ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2440.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2440/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce a) Mgr. Z. M. a žalobkyně b) G. M., zastoupených advokátem, proti žalované Ing. L. L., zastoupené advokátkou, o určení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 25/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2004, č.j. 39 Co 249/2003-176, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jejich zástupce advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 1. 2003, č.j. 10 C 25/2000-159, - poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 11. 12. 2001, č.j. 10 C 25/2000-115, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, č.j. 39 Co 189/2002-147, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - určil, že žalobci jsou společnými nájemci družstevního bytu č. 2 o velikosti 3+1 ve zvýšeném přízemí domu č.p. 134 napravo od vchodových dveří do domu v P. B., P. (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Nejdříve se soud prvního stupně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na určení práva nájmu k předmětnému bytu, který shledal v tom, že družstvo nejedná se žalovanými jako se společnými členy družstva a společnými nájemci předmětného bytu. Poukázal na to, že právo společného nájmu je v daném případě vázáno na trvání členství v družstvu, přičemž otázku trvání členství žalobců v družstvu posuzoval jako otázku předběžnou. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce dne 1. 11. 1998 (za trvání manželství se žalobkyní) uzavřel jako nabyvatel s E. F. jako převodkyní dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu pro okres P. (dále jen „bytové družstvo“ nebo „družstvo“) a že jedinou písemnou smlouvou, jež byla poté uzavřena za účelem převodu členských práv a povinností v družstvu, byla smlouva ze dne 29. 11. 1999 (dále též jen „smlouva“) uzavřená mezi žalobcem jako převodcem a žalovanou jako nabyvatelkou. Na základě těchto zjištění dovodil, že žalobci a žalobkyni vzniklo v souladu s §703 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) společné členství v družstvu a společný nájem předmětného bytu, že pokud projev vůle druhého společného člena družstva a společného nájemce bytu (žalobkyně) v písemné smlouvě chybí, je smlouva ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná, a byl-li projev vůle učiněn konkludentně, není to vzhledem k existenci písemné smlouvy podstatné. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo však prokázáno tvrzení žalobců, že úmyslem všech účastníků smlouvy bylo zastřít právní úkon skutečný, jímž mělo být zajištění půjčky, kterou měla žalovaná poskytnout žalobci.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 2. 2004, č.j. 39 Co 249/2003-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Také podle odvolacího soudu byl dán na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť žalovaná brání žalobcům v užívání předmětu nájmu. Odvolací soud zdůraznil, že smlouva obsahuje určitý a srozumitelný projev vůle převést členská práva a povinnosti, jedná se však pouze o vůli žalobce a žalované, nikoli již žalobkyně. Proto je správný právní závěr soudu prvního stupně, že se jedná o neplatný právní úkon. Právo společného nájmu, stejně jako právo společného členství, je totiž právem nedílným a k takovému právnímu úkonu je třeba souhlasu obou manželů, neboť nejde o běžnou záležitost (§37, §701 a §853 obč. zák.). Proto je podle odvolacího soudu smlouva neplatná a žalobci jsou i nadále nájemci předmětného bytu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvody pak uplatnila námitku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a námitku, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelky soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu, protože určení existence nájemního práva žalobců nikterak neřeší otázku jejich členství v bytovém družstvu, ač právě členství žalobců v bytovém družstvu je důvodem existence jejich nájemního práva. Družstvo může nadále za svého člena považovat žalovanou a žalobcům upírat všechna členská práva a povinnosti kromě práva nájmu bytu. Žalobci se tedy měli dle názoru dovolatelky domáhat určení svého členství v družstvu. Pokud jde o samotnou smlouvu, žalovaná uvádí, že k jejímu uzavření došlo v okamžiku, kdy se všichni účastníci ústně shodli na všech náležitostech takového právního úkonu. Ustanovení §230 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nevyžaduje písemnou formu dohody o převodu členských práv a povinností, ani se neprokázalo, že by se účastníci na této formě dohodli, pouze na družstvu bylo třeba vyplnit doklad o uzavření smlouvy na příslušném formuláři, který pak na výzvu místopředsedy družstva žalobce podepsal. Podpis žalobkyně nebyl vyžadován, neboť místopředseda družstva chybně považoval za člena družstva pouze žalobce. Žalobkyně však byla připravena dohodu podepsat. Z těchto důvodů tedy okolnost, že písemný záznam o předchozí ústní dohodě na straně převodce podepsal pouze žalobce, nemůže dle názoru dovolatelky nic změnit na platnosti předchozí ústní dohody. Dále žalovaná uvedla, že v řízení nebylo prokázáno, že by smlouva byla disimulovaným právním úkonem. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. V otázce naléhavého právního zájmu se žalobci ztotožňují se závěry soudů obou stupňů, že právo společného nájmu družstevního bytu je vázáno na trvání jejich členství a protože družstvo s nimi jako s členy nejedná, bylo z důvodu právní jistoty nezbytné posoudit platnost smlouvy. Dále podle žalobců nebylo prokázáno uzavření ústní či konkludentní smlouvy o převodu členských práv a povinností, i kdyby k němu však došlo, muselo by mít písemnou formu alespoň oznámení žalobců o převodu členství a souhlas nabyvatele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. (což je prvý z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů), je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (jenž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a nelze mu ani vytýkat, že by v hodnocení důkazů soudem prvého stupně přehlédl logické rozpory. Ostatně nic takového dovolatelka ani nenamítá, své výhrady proti skutkovým zjištěním konkretizuje pouze tím, že oproti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů předkládá vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci, zejména pokud tvrdí, že všichni tři účastníci, tedy i žalobkyně, projevili (ústně, popřípadě konkludentně) shodnou vůli uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností. Takováto polemika se skutkovými závěry soudů obou stupňů však není způsobilá tyto závěry zvrátit, protože se opírá výlučně o subjektivní názor dovolatelky na to, co mělo být v řízení zjištěno. Skutkový závěr, že statutární orgány družstva nepovažovaly žalobkyni za členku družstva, nebyl dovolatelkou zpochybněn. Za naprosto logickou a přesvědčivou lze přitom považovat úvahu, že i pokud je listina podepsaná žalobcem a zástupcem družstva jen záznamem o předchozí ústní dohodě, pak jen osvědčuje to, že účastníkem dohody byl pouze žalobce a nikoli také žalobkyně.
Další dovolací námitky směřují proti právnímu posouzení věci, a to posouzení otázky naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení, jakož i závěru o platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených v členstvím v bytovém družstvu ze žalobců na žalovanou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §80 písm. c) o.s.ř. žalobu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, lze uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, Soudní judikatura č. 21/1997). Jestliže (například) žalobkyně po zániku práva společného nájmu bytu manžely v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným se domáhala určení, že je jedinou nájemkyní bytu, je žaloba na toto určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ na místě, jestliže kladným rozhodnutím o ní bude odstraněn stav nejistoty právního postavení žalobkyně ve vztahu k tomuto bytu a současně se tím předejde i případným dalším sporům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2534/99, Soubor rozhodnutí NS, svazek 3, C 260). Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se neodchýlil od závěrů ustálené judikatury, pokud dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na žalobci požadovaném určení existence nájmu. Dovolací soud se neztotožňuje s argumenty, jimiž zdůvodnil existenci naléhavého právního zájmu soud prvního stupně (skutečnost, že orgány družstva nepokládají žalobce za členy družstva a nájemce bytu, nemůže být významná, jestliže družstvo není účastníkem řízení a ve vztahu němu tedy takové určení nejistotu právního postavení žalobců závazně neodstraní), ani nepovažuje za zcela přiléhavé odůvodnění soudu odvolacího (skutečnost, že žalovaná „brání“ žalobcům v užívání bytu by spíše svědčila pro závěr o vhodnosti žaloby na plnění). Nicméně dovolací soud je přesvědčen, že v daném případě by žaloba na plnění nevyčerpávala zcela obsah sporného právního vztahu a že žaloba na určení je naopak způsobilá položit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, předejít dalším sporům a je tak účinnějším právním prostředkem k odstranění právní nejistoty žalobců a ohrožení jejich práv než žaloba na plnění. Nelze souhlasit ani s námitkou, že žalobci měli žalovat nikoli na určení, že jsou společnými nájemci předmětného družstevního bytu, nýbrž na určení, že jsou členy družstva. Znovu je nutno upozornit, že v tomto řízení není řešen spor mezi žalobci a družstvem, nýbrž spor mezi žalobci a žalovanými. Není přitom pochyb o tom, že v tomto vztahu je pro žalobce (a koneckonců i pro žalovanou) významné posouzení existence nájemního práva, nikoli existence členství v družstvu (jež byla proto správně posuzována jen jako otázka předběžná). Nelze též přehlédnout, že členem družstva může být i osoba, která není nájemcem družstevního bytu. Určení členství v družstvu by tedy nevypovídalo nic o tom, zda jsou žalobci nájemci bytu a kterého, přičemž je zřejmé, že právě v této otázce tkví podstata sporu mezi účastníky a na řešení této otázky mají žalobci naléhavý právní zájem, jak byl shora vymezen.
Nejvyšší soud se dále zabýval právním posouzením platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi účastníky odvolacím soudem.
Ve smyslu §229 odst. 1 věty první obchodního zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „obch. zák.“) může člen družstva převést členská práva a povinnosti na jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují.
Podle §230 obch. zák. převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu představenstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
Je-li k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu §230 obch. zák. legitimován člen družstva a ve skutečnosti dohodu uzavřel pouze jeden ze společných členů (žalobce), jak tomu bylo v projednávané věci, je takováto dohoda absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem - s ustanovením §230 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 501/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 27, C 2105).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a z paušální náhrady výdajů v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu