ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2085.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2085/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně obce K., zastoupené advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 928/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č. j. 30 Co 115/2004-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 4 C 928/2002-44, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt o velikosti 3+1, I. kategorie, o výměře 83 m2, nacházející se v budově čp. 38 v K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „budova školy“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 2004, č. j. 30 Co 115/2004-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí budovy školy, že rozhodnutím Okresního národního výboru P. ze dne 19. listopadu 1976 byla povolena rekonstrukce a nástavba budovy školy v K., že Místní národní výbor v K. rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 28. září 1977 (dále též jen „rozhodnutí ze dne 28. září 1977“) přidělil podle §19 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, předmětný byt matce žalované M. K. jako učitelce Základní devítileté školy v K. a že dne 19. prosince 1977 byla s matkou žalované uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu (dále též jen „dohoda ze dne 19. prosince 1977“). Poté zjistily, že rodiče žalované spolu s žalovanou a jejím bratrem se do předmětného bytu nastěhovali po jeho vybudování v roce 1977, že celá rodina užívala předmětný byt k bydlení až do roku 2002, že evidenčním listem a jeho dvěma přílohami bylo matce žalované vypočteno nájemné a poplatky za služby spojené s užíváním bytu, že v květnu 2002 se rodiče žalované a její bratr z bytu odstěhovali a že žalovaná užívá předmětný byt k bydlení do současné doby. Vzaly také za zjištěno, že podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 12. května 1997 (toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. června 1997) bylo povoleno užívání stavebních úprav a nástavby budovy školy a že provedenými stavebními úpravami vznikla nová bytová jednotka, tj. předmětný byt. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že dohodou ze dne 19. prosince 1977 vzniklo rodičům žalované právo společného užívání bytu manžely (§155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991 – dále jen obč. zák. před novelou), neboť předmětný soubor místností byl matce žalované přidělen jako byt podle §154 odst. 1 obč. zák. před novelou a přitom nešlo o byt podnikový. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že byl-li předmětný soubor místností od počátku užíván jako byt, je nerozhodné, že jeho kolaudace (na byt) proběhla až v roce 1997, a dodal, že současně nebylo prokázáno, že kolaudační rozhodnutí nebylo vydáno rovněž před rokem 1997. Poté dovodily, že právo společného užívání bytu svědčící rodičům žalované se k 1. lednu 1992 transformovalo na jejich právo společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“). Nakonec také dovodily, že rodiče žalované spolu s jejím bratrem v květnu 2002 trvale opustili společnou domácnost, a proto právo nájmu bytu přešlo na žalovanou podle §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Poté uzavřely, že svědčí-li žalované právo nájmu bytu, které nebylo ukončeno žádným ze způsobů stanovených zákonem, nelze žalobě na vyklizení bytu vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usoudila z toho, že „v rozhodnutí nebylo zohledněno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, resp. bylo rozhodnuto v jeho přímém rozporu“. V dovolání namítla, že soud prvního stupně bez dalšího dokazování uvěřil tvrzení svědka K., že předmětný byt byl kolaudován, nijak se však nevypořádal s jeho údaji o tom, že byt trpěl jistými nedostatky, které byly odstraněny po roce 1990, a nezohlednil ani tvrzení svědkyně Krčkové, že po nastěhování nešla v bytě elektřina a že týden žili v provizoriu. Odvolacímu soudu vytkla, že se s takto zjištěným skutkovým stavem věci ztotožnil, a k jeho konstatování, že se jí nepodařilo prokázat, že kolaudační rozhodnutí nebylo před rokem 1997 vydáno, namítla, že není v silách účastníka řízení prokázat něco, co se nestalo. Současně uvedla, že žádný z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že ke kolaudaci bytu došlo již před rokem 1997, resp. že předmětný byt byl kolaudován již v sedmdesátých létech. Z toho podle žalobkyně vyplývá, že žalované se nepodařilo prokázat, že ke kolaudaci bytu došlo dříve než v roce 1997. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, a namítla, že je-li podle tohoto rozhodnutí pojmovým znakem „bytu“ jako předmětu občanskoprávních vztahů účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím příslušného stavebního úřadu, pak bez kolaudačního rozhodnutí nemohl být určitý prostor přidělen jako byt a nemohlo k němu vzniknout ani právo osobního užívání bytu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda rodičům žalované mohlo ve vztahu k předmětnému bytu vzniknout právo společného užívání bytu manžely později transformované na právo společného nájmu bytu manžely). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení otázky vzniku práva společného užívání bytu manžely u rodičů žalované, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že dohodou ze dne 19. prosince 1977 vzniklo rodičům žalované právo společného užívání bytu manžely (§155 odst. 1 obč. zák. před novelou), neboť předmětný soubor místností byl matce žalované přidělen jako byt podle §154 odst. 1 obč. zák. před novelou a přitom nešlo o byt podnikový. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost závěru, že v daném případě nešlo o byt podnikový. Žalobkyně však napadla správnost právního závěru týkajícího se vzniku práva společného užívání bytu manžely u rodičů žalované, a to poukazem na to, že nebyl-li předmětný soubor místností kolaudován jako byt, pak bez kolaudačního rozhodnutí nemohl být jako byt ani přidělen a nemohlo k němu vzniknout ani právo osobního (v daném případě společného) užívání bytu. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud, který zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, se od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodchýlil.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí ve smyslu §19 zákona č. 41/1964 Sb. – rozhodnutí ze dne 28. září 1977); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní za nicotný pokládán správní akt vydaný k tomu /“absolutně“/ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo - obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000). I kdyby tedy rozhodnutím místního národního výboru (v daném případě vydaným podle 19 zákona č. 41/1964 Sb.) byl jako byt přidělen prostor, který neměl povahu bytu (v té době podle §62 zákona č. 41/1964 Sb.), bylo by nutno i z takového rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné, tudíž vadné, ale nebylo by možné je považovat za nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky (shodně srov. citované rozhodnutí R 49/1959 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003).
Soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, z 10. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1516/2003, z 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, ) – vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí – pak dovodila, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.
Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že rozhodnutím Okresního národního výboru P. ze dne 19. listopadu 1976 byla povolena rekonstrukce a nástavba budovy školy v K., že Místní národní výbor v K. rozhodnutím ze dne 28. září 1977 (jehož právní moc ani vykonatelnost nebyla dovoláním zpochybněna) přidělil podle §19 zákona č. 41/1964 Sb. předmětný byt matce žalované M. K. jako učitelce Základní devítileté školy v K., že dne 19. prosince 1977 byla s matkou žalované uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 12. května 1997 bylo povoleno užívání stavebních úprav a nástavby budovy školy a že provedenými stavebními úpravami vznikla nová bytová jednotka, tj. předmětný byt. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že dohodou ze dne 19. prosince 1977 vzniklo rodičům žalované právo společného užívání bytu manžely (§155 odst. 1 obč. zák. před novelou), neboť předmětný soubor místností byl matce žalované přidělen jako byt podle §154 odst. 1 obč. zák. před novelou, neodchýlil se (v konečném důsledku) od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Lze jen konstatovat, že v těchto souvislostech zůstává bez významu právní závěr, podle něhož existence kolaudačního rozhodnutí je předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, (uveřejněném na straně 36 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Právní rozhledy), tj. v rozsudku, na nějž odkázala dovolatelka.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu