ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.720.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 720/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně E., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované 1. j. z., a. s., o vydání movité věci, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 65/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2004, č. j. 8 Co 2202/2004-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vydání zemědělského traktoru zn. JCB FASTRAC, s tím, že uvedla, že traktor nabyla kupní smlouvou v roce 1990. Žalovaná užívala předmětný traktor na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobkyní 24. 10. 2003, která byla žalobkyní písemně vypovězena dne 5. května 2004. Nájemní vztah skončil uplynutím výpovědní lhůty ke dni 20. května 2004. Od 21. 5. 2004 užívá žalovaná předmětný traktor bez právního důvodu.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 26. srpna 2004, č. j. 34 C 65/2004-33, rozhodl, že „žalovaná je povinna vydat žalobkyni zemědělský traktor zn. JCB FASTRAC, rok výroby 1996, číslo podvozku SLPHMV10665637859 se všemi součástmi a příslušenstvím a to do 3 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co žalované doručil do vlastních rukou dne 19. července 2004, společně se žalobou, i usnesení ze dne 16. července 2004, č. j. 34 C 65/2004-25. Tímto usnesením žalovanou vyzval, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, kterých se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně ji poučil, že jestliže se bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude se mít za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a za této situace bude ve věci samé rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „OSŘ“). Žalovaná se ve stanovené lhůtě třiceti dnů písemně nevyjádřila a ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Vyjádření žalované došlo soudu prvního stupně až dne 23. 8. 2004 ve formě faxového podání, a poštou pak 26. 8. 2004. Protože nastala fikce uznání uplatněného nároku žalovanou ve smyslu §114b odst. 5 OSŘ, bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 a 4 OSŘ).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. 8 Co 2202/2004-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a OSŘ. Zcela se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu §114b odst. 5 OSŘ, neboť lhůta stanovená žalované k podání písemného vyjádření ve věci uplynula marně přes poučení o důsledku nečinnosti. K námitkám žalované týkajícím se aktivní a pasivní legitimace, uvedl, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a soud rozhoduje o nároku uplatněném v žalobě toliko na základě skutečností uvedených v žalobě, nehledě na oprávněnost žalobního nároku a na jeho podloženost důkazy. Posuzování aktivní či pasivní věcné legitimace účastníků se také neřadí mezi podmínky řízení. V daném případě měla žalovaná na základě kvalifikované výzvy vyvinout aktivitu předpokládanou procesním předpisem, o čemž byla náležitě poučena, včetně poučení o negativních důsledcích případné nečinnosti. Správnost postupu soudu při vydání rozsudku na základě fikce uznání lze posuzovat toliko z hlediska naplnění norem procesního práva, konkrétně ustanovení §114b, resp. §153a odst. 3 a 4 OSŘ. Námitky žalované tak míří proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, jimiž se však, nastane-li fikce uznání, soudy nemohou zabývat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Za otázku zásadního právního významu považuje „otázku aplikace §114b OSŘ ve vztahu k reivindikační žalobě a zejména k otázce změny rozhodných okolností k datu uplynutí lhůty pro vyjádření podle §114b OSŘ do vydání rozhodnutí ve věci“. Napadené rozhodnutí považuje také za nepřezkoumatelné a je v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru dovolatelky neměl být v této věci vydán rozsudek pro uznání již proto, že v době vydaní tohoto rozhodnutí neměla již předmětný traktor ve své dispozici. Soud měl postupovat obdobně jako proti osobě, která ztratí subjektivitu ještě před vydáním rozsudku tím, že zemře. Rozhodující musí být ve smyslu §154 OSŘ vždy skutečný stav v době vydání rozhodnutí. Pokud tedy dojde k zániku věci, či jako v daném případě, když ji žalobkyně před rozhodnutím soudu žalované sama odňala, nelze rozsudkem uložit vydání neexistující a žalovanou nedržené věci. Pojmovým znakem reivindikační žaloby je totiž zjištění, že žalovaná je osobou, která předmětnou věc drží. Soud prvního stupně však nezkoumal, zda k datu vydání rozhodnutí věc existuje a zda je v držení žalované. Rozsudek není vykonatelný a nemůže vést ke splnění uložené povinnosti, i kdyby původní formální zjištění stavu vyplývajícího ze žalobního návrhu svědčilo proto, že věc lze vydat. Dojde-li následně ještě před vydáním rozhodnutí ve věci k naprosté změně rozhodných skutečností, je třeba je zkoumat. Odvolací soud nepřihlédl také k tomu, že soud prvního stupně nepostupoval podle §103 OSŘ, když nezkoumal, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Odvolacímu soudu bylo známo, že žalobkyně předmětnou věc ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně žalované odcizila a nebylo ani zřejmé, zda věc stále existuje. Žalobkyně měla za dané situace vzít žalobu zpět, neboť odpadl důvod sporu. Pokud tak neučinila, neunesla břemeno tvrzení. Žalovaná nyní nemůže splnit povinnost v rozsudku jí uloženou, neboť se jedná o plnění zjevně nemožné a rozsudek je nevykonatelný. Uznání žalovaného nároku podle §114b OSŘ umožňuje, že skutečnosti, jež jsou mezi stranami nesporné, se zásadně dokazovat nemusí. Tím však nevylučuje aplikaci §154 OSŘ, podle kterého je soud povinen zkoumat stav věci ke dni vyhlášení rozsudku. Soudy se měly zabývat otázkou změny rozhodných skutečností i poté, co neprováděly dokazování jinak ke zjištění rozhodných skutečností potřebné. „Stanovení povinnosti vydání předmětné věci nemá oporu ve skutkovém ani právním stavu, a navíc jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 ObčZ“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle §237 odst. l písm. b) OSŘ nejsou dány, neboť jde o prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu by mohlo být dovolání přípustné už jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, to znamená, jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Takovým rozhodnutím je podle §237 odst. 3 OSŘ rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
K otázkám, které dovolatelka nastoluje, se dovolací soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, kde uvedl, že „má-li se za řízení ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 OSŘ za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 OSŘ rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. §154 odst.1 OSŘ). V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení §114b OSŘ fikce uznání nároku, kterou nelze (pomocí důkazu opaku) vyvrátit a na jejíž účinky nemá vliv ani skutečnost, že se žalovaná ve věci opožděně písemně vyjádřila, soud postupuje v souladu s ustanovením §154 odst.1 OSŘ, jestliže na jejím základě rozhodne podle ustanovení §153a odst.3 OSŘ rozsudkem pro uznání. S ohledem na právní následky fikce uznání nároku žalovanou zákon proto ani nepožaduje, aby soud jen pro vydání rozsudku pro uznání nařizoval jednání (srov. §153a odst.4 OSŘ).
Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst.1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 OSŘ fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalované vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání“.
V projednávané věci žalovaná na výzvu soudu prvního stupně k podání písemného vyjádření ve věci, učiněnou ve smyslu ustanovení §114b OSŘ usnesením ze dne 16. července 2004, č. j. 34 C 65/2004-25, včas nereagovala a ve věci se písemně vyjádřila opožděně, aniž tvrdila, že jí ve včasném vyjádření bránil vážný důvod.
Dovolací soud dále podotýká, že žalovaná i v dovolání zaměňuje procesní podmínky, za kterých může soud ve věci jednat (§103 OSŘ) s aktivní a pasivní věcnou legitimací. Ta je dána tím, zda žalobkyně a žalovaná jsou nositeli hmotného práva a povinnosti, o kterých se ve věci jedná. Uznáním nároku podle §114a OSŘ žalovaná „uznala“ právo, žalobkyně jako vlastnice, na vydání traktoru a svoji povinnost jí traktor (neoprávněně zdržovaný) vydat.
Je nad rámec dovolacího řízení, aby se dovolací soud zabýval námitkou žalované ohledně vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Otázkou, zda je rozhodnutí po stránce materiální vykonatelné, se bude soud zabývat až v případném řízení o výkon rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo proto jako nepřípustné odmítnuto /§243odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ/.
Žalobkyni by podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu