ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2697.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2697/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce ThMgr. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. p. h. m. P., a. s., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 C 8/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2001 č. j. 20 Co 406/2000-216, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby co do částky 22.500,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody za pracovní úraz, který utrpěl dne 13. 1. 1989 na svém pracovišti v budově v P., N. č. 7 mezi druhým a třetím podlažím na strmém točitém schodišti tím, že „z důvodu špatného technického stavu schodiště se pod ním odtrhlo gumové oblepení hrany schodu, v důsledku čehož ztratil rovnováhu, upadl a udeřil se do hlavy, páteře a kostrče“. Vzhledem k tomu, že úraz zanechal trvalé následky, domáhal se náhrady věcné škody spočívající v nákladech, které zaplatil v letech 1989 až 1999 za složení paliva pro otop v rodinném domě ve výši 15.100,- Kč a v částce 22.500,- Kč, představující „vícenáklady“ na čištění oděvů a praní prádla „v důsledku rychlejšího opotřebení oděvu“ v letech 1991 až 1999; na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením v letech 1989 až 1996 požadoval za „dopravu k vyšetřením, ošetřením a kontrolám osobním autem Ing. K. N.“ z P. do M. a zpět celkem 66.000,- Kč, za dopravu k vyšetřením, ošetřením a kontrolám prostředky veřejné dopravy v období let 1989 až 1991 a poté až do roku 1996 částku 1.850,- Kč, za doplatky za léky jen částečně hrazené zdravotními pojišťovnami za léta 1992 až 1999 částku 6.000,- Kč, na nákladech za léky a vitamíny nehrazené zdravotními pojišťovnami za léta 1994 až 1999 částku 57.120,- Kč za doplatky za léky částečně hrazené zdravotními pojišťovnami za léta 1992 až 1999 částku 6.000,- Kč, za kompenzační pomůcky, pleny a buničinu za léta 1989 až 1999 částku 16.500,- Kč a za náklady na fyzioterapii v rehabilitačních zařízeních pořizovaných žalobcem „privátně“ v letech 1994 až 1999 částku 45.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2000 č. j. 10 C 8/92-197 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 106.900,- Kč s příslušenstvím (které ve výroku rozhodnutí uvedl), ohledně částky 123.170,- Kč „s požadovaným příslušenstvím“ žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit „čs. státu“ soudní poplatek ve výši 4.928,- Kč a vyslovil, že žaloba „v požadovaných nárocích náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrady za ztížení společenského uplatnění se vyčleňuje k samostatnému řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá žalobci podle ustanovení §190 a násl. zák. práce za škodu vzniklou pracovním úrazem ze dne 13. 1. 1989 a že v řízení bylo prokázáno, že žalobce v důsledku tohoto úrazu byl invalidizován a má trvalé následky, které ho omezují v různých oblastech života. Ohledně jednotlivých dílčích nároků práva na náhradu škody dospěl k závěru, že nárok na náhradu nákladů za skládku paliva je důvodný, avšak že vzhledem k tomu, že tento nárok byl uplatněn až 23. 2. 1994, jsou náklady vynaložené v letech 1989 až 1991 do částky 1.020,- Kč promlčeny. Nárok na náhradu nákladů vynakládaných na čištění oděvu a praní prádla „v důsledku rychlejšího opotřebení oděvů“ nebyl shledán důvodným, neboť „žalobce tento nárok nijak nedoložil“. Nárok na náhradu nákladů spojených s dopravou k vyšetřením, ošetřením a kontrolám Ing. K. N. v letech 1989 až 1996 byl uplatněn až v listopadu 1999 a vzhledem ke vznesené námitce promlčení jej nebylo možné přiznat. Náklady týkající se dopravy k ošetřením, vyšetřením a kontrolám prostředky veřejné hromadné dopravy za léta 1989 až 1995 byly do částky 650,- Kč rovněž promlčeny, přiznány mohly být pouze za léta 1996 až 1999 ve výši 750,- Kč. Nárok na náhradu doplatků za léky jen částečně hrazené zdravotními pojišťovnami v letech 1992 až 1999 (který uplatnil - jak soud prvního stupně uvedl - „zřejmě omylem“ duplicitně a k tomuto duplicitnímu uplatnění proto soud nepřihlížel) „žalobce vůbec nespecifikoval, soud proto neměl při posuzování tohoto nároku žádné podklady, nezbylo proto, než tento požadavek v celé výši zamítnout“. Náklady na léky a vitamíny nehrazené zdravotními pojišťovnami přiznal soud prvního stupně (po zohlednění chyby v součtu jednotlivých položek početní chybou žalobce) v celé požadované výši 57.120,- Kč. Za důvodný považoval soud prvního stupně i požadavek na úhradu nákladů za kompenzační pomůcky, pleny, buničinu za léta 1989 až 1999, avšak vzhledem ke vznesené námitce promlčení žalobu do výše 4.500,- Kč představující náklady za léta 1989 až 1991 zamítl. Náklady za fyzioterapii v rehabilitačních zařízeních pořizovaných žalobcem „privátně“, vzniklé v letech 1994 až 1999 požadované v celkové výši 45.000,- Kč, byly přiznány jen ve výši 3.000,- Kč za dopravu a 19.500,- Kč za ubytování, tj. ve výši 22.500,- Kč, a „do další požadované částky 22.500,- Kč obsahující léčebné výkony v celé výši a části nákladů za ubytování, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta“ vzhledem k tomu, že „s ohledem na zdravotní stav žalobce léčebné výkony mu jistě uhradí zdravotní pojišťovna a je jeho věcí, že se na pojišťovnu neobrátil“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2001 č. j. 20 Co 406/2000-216 rozsudek soudu „v zamítavém výroku o věci samé“ a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil, vyslovil, že ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o vyloučení dalších nároků žalobce k samostatnému řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.925,- Kč „k rukám Mgr. V. M.“ a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud dovodil, že námitky žalobce týkající se posouzení běhu promlčecí lhůty „nemohou zvrátit věcnou správnost napadeného rozsudku“, neboť ze samostatné povahy jednotlivých dílčích nároků práva na náhradu škody, u nichž se předpoklady jejich vzniku naplňují odchylně, vyplývá, že promlčecí doba u jednotlivých nároků začne běžet nezávisle na nárocích dalších, a také skončí nezávisle na nich. V době svého podání ze dne 30. 11. 1992 (které podal na soudě dne 8. 12. 1992) „měl totiž žalobce vědomost o tom, v jaké výši mu za dobu od vzniku škodné události do doby tohoto návrhu vznikly náklady na jednotlivých později uplatněných dílčích nárocích“, avšak za jejich řádné uplatnění nelze považovat, jestliže v něm uvedl: „jelikož s ohledem na změnu zákona a předpisů v oblasti zdravotnictví dochází v důsledku mé poúrazové nemoci k nárůstu nákladů spojených s léčením a k vzniku dalších věcných škod s mým pracovním úrazem nepochybně souvisejícím, žádám, aby jejich posouzením byla též pověřena oš. odb. lékařka MUDr. M. H. …“. K zamítnutí žaloby do částky 6.000,- Kč, jako doplatku za léky pouze částečně hrazené zdravotními pojišťovnami, neměl soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „ani podklady a tedy ani prostor pro volnou úvahu o tom, v jaké výši mohla vzniknout žalobci škoda v důsledku placení doplatků na blíže nespecifikované léky či vitamíny“. Žalobce rovněž „nijak nedoložil“ své tvrzení ohledně věcné škody, která měla spočívat v náhradě prostředků na čištění oděvů a praní prádla v důsledku rychlejšího opotřebení. Odvolací soud „se ztotožnil“ také se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby do částky 21.000,- Kč jako nároku na léčebné výkony, neboť podle ustanovení §2 odst. 1 písm. e) zákona č. 550/1991 Sb., o zdravotním pojištění, má pojištěnec nárok na úhradu těchto nákladů od zdravotní pojišťovny. Rovněž podle „nyní platného zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (§33 odst. 7)“ je dán za splnění určitých podmínek nárok pojištěnce na úhradu. Protože žalobce ani netvrdil, že tyto náklady u zdravotní pojišťovny uplatnil, lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto směru nelze přenášet tuto náhradu na žalovaného. Rovněž „dle názoru odvolacího soudu obstojí volná úvaha soudu o minimálním krácení částky požadované žalobcem za ubytování ve výši 21.000,- Kč, když na tento nárok soud I. stupně přiznal žalobci 19.500,-“. Odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, neboť žalobcem nastolené otázky nepovažoval za otázky zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že řízení trpí vadou, neboť mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Ve svém podání datovaném dne 30. 11. 1992 uvedl, že žádá přiznat i nárok na náhradu škody spočívající v účelně vynaložených nákladech spojených s léčením a náhradu věcných škod. Soud jej nevyzval k opravě a doplnění tohoto podání ve smyslu §43 odst. 1 o.s.ř. a nedal mu tedy možnost, aby konkretizoval a tím řádně uplatnil u soudu nároky v tomto podání zmíněné. Městský soud v Praze jako soud odvolací pochybení soudu prvního stupně nenapravil a neumožnil tedy žalobci odstranit vady tohoto podání, a „řádně se účastnit řízení ohledně všech dílčích nároků spadajících pod nároky uvedené v §193 odst. 1 písm. c), d) Zákoníku práce“. Soud prvního stupně podle názoru dovolatele nesprávně vyložil obsah uvedeného podání žalobce, který „v něm sice výslovně neuvedl, že rozšiřuje žalobu o nároky uvedené v §193 odst. 1 písm. c), d) ZP, nicméně tímto podáním dal najevo, že žádá přiznat nárok na náhradu škody spočívající v účelně vynaložených nákladech spojených s léčením a náhradu věcných nákladů“. Odvolací soud podle názoru dovolatele nepřípadně argumentuje tím, že žalobce měl v době sepsání tohoto nejasného podání vědomost o tom, v jaké výši mu za dobu od vzniku škodné události do tohoto návrhu vznikly náklady na jednotlivých později uplatněných dílčích nárocích. Vědomost žalobce o uplatněných nárocích - jak dále namítá - „nezbavuje soud povinnosti striktně postupovat podle ustanovení §41 odst. 2, §43 odst. 1 o.s.ř.“. Teprve v případě, kdyby žalobce řádně ve lhůtě stanovené soudem vady podání neodstranil, pak by se nároky v tomto podání naznačené považovaly za neuplatněné v zákonné promlčecí lhůtě a jen za takových podmínek by námitka promlčení vznesená žalovaným byla důvodná. Ohledně nároku na náhradu nákladů za fyzioterapii v rehabilitačních zařízeních v letech 1994 až 1999 je rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části podle názoru dovolatele nepřezkoumatelný, a „je tedy postižen jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takže je dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.“. Žalobce rovněž namítá nesprávné právní posouzení věci, neboť z ničeho nelze dovozovat, že zaměstnavatel vůči zaměstnanci neodpovídá za škodu, kterou mu může uhradit zdravotní pojišťovna. Z ustanovení §2 odst. 1 písm. e) zákona č. 550/1991 Sb. a z ustanovení §33 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb. nelze dovodit, že se použijí ve vztahu mezi pracovním úrazem poškozeným zaměstnancem a zaměstnavatelem namísto ustanovení §193 odst. 1 písm. c) zák. práce. Uplatnění nároků uvedených v ustanovení §193 odst. 1 písm. c) zák. práce u zdravotní pojišťovny namísto u zaměstnavatele neukládá pojištěnci žádné ustanovení Zákoníku práce ani ustanovení §11 zákona č. 550/1991 Sb. ani ustanovení §12 zákona č. 48/1997 Sb. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku a ve výrocích souvisejících zrušil, aby zároveň zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 2000 č.j. 10 C 8/92-197 v jeho zamítavém výroku a ve výrocích souvisejících, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud v posuzovaném případě mimo jiné řešil právní otázku počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároků na náhradu věcné škody a na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. Výklad této otázky se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že dílčími nároky odškodnění pracovního úrazu (nemoci z povolání) jsou náhrady za ztrátu na výdělku, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a náhrada za věcnou škodu. Tyto dílčí nároky jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat. To je třeba mít na zřeteli při posouzení promlčení (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 56-57). Náklady dietního stravování lze jako náklady spojené s léčením ve smyslu ustanovení §193 odst. 1 písm. c) zák. práce přiznat jen jako náklady již prokazatelně účelně vynaložené, nikoliv formou peněžního důchodu. Z hlediska promlčení nároku podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce se poškozený o těchto nákladech dovídá postupně, jakmile je vynaloží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.3.1981 sp. zn. 6 Cz 14/81, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1982, pod č. 26). Dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva (nároku) na náhradu škodu i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983 sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1983, pod č. 29). Se zřetelem k uvedenému právnímu názoru tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, který zaujal v otázce promlčení nároků na náhradu věcné škody a na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z důvodu nesprávného posouzení otázky promlčení není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Odvolací soud dále - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, zda zaměstnavatel, který odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem (nemocí z povolání), je povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout jako účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu ustanovení §193 odst. 1 písm. c) zák. práce náklady, které poškozený zaměstnanec vynaložil za léčebné výkony v rehabilitačních zařízeních, které však neuplatnil u zdravotní pojišťovny, ačkoliv má jako „pojištěnec nárok na úhradu těchto nákladů od zdravotní pojišťovny“. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí o tomto dílčím nároku významné (určující), představuje v této části napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není v této části opodstatněné.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Právo na náhradu škody vzniklé následkem pracovního úrazu zahrnuje mimo jiné i nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením [srov. §193 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Tato náhrada může spočívat rovněž v náhradě nákladů na zakoupení léků a prostředků zdravotnické techniky nehrazených (resp. částečně hrazených) příslušnou zdravotní pojišťovnou, v náhradě nákladů na dietní stravování, v náhradě nákladů spojených s rehabilitační léčbou či návštěvami zaměstnance postiženého pracovním úrazem, hospitalizovaného ve zdravotnickém zařízení anebo též v náhradě nákladů vynaložených v souvislosti s ambulantní péčí (jejíž součástí je i návštěvní služba), kterou zajišťují praktičtí a jiní odborní lékaři v jednotlivých ordinacích a sdružených ambulantních zařízeních (srov. §18 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb.). Z hlediska posouzení důvodnosti nároku zaměstnance postiženého pracovním úrazem na náhradu nákladů podle ustanovení §193 odst. 1 písm. c) zák. práce je tedy podstatné, že tento nárok vzniká pouze za předpokladu, že tyto náklady byly vynaloženy na léčení následků pracovního úrazu a že jde o náklady vynaložené účelně.
Zdravotní péče, která je poskytována občanům podle zákona o péči o zdraví lidu, zákona o všeobecném zdravotním pojištění a předpisů vydaných k jejich provedení a zákona o ochraně veřejného zdraví (srov. §9 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), se poskytuje jednak bez přímé úhrady a jednak za plnou nebo částečnou finanční úhradu (srov. §11 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů). Jak podle zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění [ve znění pozdějších předpisů - srov. §1 a §2 odst. 1 písm. d)], tak s účinností od 1.4.1997 podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění [ve znění pozdějších předpisů – srov. §11 odst. 1 písm. d), e), §13 odst. 1], je poskytována potřebná zdravotní péče ve stanoveném rozsahu bez nutnosti její přímé úhrady, přičemž na úhradu nákladů spojených se zdravotní péčí, která byla poskytnuta v rozsahu stanoveném zákonem, pojištěnci vzniká právo. Zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zachovat nebo zlepšit jeho zdravotní stav, zahrnující rovněž komplexní lázeňskou péči u nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví z práce (srov. §13 odst. 1, §33), se plně hradí ze zdravotního pojištění. Za tohoto stavu nelze považovat náklady spojené s poskytnutím potřebné zdravotní (lázeňské) péče, které poškozený zaměstnanec uhradil ze svého, přestože mu vzniklo právo na jejich úhradu ze zdravotního pojištění, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu ustanovení §193 odst. 1 písm. c) zák. práce. Protože v posuzované věci žalobce netvrdí, a z obsahu spisu nevyplývá, že by byl absolvoval byť jen zčásti příspěvkovou lázeňskou péči, není důvodná jeho námitka, podle které odvolací soud chybně dovodil, že mu nelze přiznat náklady, které vynaložil za léčebné výkony v rehabilitačních zařízeních proto, že „nelze přenášet tuto náhradu na žalovaného“, jestliže „pojištěnec má nárok na úhradu těchto nákladů od zdravotní pojišťovny“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ohledně částky 22.500,- Kč za „fyzioterapii“ potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu