ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.183.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 183/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila,CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně C. K., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované S. R., s. r. o., zastoupené advokátkou, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 C 677/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 54 Co 93/2001-181, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2000, č. j. 12 C 677/98-90, zrušil „věcné břemeno, jemuž odpovídá právo bezplatného užívání části budovy – domu č. p. 1813 na pozemku parc. č. 2490, a to jeho západní okrajové části objektu po levé straně průchodu z W. o celkové půdorysné ploše 220 m2 a právo bezplatného užívání části zast. pozemku parc. č. 2490 v ploše odpovídající půdorysné ploše užívané části budovy č. p. 1813 v kat. území B., zapsaného na LV č. 1402 pro obec a kat. území B. u Katastrálního úřadu v B., zřízené smlouvou z 28. 6. 1996, č. j. V3 1136/96, a to za náhradu v částce 300 000,- Kč, kterou uložil žalobkyni zaplatit žalované. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že 28. 6. 1996 došlo mezi žalobkyní jako vlastnicí označených nemovitostí a žalovanou k uzavření smlouvy o zřízení předmětného věcného břemene, které bylo podle této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu k 3. 7. 1996. Nejpozději od této doby žalovaná předmětné prostory bezplatně užívá. Poté, co je převzala do užívání, provedla v nich stavební úpravy. Podle názoru soudu prvního stupně důvodem uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene byla dohoda žalobkyně a žalované „o společném podnikání v oblasti realit ve spolupráci s bývalým Sovětským svazem, na základě které měla dát žalovaná společnost k dispozici svůj předmět podnikání – realitní činnost a žalobkyně měla naopak dát k dispozici prostory, které měly sloužit k tomuto podnikání a které v té době byly v jejím vlastnictví“. Žalobkyně se následně měla stát smlouvou o převodu obchodního podílu společníkem žalované. K uzavření takové smlouvy nedošlo. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány podmínky pro zrušení předmětného věcného břemene. Změnu poměrů spatřoval v tom, že „nedošlo ke vstupu žalobkyně do společnosti žalované na základě dohody o převodu obchodního podílu a tím nebyl naplněn záměr společného podnikání v oblasti obchodování s realitami“. Uzavřením toliko smlouvy o zřízení věcného břemene došlo k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, tj. žalované, která od roku 1966 bezplatně podniká v prostorách žalobkyně. Pro posouzení hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného nemůže být v daném případě podstatná plocha prostor užívaných žalovanou ve vztahu k celkové ploše předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, ale „okolnosti, které předcházely uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, a následné chování statutárního zástupce žalované společnosti, které lze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy“. Výše náhrady za zrušení věcného břemene představuje “částku, kterou by žalovaná jako nájemkyně zaplatila žalobkyni jako pronajímatelce za předmětnou užívanou plochu nebytových prostor (v návaznosti na podmínky nájmu uvedené ve smlouvách uzavřených mezi žalobkyní a nájemci ostatních nebytových prostor v objektu ve vlastnictví žalobkyně)“.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 54 Co 93/2001-181, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby za náhradu 300 000,- Kč bylo zrušeno předmětné věcné břemeno, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opětovnými výslechy statutárních zástupců žalobkyně a žalované JUDr. M. K. a J. S. a svědků JUDr. K. R. a L. V. a smlouvou o smlouvě budoucí z 12. 6. 1996 uzavřenou mezi statutárním zástupcem žalobkyně a společností S., spol. s r. o., a dospěl k odlišnému skutkovému a právnímu závěru než soud prvního stupně. Vzal za prokázané, že účastnice řízení spolu 28. 6. 1996 uzavřely smlouvu o zřízení věcného břemene, které spočívalo v právu žalované bezplatně užívat blíže označenou část nemovitosti žalobkyně. Tvrzení žalobkyně, že mezi účastnicemi byla uzavřena ústní dohoda o převodu obchodního podílu ze společnosti žalované na žalobkyni, která měla být podle žalobkyně podmínkou zřízení věcného břemene, prokázané nebylo. Uzavření takové dohody potvrzovala pouze výpověď statutárního zástupce žalobkyně; z jiných důkazů vyplývalo. Výpovědí svědkyně V. i smlouvou o budoucí smlouvě kupní bylo nepřímo potvrzeno tvrzení a výpověď statutárního zástupce žalované, že věcné břemene v jeho prospěch bylo zřízeno jako „jistá forma odměny za zprostředkovatelskou činnost“, kterou v té době žalovaná vykonávala pro žalobkyni. Podle odvolacího soudu je podkladem pro rozhodnutí podle §151p odst. 3 ObčZ porovnání skutkových okolností mezi zatížením vlastníka a výhodou oprávněného v době, kdy bylo věcné břemeno zřízení se stavem v době rozhodnutí soudu. Při tomto porovnání v daném případě „k žádné změně poměrů od vzniku věcného břemene do současné doby nedošlo a proto nelze ani uvažovat o nějakém hrubém nepoměru mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudní řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Skutkové zjištění odvolacího soudu o uzavření ústní dohody o převodu obchodního podílu ze společnosti žalované na žalobkyni nemá oporu v provedených důkazech. Zde odkázala na shodné výpovědi svědka JUDr. K. R., které učinil v řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem. Pochybení soudu spatřuje rovněž v hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti. Pokud jde o důvod k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene poukázala na to, že v průběhu celého řízení svoji vůli zřídit věcné břemeno vysvětlovala existencí ústní dohody o společném podnikání podloženém vstupem žalobkyně do společnosti žalované, což je vysvětlení logické a „v reálném světě dobře možné“, zatímco výpovědi svědka J. S. v tomto směru trpí logickými rozpory. Smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena buď jako důsledek zajištění zájemce o koupi akcií, zájemců o nájem nebytových prostor a zajištění stavebních prací včetně stavebního povolení, nebo že činnost v oblasti realit byla žalovanou poskytována bezplatně a zřízení věcného břemene žalované bylo darem ze strany žalobkyně, anebo, jak J. S. tvrdil před odvolacím soudem, že věcné břemeno bylo zřízeno jako provize za služby poskytnuté jeho společností. Dále namítá, že odvolací soud zcela pominul výpověď svědka JUDr. K. R., který byl přímo účasten jednání mezi účastnicemi řízení a tak bezprostředně informován o jejich uvažovaném společném podnikání a s tím souvisejícím plánovaným vstupem žalobkyně do žalované společnosti, a naopak za významnou označil výpověď svědkyně V., která byla informována jen o odkupu akcií a svoji výpověď o činnosti žalované ve prospěch žalobkyně označila za svůj osobní názor. Odměnou za realitní činnost žalované by nikdy nemohlo být právo časově neomezeného užívání nebytových prostor s obvyklou cenou ročního nájemného ve výši 660 000,- Kč. Nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu se pak projevila i nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasí s právním názorem, že nedošlo ke změně poměrů v porovnání stavu v době vzniku věcného břemene se současným stavem. I pokud by věcné břemeno bylo zřízeno „jako jistá forma odměny za zprostředkovatelkou činnost, kterou tehdy pro žalobce vykonával“, změna poměrů by spočívala v tom, že žalovaná tuto činnost pro žalobkyni již několik let nevykonává, takže by důvod k poskytování odměny za zprostředkovatelskou činnost odpadl. To ostatně připustil i odvolací soud, který se však postavil na stanovisko, že byl „vázán předmětem řízení vymezeným žalobním petitem a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá“. Jestliže vylíčený skutkový stav věci, jak byl vnímán žalobkyní, nebyl postačující pro úsudek o změně poměrů, pak zde byl důvod pro postup podle §118a odst. 1 OSŘ. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000 publikovaném v Souboru pod C 8, svazek 1, dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638, svazek 8).
Odvolací soud dospěl k závěru, že „nebylo prokázáno žalobcovo tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda o převodu obchodního podílu ze společnosti žalovaného na žalobce, která měla být podle žalobce podmínkou zřízení uvedeného věcného břemene“, tedy jinými slovy učinil skutkové zjištění, že mezi statutárními zástupci účastnic k takovému ujednání nedošlo. Toto zjištění učinil z výpovědí statutárního zástupce žalované a svědkyně L. V. a smlouvy o budoucí smlouvě kupní z 12. 6. 1996 a má v těchto důkazech oporu. Nelze je také považovat za logicky vadné. Pokud odvolací soud nehodnotil výpověď svědka JUDr. K. R., jde o vadu řízení podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, která s ohledem na obsah výpovědi tohoto svědka sama o sobě neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Svědek JUDr. K. R. se jednání mezi statutárními zástupci účastnic ohledně uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene osobně nezúčastnil a o tom, že taková smlouva měla být mezi účastnicemi uzavřena, se dověděl následně od zástupce žalobkyně JUDr. K. Nevypověděl, že by byl JUDr. K. informován o tom, že podmínkou uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene byla ústní dohoda mezi zástupci účastnic o převodu obchodního podílu ze společnosti žalovaného na žalobce, jak tvrdí žalobce. Výpověď svědka tvrzení žalobkyně nepotvrzuje a i kdyby byla odvolacím soudem hodnocena, nemohla by zásadním způsobem ovlivnit jeho skutkové zjištění, poněvadž není přímým důkazem o akceptaci tvrzeného návrhu ústní smlouvy žalovanou stranou. Na skutkových závěrech odvolacího soudu nemohou nic změnit ani ostatní námitky vznesené v dovolání, představující úvahy a tvrzení žalobkyně, aniž by byly podloženy provedenými důkazy. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ tedy není dán.
Podle §151p odst. 3 věta prvá ObčZ vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje.
Žalobkyně se domáhala zrušení věcného břemene, zřízeného smlouvou z 28. 6. 1996, na tvrzeném skutkovém základu, že smlouva o zřízení věcného břemene z 28. 6. 1996 byla uzavřena za podmínky, že žalobkyně se stane „podílníkem“ žalované společnosti, která bude provozovat svoji činnost v prostorách, k nimž bylo zřízeno věcné břemeno a že žalovaná následně odmítla uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu na žalobkyni, čímž vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou žalované. Existence smlouvy o převodu obchodního podílu ze žalované na žalobkyni prokázána nebyla. Ke dni rozhodnutí odvolacího soudu oproti době vzniku věcného břemene tak k žádné změně poměrů, která by měla za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nedošlo. Posouzení důvodnosti zrušení věcného břemene na podkladě jiného skutkového základu, než který byl předmětem řízení, bránilo ustanovení §153 odst. 2 OSŘ. Bylo by překročením návrhu, pokud by odvolací soud změnu poměrů mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného posuzoval z hlediska předpokladu, že věcné břemeno bylo zřízeno „jako jistá forma odměny za zprostředkovatelskou činnost“, kterou tehdy žalovaná vykonávala pro žalobkyni, a že důvod k poskytování odměny za tuto činnost odpadl, protože žalovaná takovou činnost pro žalobkyni již několik let nevykonává, a to proto, že žalobkyně svůj nárok na zrušení věcného břemene o takový skutkový základ neopřela. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem tedy nelze nic vytknout.
Odvolací soud výslovně s ohledem na datum vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., který §118a OSŘ občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. neobsahoval. Absence případného poučení žalobkyně soudem podle §118a proto nelze považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 OSŘ, ani vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly zjištěny.
S ohledem na uvedené proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalované náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu