ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2394.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2394/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) A. D., a b) M. H., zastoupených advokátem, proti žalované K., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 59/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č. j. 30 Co 535/2003-272, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č. j. 30 Co 535/2003-272, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. března 2003, č. j. 12 C 59/2000-230, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2003, č. j. 12 C 59/2000-230, pod bodem I. výroku určil, že vlastníky stavby, původně označené jako sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna, na pozemku označeném v geometrickém plánu Ing. E. S. č. 257-5/2003 jako č. 7/3 v kat. území N. K. jsou žalobkyně M. H. v rozsahu ideální jedné poloviny a Ing. J. D., původní žalobce, v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. Pod body II. a III. rozhodl o povinnosti žalované, v rozsudku označené jako žalovaná 2), k náhradě nákladů řízení. Jako žalovaný 1) bylo v rozsudku označeno město N. K.
Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového zjištění: Rozhodnutím finančního odboru ONV v P. z 20. 9. 1961, č. j. FIN 72/2-1961/D, které nabylo právní moci 7. 11. 1961, přešly nemovitosti zapsané ve vložce č. 4 pozemkové knihy pro kat. území N. K., a to stavební parc. č. 7 s domem č. p. 4, parc. č. 6 – stavební se stodolou a parc. č. 77 – zahrada, které vlastnicky patřily M. D. a po zemřelém MUDr. J. M. M. H., MUDr. J. M. aj. M., podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. do vlastnictví Československého státu – správy MNV v N. K. M. D. a MUDr. J. M. nabyli vlastnické právo k nemovitostem zapsaným ve vložce č. 4 trhovou smlouvou z 12. 5. 1933, a to každý z nich v rozsahu jedné ideální poloviny. M. D. 9. 10. 1984 zemřela a podle rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 2 z 31. 3. 1989, č. j. 2 D 6/89-34, dědictví po ní nabyli rovným dílem syn Ing. J. D. a dcera M. K. Původní vlastník MUDr. J. M. zemřel 6. 2. 1961. Podle rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 5 D 230/61 dědictví po něm nabyli manželka J. M., syn MUDr. J. M. a dcera M. M., provdaná H. J. M. zemřela 18. 8. 1975 a MUDr. J. M. 28. 6. 1967. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 13. 7. 1995, č. j. 6 C 426/93-49, který nabyl právní moci 16. 9. 1995, byla obci N. K. uložena povinnost uzavřít s žalobci Ing. J. D. a M. H. dohodu o vydání věci do jejich podílového spoluvlastnictví, a to domu č. p. 4 s pozemkem parc. č. 7/1 v kat. území N. K., Ing. J. D. v rozsahu jedné ideální čtvrtiny a M. H. jedné ideální poloviny. Rozsudkem téhož soudu z 15. 10. 1996, č. j. 6 C 427/93-93, který nabyl právní moci 3. 7. 1999, bylo městu N. K. uloženo, aby s žalobci Ing. J. D. a M. H. uzavřelo dohodu o vydání pozemků parc. č. 7/2 – stavební a parc. č. 6 – stavební se zemědělskou hospodářskou budovou do jejich podílového spoluvlastnictví každému z nich ve výše uvedeném rozsahu. Ze znaleckého posudku J. D. z 10. 7. 2002 soud zjistil, že budova na pozemku parc. č. 7/2, označená jako sedlářská a sklenářská dílna, byla příslušenství stavby hlavní, a to domu č. p. 4, a ke dni odnětí nemovitostí 20. 9. 1961 existovala. Po tomto datu byla provedena její modernizace, při níž mj. nově byly vyzděny štíty s nadezdívkou a dělící zeď mezi touto stavbou a sousední stavbou na pozemku parc. č. 396. V budově na pozemku parc. č. 7/2 se nachází prodejna žalovaného 2). Ze znaleckého posudku Ing. E. S., která vypracovala geometrický plán č. 257-5/2003 za účelem zaměření pozemků označených jako parc. č. 77, 7/2 a 396, zjistil, že budovy stojící na pozemcích parc. č. 7/2 a 396 jsou dva různé objekty přímo na sebe navazující. Tyto nejsou v katastru nemovitostí vedené. Pozemek parc. č. 7/3 je v geometrickém plánu označen novým parcelním číslem 7/3 a má výměru 70 m2. Budova postavená na pozemku parc. č. 396 stojí zčásti i na pozemku parc. č. 7/2 (díl B) a je nově označena jako parc. č. 396/3 o výměře 80 m2. Kupní smlouvou z 1. 9. 1992 nabyla žalovaná 2) od žalovaného 1) mj. stavební parc. č. 7/2, pozemek parc. č. 77, stavby se stavební parc. č. 6 a stavby na stavební parc. č. 396. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že sporná stavba byla a je příslušenstvím domu č. p. 4. Jako příslušenství domu přechází na nabyvatele, aniž by ji bylo třeba ve smlouvě výslovně uvést a identifikovat. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001. Kupní smlouvu z 1. 9. 1992 považoval za neplatnou s ohledem na ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. U žalobců shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalobce 1) Ing. J. D. 21. 4. 2003 zemřel. Soud prvního stupně usnesením z 13. 10. 2003, č. j. 12 C 59/2000-259, rozhodl, že v řízení nadále bude pokračováno s jeho jedinou dědičkou ze zákona A. D.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované 2) rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 30 Co 535/2003-272, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný 1) se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolal, takže ve vztahu k němu rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění. Za zásadní považoval zjištění ze znaleckého posudku Ing. E. S., která své závěry vyvodila ze snímku pozemkové mapy, z níž je patrné, „že na pozemku označeném jako parc. č. 7 je vyznačen obvod dvou budov, a to hlavní budovy a příslušenství (ve spise označené jako sedlářská a sklenářská dílna), přičemž zbývající část pozemku sloužila jako nádvoří“. Podle zápisu ve vložce č. 4 pozemkové knihy nesl celý objekt číslo popisné 4. Ze snímku katastrální mapy vyplývá, že původní pozemek parc. č. 7 označený jako stavební byl rozdělen na pozemek parc. č. 7/1 stavební (vyznačený obvodem hlavní budovy) a na pozemek parc. č. 7/2 stavební (vyznačený obvodem původního příslušenství). Jako vlastník pozemku parc. č. 7/2, který vznikl na základě geometrického plánu č. 155-94/1992, je evidována žalovaná 2). Ta jej nabyla na základě veřejné dražby. Kupní smlouvou sp. zn. R I 2267/92 byl tento pozemek rozšířen o díl A včetně zobrazené budovy bývalého příslušenství č. p. 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že sporná budova je příslušenstvím domu č. p. 4. Jestliže žalobci prokázali, že jsou spoluvlastníky domu č. p. 4, pak zároveň prokázali, že jsou spoluvlastníky i sporné budovy. Taktéž vyslovil souhlas s názorem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobců na požadovaném určení a neplatnosti kupní smlouvy z 1. 9. 1992.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že otázka, „zda příslušenství stavby … musí být ve smlouvě či jiné listině prokazující vlastnictví hlavní stavby … výslovně uvedeno“, je dovolacím rozhodována a rozdílně. Namítá, že velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, vyslovil nesouhlas s právním názorem, který Nejvyšší soud ČR zaujal v rozsudku ze 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, o který oba soudy opřely své rozhodnutí. Podle názoru velkého senátu „aby příslušenství věci hlavní, jímž je nemovitost, mohlo přejít na jinou osobu spolu s věcí hlavní, je vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě“. Z rozsudku velkého senátu cituje: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva. Právní úkony týkající se převodu nemovitostí musí být učiněny písemnou formou, a to i v případě, že jde o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí.“. Pokud odvolací soud zaujal právní názor, že vedlejší stavby jako příslušenství hlavní věci přecházejí v případě převodu hlavní stavby na nabyvatele, aniž by je bylo třeba ve smlouvě uvést a identifikovat, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci neprokázali, na základě jakého právního titulu se stali spoluvlastníky sporné nemovitosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Podle žalobců je otázkou, do jaké míry může mít vliv změna právního názoru, vyjádřeného v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, na konkrétní právní vztahy a jejich účastníky v této věci. Podle jejich názoru je nepřípustné, aby „právní názor Nejvyššího soudu ČR jako doposud poslední instance výkladu českého práva (vyjma Ústavního soudu ČR), který má účinek na posuzování platnosti či neplatnosti právního úkonu působil, ač pouze silou své autority a formou aplikace tohoto názoru nižšími soudy v podobných věcech, zpětně“. Pokud oba soudy vycházely z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 678, svazek 9, „není možné, aby byly již pravomocně osvědčené právní vztahy dotčeny změnou názoru Nejvyššího soudu ČR“, který, jak zjistili žalobci, dosud nebyl publikován. „Změna právního názoru týkající se tak zásadního a obecně platného posouzení jako je absolutní neplatnost právního úkonu, kdy soud rozhodnutím o určení platnosti či neplatnosti právního úkonu osvědčuje existenci či neexistenci právního úkonu, má přímé důsledky pro založení práv a povinností účastníků. V tomto směru má dané rozhodnutí na praxi soudů a právní vědomí účastníků kvalitativně analogický dopad jako zákon, kde je retroaktivita nepřípustná.“ Poukázali na to, že od publikace rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 133/2001 bylo uzavřeno mnoho smluv, které by při zpětné aplikaci změněného právního názoru byly neplatné, příp. bylo rozhodnuto bezpočet sporů, kdy byla práva z právních úkonů posouzena shodně jako v daném případě. Při rozhodování by měl vždy „být respektován ústavní princip požadavku právní jistoty účastníka“. I kdyby věc byla posuzována z hlediska právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp,. zn. 31 Cdo 2772/2000, zůstalo by rozhodnutí ve věci samé po právní stránce nedotčeno proto, že rozhodnutí finančního odboru ONV v P. z 20. 9. 1961 neobsahuje žádnou zmínku o sporné sedlářské či truhlářské a sklenářské dílně, která prokazatelně v roce 1961 existovala, a této situace by tato stavba na stát nepřešla, zůstala by ve vlastnictví původních vlastníků a po jejich smrti by přešla na žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 C 2772/2000, jímž byla sjednocena rozdílnost názorů s rozhodování soudů v otázce, „zda příslušenství věci přechází na nabyvatele věci hlavní i v případě, že v právním úkonu ohledně převodu věci hlavní nebyla vůle převést i příslušenství této věci právně významným způsobem projevena“. Dovolání je tak přípustné [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ].
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §121 odst. 1 ObčZ příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Podle §37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Smlouvy o převodu nemovitosti musí mít písemnou formu, jinak jsou neplatné (§40 odst. 1, §46 odst. 1 ObčZ). Projevy vůle účastníků takové smlouvy musí být na téže listině (§46 odst. 2 věta druhá ObčZ).
Velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ve shora blíže označeném rozsudku vyslovil nesouhlas s právním závěrem vysloveným Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 28 Cdo 133/2001, resp. odvolacím soudem v této věci, podle kterého „při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali“, a zaujal právní názor, že „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva. Právní úkony týkající se převodu nemovitosti musí být učiněny písemnou formou, a to i v případě, že jde o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost (půjde zejména o tzv. vedlejší stavby na převáděném pozemku), je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky.“ Dovolací soud neměl důvod odchýlit se od právních názorů vyslovených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 (publikovaného na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR), jímž došlo k vyřešení předmětné právní otázky a sjednocení rozhodovací praxe soudů v této otázce, a při rozhodování dané věci z nich vycházel.
Dovolací soud ještě poukazuje na to, že ve vztahu k rozhodování vyšších soudů (a zvláště v systému kontinentálního práva) nelze argumentovat jakýmsi zákazem retroaktivity v právním posuzování jinak stejných či obdobných právních vztahů, o nichž bylo již dříve rozhodnuto. Z žádného právního předpisu také nelze dovodit, že by účinky rozhodnutí dovolacího soudu byly rozdílné podle toho, zda a kde bylo rozhodnutí tohoto soudu publikováno. Ostatně rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 odst. 1 OSŘ také zavazoval jen nalézací (odvolací) soud nikoli jiné soudy. Pro rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nebylo podstatné řešení otázky, kdo je skutečným vlastníkem sporné stavby, ale zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné či nikoliv.
Pokud se odvolací soud shodně jako soud prvního stupně postavil na stanovisko, že příslušenství domu přechází na nabyvatele, aniž by je bylo třeba ve smlouvě výslovně uvést, pak s ohledem na shora uvedené spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Dovolacímu soudu pro nezbylo, než aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušili toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2005
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu