ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2029.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2029/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., družstvu, o zaplacení 461.696,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 550.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 163/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2003, č. j. 23 Co 22/2003-301, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2003, č. j. 23 Co 22/2003-301, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 365.156,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 57.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 444.596,- Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 147.003,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované bezplatným užíváním jeho nemovitosti v době od 1. 11. 1993 do 18. 7. 1996, z částky 257.593,- Kč na náhradě škody způsobené žalovanou na nemovitosti tím, že ji po dobu užívání řádně neudržovala, a z částky 57.000,- Kč za náklady potřebné k obnovení odběru elektrického proudu v objektu. Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala náhrady investic, které do objektu vložila, a to ve výši 550.000,- Kč, představující rozdíl tržní ceny nemovitosti mezi stavem v roce 1975 a stavem současným.
Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 10. 1998, č. j. 8 C 197/96-95, jímž bylo uloženo žalobci, aby zaplatil žalované částku 72.104,- Kč (po započtení vzájemných nároků), byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 1999, č. j. 23 Co 121, 122/99-132, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 21. 9. 1999, č. j. 8 C 197/96-178, uložil žalobci, aby zaplatil žalované částku 195.867,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1996, č. j. 23 Co 57/96-57, bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 31. 7. 1975, jíž J. T. (otec žalobce) prodal žalované dům čp. 13 v B., s parcelami a příslušenstvím za cenu ve výši 97.628,- Kč, je neplatná. Dne 18. 7. 1996 žalovaná předala nemovitosti žalobci, který se stal jejich vlastníkem po smrti otce (29. 1. 1993) a který jí vrátil částku odpovídající výši kupní ceny. Dále bylo zjištěno, že žalovaná neprováděla řádně běžnou údržbu nemovitosti, avšak v letech 1977 – 1979 provedla rozsáhlou modernizaci a rekonstrukci objektu s investicí částky 443.154,- Kč, provozovala v objektu pohostinství až do roku 1991, poté nemovitosti do 31. 5. 1995 pronajímala a po tomto datu až do předání nemovitostí objekt nikdo nevyužíval. Soud dovodil, že vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy jsou si účastníci povinni vrátit plnění a vypořádat vzájemné finanční nároky s tím související podle §457 a §458 obč. zák. Podle posudku M. S., znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí a z oboru stavebnictví, stavby obytné, průmyslové a zemědělské, by hodnota nemovitostí při zachování jejich původního stavu při běžné údržbě k době jejich vydání žalobci činila 972.510,- Kč, vzhledem k provedeným investicím však při zanedbané údržbě ze strany žalované činí 1.901.752,- Kč, přičemž při běžné řádné údržbě a při zohlednění provedených investic by cena nemovitostí dosahovala 2.159.345,- Kč. Žalobce má proto právo na náhradu za znehodnocení objektu způsobeného nedostatečnou údržbou ve výši 257.593,- Kč (rozdíl mezi částkami 2.159.345,- Kč a 1.901.752,- Kč), na zaplacení nájemného ve výši 39.540,- Kč, které žalovaná prokazatelně přijala za pronájem nemovitostí, a na náklady za zřízení nového odběrného místa elektřiny ve výši 57.000,- Kč, celkem tedy 354.133,- Kč. Žalobce by měl žalované zaplatit 929.242,- Kč (rozdíl mezi současnou hodnotou objektu při zanedbané údržbě ve výši 1.901.752,- Kč a hodnotou objektu při zachování původního stavu při běžné údržbě 972.510,- Kč), avšak vzhledem k požadavku žalované na zaplacení částky pouze 550.000,- Kč, soud po vzájemné kompenzaci uvedených pohledávek účastníků uložil žalobci, aby žalované zaplatil částku 195.867,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2000, č. j. 23 Co 704/99-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, řízení o odvolání žalované po zpětvzetí zastavil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a vůči státu a nepřipustil proti rozsudku dovolání. Po doplnění dokazování výslechem znalce vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry o důvodnosti nároků žalobce i žalované podle ustanovení §457 a §458 odst. 1 obč. zák. i s provedenou kompenzací pohledávek. Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal, že by po vydání nemovitostí (od 18. 7. 1996) vynaložil nutné náklady v souvislosti s jejich vydáním, jeho nárok tedy nemůže být posuzován z hlediska ustanovení §458 odst. 3 obč. zák. Námitku promlčení, kterou opakovaně žalobce uplatňoval, neshledal odvolací soud opodstatněnou s odůvodněním, že účastníci jsou povinni vzájemně si vrátit vše, co dostali podle neplatné smlouvy, přičemž vzhledem ke včasnému uplatnění žaloby neměla žalovaná možnost namítat promlčení; proto podle §107 odst. 3 obč. zák. nemůže být přihlédnuto ani k námitce promlčení ze strany žalobce.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 8. 2002, č. j. 25 Cdo 2148/2000-251, rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že v případě neplatné kupní smlouvy, jíž měla být převedena nemovitost, jsou plněními, která jsou si její účastníci ve smyslu §457 obč. zák. povinni vydat, ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny a jen k takto vymezenému plnění se vztahuje ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. tedy nelze aplikovat na námitky promlčení směřující proti nárokům jiným, byť s nároky podle ustanovení §457 obč. zák. souvisejí, nejde zde totiž o nároky vzájemně podmíněné nárokem druhého účastníka neplatné kupní smlouvy, nýbrž o nároky samostatné. Nároky, které účastníci v řízení proti sobě uplatnili, jsou již nároky odlišnými, nepodléhajícími režimu ustanovení §457 obč. zák. Především je zřejmé, že žalovaná uplatnila nárok na náhradu nákladů (investic), které vynaložila na nemovitosti žalobce; tomuto nároku neodpovídá žádná vzájemně podmíněná povinnost žalované, kterou by žalobce uplatňoval. Požadoval-li totiž žalobce úhradu částek odpovídajících výši nájemného za užívání nemovitosti žalovanou v době tří let před jejím vydáním, jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák., a požadavky na úhradu částky odpovídající znehodnocení nemovitosti za dobu užívání a částky potřebné k obnově elektrického připojení jsou nároky na náhradu škody podle §420 obč. zák.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, č. j. 8 C 163/2002-264, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 461.696,- Kč s příslušenstvím, zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 550.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Po shrnutí skutkových zjištění v dané věci a s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že podaná žaloba je ve všech uplatněných nárocích důvodná. Žalobce prokázal existenci nároku na náhradu škody v částce 257.593,- Kč, když vyjádřením účastníků, dobovými fotografiemi a zejména pak znaleckým posudkem M. S. bylo prokázáno, že stav nemovitosti byl v červenci roku 1996 zchátralý, společným znakem všech závad přitom byla dlouhodobě zanedbávaná údržba ze strany žalované. Vznik škody, zavinění žalované i příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a zanedbáním údržby jsou podle soudu zřejmé, výše škody byla stanovena znaleckým posudkem. Žalobce rovněž prokázal nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za období od 1. 11. 1993 do 18. 7. 1996, kdy mu byla nemovitost předána. V tomto směru není podle soudu rozhodné, zda žalovaná v uvedeném období objekt sama využívala k podnikatelské činnosti, nebo jej pronajímala; podstatné je, že v této době žalovaná s nemovitostí disponovala, měla možnost ji pronajmout a získat tak nájemné v částce vyčíslené znalcem, naopak žalobce v tomto období neměl žádnou možnost s nemovitostí disponovat. Žalobci byly přiznány též požadované náklady, které bude nucen vynaložit na obnovu odběrného místa elektřiny v částce 57.000,- Kč, neboť bylo prokázáno, že v objektu po celou předchozí dobu byl instalován elektroměr, který v době, kdy byla nemovitost žalobci fakticky předána, byl odmontován. Ohledně vzájemného návrhu žalované dospěl soud k závěru, že je promlčen ve smyslu ustanovení §107 odst. 1, 2 obč. zák. a vzájemné pohledávky účastníků proto nelze kompenzovat. V projednávané věci promlčecí lhůta k uplatnění nároku žalované počala běžet nejpozději ode dne, kdy došlo k fyzickému předání nemovitosti (18. 7. 1996), zatímco žalovaná uplatnila vzájemný návrh u soudu dne 7. 9. 1998, tedy po marném uplynutí subjektivní dvouleté lhůty.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2003, č. j. 23 Co 22/2003-301, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 39.540,- Kč s příslušenstvím, žalobu na zaplacení částky 422.156,- Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i vůči státu. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav, na jeho základě však dovodil ne zcela správné závěry. Získala-li žalovaná za dobu před vydáním nemovitosti žalobci v souvislosti s její držbou nějaký majetkový prospěch, jednalo se o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. v podobě plnění, které obdržela z pronájmu nemovitosti v období do 31. 5. 1995, tzn. částka 39.540,- Kč. Odvolací soud dovodil, že žalovaná se bezdůvodně neobohatila již tím, že s nemovitostí disponovala a měla možnost ji pronajmout a získat tak nájemné ve výši vyčíslené znalcem, neboť pouhá možnost nemovitost pronajmout nebo ji fakticky využívat sama o sobě žádný majetkový prospěch žalované nepřinesla a nevzniklo jí tak ani žádné bezdůvodné obohacení, vyjma skutečně získaného nájemného (tj. plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák.). Ohledně nároku na náhradu škody způsobené znehodnocením nemovitosti dospěl odvolací soud k závěru, že i když nebyla nemovitost za dobu jejího užívání žalovanou vždy řádně udržována, nevedla tato skutečnost k faktickému snížení její hodnoty oproti předešlému stavu, tzn. oproti hodnotě, jakou by měla při řádné údržbě od doby převodu na základě neplatné kupní smlouvy. Okolnost, že nárok žalované na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalobce získal zhodnocením nemovitosti provedenými stavebními úpravami, je promlčen, nebrání závěru, že nemovitost byla působením žalované zhodnocena, takže závěr o vzniku škody zanedbáním řádné údržby nemovitosti nemá oporu v provedeném dokazování. Konečně při rozhodování o nároku na náhradu škody ve výši 57.000,- Kč, která měla žalobci vzniknout vynaložením předpokládaných nákladů na obnovení dodávky elektřiny o původním příkonu, soud prvního stupně pochybil, pokud tuto částku žalobci přiznal, aniž by ji žalobce vynaložil, a dostatečně si ani neujasnil, zda jsou v tomto případě splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná tím, že z bezpečnostních důvodů nechala odpojit dodávku elektřiny do prázdného, fakticky neužívaného objektu, porušila nějakou právní povinnost. Naopak za daných okolností lze tento její krok považovat za postup v souladu s ustanovením §415 obč. zák. S odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu potvrdil odvolací soud správnost závěru soudu prvního stupně o promlčení nároku žalované na náhradu investic do nemovitosti za dobu od roku 1975 do jejího předání žalobci ve výši 550.000,- Kč, který uplatnila vzájemným návrhem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Podle dovolatele si jednak odvolací soud neujasnil, v jakém rozsahu napadla žalovaná rozsudek soudu prvního stupně a v jakých mezích měl být přezkoumán, když žalovaná zejména nenavrhla změnu výroku, jímž byl zamítnut její protinávrh na zaplacení částky 550.000,- Kč. Žaloba na zaplacení částky 257.593,- Kč přitom byla zamítnuta jen s ohledem na vzájemný návrh žalované, v němž uplatnila částku vyšší a soud důvodnost vzájemného návrhu uznal. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že důvodný nárok na náhradu za znehodnocení způsobené nedostatkem běžné údržby nemovitosti je třeba zamítnout jen s ohledem na vzájemný návrh žalované a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V posledním odvolacím řízení vycházel odvolací soud z nezměněného skutkového stavu věci a výslovně znovu potvrdil závěr o nedostatku řádné údržby, v rozporu s předchozími závěry a zjištěním znalce S. však konstatoval, že tato skutečnost k faktickému snížení ceny nemovitosti nevedla. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud znovu směšuje nárok na znehodnocení domu nedostatečnou údržbou s údajným zhodnocením stavebními úpravami, které provedla žalovaná. Znovu pomíjí, že jde o dva samostatné nároky s odlišnými právními předpoklady a odlišným právním režimem včetně promlčení, a každý z obou nároků je třeba posuzovat odděleně a samostatně, což vyplývá i z odůvodnění zrušujícího rozsudku dovolacího soudu. Odvolací soud sice opustil nesprávný závěr o nepromlčení nároku žalované za údajné znehodnocení domu podle §458 odst. 3 obč. zák., nezabýval se však již tím, zda takový nárok vůbec vznikl, a neprovedl sice započtení výslovně, fakticky ho však zopakoval tím, že zhodnocení opět zohlednil (snížil o ně znehodnocení nemovitosti). Také nárok žalobce na zaplacení částky 57.000,- Kč (náhrada za odpojení elektřiny) byl uznán důvodným již rozsudky před rozhodnutím Nejvyššího soudu. Odvolací soud sice cituje definici škody, podle dovolatele z ní však nevychází: majetkový stav vlastníka domu se odpojením elektřiny snížil o částku nutnou k obnovení odběru v rozsahu ke dni odpojení (uvedení do předešlého stavu), což platí bez ohledu na to, zda vůbec a v jakém rozsahu byl odběr elektřiny obnoven. Protiprávnost zásahu do cizí věci odpojením elektřiny je podle dovolatele zřejmá a úvahy odvolacího soudu o nutnosti takového zásahu z bezpečnostních důvodů jsou nedoloženou spekulací, kterou netvrdila ani žalovaná. Dovolatel znovu poukázal na to, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení odpovídající nájemnému, které my musela platit, kdyby měla nemovitost pronajatou, bez ohledu na to, zda objekt využívala či nikoliv; tuto možnost a tedy hodnotu žalovaná měla, přičemž není rozhodné, zda ji realizovala. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, odkázala na svá dřívější vyjádření a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je zčásti důvodné.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu v té části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 422.156,- Kč s příslušenstvím, která sestává z částky 257.593,- Kč představující nárok na náhradu škody znehodnocením nemovitosti způsobené nedostatečnou údržbou, z částky 57.000,- Kč potřebné k obnově elektrického připojení a z částky 107.563,- (po odečtení již pravomocně přisouzených 39.540,- Kč) odpovídajících výši nájemného za užívání nemovitosti žalovanou v době tří let před jejím vydáním.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Již v rozsudku ze dne 29. 8. 2002, č. j. 25 Cdo 2148/2000-251, Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že původem sporu byla neplatná kupní smlouva, přičemž plnění, která podle ní obdrželi prodávající a kupující (převod vlastnického práva oproti zaplacení kupní ceny), byla vzájemně dobrovolně vydána a nestala se ani předmětem tohoto řízení. Nároky, které účastníci v řízení proti sobě uplatnili, jsou již nároky odlišnými, nepodléhajícími režimu ustanovení §457 obč. zák.; požadavek žalobce na úhradu částky odpovídající znehodnocení nemovitosti neprováděním běžné údržby je nárokem na náhradu škody podle §420 obč. zák. a jeho výše odpovídá rozdílu hodnoty nemovitosti mezi skutečným stavem, v němž se nacházela k době vydání, a předpokládaným stavem, v němž by byla při řádném provádění běžné údržby. Situace je zde komplikována tím, že žalovaná sice nemovitost neprováděním údržby znehodnotila, avšak na druhé straně ji zhodnotila tím, že ji přestavěla; nárok na náhradu těchto nákladů (investic), který žalovaná uplatnila vzájemným návrhem, je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše je představována nikoliv hodnotou vynaložených prostředků, nýbrž rozdílem mezi hodnotou nemovitosti před provedením úprav a po něm (srov. zprávu o zhodnocení stavu rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikovanou pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975). Je tedy zřejmé, že jde o dva odlišné nároky účastníků, které se odvíjejí od odlišného skutkového základu a které mají i rozdílnou právní kvalifikaci. Vzájemný návrh žalované byl zamítnut pro promlčení, aniž by správnost tohoto výroku byla předmětem dovolacího přezkumu.
Za situace, kdy soudy obou stupňů dovodily promlčení nároku žalované na vydání částky odpovídající zhodnocení nemovitosti, nebylo namístě se při rozhodování o výši nároku žalobce na náhradu za znehodnocení objektu zabývat okolností, že žalovaná nemovitost zhodnotila provedením stavebních úprav; nesprávně tedy odvolací soud při posuzování výše škody způsobené neprováděním běžné údržby přihlížel k tomu, že nemovitost byla investicemi žalované oproti předchozímu stavu zhodnocena. Tímto postupem totiž proti nároku žalobce započetl nárok žalované, který jí nebylo možno v řízení přiznat, protože byl promlčen (srov. ustanovení §581 odst. 2 věty první obč. zák., podle nějž započíst nelze pohledávky promlčené). Ze skutkových zjištění vyplynulo (jejich správnost není v dovolání zpochybňována a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), že neprováděním běžné údržby ze strany žalované došlo ke znehodnocení nemovitosti. Jeho rozsah odpovídá rozdílu hodnot mezi skutečným stavem nemovitosti k době vydání a předpokládaným stavem, v němž by se nemovitost nacházela při řádném provádění běžné údržby. Podkladem pro zjištění tohoto rozdílu byl znalecký posudek M. S., znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí a z oboru stavebnictví, stavby obytné, průmyslové a zemědělské, který tento rozdíl vyčíslil. Nelze proto považovat za správný názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně neměl pro závěr o znehodnocení nemovitosti oporu v provedeném dokazování. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat (ustanovení §458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). Citované ustanovení výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě užívání cizí nemovitosti spočívá obohacení v možnosti užívat cizí věc bez placení úhrady za užívání, které přirozeně nelze jako spotřebované plnění v podobě užívání věci vrátit. Povinná osoba je proto povinna vydat bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud na základě finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Bezdůvodné obohacení v takovém rozsahu vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval
(v jakém rozsahu, časovém období apod.), to vše samozřejmě v cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel v daném místě a čase vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, stavebního stavu, vybavení apod.
Názor odvolacího soudu, že v souvislosti s užíváním nemovitosti žalovanou má žalobce právo na zaplacení částky, odpovídající nájemnému, které žalovaná jako uživatelka nemovitosti inkasovala od třetí osoby za nájem (podnájem), není správný a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn i ve vztahu k části výroku odvolacího soudu týkajícího se nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala užíváním nemovitosti v době od 1. 11. 1993 do 18. 7. 1996. Část výroku, jíž odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 39.540,- Kč s příslušenstvím a která se týká části žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti (byť ji odvolací soud přiznal z jiných důvodů), je dovoláním nedotčena.
Při posuzování nároku na náhradu nákladů spojených s obnovením připojení elektrického proudu do objektu je dovolateli třeba v obecné rovině přisvědčit v tom, že u škody vzniklé na věci použité a částečně opotřebované musí být při stanovení rozsahu náhrady (§442 odst. 1 obč. zák.) přihlédnuto k obvyklé (tržní) ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu, přičemž není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv; výši škody totiž nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88 publikovaný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990). Nelze však přehlédnout, že v dané věci v souvislosti s obnovením odběru elektrické energie nejde o nárok na náhradu škody skutkově odůvodněný tím, že se odpojením elektřiny snížila hodnota nemovitosti, nýbrž žalobce požaduje náhradu částky, kterou je nutno vynaložit na to, aby se nemovitost znovu stala odběrním místem (výši této částky vyčíslil sám dodavatel elektrické energie tak, že jde o poplatek za zřízení nového odběrního místa a provozní náklady s tím spojené). Z toho je zřejmé, že se nejedná o případ snížení majetkového stavu (vzniku škody na nemovitosti) tím, že došlo k přerušení dodávky elektrického proudu; je tedy správný závěr odvolacího soudu, že ke škodě v majetkové sféře žalobce, za níž požaduje náhradu, nemohlo dojít dříve, než vynaložil své prostředky na zařízení nového připojení. Protože není splněna jedna ze základních podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. (vznik škody), nemohl odvolací soud tento nárok přiznat. Za této situace není zapotřebí zabývat se dovolacími námitkami proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná odpojením elektrického proudu neporušila žádnou právní povinnost.
V části výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 57.000,- Kč s příslušenstvím, je tedy rozsudek odvolacího soudu správný a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, pokud směřovalo proti této části rozsudku odvolacího soudu, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože ovšem jinak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 257.593,- Kč (nárok na náhradu škody znehodnocením nemovitosti způsobené nedostatečnou údržbou) a z částky 107.563,- (po odečtení přisouzených 39.540,- Kč za užívání nemovitosti žalovanou v době tří let před jejím vydáním), a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu