ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.643.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 643/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Č. z. s., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. O., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 48/98, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2004, č. j. 20 Co 500/2004-209, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) dne 16. dubna 1998 se žalobce domáhá zrušení podílového spoluvlastnictví k domu čp. 453 a k parcele č. 393, zapsaných na listu vlastnictví č. 162 u Katastrálního úřadu P. pro k. ú. S., s tím, aby tyto nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví a uložena mu povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 2,6 milionů korun.
Soud prvního stupně rozsudkem z 15. 6. 2004, č. j. 20 C 48/98-173, rozhodl tak, že se podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k domu číslo popisné 453 na stavební parcele 393 a k parcele č. 393, v obci P., katastrálním území S., zapsaným na listu vlastnictví číslo 162 u katastrálního úřadu pro město P., zrušuje a nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalované (výrok I.). Dále rozhodl, že o výši vypořádacího podílu a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).
Odvolání, které žalobce proti tomuto rozsudku podal, soud prvního stupně usnesením z 7. 10. 2004, č. j. 20 C 48/98-196, odmítl pro opožděnost.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 13. 12. 2004, č. j. 20 Co 500/2004-209, usnesení soudu prvního stupně z 7. 10. 2004, č. j. 20 C 48/98-196, potvrdil. Dále tímto usnesením rozhodl, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 Mgr. J. J. není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci.
Proti usnesení odvolacího soudu do výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. e) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) tohoto znění občanského soudního řádu. Uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů v posouzení otázky účinného doručení rozsudku právnímu zástupci žalobce jsou chybná a v rozporu s platnou právní úpravou i obecnou judikaturou. Namítá také, že v řízení došlo k vadě podle §237 odst. 1 písm. f) uvedeného znění občanského soudního řádu, neboť žalobci byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po účinnosti zmíněné novely, neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze 7. 10. 2004, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ”). Pokud dovolatel uplatňoval přípustnost dovolání podle ustanovení OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., posoudil dovolací soud přípustnost podle odpovídajících ustanovení OSŘ v platném znění. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Podmínky přípustnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou upraveny v §237, §238, §238a a §239 OSŘ.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto odvolání pro opožděnost. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé a ani podle §238, §238a a §239 OSŘ, neboť nejde o rozhodnutí v těchto ustanoveních vyjmenovaná. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není podle zákona přípustné (k tomu srovnej R 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání bylo proto jako nepřípustné podle §234b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalobce také v dovolání namítal vadu, spočívající v tom, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jde o vadu, pro kterou lze podle §229 odst. 3 OSŘ napadat pravomocné usnesení odvolacího soudu žalobou pro zmatečnost (§228 OSŘ a násl.). Dovolací soud však přihlíží k takové vadě, stejně jako k dalším vadám zakládajícím zmatečnost řízení, uvedeným v §229 odst. l a §229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, jen v případě přípustného dovolání /§242 odst. 3 OSŘ/.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně spolu s rozhodnutím o další části žaloby.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Marie Rezková , v. r. předsedkyně senátu