ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.178.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 178/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce města K. n. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Z. K., a 2) Z. K., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1154/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č. j. 26 Co 36/2004-141, ve znění usnesení ze dne 26. srpna 2004, č. j. 26 Co 36/2004-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 275,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. M.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovaným povinnost odstranit z jeho pozemku p. č. 552 v katastrálním území M. u K. n. V., obec K. n. V., zděný plot s podezdívkou vybudovaný žalovanými bez souhlasu žalobce k oplocení jejich pozemku p. č. 607.
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2003, č. j. 6 C 1154/99-118, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným „společně a nerozdílně odstranit na vlastní náklad plot postavený na pozemku p. č. 552, zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v M. na LV č. 10001 pro k. ú. M. u K. n. V. a obec K. n. V.“. Výrokem pod bodem II. zřídil „věcné břemeno k části pozemku p. č. 552, zapsaného na LV č. 10001 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v M. pro k. ú. M. u K. n. V. a obec K. n. V., a to k části vyznačené jako p. p. č. 552/3 a p. p. č. 552/2 v geometrickém plánu č. 502-222/98 ze dne 20. 10. 1998, jenž byl potvrzen Katastrálním úřadem v M. dne 22. 10. 1998 pod číslem 1600/98, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem III. zřídil věcné břemeno „ve prospěch každého vlastníka oplocení, tedy stavby nacházející se svou částí na věcným břemenem zatížené části p. p. č. 552 v k. ú. M. u K. n. V., obci K. n. V.“. Výrokem pod bodem IV. rozhodl, že „vlastník pozemku p. č. 552 v k. ú. M. u K. n. V. a obci K. n. V. je povinen trpět užívání uvedené části svého pozemku vlastníkem stavby plotu a všechny úkony související s výkonem vlastnického práva k plotu“. Výrokem pod bodem V. rozhodl, že „věcné břemeno se zřizuje za náhradu 10.000,-Kč, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní na podzim roku 1996 postavili zděné oplocení svého pozemku a na dvou místech překročili hranici pozemku žalobce. Ke stavbě neměli žalobcův souhlas a neuzavřeli s ním žádnou dohodu umožňující připlotit si část jeho pozemku. Konstatoval, že jde o neoprávněnou stavbu podle §135c občanského zákoníku (dále“ObčZ“). Vzhledem ke všem okolnostem, podrobně v odůvodnění jeho rozsudku analyzovaných, dospěl k závěru, že nutno postupovat podle §135c odst. 3 ObčZ, tedy zřídit věcné břemeno ve prospěch žalovaných za náhradu. Zohlednil zejména to, že žalovaní jednali v dobré víře, že při stavbě oplocení respektují vlastnickou hranici, dále nízkou výměru zabraného pozemku (15 m²) a konečně skutečnost, že nově postavené oplocení se neprojeví výrazně negativně v přístupu k nemovitostem sousedů. Při posuzování výše peněžní náhrady za zřízení věcného břemene postupoval podle §18 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. března 2004, č. j. 26 Co 36/2004-141, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2004, č. j. 26 Co 36/2004-174, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně kromě výroku o nákladech řízení, který změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech na ně odkázal. Kromě jiného zdůraznil, že uložení povinnosti odstranit stavbu, jíž se žalobce domáhá, je nejpřísnější sankcí postihující neoprávněného stavebníka. To předpokládá jednání ve zlé víře a zvlášť hrubé porušení povinností stavebníka. Takto ale nelze jednání žalovaných v daném případě posuzovat, kromě dalšího i proto, že žalobci před stavbou oplocení požádali geodeta o vytýčení vlastnické hranice, ta byla vyznačena nastřelovacími hřeby a barvou a byl o tom sepsán protokol bez připomínek sousedů. Zděné oplocení zřídili na místě původního, zdevastovaného plotu, ale nikoliv s pletivem v rámech na sloupcích v betonové podezdívce. To bylo v rozporu s §54 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále „stavební zákon“), ale toto porušení soud považoval za akt postižitelný podle stavebního zákona jako stavební přestupek, popř. řešitelný v řízení o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Uzavřel, že pokud příslušný úřad nezahájil některé z těchto řízení, resp. v takovém řízení nepokračoval, nelze tuto nečinnost zhojit žalobou na odstranění stavby podle
§135c odst. 1 ObčZ, jak učinil žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se i s peněžním ekvivalentem věcného břemene stanoveným soudem prvního stupně podle oceňovacího předpisu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o
§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je odkazem na
§241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že napadené rozhodnutí je založeno nesprávném právním posouzení věci. To spočívá podle jeho názoru konkrétně v nesprávném vyhodnocení účelnosti odstranění stavby a uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníky stavby, zdůrazňuje-li, že k prospěchu žalovaných pro řešení sporu formou věcného břemene hovoří to, že při stavbě plotu postupovali v dobré víře podle zaměření provedeného geodetem. Z čeho tak usuzuje, ale odvolací soud neuvedl. Žalobce se neměl možnost bez plánku geodeta ke sporným tvrzením žalovaných o jejich dobré víře vyjádřit, když toto zaměření nebylo soudu předloženo a důkaz plánky ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neprovedl, ač se na ně odvolávají rozsudky obou soudů. Dovolatel konstatuje, že podle právní teorie je uložení povinnosti odstranit stavbu nejpřísnější sankcí postihující neoprávněného stavebníka, přičemž není-li na místě odstranění stavby, přikáže ji soud do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím bude ve smyslu §135c odst. 2 ObčZ souhlasit. Soud prvního stupně, ani soud odvolací se nepokusily uspořádat poměry mezi účastníky řízení tímto způsobem, když rovnou rozhodly o zřízení věcného břemene za nepřiměřeně nízkou náhradu ve smyslu §135c odst. 3 ObčZ. Uzavírá, že záborem předmětné části pozemku dojde k trvalému poškození vlastníka pozemku a tedy občanů města. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní namítají nepřípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle jejich názoru po právní stránce zásadní význam. Žalobce se domáhá pouze přezkoumání skutkových okolností a hodnocení důkazů, tedy individuálního přezkumu konkrétního případu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ); proto je při zvažování přípustnosti dovolání třeba vycházet ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Problematika neoprávněné stavby je upravena v §135c ObčZ; toto ustanovení dává soudu širokou možnost uvážení při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby, a proto by v dovolacím řízení bylo možno zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Tak tomu však v dané věci není; rozhodnutí nejsou v rozporu s kritérii, uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, publikovaném pod č. C 1373 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, ve kterém se uvádí: „Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby“.
V dané věci šlo jen o posouzení konkrétní věci a není tu nic, co by přesahovalo její význam a co by mělo být řešeno jako zásadní právní otázka.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na skutečnost, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným náklady vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle
§8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 1 125,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1 275,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. července 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.
předseda senátu