ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2864.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2864/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, pro doručování: Praha 1, Štěpánská 39, proti žalovaným 1) D. C. a 2) M. Ch., zastoupené advokátkou, o 680.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 87/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004, č. j. 54 Co 94/2004-143, ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 54 Co 94/2004-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od doručení tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou soudu dne 17. 3. 2000 se žalobce domáhal náhrady škody, kterou mu měl první žalovaný způsobit tím, že jménem své manželky L. C. uzavřel se žalobcem dne 9. 3. 1998 dohodu o převodu členských práv a povinností člena L. b. d., P. (dále jen „LBD“), k čemuž byl zmocněn plnou mocí udělenou mu dne 4. 3. 1998, a od žalobce přijal za tento převod částku 680.000,- Kč. Následně bylo zjištěno, že plná moc ze dne 4. 3. 1998, ačkoli podpis na ní byl notářsky ověřen pracovnicí druhé žalované, nebyla podepsána L. C. a LBD odmítlo převod akceptovat. Žalobci tak vznikla škoda ve výši 680.000,- Kč, jejíž náhrady se domáhal na prvním žalovaném, který mu škodu způsobil podvodným jednáním, a na druhé žalované, jejíž pověřená pracovnice nevěnovala dostatečnou pozornost zjištění totožnosti žadatele o legalizaci, a z ověřovacích doložek vyznačených na plných mocích není patrný údaj, jak byla zjištěna totožnost žadatele o ověření.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, č. j. 12 C 87/2000-116, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 680.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu ve vztahu k druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení. Vyšel ze zjištění, že první žalovaný byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 37 T 78/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, který spáchal tím, že dne 16. 3. 1998 vylákal na žalobci částku 670.000,- Kč (doplatek ceny za převod bytu). Dále bylo zjištěno, že dne 9. 3. 1998 žalobce předal žalovanému částku 10.000,- Kč jako zálohu. Soud, vázán podle ust. §135 o. s. ř. trestním rozhodnutím, dospěl k závěru, že první žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil o celkovou částku 680.000,- Kč (§451 obč. zák.), když předstíral důvod plnění, tj. převod k právům a povinnostem k družstevnímu bytu. Je tedy povinen žalobci bezdůvodné obohacení v této výši vydat. Nárok vůči druhé žalované soud posoudil podle zákona č. 358/1992 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku škody, tj. k 9. 3. 1998 a 16.3.1998, a dospěl k závěru, že pracovnice druhé žalované nedostála všem povinnostem, jež pro ověřování podpisu na listině předepisuje tento zákon, druhá žalovaná je proto pasivně legitimována ve sporu o náhradu škody, neboť za škodu způsobenou při výkonu notářského úřadu odpovídá v prvé řadě notář. Na ověřovací doložce chybí údaj o způsobu zjištění totožnosti, v knize ověřování je zapsáno, že totožnost osoby byla ověřena dle předloženého občanského průkazu L. C. Absence údaje o zjištění totožnosti způsobuje neplatnost plné moci a převod na jejím základě není platný. Mezi pochybením pracovnice druhé žalované a vznikem škody na straně žalobce však není příčinná souvislost, neplatnost převodu nebyla totiž tvrzena pro nedostatek doložky, nýbrž pro úmyslnou záměnu oprávněné osoby, a s uvedenou plnou mocí není v přímé souvislosti ani úhrada poskytnutá žalobcem prvému žalovanému.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku ve vztahu k druhé žalované a do výroku o náhradě nákladů řízení mezi ním a druhou žalovanou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2004, č. j. 54 Co 94/2004-143, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2004, č. j. 54 Co 94/2004-148, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce s prvním žalovaným jednal o uzavření dohody poté, co se první žalovaný prokázal plnou mocí své manželky L. C., členky LBD, a poté, co si ověřil v kanceláři druhé žalované, že legalizace podpisu je zanesena v ověřovací knize, že předal prvnímu žalovanému za převod členských práv a povinností v LBD k předmětnému bytu celkem částku 680.000,- Kč, že podpis na plné moci není podpisem tam uvedené zmocnitelky L. C. a že podpis ověřovala pověřená pracovnice žalované, v té době notářky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ověření podpisu na plné moci je neplatné pro nedostatek ověřovací doložky, která neobsahuje všechny údaje předepsané ust. §74 odst. 1 a 2 zákona č. 358/1992 Sb., a že pracovnice žalované v tomto porušila své povinnosti. Plná moc je neplatná, protože ji nepodepsala zmocnitelka, avšak dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 9. 3. 1998 je absolutně neplatná proto, že převádějící smluvní stranou byl první žalovaný, který nebyl členem družstva a neměl žádná členská práva ani dispoziční právo k předmětnému bytu, a proto nemohl tato práva na žalobce převést. Právním důvodem žalobcova plnění byl převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu, nikoliv plná moc, jejímž účinkem není přechod práva v plné moci uvedeného. Proto pochybení, kterého se dopustila pracovnice druhé žalované, není v příčinné souvislosti s neplatností této dohody a ani se zmenšením majetku žalobce o 680.000,- Kč. Žaloba proti druhé žalované není proto důvodná z titulu náhrady škody ani bezdůvodného obohacení a ani z jiného právního důvodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že řízení je zatíženo procesní vadou, spočívající v protiústavním postupu odvolacího soudu, který žalobce zkrátil na jeho procesních právech a nerespektoval zásadu dvojinstančního řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95). Rozhodnutí odvolacího soudu má za tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z jiného právního názoru, než soud prvního stupně. Odvolací soud odlišně posoudil rozsah zmocnění a potvrdil zamítavé rozhodnutí na základě závěru o absolutní neplatnosti dohody o převodu členského podílu z důvodu, že převádějící nebyl členem družstva. Žalobce namítá, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, protože pouze v tomto případě by žalobce dostal možnost vyjádřit se k právnímu názoru dovolacího soudu a předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Odvolací soud tak porušil ustanovení §219 o. s. ř. a žalobci odňal reálnou a efektivní možnost jednat před soudem a tím i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami, že chybí hodnocení důkazů ohledně toho, zda plnou moc podepisovala v notářské kanceláři žena nebo muž, že nebylo zdůvodněno, proč nebyl proveden důkaz výslechem žalobcem navržených svědků. Namítá, že odvolací soud rozhodl o výrocích, které odvoláním nebyly dotčeny, a nerozhodl o podaném odvolání. Navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, ze smlouvy o převodu členského podílu v LBD vyplývá, že převodcem byl první žalovaný, nikoliv jeho manželka v zastoupení, a proto byl převod neplatným právním úkonem. První žalovaný převáděl podíl přímo za sebe, proto škoda, která plněním žalobce na tento neplatný právní úkon vznikla, není v souvislosti s možným pochybením druhé žalované při ověřování plné moci. Tímto závěrem odvolacího soudu nedošlo k zásadní změně právního názoru, neboť soud prvního stupně (kromě jiných důvodů) rovněž uzavřel, že škoda vzniklá žalobci plněním za převod členského podílu prvnímu žalovanému není v souvislosti s obsahem plné moci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku mezi žalobcem a druhou žalovanou se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel v dovolání neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a ani dovolací soud neshledal ve věci otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Tím, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí a porušení zásady dvojinstančnosti řízení, uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tímto dovolacím důvodem je rovněž výtka, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem navržených svědků, neboť jde o námitku proti postupu při zjišťování skutkového stavu. Uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá a dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. se může tímto dovolacím důvodem zabývat, jen je-li dovolání přípustné.
Pokud pak dovolatel namítá, že odvolací soud rozhodl o výrocích, které odvoláním nebyly dotčeny, a nerozhodl o podaném odvolání, je třeba poukázat na skutečnost, že tato vada v označení jednotlivých výroků rozsudku odvolacího soudu byla odstraněna opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, č. j. 54 Co 94/2004-148.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má druhá žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, snížená na polovinu podle §18 odst. 1 této vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn, v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu