ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2609.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2609/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. D. K., zastoupené advokátkou, proti žalované Obci Ch., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 396/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. července 2004 č.j. 5 Co 1364/2004-81, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 4.6.2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že „rada obce Ch. rozhodla podle §102 zákona 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), o snížení celkového počtu zaměstnanců obce zařazených v obecním úřadu“ a že „v důsledku této organizační změny se žalobkyně stala nadbytečnou“; současně „byla splněna podmínka pro platnost výpovědi podle §46 odst. 2 zák. práce, neboť žalobkyně odmítla návrh na změnu pracovní smlouvy - stanovení kratší pracovní doby na 30 hodin týdně a tomu odpovídající platové ohodnocení“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že s návrhem na změnu pracovní smlouvy, který jí byl předán dne 25.4.2003, nemohla souhlasit, neboť byl „nejasně a zcela nekonkrétně formulován“, a že jí žalovaná dne 12.6.2003 předala výpověď z důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, aniž by žalobkyni na její žádost doložila rozhodnutí, na základě kterého bylo zrušeno žalobkyní zastávané pracovní místo účetní.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23.4.2004 č.j. 30 C 396/2003-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 5.300,- Kč k rukám zástupkyně žalované. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že bylo prokázáno, že žalovaná z důvodu „snížení pracovní náročnosti“ přijala dne 14.3.2003 „příslušným orgánem dle daných pravidel“ (vyplývajících ze zákona o obcích) rozhodnutí o organizační změně spočívající ve snížení pracovního úvazku žalobkyně na 6 hodin denně, neboť „rozsah prací v rámci druhu práce (účetní), který byl sjednán s žalobkyní, přestal být takový, aby naplňoval celý její úvazek“. Žalovaná v důsledku této skutečnosti „v souladu s §46 odst. 2 zák. práce nabídla žalobkyni změnu pracovní smlouvy tak, aby u ní mohla nadále pracovat“, žalobkyně však dopisem ze dne 29.4.2003 vyslovila s navrhovanou změnu sjednaných pracovních podmínek zásadní nesouhlas, aniž by učinila návrh na jiné řešení, které by mohlo být námětem dalšího jednání. Žalovaná tedy podle názoru soudu prvního stupně „postupovala v souladu se zákoníkem práce, před výpovědí žalobkyni navrhla řešení, které však bylo jednoznačně žalobkyní odmítnuto, a proto muselo dojít ke skončení pracovního poměru“. Protože „nebyly shledány ani jiné důvody, které by znamenaly neplatnost výpovědi“, dospěl k závěru, že předmětná výpověď byla žalobkyni dána platně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23.7.2004 č.j. 5 Co 1364/2004-81 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 3.050,- Kč k rukám zástupkyně žalované. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v daném případě „došlo k takové organizační změně, která měla za následek zkrácení pracovní doby žalobkyně na 30 hodin týdně“, neboť část náplně práce žalobkyně odpadla v souvislosti s tím, že Základní škola v Ch. po získání právní subjektivity si začala zajišťovat vedení účetnictví a úkolů s tím spojených samostatně. Žalobkyně byla řádně s touto organizační změnou seznámena, byla jí ze strany žalované nabídnuta odpovídající změna pracovní smlouvy, kterou však neakceptovala. Jelikož v daném případě byly splněny podmínky zakotvené v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a protože „bylo také prokázáno, že žalovaná nemá možnost zaměstnávat žalobkyni na plný úvazek, ale jen na částečný“, který však žalobkyně odmítla, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že za této situace „nezbylo žalobkyni než přistoupit k výpovědi pro nadbytečnost“. Podmínkou této výpovědi přitom nebylo (jak se mylně domnívá žalobkyně), aby předtím byla žalobkyni navržena dohoda o skončení pracovního poměru, neboť - jak odvolací soud zdůraznil - „z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce nevyplývá povinnost zaměstnavatele jednat o skončení pracovního poměru dohodou a teprve poté dát výpověď pro nadbytečnost“. Takový postup žalované nelze považovat ani za rozporný s dobrými mravy (§7 odst. 2 zák. práce), neboť „úmyslem žalované nebylo způsobit žalobkyni jako zaměstnanci újmu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jejího názoru „otázka, zda zaměstnavatel musí dát zaměstnanci možnost ukončit pracovní poměr dohodou, předtím než mu dá výpověď z pracovního poměru, a s tím související otázka, zda má zaměstnavatel oznámit zaměstnanci jakoukoliv formou svůj záměr ukončit s ním pracovní poměr, není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů“. Jedná se přitom o otázky pro zaměstnance významné, „protože pokud by nebyla dána povinnost zaměstnavatele jednat se zaměstnancem o rozvázání pracovního poměru, pak v případě, že zaměstnavatel nemá žádnou možnost zaměstnance dále zaměstnávat, může se zaměstnanec dozvědět o rozvázání pracovního poměru a o způsobu jeho rozvázání až doručením výpovědi“. V daném případě sice dovolatelka věděla, že se snižuje celkový počet zaměstnanců u žalované, byla jí navržena změna sjednaných pracovních podmínek, „ale žádným způsobem jí nebylo oznámeno, že v důsledku těchto skutečností s ní chce žalovaná rozvázat pracovní poměr, ani to nevyplývalo z žádných dokladů, se kterými dovolatelka přišla do styku, z žádných z těchto dokladů nevyplývalo, že by se v důsledku snížení stavu zaměstnanců měl s nějakým zaměstnancem rozvazovat pracovní poměr“. Dovolatelka se sice „mohla domnívat, že by mohlo dojít u některého zaměstnance žalované až k rozvázání pracovního poměru, mohla se obávat, zda to nebude ona, ale stejně tak mohlo dojít ke změně pracovní smlouvy nebo rozvázání pracovního poměru u jiného zaměstnance“. Protože jí však nebyl znám záměr ani rozhodnutí žalované rozvázat s ní pracovní poměr, tak nejenže nemohla navrhnout sama jiné řešení, ale „ani nemohla navrhnout žalované, že by v tomto případě přistoupila na její návrh na změnu stávající pracovní smlouvy - snížení pracovního úvazku, aby jí zůstal zachován pracovní poměr u žalované. Tato možnost jí byla zcela odňata“. Tento postup žalované byl „podle hlubokého přesvědčení dovolatelky zcela v rozporu s běžnou praxí a s povědomím občanů při rozvazování pracovních poměrů“ a „byl v rozporu s ustálenými dobrými mravy veden přímým úmyslem žalované způsobit jí újmu ve smyslu §7 odst. 2 zák. práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 10.7.2001 jako „účetní“ s místem výkonu práce „Obecní úřad Ch.“. Podle usnesení č. 8/03 z jednání Rady obce Ch. ze dne 14.3.2003, jeho bodu 1., Rada obce Ch. schválila rozhodnutí „o snížení počtu pracovníků zařazených v Obecním úřadu Ch. o 0,25 z důvodu snížení rozsahu práce“ s tím, že „nadále bude v Obecním úřadu Ch. zařazen 1 pracovník – p. M. na plný úvazek (40 hodin týdně) a 1 pracovník – Ing. K. (žalobkyně) na částečný úvazek (30 hodin týdně)“; současně rada obce pověřila starostu k projednání změny pracovní smlouvy Ing. K. (žalobkyně). Dopisem ze dne 25.4.2003 starosta obce Ch. sdělil žalobkyni, že „na základě rozhodnutí Rady obce Ch. o snížení celkového počtu zaměstnanců v obecním úřadě z organizačních důvodů jí navrhuje uzavření nové smlouvy nebo změnu stávající pracovní smlouvy s platností od 1.5.2003“; návrh na změnu pracovní smlouvy spočíval ve „stanovení kratší pracovní doby na 30 hodin týdně a tomu odpovídajícím platovém ohodnocení“. Dopisem ze dne 29.4.2003 žalobkyně sdělila žalované, že s návrhem na změnu pracovní smlouvy „zásadně nesouhlasí“. Na návrh Rady obce Ch. ze dne 29.4.2003 dala žalovaná žalobkyni dne 12.6.2003 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce s odůvodněním, že „rada obce Ch. rozhodla podle §102 zákona 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), o snížení celkového počtu zaměstnanců obce zařazených v obecním úřadu“ a že „v důsledku této organizační změny se žalobkyně stala nadbytečnou“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - mimo jiné právní otázku podmínek, za nichž může dát zaměstnavatel zaměstnanci platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Z hlediska platnosti výpovědi podle zmíněného ustanovení přitom – oproti názoru žalobkyně - nepovažoval za podstatné, že zaměstnavatel (žalovaná) před dáním výpovědi nejednal se zaměstnancem (žalobkyní) o rozvázání pracovního poměru dohodou. Žalobkyně v dovolání spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu právě v otázce, „zda zaměstnavatel musí dát zaměstnanci možnost ukončit pracovní poměr dohodou, předtím než mu dá výpověď z pracovního poměru, a s tím související otázce, zda má zaměstnavatel oznámit zaměstnanci jakoukoliv formou svůj záměr ukončit s ním pracovní poměr“.
Výpověď z pracovního poměru je jedním ze způsobů skončení pracovního poměru (srov. ustanovení §42 zák. práce), který účastník pracovněprávního vztahu uplatňuje jednostranným právním úkonem adresovaným druhému účastníku pracovněprávního vztahu. Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce se právním úkonem rozumí projev vůle směřující k vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. I když náležitosti pracovněprávních úkonů zákoník práce ani jiné právní předpisy obecně nestanoví, lze z ustanovení o jejich neplatnosti [srov. zejména §242 odst. 1 písm. a) až e) zák. práce] dovodit, že se jedná o náležitosti subjektu (osoby), náležitosti vůle, náležitosti projevu vůle a náležitosti předmětu právního úkonu.
Náležitostí předmětu právního úkonu je (kromě možnosti fyzické) také jeho možnost právní (jeho dovolenost). Dovolenost právního úkonu znamená, že chování, které je předmětem právního úkonu, není v rozporu s právním předpisem, a to ani svým obsahem nebo účelem, právní předpis neobchází a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti [srov. §242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Předpokladem pro posouzení dovolenosti předmětu právního úkonu z tohoto hlediska je tedy existence zákona, popřípadě jiného obecně závazného právního předpisu kogentní povahy; v rozporu s jeho obsahem nebo účelem pak může být právní úkon pouze tehdy, jestliže neodpovídá příkazu nebo zákazu právní normy nebo jestliže nesleduje účel v právní normě vyjádřený a jedině dovolený.
V zákoníku práce [v jeho příslušných ustanoveních upravujících hmotněprávní předpoklady platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce] ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by zaměstnavatel mohl dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 pím. c) zák. práce teprve po předchozím jednání o rozvázání pracovního poměru dohodou, případně až poté, co zaměstnanci oznámil svůj záměr ukončit s ním pracovní poměr. Nelze proto důvodně dovozovat, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele byl neplatný jen proto, že tomuto úkonu nepředcházelo jednání zaměstnavatele se zaměstnancem o rozvázání pracovního poměru dohodou, popřípadě že – jak to zdůrazňuje žalobkyně v dovolání –zaměstnanci „nebylo žádným způsobem oznámeno, že v důsledku snížení stavu zaměstnanců s ním chce zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr“.
Z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce naopak vyplývá pro zaměstnavatele (jako hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi) tzv. nabídková povinnost, jejíž smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že před jeho rozvázáním upřednostňuje změnu sjednaných pracovních podmínek, a představuje tak svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.1.2003, sp. zn. 21 Cdo 1322/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74, ročník 2003). Odvolací soud proto v souladu s hmotným právem dovodil, že za situace, kdy žalovaná vzhledem k rozhodnutí o organizační změně (spočívající ve snížení stavu zaměstnanců „z důvodu snížení rozsahu práce“) „nemohla nadále žalobkyni zaměstnávat na plný pracovní úvazek“ a žalobkyně odmítla návrh žalované na změnu sjednaných pracovních podmínek na „zkrácený pracovní úvazek“, „byly splněny všechny předpoklady §46 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zák. práce“, přičemž absence předchozího jednání (nabídky) zaměstnavatele týkající se dohody o skončení pracovního poměru „možnost výpovědi pro nadbytečnost nevylučuje a taková výpověď je platná“.
V tom, že žalobkyni nebylo ze strany žalované „žádným způsobem oznámeno, že v důsledku snižování celkového stavu zaměstnanců s ní chce žalovaná rozvázat pracovní poměr“ (a žalobkyni tak „nebyl znám záměr žalované rozvázat s ní pracovní poměr“), dovolatelka spatřovala rovněž postup, který „byl podle jejího hlubokého přesvědčení v rozporu s ustálenými dobrými mravy“ a „odporoval tak smyslu sledovanému ustanovením §7 odst. 2 zák. práce“. Ani z důvodu této právní otázky nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam.
Podle ustanovení §7 odst. 2 věty první zák. práce (ve znění od 1.1.2001), nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.
Otázkou výkladu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce se dovolací soud již v minulosti zabýval a dospěl k závěru, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu; za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod pořadovým číslem 126). V posuzované věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z tohoto právního názoru důsledně vycházel a jeho závěr o tom, že „za zneužití výkonu práva nelze považovat to, že zaměstnavatel, který nemohl nadále žalobkyni zaměstnávat na plný pracovní úvazek, přistoupil k řešení, které spočívalo v nabídce zkráceného pracovního úvazku, a poté, co žalobkyně odmítla toto řešení, postupoval v souladu s §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a dal žalobkyni výpověď pro nadbytečnost“, je proto s uvedeným výkladem ustanovení §7 odst. 2 zák. práce konformní.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá z hlediska právních otázek uplatněných dovolatelkou po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně v dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. července 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu