ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2322.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2322/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka, a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované obci L., zastoupené advokátkou, o uložení povinnosti odstranit asfaltový povrch a uvedení věci do původního stavu, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 4 C 90/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 23 Co 14/2004-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované povinnost odstranit z pozemků uvedených níže zbytky asfaltového povrchu a provést jejich technickou a biologickou rekultivaci, přičemž by se žalovaná tohoto plnění mohla zprostit tak, že by za tyto pozemky do vlastnictví žalobce převedla ze svého vlastnictví jiné pozemky.
Okresní soud Praha–západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2003, č. j. 4 C 90/2000-64, zamítl žalobu „na uložení povinnosti žalovanému odstranit z pozemku č. parc. 982/1 (správně „982/15“) – ostatní plocha o výměře 527 m² a č. parc. 982/16 o výměře 687 m² – ostatní plocha, to vše v obci L., kat. území L. u D., které jsou zapsány na LV 496 u Katastrálního úřadu P., zbytky asfaltového povrchu a provést technickou a biologickou rekultivaci pozemků a to do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že tohoto plnění by se žalovaná mohla zprostit tak, že výměnou za uvedené pozemky převede žalobci dosud konkrétně neidentifikovaný pozemek o výměře 1214 m² – orná půda, kód BPEJ 44089, v kat. území a obci L., okr. P. ze svého vlastnictví, o čemž sepíše do 90 dnů se žalobcem platnou směnnou smlouvu“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce se stal v roce 1994 vlastníkem předmětných pozemků. Šlo o zemědělskou půdu, která nikdy nebyla vyňata ze zemědělského půdního fondu. Zhruba před 30 lety na nich zřídil Oblastní podnik služeb Ř. pozemní komunikaci s asfaltovým povrchem vedoucí k výrobně polystyrenu. Na stavbu komunikace nebylo vydáno rozhodnutí a k jejímu zřízení předchozí vlastnice - žalobcova matka - nedala souhlas. Komunikace je napojena na silniční síť, může být používána kterýmkoliv subjektem, je veřejně přístupná a využívána pro dopravu. Co žalobce v návrhu označil za zbytky asfaltového povrchu tvoří souvislý asfaltový povrch, který je podle soudu prvního stupně stavbou pevně spojenou se zemí a není součástí pozemku. Vlastnicí této stavby se stala žalovaná na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a jde o místní komunikaci ve smyslu §6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Tato komunikace není podle soudu prvního stupně neoprávněnou stavbou a nepřichází v úvahu uložení povinnosti žalované ji odstranit podle §135c odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) ani podle zákona č. 13/1997 Sb. ani podle jiného zákona.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 23 Co 14/2004-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost „odstranit z pozemků č. 982/15, ostatní plocha o výměře 527 m² a č. 982/16, ostatní plocha o výměře 687 m², v obci Lety, katastrální úřad (správně „katastrální území“) L. u D., zapsaných na LV č. 496 u Katastrálního úřadu P., asfaltový povrch ve lhůtě 12 měsíců od právní moci rozsudku“, přičemž „této povinnosti se může žalovaná zprostit tím, že výměnou za pozemky parc. č. 982/15 a parc. č. 982/16 převede směnnou smlouvou ve stejné lhůtě do vlastnictví žalobce dosud neidentifikovaný pozemek – orná půda, KOD BPEJ 44089, o výměře 1214 m² v katastrálním území a obci L., okres P.; jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že komunikace tvořená asfaltovým povrchem je z občanskoprávního hlediska samostatnou věcí a tedy stavbou na cizím pozemku, na niž dopadá režim neoprávněné stavby. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 111/98 a 2 Cdon 1414/97. Předmětné pozemky byly užívány jako dopravní cesta a šlo ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemní komunikaci; nárok žalobce bylo proto třeba posoudit s přihlédnutím k tomuto zákonu. K otázce obecného užívání pozemních komunikací pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 178/99, 22 Cdo 1862/2000 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 427/2000, a konstatoval, že zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla komunikací účelovou, někdo jiný než vlastník pozemku a bez jeho souhlasu, může se vlastník pozemku domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 ObčZ – k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1911/2000. Dále připomenul rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 a 22 Cdo 2191/2002, a sp. zn. 2 Cdon 444/1997. S odkazem na §126 odst. 1 ObčZ uzavřel, že se žalobce domáhal odstranění výsledků předmětné stavební činnosti po žalované právem. Konstatoval, že vyhověl-li primárnímu nároku žalobce, bylo možné vyhovět i návrhu na náhradní plnění, to je uzavření směnné smlouvy, přičemž ale bude pouze na žalované, zda se své povinnosti zprostí tím, že bude plnit náhradním způsobem. Odvolací soud neshledal žalobu důvodnou v části, v níž žalobce uplatnil požadavek na uvedení pozemků do původního stavu provedením rekultivace. Proto odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), podává jej z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, podle obsahu dovolání je však uplatněn i dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Dovolatelka upozorňuje na výrok rozsudku odvolacího soudu v části, v níž rozhodl, že „jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzuje“, přičemž není jasné, v čem má toto potvrzení spočívat, když soud prvního stupně žalobu zamítl, jinak ve věci samé nerozhodoval; pokud pak jde o náklady řízení, odvolací soud rozhodl jak o nákladech řízení před soudem prvního stupně, tak nákladech odvolacího řízení. Žalovaná je přesvědčena, že žaloba měla být jako neurčitá odmítnuta, resp. řízení zastaveno. Žalobce byl soudem již dříve vyzýván k doplnění žaloby, ale ani po upřesnění petitu nedošlo k odstranění všech vad. Rozhodnutí není vykonatelné, navíc soud rozhodl o něčem, co nebylo navrhováno. Úpravou petitu žaloby se žalobce domáhal odstranění zbytků asfaltového povrchu a provedení technické a biologické rekultivace, o čemž odvolací soud nerozhodl. Pokud provedení rekultivace neuložil, měl v této části žalobu zamítnout. Kromě toho se odvolací soud nevypořádal s existencí nájemní smlouvy ohledně předmětných pozemků, ta nadále trvá a žaloba je tedy předčasná. Nebyl proveden důkaz identifikací pozemků původně označených jiným parcelním číslem a není proto jasné, zda jde o identické pozemky. V tomto směru leží důkazní břemeno na žalobci. Soud nesprávně uložil žalované povinnost převést na žalobce pouze jeden pozemek, byť je žalobce vlastníkem dvou pozemků. Výměra měněných pozemků by byla sice totožná, kvalitativně ale totožné nejsou. Odvolací soud navíc neodůvodnil, proč by žalobci měla být poskytnuta náhrada pouze jedním celistvým pozemkem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, uvedenými v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 OSŘ včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatelka v dovolání vznáší v zásadě dvě námitky, které je možno posoudit hmotněprávně; jde jednak o námitku, že odvolací soud se nijak nevypořádal se skutečností, že ohledně předmětných pozemků uzavřeli účastníci nájemní smlouvu, která nadále trvá, jednak o námitku, že není zřejmé, proč odvolací soud rozhodl „o poskytnutí náhrady pouze jediného pozemku“. Vzhledem k takto vymezenému obsahu dovolání se dovolací soud jinými hmotněprávními otázkami napadeného rozhodnutí nezabýval.
Žalované není jasné, v čem spočívá potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, vyslovené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Z porovnání obou těchto rozhodnutí je zřejmé, že šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalované obci byla uložena povinnost provést technickou a biologickou rekultivaci předmětných pozemků. Lze souhlasit s názorem dovolatelky, že žaloba byla v této části nekonkrétní a že by na místě byl postup podle §43 OSŘ, ovšem vzhledem k tomu, že žaloba byla v této části nakonec zamítnuta, neutrpěla dovolatelka v důsledku opomenutí tohoto postupu žádnou újmu a rušení rozsudku a následné odmítání žaloby v této části by bylo porušením principu procesní ekonomie a šlo by o projev přepjatého formalismu. Ke zrušení napadeného rozsudku nemůže vést ani skutečnost, že zatímco se žalobce domáhal odstranění „zbytků asfaltového povrchu“, rozhodl odvolací soud o povinnosti odstranit „asfaltový povrch“. Již soud prvního stupně v rozsudku vyslovil: „Ačkoliv soud a žalobce označují asfaltový povrch jinak, jedná se o stejnou věc“. Ani dovolatelka netvrdí, že by nebylo jasné, o jaký předmět šlo a že by se na pozemku žalobce nacházel současně „asfaltový povrch“ a „zbytky asfaltového povrchu“. Jde tedy jen o nevýznamné formální pochybení.
K námitkám ohledně možného zproštění se povinnosti vyplývající z výroku rozsudku odvolacího soudu poskytnutím náhradního plnění – pozemku tam uvedeného. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 360/2003, publikovaném ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2676, a též na www. nsoud.cz, vyslovil, že alternativa facultas sice není v platném občanském procesním právu výslovně zakotvena, v soudní praxi jakožto specifická podoba žalobního petitu je však akceptována. Na rozdíl od petitu alternativního nemá původ v hmotněprávním základu věci (kupříkladu ve smlouvě, jíž se účastník zavazuje poskytnout to či ono plnění podle své volby), nýbrž představuje procesně zprostředkovanou nabídku, jejímž prostřednictvím žalobce dává najevo, že se žalovaný může žalované povinnosti zprostit tím, že mu poskytne plnění jiné. V teorii i soudní praxi je jednota v závěru, že bylo-li vyhověno žalobě s fakultativním alternativním petitem, nemůže být soudní rozhodnutí titulem než pro původní plnění, jež je titulem uloženo; (dobrovolné) plnění podle alternativy (protože naopak není k plnění autoritativně ukládáno) je toliko způsobilé, pokud již alespoň částečně nebyl původní závazek vymožen, přivodit i zde jen zastavení výkonu (viz usnesení bývalého unitárního Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1963, sp. zn. 4 Cz 19/63, uveřejněné pod č. 21/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Hora, V.: Soustava exekučního práva, 1930, Praha, str. 59, Kurka, V., Drápal L. : Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, str. 193-194).
Z tohoto vyplývá, že z uvedené části výroku neplynou pro žalovanou obec žádné procesní povinnosti, poskytuje se jí však v souladu s návrhem žalovaného možnost zprostit se uložené povinnosti odstranit asfaltový povrch poskytnutím jiného plnění. Proto odvolací soud nerozhodl o poskytnutí náhrady a pro odůvodnění procesního zprostředkování této nabídky stačí, že tuto možnost žalobce žalované v žalobě nabídl.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§120 odst. 1 OSŘ). Při hodnocení důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 OSŘ). Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci netvrdí a tyto skutečnosti nevyjdou v řízení jinak najevo, je důsledkem jeho nečinnosti pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci; důsledky této nečinnosti nelze odstranit dodatečným tvrzením, vzneseným až v dovolacím řízení, které má výlučně přezkumnou povahu. Proto se dovolací soud nemohl zabývat námitkami ohledně nájemní smlouvy (kterou navíc soud prvního stupně již na čl. 29 spisu považoval za vypovězenou) ani ohledně identifikace pozemků, vznesenými až v dovolacím řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolacích námitek správné; dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu