ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1801.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1801/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. D. a b) J. D., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. K. a 2) PaedDr. A. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 1374/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 10. prosince 2003, č. j. 30 Co 617/2003-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 650,- Kč k rukám A. P.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou výlučnými vlastníky níže uvedených nemovitostí. Dříve sice převedli ideální polovinu těchto nemovitostí na žalované, posléze však od kupní smlouvy odstoupili, protože jim žalovaní neuhradili kupní cenu.
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2003, č. j. 27 C 1374/2001-128, zamítl žalobu, „kterou se žalobci domáhají určení, že výlučně ve společném jmění manželů J. D. aj. D., je objekt bydlení číslo popisné 1094/87 v H. ulici v L. se stavební parcelou číslo 2880 o výměře 419 m², zastavěná plocha, jak je zapsána na LV číslo 3173 pro katastrální území, obec a okres L. u Katastrálního úřadu v L.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci výše uvedené nemovitosti nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli s Bytovým podnikem města L. (dále „podnik“) 23. 8. 1993. Kupní cenu 2 001 222,- Kč se zavázali uhradit do výše 1 101 222,- Kč hotově z bankovního úvěru a částku 900 000,-Kč formou úhrady nákladů na opravy domu. Dne 18. října 1993 žalobci prodali polovinu zmíněných nemovitostí žalovaným za 1 000 611,- Kč. Tuto kupní cenu se žalovaní zavázali splatit tak, že se měli z jedné poloviny podílet na úhradě kupní ceny 2 001 222,-Kč, jak bylo uvedeno v článku III/1, 2, 3 kupní smlouvy z 23. 8. 1993 při plnění všech zde uvedených podmínek. K této kupní smlouvě uzavřeli účastníci řízení 7. 7. 1994 dodatek, podle něhož došlo k novému ujednání o úhradě kupní ceny. Žalovaní se podle bodů II. a III. tohoto dodatku zavázali podílet se na úhradě částky 1 101 222,- Kč, kterou žalobci zaplatili podniku, obnosem 550 611,- Kč, a dále se zavázali podílet se na úhradě závazku žalobců 900 000,-Kč do jeho poloviny, tedy částkou 450 000,-Kč. Žalobci tvrdili, že jim žalovaní neuhradili kupní cenu ani hotově, ani podílem na vynaložení investic na opravu domu; žalovaní namítali, že žalovaný 1) uhradil svojí sestře, žalobkyni b), tu část dluhu, která měla být zaplacena v hotovosti, postupně měsíčně penězi z nájemného vyinkasovaného od nájemníků, přičemž o předávání peněz žádné doklady neexistují, neboť šlo o jednání mezi sourozenci. Soud zaujal stanovisko, že tvrzení žalobců je s ohledem na okolnosti uváděné účastníky řízení a plynoucí z dalších důkazů nevěrohodné. Žalobci 2. 6. 2000 odstoupili od kupní smlouvy z 18. 10. 1993 z důvodu, že žalovaní kupní cenu řádně a včas podle shora uvedeného dodatku kupní smlouvy neuhradili, o čemž byl pořízen 15. 6. 2000 notářský zápis. K námitce žalovaných, že došlo k promlčení nároku žalobců na odstoupení od smlouvy, soud prvního stupně odkázal na §101 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a s přihlédnutím ke všem okolnostem plynoucím z provedených důkazů dospěl k závěru, že k promlčení nároků žalobců skutečně došlo. Dále vyšel z §48 odst. 1 ObčZ a konstatoval, že od smlouvy lze odstoupit tehdy, je-li to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto; v daném věci šlo o případ, kdy to bylo mezi účastníky dohodnuto. Konstatoval, že k prodlení dochází uplynutím lhůty splatnosti; nárok prodávajících na odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny vznikl dnem následujícím po uplynutí lhůty splatnosti. To, že kupní cena nebyla zaplacena, mohli žalobci možnost zjistit okamžitě; soud neuvěřil jejich tvrzení, že zjistit tuto skutečnost nebyli schopni. Uzavřel tedy, že žalobci neprokázali, že by žalovaní kupní cenu za nemovitosti nezaplatili; nebyl tedy dán důvod pro odstoupení od smlouvy. I kdyby v řízení bylo prokázáno nezaplacení kupní ceny žalovanými, byl by nárok žalobců na odstoupení od smlouvy promlčen.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců, rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 30 Co 617/2003-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně kromě výroku o náhradě nákladů řízení, který změnil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že v daném sporu byla rozhodnou otázka, zda žalobci měli právo odstoupit od kupní smlouvy uzavřené s žalovanými, a pokud je měli, zda ho účinně využili. Vyšel ze skutečnosti, že žalobci nejprve uzavřeli s podnikem kupní smlouvu, v jejímž bodě III. byla sjednána kupní cena, její splatnost, způsob placení a další podmínky, včetně ustanovení o možnosti prodávajícího podniku od smlouvy odstoupit v případě nedodržení splatnosti kupní ceny. Poté žalobci prodali polovinu nemovitostí žalovaným na základě kupní smlouvy, v jejímž bodě III. se dohodli, že se žalovaní budou podílet na úhradě kupní ceny vůči podniku, a to „při splnění všech uvedených podmínek“ s odkazem na smlouvu uzavřenou s podnikem. Z obsahu ujednání stran o zaplacení kupní ceny s odkazem na smlouvu uzavřenou s podnikem nelze ani při extenzivním výkladu dovozovat, že by do kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení byla automaticky převzata pasáž o právu prodávajících od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny podniku odstoupit. Žádnou změnu v tomto směru nepřinesl ani dodatek ke kupní smlouvě sjednaný mezi účastníky řízení 7. 7. 1994, který v intencích původní smlouvy z 23. 8. 1993 jen vysvětluje o jaká konkrétní plnění ze strany žalovaných se mělo jednat; ohledně splatnosti je i zde odkaz na smlouvu s podnikem. Odvolací soud tedy zaujal odlišný názor od závěrů soudu prvního stupně, když vyšel z toho, že stranami ve smlouvě z 18. 10. 1993 nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy; ujednání se týkala pouze splatnosti kupní ceny. Přicházela tedy v úvahu toliko otázka možnosti odstoupení od smlouvy podle zákona. Odvolací soud s odkazem na §517 odst. 1 ObčZ v aplikaci na daný případ, kdy žalobci netvrdili, že by poskytli žalovaným dodatečnou lhůtu k plnění, což by jim otevřelo prostor k uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, uzavřel, že žalobcům právo od smlouvy odstoupit nepříslušelo. Písemné odstoupení žalobců od smlouvy z 2. 6. 2000 vypracované ve formě notářského zápisu z 15. 6. 2000 nemělo na zrušení kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky řízení 18. 10. 1993, žádné právní účinky. I když odvolací soud ke shora uvedenému zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, shledal jeho rozsudek věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítají, že soud prvního stupně neprovedl jimi navrhované listinné důkazy. Tento nedostatek odvolací soud nenapravil, ač se žalobci domáhali, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odkazují na R 27/2001, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 82/94. Protože soudy obou stupňů neprovedly dokazování v žalobci požadovaném rozsahu, došlo k vadnému uplatnění práva s důsledkem spočívajícím v nesprávném výroku ve věci samé. Poukazují tak na vadnost procesního postupu obou soudů, jejichž rozsudky jsou proto nepřezkoumatelné a neurčité. Dále namítají, že odvolací soud nesprávně aplikoval právo v souvislosti s posuzováním kupní smlouvy z 18. 10. 1993, v jejímž článku III. není zmínka jen o platbě ceny, ale i o tom, že oba žalovaní přistupují na všechny podmínky uváděné v článku III., odstavcích 1, 2 a 3 smlouvy z 23. 8. 1993, tedy i na podmínky umožňující odstoupení od smlouvy. Soud neprověřil pravdivost tvrzení Ing. V., jejíž výpověď byla účelová. Shrnují, že odvolací soud na neúplně zjištěný skutkový stav aplikoval právo v rozporu s obsahem vzájemného ujednáním mezi žalobci a žalovanými. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní odmítají názor dovolatelů, že by soudy neprovedly některé z důkazů, rozhodných pro posouzení věci; soud prvního stupně provedl všechny důkazy navržené jak žalobci, tak žalovanými. Námitka žalobců, že nebyla jako důkaz použita zpráva Finančního úřadu v L., je irelevantní, neboť jejím zveřejněním by došlo k porušení práva mlčenlivosti správce daní, přičemž její obsah nemohl na skutkových okolnostech nic změnit. Připomínají, že dovolatelé dovozují přípustnost dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, když za rozhodnutí zásadního právního významu považují to, že „odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Uzavírají, že skutečnost, že odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku zaujal, pokud jde o předmět sporu, rozdílný právní názor, není dovolacím důvodem, když nejde o případ, kdy by byla právní otázka týkající se sporu řešena v rozporu s hmotným právem. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu to, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a také namítají vady řízení. K námitce nesprávných skutkových zjištění (sem patří i údajné nesprávné hodnocení důkazů) nelze přihlédnout (viz shora) a vady řízení, (neprovedení důkazů) zakládající dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ by byly relevantní jen v případě, že dovolání by bylo přípustné. Pokud dovolatelé vytýkají nesprávnou interpretaci kupní smlouvy, jde o posouzení konkrétního problému, který nepřesahuje význam dané věci. Navíc šlo o posouzení na základě úvahy soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená; tak tomu nebylo. Otázku zásadního právního významu dovolatelé nekonkretizují, uvádějí jen obecné formulace, že rozsudek řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem apod.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ), které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá toto usnesení, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. července 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu