ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2313.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2313/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. E. D. jako správci konkursní podstaty úpadce S., I., spol. s r.o., za účasti K., pojišťovny, a.s. jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 39/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. dubna 2004 č. j. 29 Co 363/2003-91, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o \"základu žalobního nároku na náhradu ztráty na výdělku za dobu od 17.3.1995 do 18.12.1996\", a kterým byla věc v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby \"v části požadující náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 19.12.1996 nadále\", se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně dne 28.1.2000 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu celkem 231.055,- Kč (na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 17.3.1995 do 17.6.1998 částku 204.685,- Kč, na bolestném částku 12.120,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 14.250,- Kč) s 26% úrokem z prodlení od 18.6.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 9.2.1993 utrpěl jako zaměstnanec úpadce úraz (tříštivou zlomeninu levé dolní končetiny) při pracovní cestě osobním automobilem, který sám řídil. Zaměstnavatel svoji odpovědnost za škodu při pracovním úrazu uznal, poskytl žalobci v plné výši náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a od 17.3.1995 byl žalobci přiznán pro následky pracovního úrazu plný invalidní důchod. Odškodnění dalších nároků se žalobce domáhal u vedlejšího účastníka, který je povinen z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti úpadce za škodu způsobenou pracovním úrazem za úpadce škodu hradit, ten však odmítl nároky žalobce uspokojit s odůvodněním, že si \"pracovní úraz zavinil výlučně sám porušením dopravních předpisů\". S tím, že by se úpadce zprostil zcela odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu ze dne 9.2.1993, žalobce nesouhlasí a je \"ochoten připustit spoluzavinění nejvýše 20%\".
V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce nejprve podáním ze dne 9.5.2000 změnil žalobu tak, že požadoval, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 18.6.1998 do 30.4.2000 dalších 141.192,- Kč a aby mu z důvodu této náhrady platil od 1.5.2000 částku 7.364,- Kč měsíčně, a posléze podáním ze dne 30.4.2002 \"změnil\" žalobu tak, že požadoval, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění 26.370,- Kč s 26% úrokem od 18.6.1998 do zaplacení a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 17.3.1995 do 31.3.2002 celkem 425.680,- Kč s úroky z prodlení, které v podání blíže specifikoval, a aby mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti platil od 1.4.2002 částku 6.516,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10.4.2003 č.j. 13 C 39/2000-66 mezitímně rozhodl o části předmětu řízení tak, že \"základ žalobního nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 17.3.1995 je opodstatněn v rozsahu 80%\". Z provedených důkazů nejprve dovodil, že žalobce při řízení služebního osobního automobilu utrpěl dne 9.2.1993 pracovní úraz a že za škodu jím způsobenou mu odpovídá úpadce podle ustanovení §190 zákoníku práce. Námitku vedlejšího účastníka, že se zaměstnavatel zcela zprostil své odpovědnosti za škodu, soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou. Vzal v této souvislosti za prokázané, že skutkový děj \"těsně před dopravní nehodou proběhl tak, jak jej popsal žalobce\" (při \"výjezdu ze serpentin z obce V. při zařazení 3. rychlostního stupně se vozidlo najednou rozjelo neovladatelnou rychlostí, žalobce se podíval proto pod pedály, ovládací panely a palubní desku, nezjistí-li příčinu, a při pohledu zpět na vozovku ucítil velký náraz a vozidlo bylo odhozeno na pravý bok\"), přihlédl k tomu, že zaměstnavatel uznal svou odpovědnost a poskytl žalobci plnou náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a dovodil, že \"v jednání žalobce nelze spatřovat nebezpečné riskování či hazardérství, o čemž vypovídají jeho dlouholeté zkušenosti řidiče z povolání\". I když žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tak, že se při nehodě dne 9.2.1993 \"dostatečně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu\", nelze podle názoru soudu prvního stupně \"v této věci paušalizovat v návaznosti na §135 odst.1 o.s.ř. a provádět striktní výklad tohoto zákonného ustanovení\", neboť soud je tímto rozhodnutím vázán \"pouze pokud jde o zaviněné protiprávní jednání poškozeného\" a taková vázanost se neuplatní, jestliže \"okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě poškozeného mohla podílet svým spoluzaviněním i další osoba\". Protože \"nepozornost žalobce nebyla jedinou a hlavní příčinou vzniku dopravní nehody\", je \"základ nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu do 17.3.1995 opodstatněn v rozsahu 80%\". Námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"žalobce jednal s pojišťovnou dlouhou dobu, dá se říci, že mezi stranami v jednom okamžiku došlo k dohodě, kterou však pojišťovna nedodržela, a žalobce byl nucen podat žalobu k soudu\".
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1.4.2004 č.j. 29 Co 363/2003-91 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu \"v části požadující náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 19.12.1996 nadále\"; v \"části, jíž bylo rozhodnuto o základu žalobního nároku na náhradu ztráty na výdělku za dobu od 17.3.1995 do 18.12.1996\" jej zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že odvolání vedlejšího účastníka, k \"němuž se žalovaný nepřipojil\", je přípustné, neboť vedlejší účastník \"splnil podmínku uvedenou v ustanovení §203 odst. 1 o.s.ř.\" a žalovaný se po vyhlášení rozsudku ani později nevzdal práva odvolání a jeho písemné stanovisko v odvolacím řízení \"nelze považovat za nesouhlas s odvoláním vedlejšího účastníka\", ve věci samé dospěl k závěru, že soud je vázán (ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř.) rozhodnutím Dopravního inspektorátu u Okresního ředitelství policie ČR v D. ze dne 27.5.1993 č.j. OŘP: 1-222/VS/DS-93, podle něhož byl žalobce uznán vinným tím, že dne 9.2.1993 jako řidič osobního vozidla se dostatečně nevěnoval řízení a na přímém úseku vozovky najel do její levé poloviny, kde se bočně střetl s protijedoucím autobusem ČSAD, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb. a dopustil se tak přestupku, za nějž mu byla uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč (toto rozhodnutí je pravomocné, neboť žalobce \"výslovně uvedl, že odvolání proti tomuto rozhodnutí nepodal\"), a že \"závěr policejního orgánu v tomto směru\" je v souladu s tím, jak průběh nehody vylíčil žalobce (když nesledoval silnici a díval se na pedály a přístrojovou desku, takže nereagoval na protijedoucí autobus a levým bokem se s ním střetl). I když žalobce nepředložil žádný důkaz pro své tvrzení o tom, že důvodem jeho nepozornosti byla porucha na vozidle, v jejímž důsledku se vozidlo nepřiměřeně rychle rozjelo (s výjimkou potvrzení policisty vyšetřujícího nehodu, že již tehdy žalobce \"o poruše hovořil\"), lze \"akceptovat\" názor soudu prvního stupně, podle kterého lze považovat výpověď žalobce \"ve spojení s tímto důkazem\" za věrohodnou, avšak není správný závěr o tom, že by \"žalobcem popsaná závada na vozidle spoluzavinila kolizi\". Podle názoru odvolacího soudu \"pokud se závada tvrzená žalobcem projevila, měl žalobce zajet k pravému okraji vozovky a zastavit, nikoliv pokračovat v jízdě vysokou rychlostí a zkoumat pedály a přístrojovou desku vozidla\"; protože žalobce ani netvrdil, že ke kolizi došlo proto, že by nezvládl řízení nebo že by nefungovaly brzdy, \"zůstává zásadním důvodem kolize vozu řízeného žalobcem a autobusu skutečnost, že žalobce nesledoval provoz na vozovce, takže zavinění dopravní nehody a tedy celé vzniklé škody jde zcela na vrub tohoto jeho jednání\". Odvolací soud uzavřel, že žalobce zaviněně porušil ustanovení §5 odst. 1 písm b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, jako předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a že se proto žalovaný ve smyslu ustanovení §191 odst.1 písm.a) zákoníku práce zcela zprostil odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem; současně uvedl, že \"pokud bylo prokázáno takové porušení právních předpisů zaměstnancem, že mohlo být jedinou příčinou vzniku pracovního úrazu, a zaměstnanec tvrdí, že nebylo příčinou jedinou, je na něm, aby tyto další příčiny prokázal, a že soud prvního stupně \"hodnotil důkazní břemeno chybně, pokud dovodil, že v případě pochybností o existenci dalších příčin škody, jde o nedostatek v plnění důkazní povinnosti na straně zaměstnavatele\". V části, v níž bylo rozhodnuto o základu žalobcova nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 17.3.1995 do 18.12.1996, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že v tomto řízení se soudy mohou zabývat pouze nároky žalobce, které vznikly po prohlášení konkursu na majetek úpadce, tj. za dobu od 19.12.1996 jako pohledávkou za podstatou, neboť nároky, jež měly vzniknout do té doby, bylo nutno \"uplatnit přihláškou do konkursu\". Protože žaloba \"byla podána bez splnění podmínek uvedených v §23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání\", projednání nároků žalobce vzniklých v době do 19.12.1996 \"brání až do skončení konkursu překážka řízení\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že odvolací soud projednal věc podle \"novelizovaného občanského soudního řádu\" ve znění účinném od 1.1.2001, ačkoliv \"takové procesně-právní posouzení není nepochybné\", neboť žaloba byla podána u soudu přede dnem 1.1.2001. Odvolací soud posoudil otázku přípustnosti odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle \"novelizovaného\" ustanovení §203 odst.1 o.s.ř. a dovodil, že odvolání je přípustné, neboť s ním žalovaný \"nevyslovil nesouhlas\", nevzal však v úvahu, že žalobce neměl možnost se s vyjádřením žalovaného k odvolání vedlejšího účastníka seznámit, že toto vyjádření žalovaného je \"obojaké\" a že odvolací soud proto měl žalovaného postupem podle ustanovení §43 odst.1 o.s.ř. vést k odstranění nejasností a neurčitosti tohoto podání a \"nikoliv vykládat toto podání sám a v neprospěch žalobce\". Žalobce dále namítá, že vedlejšímu účastníkovi \"náleží v řízení jen procesní práva a povinnosti\" a že námitka úplného zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce \"je způsobem hmotněprávní obrany žalovaného proti nárokům žalobce\", kterou žalovaný v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil, a \"vedlejší účastník se nemůže bránit uplatněným nárokům žalobce více, než se jim brání samotný žalovaný\". Vedlejší účastník je \"jen pomocníkem hlavního účastníka\"; jestliže se žalovaný nebránil nárokům žalobce v řízení před soudem prvního stupně \"námitkou úplného zproštění se odpovědnosti, nelze tuto obranu brát v úvahu v odvolacím řízení, vyvolaném jen odvoláním vedlejšího účastníka\". Žalobce dále nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu týkajícím se povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ve vztahu k ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný zcela zprostil odpovědnosti za pracovní úraz žalobce, považuje za chybný; zdůrazňuje, že správnost skutkových zjištění nezpochybňuje a že i v dovolacím řízení lze vycházet ze zjištění, že zaviněnému porušení \"dopravně-bezpečnostních předpisů\" předcházela technická porucha na vozidle, a dovozuje, že \"aplikace ustanovení §191 odst.1 písm.a) zákoníku práce přichází v úvahu jen tehdy, pakliže by bylo zaviněné porušení bezpečnostních předpisů jedinou příčinou škody\", v daném případě však událost, z níž vznikla škoda, měla \"dvě příčiny\", a to \"technickou závadu na vozidle jako prvotní příčinu a porušení dopravních předpisů jako druhotnou příčinu\", a proto se žalovaný mohl zprostit své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu jen zčásti. Odvolací soud současně nesprávně posoudil povinnost tvrzení a povinnost důkazní; bylo-li v řízení \"prokázáno, že na vozidle byla před dopravní nehodou technická závada, měl povinnost tvrzení a důkazní povinnost žalovaný, že technická závada na vozidle neměla žádný vliv na vznik dopravní nehody, a žalobce nenesl důkazní břemeno, že technická závada na vozidle neměla vliv na vznik dopravní nehody\". Ve vztahu ke zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že sice nepřihlásil svoji pohledávku na náhradu škody do konkursu, avšak již na počátku řízení se mu mělo dostat \"procesního poučení, že musí uplatnit nároky uplatněné v tomto řízení proti SKP úpadce v řízení podle §24 zákona o konkursu a vyrovnání, když žalovaný tyto nároky popírá\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
Odvolací soud napadeným rozsudkem jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku týkajícím se části žaloby o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 19.12.1996 nadále), jednak zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (ve výroku týkajícím se části žaloby o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 17.3.1995 do 18.12.1996).
O zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k dalšímu řízení odvolací soud rozhoduje - jak vyplývá z ustanovení §223 o.s.ř. - formou usnesení. Povahu usnesení neztrácí toto rozhodnutí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí odvolacího soudu, pro něž je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla soudu prvního stupně v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, není podle ustanovení §237, §238 a §238a a o.s.ř. dána, neboť nejde o rozhodnutí (usnesení), kterým by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno nebo potvrzeno, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o usnesení, jímž by bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a nejde ani o žádný z případů procesních rozhodnutí taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k dalšímu řízení není přípustné. Protože dovolání žalobce směřuje v této části proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v této části ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je v tomto směru z části opodstatněné.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno dnem 28.1.2000, kdy žalobce podal u Okresního soudu v Děčíně žalobu. Vzhledem k tomu, že o žalobě nebylo v prvním stupni rozhodnuto v době do 31.12.2000, soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanovením bodu 1. části věty před středníkem Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001. Odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10.4.2003 č.j. 13 C 39/2000-66 odvolací soud správně projednal a rozhodl (srov. ustanovení bodu 15. Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001. Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem i v tom, když posoudil přípustnost odvolání vedlejšího účastníka proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §203 odst.1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Podle ustanovení §203 odst.1 o.s.ř. vedlejší účastník může podat odvolání jen tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do patnácti dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého v řízení podporuje. Odvolání vedlejšího účastníka není přípustné, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání vzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí.
V projednávané věci vedlejší účastník vstoupil do řízení již před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu spisu je nepochybné, že jím podporovaný účastník (žalovaný) se odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nevzdal a že ani s odvoláním vedlejšího účastníka proti tomuto rozsudku nevyjádřil nesouhlas. I když podání žalovaného ze dne 2.10.2003, obsahující jeho vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka, nebylo žalobci (jeho zástupci advokátu) doručeno a byl s ním seznámen až při jednání u odvolacího soudu dne 24.3.2004, nemohla mít tato vada za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, neboť z podání je nepochybné, že žalovaný se odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nevzdal a ani s odvoláním vedlejšího účastníka proti tomuto rozsudku nevyjádřil nesouhlas a že tedy odvolání vedlejšího účastníka nemůže být z pohledu ustanovení §203 odst.1 věty druhé o.s.ř. nepřípustné.
Důvodná není ani námitka žalobce, že by vedlejší účastník vystupující na straně žalovaného (jako zaměstnavatele) nebyl za řízení procesně oprávněn tvrdit a prokazovat důvody pro úplné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §191 odst.1 písm.a) zákoníku práce.
Podle ustanovení §93 odst.3 o.s.ř. vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Stejnými právy a povinnostmi v řízení ve smyslu ustanovení §93 odst.3 věty první o.s.ř. se podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2000 sp. zn. 26 Cdo 1986/99, který byl uveřejněn pod č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) rozumí výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé.
Uplatnění obrany proti žalobě je procesním právem účastníka řízení (žalovaného) a stejné právo má ve smyslu ustanovení §93 odst.3 o.s.ř. i vedlejší účastník, který za řízení vystupuje na jeho straně; na tom, že jde o procesní právo, nic nemění skutečnost, že pomocí obrany proti žalobě se uplatňují rovněž námitky vycházející z hmotněprávní úpravy, neboť procesní právo tyto námitky uplatnit za řízení nelze směšovat s tím, zda mají původ v hmotném nebo jen v procesním právu. Z povahy věci pak vyplývá, že vedlejší účastník vystupující v řízení na straně žalovaného nemůže ani prostřednictvím obrany proti žalobě činit takové úkony, které znamenají dispozici s předmětem řízení (například uznání nároku, uzavření smíru apod.).
Námitka spočívající v tom, že jsou ve smyslu ustanovení §191 zákoníku práce dány důvody ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu zcela nebo z části, nepředstavuje dispozici s předmětem řízení a může ji tedy za řízení uplatnit nejen žalovaný (ten, kdo za škodu při pracovním úrazu odpovídá podle ustanovení §190 odst.1 zákoníku práce), ale i vedlejší účastník, který v řízení vystupuje na jeho straně. Soudy tedy v projednávané věci postupovaly v souladu se zákonem, jestliže se zabývaly námitkou úplného zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce vznesenou vedlejším účastníkem, aniž by ji za řízení uplatnil také žalovaný, a jestliže v tomto směru odmítly výhrady žalobce, svojí podstatou vůbec zpochybňující institut vedlejšího účastenství (jeho funkčnost) v občanském soudním řízení.
Otázku zproštění odpovědnosti úpadce za škodu vzniklou žalobci při pracovním úrazu je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994 (dále jen \"zák. práce\").
Došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru (srov. §190 odst.1 zák. práce).
Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány [srov. §191 odst.1 písm.a) zák. práce]. Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody [srov. §191 odst.2 písm.a) zák. práce].
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel; vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je svěřeno policii, a proto není třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem.
Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má - jak vyplývá již ze znění ustanovení §191 odst.1 a 2 zák. práce - zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno, že žalobce jako zaměstnanec úpadce dne 9.2.1993 při pracovní cestě služebním automobilem, který řídil, utrpěl pracovní úraz (tříštivou zlomeninu levé dolní končetiny) v důsledku toho, že automobil vjel do levé poloviny vozovky a bočně se střetl s protijedoucím autobusem ČSAD. Rozhodnutím Dopravního inspektorátu u Okresního ředitelství policie ČR v D. ze dne 27.5.1993 č.j. OŘP: 1-222/VS/DS-93, byl žalobce ve správním řízení pravomocně uznán vinným spácháním přestupku, kterého se dopustil tak, že dne 9.2.1993 jako řidič osobního vozidla se dostatečně nevěnoval řízení a na přímém úseku vozovky najel do její levé poloviny, kde se bočně střetl s protijedoucím autobusem ČSAD, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu.
Odvolací soud za tohoto stavu věci správně vycházel z toho, že rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek, vydaným ve správním řízení (nikoli tedy v blokovém řízení), je vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení současně vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže řešit ani jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal přestupek, bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Výrokem (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty přestupku konkrétním jednáním pachatele. Protože rozhodnutí o tom, že byl spáchán přestupek, v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního vztahu pachatele přestupku ke svému jednání a k jeho následkům, představuje takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy závěr o jeho zaviněném protiprávním jednání. V posuzovaném případě tedy pravomocné postižení žalobce pro přestupek za porušení ustanovení §5 odst.1 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění účinném ke dni 9.2.1993 (tj. ke dni, v němž došlo k dopravní nehodě žalobce), v sobě též zahrnuje pro soud závazný závěr o tom, že k nehodě došlo ze strany žalobce zaviněným porušením předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dopravního předpisu).
Žalobce za řízení uváděl, že jím zaviněné porušení dopravního předpisu nebylo jedinou příčinou škody (nehody), neboť další, a ve skutečnosti \"prvotní příčinou\", byla technická závada na automobilu, kterou popsal tak, že \"při vyjíždění ze serpentin z obce V. při zařazení 3. rychlostního stupně se automobil najednou rozjel neovladatelnou rychlostí\".
Tímto svým tvrzením žalobce neplnil povinnost tvrzení, neboť - jak již uvedeno výše - ve vztahu ke skutečnostem o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, měl povinnost tvrzení žalovaný a tato povinnost nemohla \"přejít\" na žalobce, ale sledoval jím - objektivně vzato - záměr vyvrátit skutečnosti uváděné k tomu, že jedinou příčinou škody bylo jím zaviněné porušení dopravního předpisu a že se tedy zaměstnavatel zcela zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu žalobce (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1996, který byl uveřejněn pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Uvedený záměr se mohl žalobci zdařit, jen kdyby tvrzení o tom, že příčinou škody (nehody) byla technická závada na automobilu, bylo za řízení také prokázáno.
Soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - považoval za prokázané, že skutkový děj \"těsně před dopravní nehodou proběhl tak, jak popsal žalobce\" (při \"výjezdu ze serpentin z obce V. při zařazení 3. rychlostního stupně se vozidlo najednou rozjelo neovladatelnou rychlostí, žalobce se podíval proto pod pedály, ovládací panely a palubní desku, nezjistí-li příčinu, a při pohledu zpět na vozovku ucítil velký náraz a vozidlo bylo odhozeno na pravý bok\"). Odvolací soud považoval uvedené skutkové zjištění \"za akceptovatelné\", na základě \"právního hodnocení věci\" však dovodil, že \"žalobcem popsaná závada na vozidle nespoluzavinila kolizi\", neboť - kdyby se žalobcem tvrzená závada projevila - žalobce \"měl zajet k pravému okraji vozovky a zastavit, nikoliv pokračovat v jízdě vysokou rychlostí a zkoumat pedály a přístrojovou desku vozidla\", a žalobce ani netvrdil, že ke kolizi došlo proto, že by nezvládl řízení nebo že by nefungovaly brzdy, a uzavřel, že \"zůstává zásadním důvodem kolize vozu řízeného žalobcem a autobusu skutečnost, že žalobce nesledoval provoz na vozovce, takže zavinění dopravní nehody a tedy celé vzniklé škody jde zcela na vrub tohoto jeho jednání\".
Uvedené závěry odvolacího soudu nepředstavují odlišné právní posouzení skutkového stavu věci v podobě, kterou považoval soud prvního stupně za prokázanou. Odvolací soud ve skutečnosti - i když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že nesouhlasí jen s \"právním hodnocením\" soudu prvního stupně - dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než jaké učinil soud prvního stupně, když jeho úvahy ve svých důsledcích vyúsťují v závěr, že žalobcem popisovaná technická závada jako jedna z příčin škody (nehody) nebyla za řízení prokázána.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 věta první občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005); doplnit dokazování odvolací soud může buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 odst.2 věta druhá občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o.s.ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005 je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud dospěl k odlišným (jiným) skutkovým zjištěním, aniž by rozhodné důkazy sám zopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966 sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy, a nikoliv - jako tomu bylo v projednávané věci - na základě \"právního hodnocení věci\" dovozovat odlišné (jiné) skutkové zjištění než k jakému dospěl soud prvního stupně. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o.s.ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132 a §211 o.s.ř. a §213 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby \"v části požadující náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 19.12.1996 nadále\", není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst.3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu