ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.201.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 201/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města O., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. Č., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 163/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2004, č.j. 11 Co 139/2004-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2003, č.j. 9 C 163/2001-61, výrokem I. zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 7, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím v 1. podlaží obytného domu č.p. 671 v ulici M. v O. (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrokem). Z výpovědi žalované a svědků měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalovaná žila v předmětném bytě se svým otcem F. H. ve společné domácnosti ke dni 11. 7. 2000, kdy otec zemřel. Pokud šlo o spotřební společenství, nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno nic, co by vedení společné domácnosti zpochybňovalo. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná dne 22. 10. 1996, za trvání manželství s L. Č., uzavřela s žalobcem nájemní smlouvu k bytu 3+1 v domě č. 1098 v O. (dále jen „byt v O.“), a dovodil, že jim k bytu vzniklo právo společného nájmu. Protože podle výpovědi svědka L. Č. opustila žalovaná v květnu 2000 společnou domácnost vedenou s ním v bytě v O., zanikl jim společný nájem k tomuto bytu podle §707 a 708 obč. zák. Na tom podle soudu prvního stupně nic nemění ani uzavření kupní smlouvy ze dne 16. 6. 2000 ohledně podílu na domě č.p. 1098 a 1099 v O., který přešel do jejich společného jmění. Z této skutečnosti totiž nevyplývá, že by se žalovaná mohla bez dalšího do bytu v O. nastěhovat a bydlet v něm. Nebylo tedy možné mít za to, že žalovaná měla ke dni smrti svého otce vlastní byt. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt po smrti jeho nájemce na základě řádně založeného nájemního práva.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 7. 2004, č.j. 11 Co 139/2004-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a II. tak, že žalované uložil do 6 měsíců od právní moci rozsudku předmětný byt vyklidit a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který považoval za dostatečný, neztotožnil se však s jeho právním posouzením otázky, zda na žalovanou přešel nájem k předmětnému bytu ke dni smrti jejího otce F. H. (tj. 11. 7. 2000). Předpoklad vlastního bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. podle ustálené judikatury znamená disponovat právním titulem zakládajícím právo, které slouží k trvalému uspokojení bytové potřeby. Proto se i spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě, považuje za osobu, která má vlastní byt. Tím, že žalovaná v květnu 2000 opustila i s nezletilými dětmi společnou domácnost vedenou v bytě v O., stal se její manžel výlučným nájemcem tohoto bytu. Protože však došlo k uzavření kupní smlouvy o prodeji domu č.p. 1098 a 1099 v O. s právními účinky nastalými ke dni předcházejícímu smrti nájemce předmětného bytu, nesplňovala žalovaná zákonnou podmínku uvedenou v §706 odst. 1 obč. zák. – neexistenci vlastního bytu. Za této situace tedy nebylo rozhodné ani uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů, ke kterému došlo až po smrti nájemce předmětného bytu a podle níž připadl do výlučného vlastnictví manžela žalované právě spoluvlastnický podíl na domě č.p. 1098 a 1099. Pokud žalovaná tvrdila, že její nezletilé děti sdílely společnou domácnost s původním nájemcem, aniž měly vlastní byt, a proto splňují podmínky pro přechod nájmu a od nich pak žalovaná odvozuje právní důvod užívání předmětného bytu, pak odvolací soud uzavřel, že v systému neúplné apelace je uplatnění těchto nových skutečností nepřípustné, neboť nebyly před soudem prvního stupně řešeny ani prokazovány. Za situace, kdy žalované nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu a nelze jí z tohoto důvodu přiznat ani bytovou náhradu za vyklizovaný byt, stanovil jí odvolací soud dostatečně dlouhou šestiměsíční lhůtu k vyklizení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudní řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno a prokazováno, že žalovaná bydlí v bytě svého otce spolu s nezletilými dětmi, vnuky nájemce, a má za to, že k této skutečnosti mělo být přihlédnuto ze zákona. Není totiž rozhodné, zda nezletilé děti žily ve společné domácnosti s matkou nebo se svým dědečkem, podstatné je, že se jedná o osoby podle §706 odst. 1 věty první obč. zák., které s nájemcem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalované nejsou zákonné předpoklady pro přechod práva nájmu, nemohl tak správně učinit ve vztahu k nezletilým dětem. Vzniklo-li dětem žalované právo společného nájmu, je napadené rozhodnutí o tom, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit, zásahem do práv nezletilých dětí. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť teprve v podání ze dne 23. 11. 2004 žalovaná uvedla, že dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, a žalobce má za to, že jde o opožděné uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §242 odst. 4 o.s.ř., neboť lhůta k podání dovolání uplynula dnem 9. 11. 2004. Z dovolání ze dne 8. 11. 2004 totiž nevyplývá, zda je uplatněným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci nebo vada řízení. Jinak se žalobce ztotožňuje s postupem odvolacího soudu ohledně nově uplatněných námitek i s právním závěrem odvolacího soudu ve věci samé, protože právo bydlení dětí v kterémkoli bytě se odvozovalo od práva jejich matky a nikoli od třetí osoby.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas (neboť podání ze dne 9. 11. 2004 bylo pouze upřesněním dovolání ze dne 8. 11. 2004, z jehož obsahu lze dovodit uplatněné dovolací důvody), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně mimo jiné i ve věci samé, tj. ve výroku o vyklizení bytu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. v dovolání namítána je, a Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí i z hlediska tohoto dovolacího důvodu.
Dovolatelka sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť podle ní nemá pro rozhodnutí ve věci samé význam, zda nezletilé děti žily ve společné domácnosti s matkou nebo jejich prarodičem (nájemcem), ale relevantní je toliko skutečnost, že tyto osoby žily v den smrti nájemce s ním ve společné domácnosti, avšak zároveň – posuzováno z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) namítá vady řízení, které ve svém důsledku vedly i k nesprávnosti skutkových zjištění. Jestliže totiž dovolatelka namítá, že společnou domácnost s původním nájemcem sdílely i její děti, což bylo podle ní zjištěno i před soudem prvního stupně, pak nezpochybňuje právní posouzení věci (volbu právní normy, její výklad a aplikaci na zjištěný skutkový stav), nýbrž postup odvolacího soudu, který k této skutečnosti s odkazem na §205a o.s.ř. nepřihlédl, a zároveň zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Prvořadým však je přesto posouzení opodstatněnosti námitky nesprávného právního posouzení věci. Z ustálené judikatury vyplývá, že mít „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. Spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě, má vlastní byt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 20). Vlastní byt má i manžel, jenž odvozuje své právo bydlet v bytě od druhého manžela, jenž je (výlučným) vlastníkem bytu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela a manžel - vlastník má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, jejichž závěry lze obdobně použít i při výkladu §706 odst. 1 obč zák. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004). Z uvedeného pak dále vyplývá, že i děti manželů - podílových spoluvlastníků bytu, v němž mají tito manželé právní možnost uspokojovat potřebu bydlení, odvozují své právo v takové bytě bydlet od rodinněprávního vztahu ke svým rodičům a v tomto smyslu rovněž mají vlastní byt. I kdyby tedy bylo prokázáno tvrzení dovolatelky, že s ní a s jejím otcem - nájemcem předmětného bytu, žili před jeho smrtí ve společné domácnosti též nezletilé děti žalované a jejího manžela, nemohlo to mít vliv na závěr, že k přechodu nájmu smrtí nájemce dle §706 odst. 1 obč. zák. na žalovanou (ani na její děti) nedošlo, a žaloba na vyklizení předmětného bytu žalovanou je tudíž důvodná.
S ohledem na uvedené závěry je zřejmé, že i kdyby se odvolací soud dopustil vady řízení spočívající v tom, že nepřihlédl k tvrzení žalované o soužití nezletilých dětí ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem předmětného bytu, a pominul, že tato skutečnost vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně, nemohlo to mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, a nemohlo se tak jednat o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ani o nesprávné skutkové zjištění ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu