Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 07.07.2005, sp. zn. 21 Cdo 2922/2004 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2922.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2922.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2922/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce G. Š. s.r.o., proti žalované L. V., zastoupené advokátkou, o 139.466,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 133/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2004 č.j. 53 Co 135/2004-84, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení Odůvodnění: Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21.6.2004 č.j. 53 Co 135/2004-84 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18.12.2003 č.j. 17 C 133/2003-53 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě škody 139.466,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1.3.2002 do zaplacení, ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil tak, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“, a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobce žalované řádně nedoručil (§266a odst. 1 a 2 zák. práce) oznámení, že trvá na tom, aby u něj dále pracovala (§62 odst. 1 zák. práce), „skončil pracovněprávní vztah účastníků dnem 30.11.2001 jeho okamžitým zrušením ze strany žalované a jde tudíž o případ, kdy zaměstnavatel vůči zaměstnanci nemůže uplatňovat náhradu škody (§62 odst. 2 a 3 zák. práce)“. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení §150 o.s.ř., neboť vzhledem k okolnostem daného případu „považoval za spravedlivé náhradu nákladů řízení žalované odepřít“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které výslovně směřuje do výroků o náhradě nákladů řízení a které podle jejího názoru „je přípustné s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“. Namítala, že nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o.s.ř. „nelze odůvodnit jen obecným závěrem hodnotícím význam rozhodování o určitém nároku“. Vytkla odvolacímu soudu, že pro posouzení, zda jsou v projednávané věci dány důvody k použití ustanovení §150 o.s.ř., „si neobstaral skutkové podklady ve věci osobních, majetkových a výdělečných poměrů účastníků řízení“, čímž podle názoru dovolatelky „porušil zákon v ustanovení §6 a 120 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k ustanovením §142 odst. 1, §150 a §224 odst. 1 o.s.ř.“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88). Dovozuje-li žalovaná přípustnost dovolání v dané věci z ustanovení §237 o.s.ř., pak přehlíží, že případy přípustnosti dovolání uvedené v tomto ustanovení jsou charakteristické zejména tím, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž však usnesení o nákladech řízení není. Protože dovolání žalované směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 7. července 2005 JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/07/2005
Spisová značka:21 Cdo 2922/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2922.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§167 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.
§218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20