Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.131.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.131.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 131/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) V. D. a b) M. D., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. Z. P. a 2) V. P., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti zajistit dodávku vody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1175/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2004, č.j. 26 Co 269/2004-172, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2004, č.j. 26 Co 269/2004-172, se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. ledna 2004, č.j. 9 C 1175/2001-133 (správně 153), v části, jíž bylo uloženo žalovaným „dodávat pitnou vodu“, ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá. Odůvodnění: Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 1. 2004, č.j. 9 C 1175/2001-133 (správně 153), uložil žalovaným společně a nerozdílně zajistit žalobcům nepřetržitou dodávku pitné vody a dodávat pitnou vodu do bytu v I. patře domu č. p. 9 v ulici A. K. v K., sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“, respektive „předmětný dům“ nebo „dům“), a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí; současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o soudním poplatku. Po provedeném dokazování soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaní jsou spoluvlastníky předmětného domu, v němž žalobci na základě nájemní smlouvy uzavřené s Okresním bytovým podnikem v K. dne 1. 12. 1992 jako právním předchůdcem žalovaných užívají předmětný byt. Žalobci dlouhodobě hradí na nájemném a zálohách na služby spojené s užíváním bytu částky nižší, než jsou žalovanými předepisovány, proto žalovaní omezili dodávku pitné vody do bytu a její rozsah regulovali podle výše zaplacených záloh, později podle podmínek předběžného opatření nařízeného usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 2002. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalobci jsou nájemci předmětného bytu na základě platné nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992 (v tomto směru odkázal na shodný závěr vyslovený v rozsudku ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 9 C 971/99, jímž byla zamítnuta žaloba žalovaných na vyklizení předmětného bytu žalobci), že žalovaní neplní povinnost pronajímatelů vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“) a že je k tomu neopravňuje ani okolnost, že rovněž žalobci své platební povinnosti nájemců v plném rozsahu neplní. Jelikož neshledal v postupu žalobců ani rozpor s dobrými mravy, žalobě vyhověl. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 7. 2004, č.j. 26 Co 269/2004-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně s jedinou výhradou, když nájemní smlouvu ze dne 1. 12. 1992 shledal neplatnou, neboť podle ní je pronajímán byt ve 2. patře, ačkoli ve skutečnosti se byt užívaný žalobci nachází v 1. patře. Přesto odvolací soud pokládal závěr o aktivní legitimaci žalobců za správný, neboť dovodil, že žalobci začali předmětný byt užívat s vědomím a souhlasem tehdejšího pronajímatele, obě strany se chovaly jako účastníci platného právního vztahu (tehdejší pronajímatel zajišťoval pro žalobce služby spojené s užíváním bytu, žalobci platili nájemné a zálohy na služby), takže vzhledem k tomu, že až novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 267/1994 Sb. zavedla s účinností od 1. 1. 1995 obligatorní písemnou formu nájemní smlouvy, nájemní poměr žalobců k předmětnému bytu vznikl konkludentním způsobem. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalovaných, že prostory užívané žalobci nemají charakter bytový, že výrok rozsudku soudu prvního stupně chybně zavazuje žalované k dodávce pitné vody, ač oni dodavateli této služby nejsou, že omezení dodávky vody je oprávněnou reakcí žalovaných na primární a dlouhodobé porušování platebních povinností žalobců. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“), a uplatnili dovolací důvody spočívající v tom, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K otázce přípustnosti dovolání dovolatelé uvedli, že odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale s jeho právním názorem na otázku aktivní legitimace žalobců se neztotožnil a nahradil jej jiným právním názorem, jde tedy o případ tzv. skryté diformity. Napadené rozhodnutí má podle dovolatelů zásadní právní význam, protože řeší „danou“ právní otázku v rozporu s hmotným právem, pokud je jim ukládána povinnost, kterou občanský zákoník pronajímatelům nestanoví, a protože „soudy řešily dotčené otázky v rozporu se zákonem č. 403/1990 Sb. Vady řízení dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud neprojednal odvolání v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí. Další vady řízení mají spočívat v tom, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami dovolatelů, že povinnost trvalého zajištění všech služeb spojených s užíváním bytu nikdy neporušili, že ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. na daný skutkový stav nedopadá, že rozhodnutí představuje faktické vyvlastnění žalovaných vzhledem k nevymahatelnosti dluhů na žalobcích, že předběžné opatření je zmatečné, jelikož jím byla nařízena povinnost dodávat vodu do jiného bytu, než který užívají žalobci, že žalovaným nebyly přiznány náklady vzniklé v důsledku vadného předběžného opatření, že je žalovaným ukládána povinnost dodávat vodu žalobcům zdarma, čímž se žalobci neoprávněně obohacují, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s dobrými mravy, neboť legalizuje porušování povinností žalobci, a že rozsudek je zmatečný, neboť při místním šetření bylo zjištěno, že byt užívaný žalobci sestává ze tří pokojů a kuchyně, zatímco v rozsudku se uvádí, že jde o byt o dvou pokojích a kuchyni. Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že nahradil posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy vlastním právním hodnocením, ač měl rozsudek soudu prvního stupně změnit či zrušit, respektive že řízení mělo být přerušeno do skončení řízení o vyklizení předmětného bytu, v němž je otázka platnosti nájemní smlouvy řešena. Dovolatelé též namítají, že jim nebylo zasláno vyjádření žalobců k odvolání, a proto se nemohli k tam uváděným novým skutkovým tvrzením žalobců vyjádřit. Za nesprávné označují dovolatelé právní posouzení „legitimity“ (správně „věcné legitimace“) žalobců, když sice souhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992, avšak namítají, že výměna bytů, na základě níž se žalobci nastěhovali do předmětného domu, byla realizována v průběhu restitučního řízení, proto se na nakládání s restituovaným majetkem vztahovala omezení stanovená v §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. V průběhu restitučního řízení nemohl tedy vzniknout platně nájemní vztah, jestliže smlouva nebyla uzavřena na základě platné výměny. Dovolatelé dále zdůrazňují, že žalobci uzavřeli dohodu o výměně bytů s osobou (paní V.), která neměla žádný právní titul, jenž by jí opravňoval takovou dohodu uzavřít, neboť manželům V. nikdy nevzniklo platně užívací právo k jakémukoli bytu v předmětném domě. Popírají, že v odvolání namítali, že prostory užívané žalobci nemají bytový charakter. Stejně tak podle přesvědčení dovolatelů není pravda, že bylo vydáno rozhodnutí o změně užívání stavby; ze spisu 13 C 1666/2002 vyplývá, že bylo vydáno povolení k užívání nově vzniklých bytů 1+1 a 2+1 vybudovaných bez stavebního povolení v 1. patře předmětného domu. Tento fakt je však podle dovolatelů irelevantní, jestliže vyšlo najevo, že manželé V. podle pravomocného rozsudku užívali původní i nově vzniklé prostory bez právního důvodu. Uzavření nájemní smlouvy v písemné podobě dle názoru dovolatelů vylučuje její konkludentní uzavření. Z uvedených důvodů nemohlo dle mínění dovolatelů dojít ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy. Dále dovolatelé uvádějí, že se odvolací soud mýlí, pokud uvádí, že smlouva byla uzavřena konkludentně s Okresním bytovým podnikem v K., a upozorňují, že tento právní subjekt byl v té době v likvidaci a platil pro něj zákaz uzavírání nových nájemních smluv, a to i konkludentním způsobem, s výjimkou smluv uzavřených na podkladě platné výměny bytů. Dovolatelé poukazují též na to, že nebylo vydáno rozhodnutí obecního úřadu o přidělení předmětného bytu. Za nesprávný označují názor odvolacího soudu, že ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. stanoví pronajímateli povinnost dodávat nájemci – neplatiči služby zdarma. Mají za to, že povinnost zajistit dodávky služeb jimi nebyla porušena, jestliže žalobci neprokázali, že odběrná zařízení jsou nefunkční nebo že dodávky s dodavateli nejsou sjednány, naopak při místním šetření bylo zjištěno, že fakturační měřidla dodavatelů jsou osazena. Dovolatelé již v odvolání namítali, že jim byla uložena neexistující povinnost dodávat služby, ačkoli nejsou a nemohou být oprávněnými dodavateli, když nesplňují zákonem stanovené podmínky pro oprávnění podnikat v oblasti dodávek dotčených služeb. Odvolací soud však nerozlišil mezi pojmy „zajistit“ a „dodávat“. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že regulace množství dodávek služeb podle výše zaplacených záloh, které žalobci svévolně dlouhodobě krátí, je v rozporu s právní úpravou. Dovolatelé naopak zastávají názor, že taková regulace je legitimním a přiměřeným způsobem ochrany před zásahem do jejich vlastnických práv. Dle dovolatelů je stanovisko odvolacího soudu, že není rozhodné, kdo první porušil povinnosti ve vzájemném vztahu žalobců a žalovaných, v rozporu s elementárními právními principy. Pokud totiž odvolací soud zastává názor, že dovolatelé měli postupovat při ochraně svých práv proti žalobcům výhradně v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o nájmu bytu, pak při respektování zásady rovnosti účastníků řízení totéž musí platit i pro žalobce, kteří byli povinni řádně platit a domáhat se slevy z úhrad. Pokud tento postup nezvolili, neměli žalovaní jinou možnost, než regulovat dodávku služeb podle zaplacených záloh. Dovolatelé se domnívají, že je k postupu podle §415 a §417 obč. zák. opravňuje i nečinnost soudu v řízení o žalobě na vyklizení předmětného bytu, jež byla podána již před několika lety. Některé z výše uplatněných námitek podřazují dovolatelé rovněž dovolacímu důvodu, dle něhož napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání vyslovili přesvědčení, že dovolání není důvodné. Podrobili kritice úvahu žalovaných o přípustnosti dovolání, jejich výklad ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. označili za účelový a zužující, jenž by ve svém důsledku vedl k tomu, že povinnost dodávat služby nájemcům by neměl nikdo. Ztotožnili se s posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před nabytím účinnosti zákona č. 59/2005 Sb. (tj. před 1. 4. 2005), projednal – dle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb. – Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále též jeno.s.ř.“). Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami – účastníky řízení, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)]. Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [odvolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Okolnost, že odvolací soud posoudil předběžnou otázku platnosti nájemní smlouvy odlišně od soudu prvního stupně, nemá žádný význam za situace, že v konečném důsledku posoudil práva a povinnosti účastníků řízení shodně, a jeho rozhodnutí je tedy i z obsahového hlediska rozhodnutím potvrzujícím, nikoli měnícím. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu. Z uvedeného především vyplývá, že pokud dovolatelé namítají, že napadený rozsudek vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a uplatňují tak dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř., nemůže být tato námitka právně relevantní v případě dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobci jsou nájemci předmětného bytu, a pokud ano, že z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. vyplývá povinnost žalovaných jako pronajímatelů zajistit žalobcům dodávku pitné vody a pitnou vodu dodávat do žalobcům pronajatého bytu a že omezení dodávky vody pronajímateli nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních povinností nájemců. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé především v posouzení otázky existence nájemního poměru žalobců k předmětnému bytu a z toho vyplývající aktivní věcné legitimace žalobců. V této souvislosti je podstatné, že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 3. 2000, č.j. 9 C 971/99-46, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci ing. Z. P. a V. P. (v projednávané věci žalovaní) domáhali uložení povinnosti žalovaným M. D. a V. D. (v projednávané věci žalobci) vyklidit předmětný byt, když soud dospěl k závěru, že M. a V. D. užívají předmětný byt na základě platné nájemní smlouvy. Citovaný rozsudek je ve smyslu §159a odst. 1, 4 o.s.ř. závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány (tedy i pro soud v tomto řízení) a představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, jež brání tomu, aby otázka existence nájemního poměru žalobců k předmětnému bytu byla projednávána znovu, pokud nedošlo ke změně poměrů, tedy k novým skutečnostem, jež by měly za následek zánik nájmu. Na uvedený závěr nemá vliv okolnost, že účastníci vystupovali v obou řízeních v různém procesním postavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1881), ani okolnost, že ve výroku zamítavého rozsudku není otázka existence nájmu výslovně řešena, jelikož zamítavý výrok je třeba posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756), ba ani okolnost, že v pozdějším řízení jsou uplatněny skutečnosti a důkazy, jež nebyly uplatněny v řízení původním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 212). Ačkoli tedy odvolací soud zmíněné důsledky citovaného pravomocného rozhodnutí pominul, znovu posuzoval otázku existence nájmu žalobců k předmětného bytu a dospěl k závěru, že nájemní smlouva je neplatná, pokud přesto dovodil, že žalobci jsou nájemci předmětného bytu, a jsou tedy k žalobě aktivně legitimováni, je jeho právní posouzení věci v konečném důsledku správné. Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, je dovozován jak v odborné literatuře (srov. Fiala, Korecká, Kůrka: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Linde Praha, 2005, str. 112) tak i v soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, pod C 2369). Nelze souhlasit s názorem dovolatelů, že ustanovení §687 obč. zák. řeší výhradně otázky zajištění technického stavu bytu při předání do užívání a v průběhu jeho užívání nájemcem. Takový závěr nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 7, pod C 604, na nějž odkazují dovolatelé. Pokud se v citovaném rozsudku uvádí, že vznikne-li na odběrném plynovém zařízení, které je součástí domu, v němž se byt nachází, závada znemožňující nájemci bytu, aby odebíral plyn, je povinností pronajímatele, plynoucí z ustanovení §687 odst. 1 obč. zák., zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na odběrném zařízení, a že uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost “zajistit obnovení dodávky plynu”, pak uvedené závěry nelze interpretovat tak, jak to činí dovolatelé, nýbrž naopak tak, že podporují shora uvedený výklad §687 odst. 1 obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu povinnost zajistit obnovení dodávky plynu přerušené v důsledku závady na odběrním plynovém zařízení, které je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím spíše) povinností pronajímatele zajistit obnovení dodávky vody přerušené zásahem pronajímatele do vodovodního systému v domě, např. uzavřením přívodu vody do bytu nájemce. Dovolatelé se rovněž mýlí, pokud dovozují, že povinnost zajistit služby spojené s užíváním bytu (v daném případě zajistit dodávku pitné vody) neporušili, jestliže „dodávky všech služeb vždy byly a jsou s dodavateli sjednány a technický stav odběrných zařízení je v naprostém pořádku“. Povinnost zajistit dodávku pitné vody totiž nelze omezit na uzavření smluv s dodavatelem (vodárnami) a udržování odběrného zařízení (potrubí a měřičů) v provozuschopném stavu. Tato povinnost zahrnuje i povinnost zajistit, aby vodu dodávanou dodavatelem do domu měl nájemce bytu fakticky možnost odebírat, jinými slovy uvedenou povinnost pronajímatel poruší, jestliže dodavatel vodu dodá, odběrné zařízení je provozuschopné, avšak pronajímatel odběr vody nájemci znemožní, například tím, že uzavře kohout na potrubí přivádějícím vodu do bytu nájemce. Opačný výklad uvedené povinnosti by byl zcela absurdní, v rozporu s účelem zákona, pravidly logického uvažování i požadavkem souladu výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Povinnost pronajímatele zajistit dodávku pitné vody je však nutno odlišovat od povinnosti dodávat pitnou vodu, kterou má subjekt odlišný od pronajímatele – dodavatel vody (oprávněný provozovatel vodovodu ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb.) – srov. obdobně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1412/99. Proto lze přisvědčit námitce dovolatelů, že odvolací soud nerozlišil mezi pojmy „zajistit dodávku pitné vody“ a „dodávat pitnou vodu“ a že povinnost „dodávat pitnou vodu“ jim nelze jako pronajímatelům na základě ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. uložit. Naproti tomu je nutno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že omezení dodávky vody pronajímateli nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních povinností nájemců. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. a v jejím rámci povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, není tzv. synallagmatickým závazkem dle §560 obč. zák., tj. její splnění nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. Odvolací soud správně zdůraznil, že porušení povinností jednou ze stran závazkového vztahu neopravňuje druhou stranu, aby rovněž porušovala své závazky. Takový postup nelze akceptovat ani poukazem na §6 obč. zák. (nejde o odvracení bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu) nebo na §415 a §417 obč. zák. (nesplnění smluvního závazku nelze považovat za škodu). Žalobcům tedy nelze odepřít právní ochranu ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1871). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady). Tyto vady řízení dovolací soud neshledal, ač byly dovolateli uplatněny. Námitka, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §212 o.s.ř. a neprojednal odvolání v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, není nijak blíže konkretizována. K porušení citovaného ustanovení by mohlo dojít tehdy, pokud by odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v širším rozsahu, než byl vymezen odvoláním, a přezkoumával tak (aniž by tato možnost byla dána výjimkami v ustanovení uvedenými) rozhodnutí i v částech, které odvoláním napadeny nebyly. Nic takového však ze spisu nevyplývá. Žalovaní napadli odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a odvolací soud jej také v celém rozsahu přezkoumal. Uplatněnými odvolacími důvody ani odvolacím návrhem přitom není odvolací soud vázán. Odvolací soud se rovněž vypořádal se všemi podstatnými námitkami odvolatelů, jež měly vztah k rozhodnutí o věci samé. Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí přitom neznamená, že soud musí reagovat na každou námitku, kterou účastníci uplatní, postačí, pokud odůvodnění splňuje náležitosti §157 odst. 2 o.s.ř., tedy pokud soud uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Tyto náležitosti (aplikovatelné na rozhodnutí odvolacího soudu dle §211 o.s.ř. pouze přiměřeně) napadené rozhodnutí splňuje. Okolnost, že žalovaní s jeho závěry nesouhlasí, nezakládá vadu řízení. Namítaná „zmatečnost předběžného opatření“ zjevně nemůže mít žádný vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci, jež je předmětem dovolacího přezkumu. Přezkoumávat výrok o nákladech řízení dovolací soud nemůže, neboť ze žádného ustanovení upravujícího přípustnost dovolání (§237 až §239 o.s.ř.) přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nevyplývá. Z rozsudku odvolacího soudu nelze dovozovat, že ukládá žalovaným povinnost zajistit dodávku pitné vody žalobcům zdarma; toto rozhodnutí otázku úhrady za dodávku vody vůbec neřeší. Proto též neobstojí námitka , že takové rozhodnutí odporuje dobrým mravům. Nelze souhlasit ani s názorem, že pokud se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně na otázku platnosti nájemní smlouvy, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit nebo změnit. Pokud odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně určitou dílčí právní otázku, jíž se soud prvního stupně zabýval a k níž se účastníci měli možnost před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím vyjádřit, nevykročil z rámce svých oprávnění. Jestliže v konečném důsledku rozhodl ve věci samé shodně, je požadavek změny napadeného rozhodnutí zjevně nesmyslný. Požadavek zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení nemá v dané situaci v procesních normách (zejména v ustanovení §221 odst. 1 o.s.ř.) oporu, byl by v rozporu s úpravou odvolacího řízení i zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. V dané věci pak nelze konečně přehlédnout, že právě v otázce, kterou odvolací soud posoudil odchylně, se dovolací soud přiklání k závěru soudu prvního stupně (viz výše). Přerušit řízení do skončení jiného řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, soud podle výslovné dikce ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. pouze může, nikoli musí, je rovněž oprávněn si předběžnou otázku vyřešit sám (§135 odst. 2 o.s.ř.). Volba jedné z těchto alternativ závisí na posouzení konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke stádiu, v němž se obě řízení nalézají; účastník má možnost ovlivnit řešení této otázky návrhem na přerušení řízení. Ať již soud zvolil kteroukoli alternativu, nemůže být jeho postup odpovídající procesním normám, považován za vadu řízení, tím méně pak za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani okolnost, že žalovaným nebylo doručeno vyjádření žalobců k odvolání, není vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že toto vyjádření obsahovalo nová skutková tvrzení žalobců, jež by měla vliv na rozhodnutí ve věci samé. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku obsah vyjádření (včetně v něm uvedeného tvrzení, že žalobci své platební povinnosti plnili) reprodukuje, neznamená to, že toto tvrzení pokládá za prokázané, naopak z dalšího textu odůvodnění je zřejmé, že uvedenou okolnost pokládá pro rozhodnutí ve věci za bezvýznamnou. Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku zmatečnosti napadeného rozsudku, jež má spočívat v tom, že při místním šetření bylo zjištěno, že byt v prvním patře užívaný žalobci sestává ze třech pokojů a kuchyně, a že se tedy nejedná o byt o dvou pokojích a kuchyni, který je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudů obou stupňů (jak již bylo řečeno) nejsou dovoláním, jehož přípustnost vyplývá z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., zpochybnitelné, navíc uvedený skutkový závěr, jež měl dle tvrzení dovolatelů vyplynout z místního šetření, není součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů, a především (z hlediska materiální vykonatelnosti rozsudku) nelze mít pochyb o tom, že žalobci užívají v předmětném domě jediný byt, o jehož identifikaci není mezi účastníky sporu. Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo uloženo žalovaným „dodávat pitnou vodu“, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku, a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. prosince 2005 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2005
Spisová značka:26 Cdo 131/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.131.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§687 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21