ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2952.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2952/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství v Praze 1, Těšnov č. 17, o určení, že žalovaná \"není zástavním věřitelem zástavního práva\", vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 211/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. září 2004 č.j. 40 Co 132/2004-153, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 31.3.2000 u Okresního soudu v Přerově domáhal, aby bylo určeno, že žalovaná \"není zástavním věřitelem zástavního práva zapsaného v části C omezení vlastnického práva na LV č. 177 pro obec a k.ú. B. vedeném KÚ P., k pozemku, stavbě na st. pl. 28, smlouva V 2 1031/96 VZ 293/96 ze dne 26.4.1996 pro Ministerstvo zemědělství ČR, Praha 1, IČ 020478 pro pohledávku 6,4 mil. Kč s právními účinky dne 6.5.1996\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Ministerstvo zemědělství ČR jako věřitel uzavřelo s obchodní společností T. s.r.o. v B. jako dlužníkem dne 14.12.1994 smlouvu o poskytnutí dotace přímé návratné finanční výpomoci č. D 3445/94/-310/4275/94-221 D 616/12/94-064, podle které se věřitel zavázal poskytnout dlužníku dotaci ve výši 6.400.000,- Kč a dlužník se zavázal finanční výpomoc vrátit do 30.10.2004 a současně zřídit zástavní právo ke svému majetku. Dne 16.4.1996 uzavřelo Ministerstvo zemědělství ČR jako zástavní věřitel se společností T. s.r.o. v B. a se žalobcem zástavní smlouvu, v jejímž čl. II. žalobce prohlásil, že \"přistupuje k pohledávce ve výši 6,4 mil. Kč jako zástavní dlužník a předmětem zástavního práva byl označen stavební objekt se stavební plochou parc.č. 28, nemovitosti zapsaných v katastru nemovitostí KÚ P. na LV č. 177 pro obec a k.ú. B.\". Žalobce se domnívá, že uvedené zástavní právo zaniklo, a to buď odstoupením od dotační smlouvy dopisem Ministerstva zemědělství ČR ze dne 31.1.1997 nebo odstoupením od zástavní smlouvy žalobcem ze dne 13.3.2000 anebo protože chybí návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a tudíž zástavní právo není platně zapsáno. Naléhavý právní zájem na určení spatřuje v tom, že je zástavní právo dosud v katastru nemovitostí uvedeno a že se mu jiným způsobem nepodařilo dosáhnout jeho výmazu. Žalobce svoji žalobu posléze doplnil o tvrzení, že v době uzavření zástavní smlouvy neexistovala již smlouva o dotaci a že tedy \"není dodržena akcesorita závazků\", jakož i o námitku, že není dostatečně identifikován předmět zástavy a není určena cena zástavy; zástavní smlouva je z těchto důvodů neplatná.
Okresní soud v Přerově, kterému byla věc usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 30.5.2000 č.j. 32 Cm 125/2000-25 vrácena zpět jako soudu věcně příslušnému, rozsudkem ze dne 24.6.2002 č.j. 7 C 211/2000-67 ve znění usnesení ze dne 1.10.2002 č.j. 7 C 11/2000-74 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobce sice má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, že však žaloba není důvodná. Smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 26.4.1996 je platná, neboť obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem (předmět zástavy je určen dostatečně určitě tak, aby nevznikly pochybnosti, o kterou nemovitost se jedná), a smlouva o poskytnutí dotace ze dne 14.12.1964 existovala až do 6.2.1997, kdy došlo k účinnému odstoupení od dotační smlouvy ze strany Ministerstva zemědělství ČR doručením jeho dopisu ze dne 31.1.1997 žalobci. Podle názoru soudu prvního stupně nelze ustanovení smlouvy i \"Zásad pro poskytnutí dotací a návratných finančních výpomocí ze státního rozpočtu v resortu zemědělství v letech 1994 a 1995\" vykládat \"doslovně\" tak, že by k odstoupení od smlouvy došlo již samotným uvedením nepravdivých skutečností, neboť by nebylo zřejmé, v kterém okamžiku by k takovému odstoupení došlo a nejednalo by se o adresovaný právní úkon, a nelze je rovněž ani chápat jako odkládací podmínku, při jejímž splnění nastane ta skutečnost, že je odstoupeno od smlouvy, neboť na uvedení nepravdivých skutečností je vázán pouze vznik práva odstoupit od smlouvy; k odstoupení od smlouvy o poskytnutí dotace tedy došlo v době (dne 6.2.1997), kdy již byla smlouva o zřízení zástavního práva uzavřena. Soud prvního stupně dále dovodil, že bylo prokázáno (oproti tvrzení žalobce), že návrh na vklad zástavního práva byl podán a doručen oprávněnou osobou Katastrálnímu úřadu v P. dne 3.5.1996, že zástavní právo platně vzniklo vkladem do katastru nemovitostí, a že k zániku zástavního práva nedošlo žádným ze způsobů uvedených v ustanovení §170 občanského zákoníku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.4.2003 č.j. 57 Co 723/2003-96 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně nepostupoval podle ustanovení §43 o.s.ř. a nevyzval žalobce k odstranění vady žaloby \"spočívající v nesprávném označení žalované\".
Okresní soud v Přerově - poté co žalobce \"opravil své podání\" - rozsudkem ze dne 3.11.2003 č.j. 7 C 211/2000-107 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ze shodných důvodů jako ve svém předchozím rozsudku dospěl k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 26.4.1996 byla uzavřena platně (obsahovala všechny zákonné náležitosti) a v době, kdy existovala smlouva (o poskytnutí dotace), ze které zajištěná pohledávka vyplývala, že zástavní právo vzniklo platně vkladem do katastru nemovitostí a že takto zřízené zástavní právo nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v zákoně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7.9.2004 č.j. 40 Co 132/2004-153 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že věcná legitimace účastníků a naléhavý právní zájem na požadovaném určení jsou dány, neboť k výmazu zástavního práva zapsaného ve prospěch žalované lze dospět jen na základě rozhodnutí soudu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a s právním hodnocením soudu prvního stupně v tom, že předmět zástavní smlouvy byl konkretizován dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem v souladu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. (pozemek byl označen parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území a stavební objekt - budova způsobem jejího využití, neboť se jedná o budovu, které se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje). Námitku žalobce, že vymezení zástavy slovem \"stavba\" je neurčité, neboť není jasné, zda předmět zástavy je \"nemovitost před výstavbou či po výstavbě\", odvolací soud odmítl jako nedůvodnou, neboť v zástavní smlouvě je předmět zástavy určen jako \"stavební objekt na stavební ploše\" a je zde odkaz na příslušné kolaudační rozhodnutí Městského úřadu v L. n. B. a ze zákona je zástavním právem spolu s hlavní věcí zatíženo příslušenství v době vzniku zástavního práva i takové, které k věci později přibylo, a nepochybně i součást věci. Odvolací soud dále dovodil, že k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva zákon vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně také v tom, že k odstoupení od hlavního závazku (dotační smlouvy) došlo písemným podáním žalované ze dne 31.1.1997 doručeným žalobci dne 6.2.1997 a že v době uzavření zástavní smlouvy (ke dni 26.4.1996) hlavní závazek existoval a zástavní právo k nemovitostem řádně vzniklo. Dovodil rovněž, že platně vzniklé zástavní právo dosud nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v zákoně a že na trvání zástavního práva nemá vliv ani skutečnost, že došlo zástavním věřitelem k odstoupení od dotační smlouvy, neboť zástavní právo se vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů \"nesprávně posoudily právní vztahy, které nastaly jednak při uzavírání dotační smlouvy a zástavní smlouvy (neurčitost předmětu zástavního práva) a jednak byl vytvořen jiný právní vztah, když dotační smlouva navíc jako contractus inominati byla nedílně spojena se zástavní smlouvou jako speciální úpravou a zánikem dotační smlouvy jednoznačně došlo i k zániku právních vztahů ze zástavní smlouvy\". Uvedl, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku \"velmi povšechně zabýval otázkou vzniku a zániku zástavního práva\" a že \"vůbec nedbal na hodnověrný obsah zápisu jednání, když nezaznamenal právní zdůvodnění neexistence zástavního věřitele, jak bylo předneseno na jednání dne 7.9.2004\". Přípustnost dovolání spatřuje žalobce \"v naplnění ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že dovolání žalobce není důvodné, neboť z něho není zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá a že neobsahuje ani žádné důkazy k prokázání důvodu dovolání. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 3.11.2003 č.j. 7 C 211/2000-107 rozhodl stejně jako ve svém rozsudku ze dne 24.6.2002 č.j. 7 C 211/2000-67 ve znění usnesení ze dne 1.10.2002 č.j. 7 C 11/2000-74, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 30.4.2003 č.j. 57 Co 723/2003-96 zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v dovolání kromě nesprávného právního posouzení věci namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nemůže být - jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, nemohl dovolací soud k této námitce přihlédnout při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem žalobce namítá, že předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě sjednán neurčitě a že \"zánikem dotační smlouvy došlo i k zániku právních vztahů ze zástavní smlouvy\".
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobce - k závěru, že předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě datované dnem 16.4.1996 a jejími účastníky podepsané ve dnech 24.4.a 26.4.1996 vymezen \"dostatečně určitě\", nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v důsledku odstoupení od smlouvy o poskytnutí dotace - přímé návratné finanční výpomoci ze dne 14.12.1994, k němuž došlo (podle zjištění odvolacího soudu) dnem 6.2.1997, vznikla žalobci povinnost vrátit žalované poskytnutou finanční výpomoc, o čemž bylo rozhodnuto platebním výměrem Finančního úřadu v P. ze dne 4.2.1997 č.j. 10937/97/393960/MV. Za tohoto stavu věci je závěr odvolacího soudu o tom, že zástavním právem k nemovitostem žalobce je zajištěn (po odstoupení od smlouvy ze dne 14.12.1994) i nárok na vrácení neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu, v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2000 sp. zn. 31 Cdo 2851/99, který byl uveřejněn pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR je podle §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu