ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2529.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2529/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně MUDr. J. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní č. 1672/1a, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 15 C 23/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2004, č.j. 28 Co 1/2004-49, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5.12.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce. Zvlášť hrubého porušení pracovní kázně se měla dopustit tím, že
1) byla dne 2.12.2003 nalezena v lékařském pokoji (asi ve 13.00 hod.) při intimním styku s odsouzeným,
2) dle vlastního vyjádření k častým intimním stykům mezi ní a tímto odsouzeným docházelo již od července 2002,
3) dle vlastního vyjádření s tímto odsouzeným udržovala v době své dočasné nepřítomnosti pravidelnou korespondenci psaním SMS zpráv a telefonickým voláním,
4) jí bylo známo, že odsouzený vlastní mobilní telefon nebo k němu má přístup,
5) při osobní prohlídce byla u ní nalezena SIM karta k mobilnímu telefonu.
Tímto svým jednáním měla porušit základní povinnosti zaměstnanců uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. a), b) a c) zákoníku práce, ustanovení odst. 11 pracovní smlouvy, Prohlášení o seznámení a povinnosti osob vykonávajících pracovní činnost pro Věznici V. ze dne 2.1.2002, Poučení pro zaměstnance Vězeňské služby ČR, nařízení generální ředitelky Vězeňské služby ČR a nařízení ředitele Věznice V.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru (které jí bylo doručeno dne 6.12.2002) je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se zvlášť závažného porušení pracovní kázně nedopustila; popírá zejména, že by nastaly skutečnosti uvedené v dopise ze dne 5.12.2002 pod body 2), 3) a 4). Ve vztahu k jednání vytýkanému jí pod bodem 5) sice připustila, že u ní byla nalezena SIM karta k mobilnímu telefonu, jednalo se však o dlouhodobě zablokovanou kartu, tedy o „nefunkční věc, která nemohla splnit účel, ke kterému byla vyrobena“. I když nepopírá blízký vztah k P. V., který byl v kritické době ve výkonu trestu ve Věznici V., nikdy nezneužila svého postavení lékařky ve věznici a nikdy se nesnažila zasáhnout do organizace režimu odsouzeného tak, aby mohla být v jeho přítomnosti; ani dne 2.12.2002 nevyužila žádné legitimní záminky k tomu, aby se odsouzený dostal do její přítomnosti, a proto ani jednání vytýkané jím pod bodem 1) nepovažuje za porušení zvláštních povinností ani za své selhání.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10.10.2003, č.j. 15 C 23/2003-26, žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované provedené dopisem ze dne 5.12.2002 je neplatné, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na nákladů řízení. Vycházeje z toho, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.2002 jako lékařka s místem výkonu práce ve Věznici V., že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru má všechny formální náležitosti požadované zákoníkem práce a že „všechny důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná v listině ze dne 5.12.2002 označila, se skutečně staly“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně porušila pracovní kázeň ve všech vytýkaných bodech a že její jednání lze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně takové intenzity, jakou má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně přihlédl zejména k postavení žalobkyně, která vykonávala funkci lékařky ve vězeňské službě, že přicházela do styku s vězni, při kterém je nutno zachovávat striktní dodržování povinností z důvodu bezpečnosti zaměstnanců, ale i široké veřejnosti, a že se svým chováním („intimním stýkáním s odsouzeným“) stávala „vydíratelnou“. Zdůraznil, že přísná opatření týkající se mobilních telefonů mají důležitý preventivní význam, neboť „nezavedením pravidel by bylo vězňům umožněno nekontrolovaně komunikovat se svým okolím a nebylo by možno zamezit přípravě a realizaci některých druhů trestné činnosti, například vnášení drog do věznice, útěky vězňů apod.“; proto dovodil, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby v pracovním poměru s žalobkyní pokračovala. Námitku žalobkyně, že podle znaleckého posudku podaného v trestním řízení (které bylo proti ní vedeno) trpěla v době porušení pracovní kázně duševní poruchou a že nebyla schopna zhodnotit důsledky svého jednání, odmítl s odůvodněním, že „jednání žalobkyně, které jí bylo vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, nebylo právním úkonem, neboť nesměřovalo ke vzniku, změně či zániku právního vztahu“, že bylo „tzv. faktickým úkonem“ a že „takové jednání je hmotněprávním předpokladem k učinění právního úkonu“, avšak „přezkoumání platnosti tohoto úkonu podle ustanovení §242 odst. 1 zák práce nepodléhá“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.2.2004, č.j. 28 Co 1/2004-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem; rovněž dovodil, že žalobkyně porušila pracovní kázeň ve všech vytýkaných bodech a že její jednání dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, přičemž za úplná a správná považoval i hlediska, k nimž soud prvního stupně při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně přihlédl. Souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, který učinil ve vztahu ke zdravotnímu stavu žalobkyně v době porušení pracovní kázně a k tvrzené ztrátě schopnosti ovládnout své jednání. Nad rámec uvedeného závěru soudu prvního stupně poukázal na to, že, jestliže žalobkyně sama nezpochybňuje, že byla schopna vykonávat práci lékařky u žalované (lékařská zpráva ze dne 4.10.2001), což s sebou nese odpovědnost za řádný výkon této práce a za dodržování pracovněprávních předpisů, nemůže zároveň tvrdit, že nebyla odpovědna za skutky, pro které s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr; navíc tyto skutky nijak nezpochybnila. Požadavek žalobkyně, aby bylo přihlédnuto ke znaleckému posudku znalce MUDr. V. T. ze dne 7.6.2003, jehož obsahu se na podporu svého tvrzení, že trpí duševní chorobou, která výrazně ovlivňuje její chování, dovolává, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že znalec vyšetřoval žalobkyni v souvislosti s trestním stíháním pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a maření výkonu úředního rozhodnutí, tedy pro jiné skutky, než pro které s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr, a že znalecký posudek byl vypracován téměř rok poté, co se žalobkyně začala chovat způsobem, který vedl k okamžitému zrušení pracovního poměru; zdůraznil, že žalobkyně udržovala intimní známost s vězněm od července 2002 a že od té doby rovněž věděla, že tento vězeň má mobilní telefon, který mu opakovaně dobíjela. Odvolací soud nepřihlédl ani k dalším odvolacím námitkám žalobkyně, že jí byl přiznán plný invalidní důchod, že bylo zahájeno řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům a že trestní stíhání vůči ní bylo zastaveno a byla jí uložena ochranná léčba, neboť jde o skutečnosti, které nastaly až po 5.12.2002, tedy po dni, kdy s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; podle jejího názoru má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z nesprávného právního názoru, že „deliktní odpovědnost v pracovněprávním vztahu se bezvýjimečně kryje se způsobilostí občana mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti, i když existují závažné důkazy o vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností zaměstnance“. Podle jejího názoru deliktní odpovědnost zaměstnance, který je stižen duševní poruchou, je neomezená, ale jen v případě, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, a proto je třeba judikovat, že „deliktní způsobilost v pracovněprávních vztazích není totožná se způsobilostí k právním úkonům“. S poukazem na ustanovení §12 zák. práce upozorňuje na to, že „způsobilost k právním úkonům může zaměstnanec pozbýt jen rozhodnutím soudu“, zatímco „deliktní způsobilost může zaměstnanec pozbýt v pracovněprávních vztazích i bez soudního rozhodnutí ad hoc“, přičemž odkazuje na ustanovení §178a odst. 1 zák. práce; připomíná, že „posouzení schopnosti ovládnout jednání a schopnosti posoudit následky jednání je rozhodnutím o skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí ve smyslu ust. §127 odst. 1 o.s.ř.“. Odvolacímu soudu ve vztahu k projednávané věci žalobkyně konkrétně vytýká, že „svůj rozsudek zdůvodnil nepodloženými spekulacemi navazujícími na její prohlášení, že podle svého soudu byla schopna vykonávat práci lékařky u žalované a k její práci nebyly ze strany žalované připomínky“, že „nehodnotil tato její subjektivní a laická vyjádření v souvislosti s objektivními důkazy“ a že „zcela nehodnotil skutečnost, že její pochybení, pro která byla stíhána, jsou identická obsahově i časově s pochybeními, pro která s ní byl okamžitě rozvázán pracovní poměr“. Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení poukazuje na znalecký posudek MUDr. V. T. a zdůrazňuje, že u ní „konstatoval jednoznačně, že rozpoznávací a ovládací schopnosti v době domnělé trestné činnosti byly vymizelé vzhledem k trestné činnosti“. Je přesvědčena, že odvolací soud, „pokud měl zato, že skutky jsou rozdílné a nelze na ně závěry znaleckého posudku vztáhnout, nemohl udělat vysoce odborný závěr bez nového znaleckého posudku“ a že „pokud otázku subjektivní stránky, vzdor jednoznačnému znaleckému posudku, odpověděl sám a opačně, pochybil, pokud neustanovil znalce jiné, neboť posouzení skutečností záviselo na rozhodnutích, k nimž je třeba odborných znalostí“. Namítá dále, že nemohl být zajištěn spolehlivý podklad pro rozhodnutí, neboť nezavinila potřebnou formou zavinění porušení své pracovní povinnosti, že za jednání, které je jí vytýkáno, nemůže být odpovědná, když nemá způsobilost nést následky za protiprávní jednání (deliktní způsobilost), že nesprávně postupovala žalovaná, když přikročila k okamžitému zrušení pracovního poměru a že odvolací soud nesprávně posuzoval věc z hlediska objektivní odpovědnosti; správně neměla být věc po právní stránce posouzena podle ustanovení §53 zákoníku práce. Protože podle názoru žalobkyně rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako bezdůvodné odmítnuto. Podle jejího názoru nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam; jednak „nelze dávat rovnítko mezi trestněprávní a pracovněprávní odpovědnost“ (znalecký posudek o tom, že žalobkyně nebyla schopna posoudit závažnost svého trestního jednání, byl učiněn na jinou činnost a v jiném časovém období, a proto jej nelze vztahovat na jednání žalobkyně vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru), jednak bylo prokázáno, že v době zvlášť hrubého porušení pracovní kázně byla žalobkyně plně způsobilá nést následky svého jednání (jak sama tvrdila a jak vyplynulo z jí předložené lékařské zprávy, byla schopna plně odpovídat za své profesní úkony lékařky a její vedoucí potvrdil, že „výkon její profese byl v normálu“). Aplikace ustanovení §178a zák. práce, na které žalobkyně v dovolání rovněž poukazuje, není v tomto případě namístě, stejně jako navrhovaný „specielní znalecký posudek na posouzení její pracovněprávní odpovědnosti“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (tj. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5.12.2002) potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, boč. 2004).
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska toho, zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) a vycházely z nich také soudy obou stupňů v projednávané věci.
Žalobkyně však ve svém dovolání právní posouzení věci soudy [aplikaci ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] nezpochybňuje. I když v dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z nesprávného právního názoru [že „deliktní odpovědnost v pracovněprávním vztahu se bezvýjimečně kryje se způsobilostí občana mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti, i když existují závažné důkazy o vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností zaměstnance“], že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst.2 o.s.ř.) je zřejmé, že - mimo jiné - podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl; skutková zjištění soudů považuje dovolatelka za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že odvolací soud „zdůvodnil nepodloženými spekulacemi navazujícími na její prohlášení, že podle svého soudu byla schopna vykonávat práci lékařky u žalované a k její práci nebyly ze strany žalované připomínky“, že „nehodnotil tato její subjektivní a laická vyjádření v souvislosti s objektivními důkazy“, že „zcela nehodnotil skutečnost, že její pochybení, pro která byla stíhána, jsou identická obsahově i časově s pochybeními, pro která s ní byl okamžitě rozvázán pracovní poměr“, a že „nezavinila potřebnou formou zavinění porušení své pracovní povinnosti“. Dovolatelka vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že „za jednání, které je jí vytýkáno, nemůže být odpovědná, neboť nemá způsobilost nést následky za protiprávní jednání (deliktní způsobilost)“ a že „správně neměla být věc posouzena po právní stránce posouzena podle ustanovení §53 zákoníku. práce“]. Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalobkyně tedy těmito námitkami neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka dále v souvislosti s tvrzením, že byla v době porušení pracovní kázně v natolik nepříznivém zdravotním stavu, že za jednání, které je jí vytýkáno, nemůže být odpovědná („nemá způsobilost nést následky za protiprávní jednání - deliktní způsobilost“), odvolacímu soudu vytýká, že „nemohl udělat vysoce odborný závěr bez nového znaleckého posudku“ a že „pokud otázku subjektivní stránky, vzdor jednoznačnému znaleckému posudku, odpověděl sám a opačně, pochybil, pokud neustanovil znalce jiné, neboť posouzení skutečností záviselo na rozhodnutích, k nimž je třeba odborných znalostí“. Z pohledu dovolacích důvodů má tedy dovolatelka za to, že řízení je v tomto směru postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.].
Ani případnou existencí dovolatelkou tvrzených vad - nehledě k tomu, že v řízení by nemělo význam provádět důkazy požadované účastníky, o nichž by bylo předem známo, že k nim nebude možné při hodnocení všech důkazů podle ustanovení §132 o.s.ř. přihlédnout, neboť jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné, a že v posuzovaném případě nebylo zjištěno (a ani to dovolatelka netvrdí), že by žalobkyně byla v době porušení pracovní kázně, pro které s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr, pravomocným rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo že by v této způsobilosti byla omezena - se dovolací soud nemohl zabývat, neboť tyto vady by samy o sobě nemohly přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil svůj závěr o neopodstatněnosti žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru na závěru, že žalobkyně se jednání uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 5.12.2002 dopustila a že intenzita tohoto porušení pracovní kázně byla zvlášť hrubá; uvedený závěr byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Spatřuje-li proto žalobkyně zásadní právní význam v tom, že se odvolací soud nezabýval otázkou, že „deliktní způsobilost v pracovněprávních vztazích není totožná se způsobilostí k právním úkonům“, že „způsobilost k právním úkonům může zaměstnanec pozbýt jen rozhodnutím soudu“ (§12 zák. práce) a že „deliktní způsobilost může zaměstnanec pozbýt v pracovněprávních vztazích i bez soudního rozhodnutí ad hoc“ (§178a odst. 1 zák. práce), dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí, neboť jí předkládané otázky nemají na správnost závěrů odvolacího soudu vliv.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v tomto dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu