Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.07.2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1927.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1927.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. Š., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1085/95, o dovoláních účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 26 Co 469/2003-309, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2004, č. j. 26 Co 469/2003-309, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 12. 2002, č. j. 9 C 1085/95-264, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 3. 1996, č. j. 9 C 1085/95-43, zamítl návrh na vydání předběžného opatření a žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví K. Š. a V. Š. k rodinnému domku s příslušenstvím v Ř., ulice Š. čp. 57, nacházejícího se na stavební parcele č. 2137, a parcele č. 2138, vše zapsané na listu vlastnictví č. 351, katastrální území Ř. Dále rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jako manželé zakoupili předmětný dům s pozemky kupní smlouvou z 14. 1. 1986. Dům byl v uvedené době pouze rozestavěn a neobyvatelný. Po rozvodu manželství účastníků (rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 15. srpna 1988) nedošlo mezi účastníky k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a proto se po uplynutí tříleté lhůty přeměnilo jejich bezpodílové spoluvlastnictví k domu s pozemky na podílové spoluvlastnictví. Posléze účastníci uzavřeli dne 10. 1. 1995 dohodu o společném prodeji předmětného domu, od které žalobce neúčinně odstoupil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o společném prodeji domu v Ř. je platná, a proto žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze 11. 6. 1997, č. j. 26 Co 82/97-67, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že účastníci dohody neměli v úmyslu zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k domu. Pozemky parc. č. 2137 a 2138 pak vůbec nebyly předmětem této dohody. Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze 23. prosince 2002, č. j. 9 C 1085/95-264, tak, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví V. Š. a K. Š. k rodinnému domku s příslušenstvím, postaveném na stavební parcele č. 2137 v katastrálním území Ř. v obci Ř., Š. 57, ke stavební parcele č. k 2137 a k zahradě parcela č. 2138, všechny nemovitosti zapsané na LV č. 351 v katastrálním území Ř. u Katastrálního úřadu P., a že se uvedené nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví žalobce, který je povinen zaplatit žalované částku 1 000 000,- Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně doplnil dokazování o zjištění, že i po rozvodu manželství účastníci spolu žili a vedli společnou domácnost, a to až do konce března 1994, což vyplývá z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 8 P 657/87-106. Společně také obývali družstevní byt v P., ve kterém žalovaná bydlí doposud. V uvedené době společně podnikali a od roku 1992 si navzájem půjčovali finanční částky. Žalobce začal po rozvodu manželství účastníků dokončovat předmětný rodinný domek – vnější omítky, vnitřní omítky, podlahy, obložení stropů a stěn, vybudoval schodiště a septik, ústřední topení, ploty, přístupové cesty a zreguloval potok. Vzhledem k tomu, že účastníci spolu i po rozvodu manželství žili, prokazování toho, jak probíhala dostavba a jak se který z účastníků finančně na ní podílel, bylo značně složité. Doklady, které soudu předložili, byly vystavovány na jejich firmy. Stvrzenky, které žalovaná na částku 160 000,- Kč soudu předložila s tím, že tuto částku vložila do domu, nejsou adresné a v řízení nebylo prokázáno, že by uvedené finanční částky byly skutečně vyplaceny na dostavbu domu. Žalovaná ani neprokázala, že by žalobci půjčila za účelem dostavby vyšší částku, asi 100 000,- Kč. Ani listinné důkazy, které předložil žalobce nebyly vždy průkazné, práce na domě však byly provedeny a jsou ohodnoceny příslušnými znalci. Soud považoval stvrzenky předložené žalovanou za neprůkazné a neuvěřil jim. Naopak je přesvědčen o tom, že to byl žalobce, kdo provedl na vlastní náklady dokončení uvedené stavby. V řízení bylo nesporné, komu z účastníků dům s pozemky přikázat, když žalobce měl zájem na jeho nabytí do výlučného vlastnictví a žalovaná měla zájem na vyplacení podílu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný dům již byl dokončen a v současné době je ve stavu, kdy může být řádně obýván. Dále vyšel ze znaleckých posudků, které byly v řízení vypracovány, když tržní cena předmětného domu k datu rozhodnutí je stanovena částkou 3 600 000,- Kč. Vynaložené náklady v letech 1988-1998 financované žalobcem jsou podle znaleckého posudku znalce ing. Š. ve výši 627 829,- Kč. Současně vzal za prokázané, že se účastníci dne 17. 4. 1989 dohodli, že užívací právo k třípokojovému družstevnímu bytu v P., ve kterém účastníci před rozvodem manželství bydleli a který žalovaná dosud obývá, když je jedinou členkou družstva, připadne žalované. Žalobce sice předpokládal, že rozestavěný a nedokončený rodinný dům zůstane jemu. Nicméně k vypořádání rozestavěného rodinného domu nedošlo. Naopak se oproti původnímu záměru účastníci stali po uplynutí 3 let od rozvodu manželství jeho podílovými spoluvlastníky. Žalobce se tak dostal do situace, kdy žalovaná na něm požaduje vyplacení svého podílu, ačkoliv dohoda po rozvodu manželství byla původně úplně jiná. Soud prvního stupně tuto okolnost zohlednil a vypořádací podíl snížil jen na 1 000 000,- Kč. Odvolací soud rozsudkem z 11. 2. 2004, č. j. 26 Co 469/2003-309, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně, že jsou dány předpoklady pro zrušení podílového spoluvlastnického práva účastníků k domu v Ř. s pozemky. Uvedl, že ačkoliv z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, ze kterého znaleckého posudku soud při stanovení ceny domu a pozemků vycházel, z obsahu spisu vyplývá, že v průběhu řízení byly vypracovány celkem 4 znalecké posudky, tři znalcem J. P. a čtvrtý znalcem Ing. P. Š. a právě z jeho posudku soud prvního stupně při stanovení tržní ceny vycházel. Odhadní cenu znalec určil v souladu s cenovými předpisy platnými ke dni 19. 12. 2001 a podle stavu nemovitostí ke dni 31. 12. 1998 částkou 5 512 308,- Kč, s tím že tržní cena činí 3 600 000,- Kč. Rozdíl odůvodnil tím, že v průběhu let došlo ke změně architektury, dům je postaven na periferii městečka a nemožností odkanalizování. Soud prvního stupně, pokud jde o skutečně vynaložené náklady na dostavbu domu, vycházel ze znaleckého posudku znalce ing. P. Š., který je stanovil částkou 627 829,- Kč, když tato částka odpovídá i nákladům vyčísleným žalobcem. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že to byl žalobce, kdo dům dokončil a zhodnotil, neboť doklady předložené žalobkyní nejsou průkazné. Pokud jde o vypořádací podíl, soudy uvěřily tvrzení žalobce o dohodě účastníků týkající se převodu jejich společného družstevního bytu na žalovanou a o dohodě, že to bude on, kdo bude bydlet v předmětném domě a kdo ho získá do svého vlastnictví. Žalobce se do domu přestěhoval ještě před rozvodem manželství, tedy před rokem 1988, dům užívá k trvalému bydlení, dům udržoval a sám prováděl řadu prací, jimiž byl dům zhodnocen. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované na doplnění řízení novým znaleckým posudkem, když od roku 1998 byla nemovitost zhodnocena dalšími stavbami a stavebními úpravami. Tyto úpravy byly financovány výlučně žalobcem a jeho manželkou a nemohly by proto ovlivnit cenu domu a pozemků sloužící k vypořádání účastníků. Také výpovědí znalce Ing. P. Š. bylo prokázáno, že dům s pozemky byl oceněn v cenách platných k datu rozhodování. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalobce, který poukazoval na zatížení domu jeho právem bydlení a požadoval odečíst částku 1 800 000,- Kč od zjištěné tržní ceny. To že žalobce dům užívá k trvalému bydlení, nemá podle odvolacího soudu vliv na cenu domu a pozemků stanovenou pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť podle platné judikatury je třeba při vypořádání zrušeného spoluvlastnictví vždy vycházet z tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalovaná v dovolání namítala, že z rozsudku soudu prvního stupně není vůbec patrno, ze kterého znaleckého posudku při stanovení ceny vycházel, a proto se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud zatížil řízení vadou, pokud takové rozhodnutí potvrdil. Nesouhlasila ani s tím, že tržní cena předmětného domu je k datu rozhodnutí 3 600 000,- Kč a že vynaložené náklady v letech 1988 až 1998 financované žalobcem činí 627 829,- Kč. Soud prvního stupně totiž o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl koncem roku 2002, přičemž znalec Ing. Š. ve svém znaleckém posudku z 19. 12. 2001 výslovně uvedl, že tržní cena předmětného domu a pozemků činí 3 600 000,- Kč ke dni 31. 12. 1998. Podle ustanovení §154 odst. 1 OSŘ je pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Soudy tak rozhodly v rozporu s tímto ustanovením. Žalovaná spatřovala pochybení soudu také v tom, že nedoplnil dokazování novým znaleckým posudkem, což odůvodnil tím, že další úpravy po roce 1998 byly financované výlučně žalobcem a jeho nynější manželkou, a nemohly by proto ovlivnit cenu domu s pozemky. Považovala také za nepřípustné, aby nebyla cena domu a pozemků zjišťována znalcem ke dni rozhodování soudu pouze proto, aby bylo rychleji ukončeno řízení, případně proto, že již byly ve věci provedeny 4 znalecké posudky, když žádný z těchto posudků nestanovil tržní cenu domu a pozemků ke dni rozhodování soudu. Soud má při rozhodování přihlédnout k tomu do jaké míry některý z bývalých podílových spoluvlastníků zhodnotil společnou věc investicemi či jinými náklady, které ostatní spoluvlastníci nevynaložili, avšak i v tomto případě je třeba, aby výše přiměřené náhrady podle ustanovení §142 odst. 1 ObčZ byla vypočtena podle jejich podílu z hodnoty, kterou má společná věc v čase zrušení podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud pominul i skutečnost, že došlo ke změně cenového předpisu. Ing. Š. určoval tržní cenu podle vyhlášky č. 279/1997 Sb. ve znění vyhlášky č. 338/2001 Sb. V roce 2002 však byla vydána nová vyhláška č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů. Také skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobce vynaložil na dostavbu domu částku 627 829,- Kč, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud uvedl, že částečně byla tato částka doložena i fakturami a dalšími listinnými důkazy. Pokud však tyto žalobcem údajně vynaložené náklady byly prokázány žalobcem jen částečně, ve zbylé části vycházel soud ze skutkového stavu, který z provedeného dokazování nevyplývá. Rovněž při stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví soud nepostupoval správně. Pokud totiž vycházel z tržní ceny ve výši 3 600 000,- Kč, od které odečetl částku 627 829,- Kč, pak rozdíl představuje částku 2 972 171,- Kč, a chtěl-li z této ceny vycházet, tak polovina z toho činí částku 1 486 085,50 Kč a nikoliv 1 000 000,- Kč, jak vypořádací podíl určil odvolací soud. Odvolací soud sice správně uvedl, že žalobci nepatří právo bydlení a že skutečnost, že žalobce užívá dům k trvalému bydlení nemá na cenu domu stanovenou pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví vliv, avšak k tomuto právu bydlení fakticky při určování přiměřené náhrady na vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížel. Oba soudy pochybily i v tom, když při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §142 ObčZ, zohledňovaly dohodu týkající se převodu společného družstevního bytu. Tím opožděně vypořádávaly bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Navíc takováto dohoda nebyla vůbec uzavřena, když soudy vycházely toliko z tvrzení žalobce, aniž by si tuto skutečnost ověřily. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce v dovolání uvedl tři otázky zásadního právního významu, jejichž řešením by mělo být ovlivněno určení výše vypořádacího podílu soudem při zrušení podílového spoluvlastnictví k domu a pozemkům v Ř. a jejich přikázání do výlučného vlastnictví jednomu ze spoluvlastníků. Za zásadní považoval otázku určení doby, rozhodné pro stanovení výše vypořádacího podílu v případě, kdy dochází k neúměrnému prodlužování soudního sporu bez jeho zavinění. V daném případě žalovaná neustále prodlužovala řízení vyžadováním revizních nebo nových znaleckých posudků, případně prodáním domu třetí osobě. Žalovaná se tak dostala do výhodnější pozice vůči žalobci, neboť je obecně známo, že ceny nemovitostí na trhu stále rostou, čímž žalovaná získá od žalobce vyšší finanční částku. Dalším nepominutelným důvodem neúměrného prodloužení řízení byla i závažná nemoc soudce prvního stupně, která způsobovala dlouhodobé odklady v řízení. Je proto otázkou, zda ohledem na ustanovení §3 ObčZ o dobrých mravech, by neměla být vzata za základ určení vypořádacího podílu cena domu a pozemků v době podání návrhu na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Za další otázku zásadního právního významu považuje zápočet investic vložených do dokončení nemovitosti žalobcem z vlastních finančních prostředků a vlastní prací. Soudy sice považovaly v důkazním řízení za dostatečně odůvodněný fakt, že žalobce nemovitost dokončil ze svých osobních prostředků, avšak odpočet provedly pouze v částce skutečně vynaložených nákladů na nemovitost. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 14. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, a namítal, že je třeba odečíst náklady, které on vynaložil na dokončení, a tím i zhodnocení předmětných nemovitostí, tedy i spoluvlastnického podílu žalované, v částce, určující, jak byla výsledná cena nemovitostí a tedy spoluvlastnické podíly těmito vklady zhodnoceny. V řízení bylo prokázáno, že ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. k 22. 6. 1988, předmětný dům byl prakticky neobyvatelný. K 10. 12. 1987, kdy byl kolaudován, nebyly v domě dokončeny podlahy a vnitřní povrchové úpravy, vnější omítky a terénní úpravy a některé další nedodělky. Znalec měl proto při stanovení částky, o jakou žalobce nemovitost zhodnotil, vyjít z ceny nedokončené nemovitosti v době právní moci rozsudku o rozvodu manželství, přepočtenou na ceny k době vypořádání. Další otázku zásadního právního významu spatřoval žalobce v tom, zda skutečnost, že žalobce po právu dům užívá k bydlení, má vliv na cenu domu, stanovenou pro účely vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobce nemovitosti užívá na základě dohody účastníků o jejich způsobu bydlení po rozvodu manželství a nemá jinou možnost bydlení. Při stanovení tržní ceny nemovitosti je proto třeba přihlédnout k případné existenci práva bydlení bývalého spoluvlastníka a k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 22/1999 a R 61/2000. Tržní cena nemovitosti je cenou, za kterou by mohla být nemovitost reálně prodána, tzn. cena za nemovitost prosta jakýchkoliv závazků. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že pokud by se dostalo žalované při vypořádání spoluvlastnictví náhrady, vycházející z ceny vyšší, než té, jež by kromě obvyklých kritérií vyjadřovala i ono „zatížení“ nemovitosti právem bydlení žalobce, byl by takový výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 ObčZ. Pokud tedy z tržní ceny nebyla odpočtena částka zohledňující právo trvalého bydlení žalobce v ní, byl žalobce morálně poškozen, neboť reálná tržní cena bytu žalované činí v dnešní době částku 2 100 000,- Kč. Částka odpočtu z tržní ceny v důsledku zatížení domu právem trvalého bydlení žalobce ve výši 1 800 000,- Kč, což vyplývá z dodatku č. 1 k poslednímu znaleckému posudku znalce Ing. Š., se tedy jeví jako přiměřená. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žádný z účastníků se k dovolání druhého účastníka nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustná. Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Podle §237 odst. l písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě sice soud prvního stupně rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem jinak než v prvním rozsudku. Nicméně schází příčinná souvislost mezi vázaností právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně. Účelem právní úpravy provedené v §237 odst. l písm. b) OSŘ je otevřít dovolací řízení i pro ty případy, kdy právní názor odvolacího soudu, vyloučil nezávislé právní posouzení soudem prvního stupně při rozhodování věci samé. Nejvyšší soud v usnesení z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikovaném pod C 160, svazek 2, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Souboru rozhodnutí“) dovodil, že “právním názorem ve smyslu §238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Jestliže tedy oba dovolatelé napadají dovolacími důvody jen způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví (a uplatněnými důvody je dovolací soud vázán), pak právní názor vyslovený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu, že podílové spoluvlastnictví účastníků nezaniklo dohodou a že je třeba ho zrušit, nevypovídal nic o tom, jak má být podílové spoluvlastnictví vypořádáno. Právní názor odvolacího soudu tak nepředurčil způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví. V dané věci tedy nebyla založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. V dané věci tedy přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je–li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí). K dovoláním účastníků ohledně právní otázky, která doba je určující pro cenu vypořádávaných nemovitostí: Účastníci v dovoláních především napadli právní posouzení, z jakého soudy obou stupňů vycházely při určování doby rozhodné pro stanovení výše přiměřené náhrady, kterou má zaplatit podílový spoluvlastník, jemuž byla věc přikázána do vlastnictví, ostatním spoluvlastníkům v souvislosti se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví. Zatímco žalobce shledával nesprávným, že odvolací soud nevycházel s ohledem na mimořádné okolnosti případu (dlouhotrvající spor) z ceny nemovitostí v době zahájení soudního řízení a vytýkal tak odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s hmotným právem, žalovaná naproti tomu spatřovala nesprávné právní posouzení v tom, že oba soudy vycházely při určování výše náhrady z ceny nemovitostí v roce 1998 a nikoliv z ceny v době zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovolací soud zaujal k otázce výše „přiměřené náhrady“ ve smyslu §142 odst. 1 věty třetí ObčZ názor v rozsudku z 30. 1.1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 15, ročník 1999, sešit 3, kde uzavřel, že „základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování“. Rovněž i ve svém dalším rozsudku z 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněném pod č. C 110, svazek 2, v Souboru rozhodnutí, dovolací soud – též s odkazem na nález Ústavního soudu ČR z 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94 - uvedl, že tuto přiměřenou náhradu „je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejen na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.“ Na tomto právním názoru dovolací soud setrval ještě i nadále v rozsudku ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněném pod C 1225, svazek 17, v Souboru rozhodnutí, kde uvedl, že „soud při stanovení výše přiměřené náhrady ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti podle §142 odst. 1 věty druhé ObčZ, vychází z ceny, za níž by byla v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodána nemovitost obdobných kvalit“. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od této konstantní judikatury. Ani s mimořádnými okolnostmi případu, jak na ně poukazuje žalobce v dovolání, nelze spojit přípustnost dovolání. Již v usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikovaném pod C 308, ve svazku 3 Souboru rozhodnutí dovolací soud uvedl, že za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy. Právní názor uplatněný žalobcem v dovolání tedy není správný a proto nebyl způsobilý založit přípustnost jeho dovolání. Naproti tomu je ale správný právní názor žalované, který odpovídá ustálené judikatuře soudů. Tím, že soudy obou stupňů vycházely z odlišného právního názoru, rozhodly v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalované proti výroku o výši přiměřené náhrady se tak stalo přípustným. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud otázku, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem podle §142 odst. 1 ObčZ může soud snížit přiměřenou náhradu, kterou je povinen zaplatit spoluvlastník, jemuž byly nemovitosti přikázány, druhému spoluvlastníkovi s poukazem na §3 ObčZ. Podle §3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Již výše bylo zmíněno, že přiměřenou náhradou ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ se rozumí peněžní částka ve výši odpovídající podílu spoluvlastníka z tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Jde tedy o peněžní náhradu za spoluvlastnický podíl a právo spoluvlastníka na tuto náhradu nemůže být v rozporu s dobrými mravy. To vyplývá i z čl. 11 odst. 1 Listiny práv a svobod, který stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Spoluvlastník, kterému je ukládána povinnost zaplatit druhému spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za vypořádávané nemovitosti, nemůže si ani proti nároku druhého spoluvlastníka na náhradu během řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví započíst jiný majetkový nárok. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má totiž konstitutivní povahu a zakládá tak práva a povinnosti teprve do budoucna. Právo na zaplacení náhrady tak vzniká spoluvlastníkovi až právní mocí tohoto rozhodnutí a teprve proti takto existujícímu nároku lze namítat započtení. Pro daný případ z toho vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily, pokud odůvodnily snížení peněžité náhrady pro žalovanou poukazem na dobré mravy podle §3 ObčZ. Pokud žalobce hodlá uplatňovat proti žalované jiný majetkový nárok, je na něm, aby ho uplatnil řádnou žalobou ve smyslu §79 odst. 1 OSŘ, tj. vylíčil rozhodující skutečnosti, navrhl důkazy a uvedl, jaké částky se domáhá. Bude-li soud o takové žalobě rozhodovat současně se žalobou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, muselo by jít o dva samostatné výroky. Ostatně i rozhodování o nárocích z titulu investic lze mít za řízení, kde je zapotřebí samostatného návrhu na zahájení řízení případně vzájemného návrhu, kterým je soud vázán a nemůže jej překročit a o kterém musí být rozhodnuto samostatným výrokem tak, jak to je bude ještě dále rozvedeno. Naopak žalobci nelze přisvědčit ani v jeho dalším požadavku, aby bylo dovolání připuštěno pro přezkum závěru, že užívání nemovitostí žalobcem k bydlení, snižuje cenu nemovitosti, stanovenou pro účely vypořádání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97 publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 22/99 v sešitu 4, jak se ho žalobce dovolává, se k výši ceny nemovitosti při vypořádání podílového spoluvlastnictví nevyjadřuje. Ani další rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96 publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 61/2000, jak na něho žalobce v dovolání poukazuje, není v dané věci použitelný. Tento další rozsudek se týká případů, kdy právo bydlení svědčí tomu, kdo vypořádáním společného jmění manželů o spoluvlastnictví k nemovitosti přichází a nikoliv těch osob, kterým vypořádávané nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví a zůstanou jim tak výhody plynoucí z vlastnického práva. Žalobce by v případě aplikace jím prosazovaného právního názoru zužitkoval tutéž výhodu dvakrát. Získal by vlastnické právo k celé věci a zajistil si tak bydlení, a ještě k tomu za nižší náhradu. Ostatně v pozdějším rozsudku ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1217/99, publikovaném v časopisu Právní rozhledy, sešit 1, ročník 2001, Nejvyšší soud České republiky výslovně uvedl, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jehož předmětem je rodinný dům, soud při stanovení jeho ceny nepřihlíží k tzv. obsazenosti domu spočívající v tom, že v něm jeden nebo oba účastníci bydlí. Obdobně pak ještě v rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaném pod C 110, ve svazku 2, Souboru rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil pro podílové spoluvlastnictví, že „obvyklou cenu nemovitosti neovlivňuje skutečnost, že z podílového spoluvlastnictví vyloučený spoluvlastník pozbývající právní důvod užívání nemovitosti v ní zůstává bydlet“. Odvolací soud, pokud k této skutečnosti nepřihlížel, rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou a s hmotným právem. K dovolání účastníků ohledně investic do společných nemovitostí: Žalovaná v dovolání namítala, že zjištění soudů obou stupňů, o tom, že žalobce vynaložil na nemovitost investice 627 829,- Kč, nemá oporu v provedených důkazech. Jde o dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ. Dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze použít jen tehdy, vyplývá –li přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. a) a b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 OSŘ. Není však způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jako je tomu v dané věci. Obstojí ale další požadavek žalobce, aby bylo dovolání shledáno přípustným v důsledku nesprávného právního posouzení nároku z titulu investic, které žalobce vynaložil na majetek v podílovém spoluvlastnictví. K právnímu režimu investic podílového spoluvlastníka za účinnosti právní úpravy do 31. 12. 1991 se Nejvyšší soud již vyslovil v rozhodnutí uveřejněném pod R 37/1982 v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a k právnímu režimu investic podílového spoluvlastníka za účinnosti právní úpravy po 1. 1. 1991 se pak Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, publikovaném pod C 583, ve svazku 7, Souboru rozhodnutí. Soudy obou stupňů se však nezabývaly právní povahou nároku – investic ve výši 627 829,- Kč – o kterém rozhodovaly. Vůbec nerozlišovaly mezi investicemi, ke kterým mělo dojít sice v období po zániku manželství účastníků, ale ještě předtím než se bezpodílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem v důsledku nevyvratitelné právní domněnky podle §149 odst. 4 ObčZ (před novelou provedenou zák. č.91/1998 Sb.) změnilo v podílové spoluvlastnictví, ani mezi investicemi, které byly vynaloženy na podílové spoluvlastnictví za právní úpravy, jaká tu byla pro podílové spoluvlastnictví v období do 31. 12. 1991, ani mezi investicemi v období po 1. 1. 1992, kdy pro rozhodování o hospodaření se společnou věcí je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů (tzv. majoritní princip). Nezjišťovaly ani to, zda se jednalo o investice vynakládané se souhlasem druhého ze spoluvlastníků (oba účastníci ještě i po zániku manželství obnovili soužití a bydleli spolu v rodinném domku a oba tvrdí, že se na investicích podíleli) či vynakládané bez jeho souhlasu. Právní posouzení je tak neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací soud proto shledal dovolání žalobce v této části přípustným. Tím, že dovolací soud shledal dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o výši vypořádacího podílu a o nároku z titulu investic přípustným, otevřel přezkum i pro vady uvedené v §229 odst. 1 OSŘ, §229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i pro jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ). Vady ve smyslu §229 odst.1 OSŘ, §229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a §229 odst. 3 OSŘ (tzv. zmatečnostní vady) nebyly v dovolacím řízení uplatněny a ani z obsahu spisu nevyšly najevo. Žalovaná však spatřovala jinou vadu řízení v tom, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje odůvodnění, ze kterého z vícero znaleckých posudků, které byly v řízení opatřeny, soud při určení výše přiměřené náhrady vycházel, a že soud prvního stupně nevyhověl ani jejímu návrhu, aby bylo řízení doplněno posudkem o tržní ceně nemovitostí ke dni jejich vypořádání. Vzhledem k tomu, že žádný ze znaleckých posudků nebyl zaměřen na zjištění ceny nemovitostí ke dni vypořádání podílového spoluvlastnictví, postrádá dodatečná náprava nedostatků v odůvodnění soudu prvního stupně význam. Rovněž tím, že dovolací soud vyslovil právní názor, že pro určení přiměřené náhrady je rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání, předurčil splnění požadavku žalované na provedení jí navrhovaného důkazu. Za tohoto stavu se stal přezkum vad vytýkaných žalovanou v dovolacím řízení bezpředmětným. Vyšla ale najevo i jiná vada řízení, která sice nebyla namítána, ale která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že žalobce uplatnil nárok z titulu investic, uplatnil v řízení samostatný nárok, o němž je třeba samostatně rozhodnout a ohledně něhož je soud vázán návrhem, který nemůže překročit. Vypořádání podílového spoluvlastnictví lze sice provést jako tzv. vypořádání v širším slova smyslu (srov. rozhodnutí 4 Cz 11/69 ze dne 28. 2. 1969, uveřejněné pod R 40/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) ale jen na základě návrhu účastníka (§79 odst. 1 OSŘ) nebo vzájemného návrhu (§97 odst. 1 a §98 OSŘ) – viz R 37/82 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu 9-10. V dané věci žalobce uplatnil v odůvodnění návrhu na zahájení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví i nárok z titulu investic avšak bez toho, aniž by tento požadavek na širší vypořádání podložil i samostatným žalobním petitem. V průběhu řízení pak žalobce tvrdil, že požaduje nejen investice, ve výši skutečně vynaložených nákladů, ale ve výši zhodnocení spoluvlastnického podílu žalované. Přitom ani tehdy svůj nárok nedoplnil žalobním petitem, neuvedl, jakou částku celkem požaduje. Soud prvního stupně namísto toho, aby vyzval žalobce k doplnění žaloby postupem podle §43 OSŘ, ve věci jednal a rozhodl. Nápravu nezjednal ani odvolací soud. Tím oba soudy zatížily řízení vadou, ke které musel dovolací soud přihlédnout. V dané věci jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu [§242 odst. 2 písm. d) OSŘ] a o spor, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ], projeví se propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, který nebyl odvoláním dotčen, s výrokem rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, při rozhodování o dovolání v tom, že shledá–li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn.3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo namístě zrušit rozsudek odvolacího soudu, platí i pro soud prvního stupně, dovolací soud podle §243b odst. 2, odst 3 OSŘ rozsudky soudů obou stupňů v celém jejich rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. července 2005 JUDr. Marie Rezková,v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/28/2005
Spisová značka:22 Cdo 1927/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1927.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§142 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20