci dána před počátkem ochranné doby (tj. na situaci, která v daném případě nenastala). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná vyslovila názor, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, protože - jak zdůraznila - v dané věci „jde o problematiku, k níž byl již v minulosti vyjádřen právní názor, který je v široké právní veřejnosti považován za konstantní“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, zda lze dodatečně posuzovat platnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru výpovědí, jestliže ve lhůtě podle ustanovení §64 zák. práce nebyla u soudu podána žaloba o určení neplatnosti tohoto rozvazovacího úkonu. Tato právní otázka byla v judikatuře soudů již v minulosti vyřešena. Byl přijat názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, na který výslovně poukazuje i odvolací soud v posuzované věci), že rozvázání pracovního poměru je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, musí podat ve lhůtě dvou měsíců (§64 zák. práce) u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně. Úvaha dovolatelky, že zmíněný právní názor nelze uplatnit v případech „právně neúčinných a tedy nicotných právních úkonů – výpovědí z pracovního poměru daných zaměstnancům v ochranné době (§48 odst. 1 zák. práce)“, nepřihlíží náležitě k tomu, že zákoník práce (platná právní úprava) mezi nicotností a neplatností právních úkonů nerozlišuje; s nedostatky (vadami) v náležitostech právních úkonů spojuje toliko neplatnost právních úkonů (srov. §242 zák. práce). Neplatností právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru (tedy i kdyby šlo o nicotný, resp. neúčinný právní úkon) se soud může zabývat jen na základě žaloby, která učiní otázku neplatnosti rozvázání pracovního poměru předmětem řízení; v jiném řízení - jak bylo uvedeno již výše - není možné neplatnost rozvázání pracovního poměru posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 345/97). Nelze proto důvodně dovozovat (jak to činí žalobkyně v dovolání s poukazem na skutečnost, že „zákonodárce v §48 odst. 1 zák. práce neupravil žádný běh výpovědních dob“), že proti výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci v ochranné době „není nutné ani možné se bránit postupem podle §64 zák. práce“. V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Dovodil-li odvolací soud, že za situace, kdy žalobkyně v zákonné lhůtě podle ustanovení §64 zák. práce nepodala k soudu žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 31.8.2001, „se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat“ a „je třeba vycházet z toho, že pracovní poměr na základě této výpovědi skončil, i když výpověď byla žalobkyni dána v průběhu ochranné doby, a tudíž v rozporu s ustanovením §48 zák. práce“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. dubna 2005 JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/28/2005
Spisová značka:21 Cdo 2183/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2183.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
§64 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20