ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1015.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1015/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání M. C., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 27.10.2004, sp.zn. 56 Co 51/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 26 C 53/98 (žalobce M. C., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu Č. T., o uzavření dohody o vydání nemovitosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 27.10.2004, sp.zn. 56 Co 51/2004, i rozsudek Okresního soudu v Karviné z 9.1.2003, čj. 29 C 53/98-204 (i s usnesením z 11.7.2003, čj. 29 C 53/98-204).
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 25.9.1995, se žalobce domáhal, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 17 s pozemky parc. č. 19 a parc. č. 30 v katastrálním území Č. T. V žalobě (a jejím doplnění z 29.1.1998) bylo uvedeno, že původní majitelkou těchto nemovitostí byla matka žalobce M. C., která zemřela 12.2.1976. Uvedené nemovitosti přešly na stát podle dekretu č. 50/1945 Sb. a vládního nařízení č. 72/1948 Sb. Dům čp. 17 v Č. T. byl domem sloužícím k provozu kina. Žalobce vyzval žalované město o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebyly žalobcem uváděné nemovitosti v držení žalovaného města; přešly do vlastnictví žalovaného až dnem 1.12.1992. Žalované město mělo rovněž za to, že zákon č. 116/1994 Sb. brání vydání žalobcem uváděných nemovitostí, protože byly po 1.10.1991 převedeny do vlastnictví jiného subjektu než státu.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 9.1.2003, čj. 29 C 53/98-204, byla zamítnuta žaloba žalobce M. C. o uložení povinnosti žalovanému městu uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 17 a parcely č. 29 (o výměře 894 m2) v Č. T. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně také rozhodl, že se zůstavuje samostatnému rozhodnutí rozhodnout o nákladech řízení, které vznikly státu (stalo se tak potom usnesením Okresního soudu v Karviné z 11.7.2003, čj. 29 C 53/98-215, jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné 17.374,45 Kč do tří dnů od právní moci usnesení).
Okresní soud v Karviné pak ještě vydal usnesení z 5.1.2004, čj. 29 C 53/98-227, jímž zastavil řízení o uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 30 v katastrálním území Č. T., když žalobce vzal zpět svou žalobu ohledně pozemku parc. č. 30 v Č. T.
V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českém Těšíně z 9.1.2003, čj. 29 C 53/98-204, bylo uvedeno, že žaloba žalobce nebyla shledána důvodnou. Soud prvního stupně byl toho názoru, že se na tuto projednávanou právní věc nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., neboť k přechodu žalobcem uváděných nemovitostí na stát nedošlo v rozhodném období podle tohoto zákona (tj. od 28.2.1948 do 1.1.1990). K přechodu sporných nemovitostí na stát došlo ze zákona podle dekretu č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, a to dnem odevzdání tohoto majetku do vlastnictví státu; stát mohl přenést takový majetek v celku nebo v částech na právní subjekty zřízené státem. Ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1.4.1991) také žalované město nemělo ve svém držení nemovitosti uváděné žalobcem.
Soud prvního stupně ještě v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že i kdyby se na danou právní věc vztahoval zákon č. 87/1991 Sb., je žalobcova žaloba, kterou se domáhal vydání nemovitosti podle tohoto zákona, nedůvodná proto, že dům čp. 17 v Č. T. po provedení zásadní přestavby ztratil původní stavebně technický charakter.
Podle názoru soudu prvního dalším důvodem k zamítnutí žaloby žalobce byla skutečnost, že tu po 1.10.1991 byly nabyty do vlastnictví Města Č. T., tedy jiné osoby než státu, k čemuž došlo podle zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné z 9.1.2003, čj. 29 C 53/98-204 (ve spojení s usnesením téhož soudu z 11.7.2003, čj. 29 C 53/98-215) rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 27.10.2004, sp.zn. 56 Co 51/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným, když soud prvního stupně tu rozhodl na podkladě správně učiněných skutkových zjištění.
Odvolací soud byl toho názoru, že tu nedošlo ke vzniku majetkové křivdy v rozhodném období podle ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (tj. v době od 25.2.1948 do 1.1.1990), a nedošlo tu k přechodu věcí na stát způsobem předvídaným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.
Původním vlastníkem domu čp. 17 v Č. T. byla od 14.2.1928 M. C., matka žalobce; tento dům byl v pozemkové knize zapsán jako „Kino Č.“. K tomuto domu bylo v poválečném období vloženo vlastnické právo pro Čs. státní film podle dekretu presidenta republiky č. 50/1945 Sb., vládního nařízení č. 72/1948 Sb. a podle potvrzení Ministerstva informací a osvěty z 31.1.1949, č. 80.705/49-V/Z. Administrativní dohodou o převodu národního majetku z 9.9.1957 přešla uvedená nemovitost z Krajského filmového podniku na Místní národní výbor Č. T. Podle názoru odvolacího soudu tu uvedený majetek přešel do vlastnictví státu dnem jeho odevzdání (podle §2 odst. 1 a 2 dekretu č. 50/1945 Sb.). Dekret č. 50/1945 Sb. stanovil právo na náhradu zestátněného majetku a ministr informací byl zmocněn vydat náhradovou směrnici, která však vydána nebyla. Majetek sloužící k provozování činnosti v oblasti filmu mohl být podle ustanovení §1 odst. 1 a 2 dekretu č. 50/1945 Sb. jen ve vlastnictví státu. V daném případě tedy původní vlastnice M. C. pozbyla dnem účinnosti dekretu č. 50/1945 Sb. (tj. dnem 28.8.1945) vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v žalobě žalobce, i když ke knihovnímu zápisu tu došlo až 16.2.1949 a „přesný okamžik odevzdání sporných nemovitostí státu se nepodařilo zjistit)“, uváděl odvolací soud.
Podle názoru odvolacího soudu nebylo možné přisvědčit názoru žalobce, že tu stát převzal věc bez právního důvodu, když stát právní důvod k převzetí nemovitostí měl, a to podle dekretu č. 50/1945 Sb. Nešlo tu také o případ znárodnění majetku v rozporu s tehdy platnými znárodňovacími předpisy, jak to má na zřeteli §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud se zabýval i úvahou, zda se na daný případ vztahuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ale dospěl k závěru, že tu je třeba mít na zřeteli ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož se podmínky převodu majetku státu, stanovené tímto zákonem, nevztahují na majetek, který podle ústavních nebo zvláštních zákonů může být jen ve vlastnictví státu; až do účinnosti zákona č. 273/1993 Sb. (do 11.11.1993) byl takovým majetkem hmotný i nehmotný majetek sloužící k provozování kinematografie.
Pokud žalobce označil jako povinnou osobu žalovanou obec-Město Č. T., byl odvolací soud toho názoru, že ani zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nemohl prolomit výlučnost vlastnictví státu v oblasti kinematografie (pro rozpor s tehdy platným ustanovení §1 odst. 1 a 2 dekretu č. 50/1945 Sb.). Rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v K. z 1.12.1992 č. 124, vydané na základě zákona č. 172/1991 Sb., nemohlo mít tedy, podle názoru odvolacího soudu, za následek přechod vlastnického práva ke sporným nemovitostem na Město Č. T. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahovalo v této souvislosti i závěr, že „žalobce mohl restituční nárok uplatnit vůči žalovanému proto, že k nemovitostem vykonávalo právo hospodaření Městské kulturní středisko Č. T. jako příspěvková organizace žalovaného“.
Z uvedených důvodů odvolací soud přistoupil k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto rovněž podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobce zastupovala, dne 26.11.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 20.1.2005 podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karviné, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle obsahu svého dovolání dovolatel pokládal své dovolání za přípustné a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel uváděl především, že nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, řešící otázky vlastnictví nemovitostí, sporných mezi účastníky tohoto řízení, a to s nesprávným vyhodnocením vzájemného poměru speciality a subisidiarity s použitím ustanovení dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 a dekretu č. 50/1945 Sb., a dospívající k závěru, že majetek tvořící filmové podnikání má povahu tzv. věci extra commercium. S touto argumentací pak odvolací soud dospívá, podle názoru dovolatele, k nesprávnému závěru, že původní majitelka nemovitostí přestala být jejich vlastnicí v roce 1945, zatím co stát nabyl vlastnictví nemovitostí až v roce 1949, a to bez vysvětlení ze strany odvolacího soudu toho, kdo tu byl vlastníkem věcí v tomto mezidobí. Podle názoru dovolatele tu však šlo o zestátnění majetku sloužícího filmové produkci a tento majetek přešel na stát bez vydání samostatného správního rozhodnutí, a to podle dekretu č. 50/1945 Sb.; to mělo být za náhradu. Šlo tu o majetek, který tvořil věc hromadnou, podnik. Na straně státu šlo o univerzální sukcesi s derivativním nabytím ze strany státu na základě speciálního právního předpisu. Jestliže v §2 odst. 2 dekretu č. 50/1945 Sb. bylo stanoveno, že veškerý majetek podniků uvedených v §1 odst. 1 a 2 téhož dekretu přechází dnem odevzdání do vlastnictví státu, potom u nemovitostí tu šlo o odevzdání, které se završovalo zápisem do pozemkových knih; mohlo se tak stát i správním rozhodnutím příslušného ministerstva, pokud ovšem k jeho vydání došlo.
V daném případě je s uvážením uvedených okolností zřejmé, že k odevzdání nemovitostí tu došlo nepochybně po 25.2.1948, tedy v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb.
Žalované Město Č. T. ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uvedlo pouze, že pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné a že tedy by dovolání dovolatele mělo být zamítnuto.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (uvedených v části dvanácté, hlavě první, bodu 1 ve znění tohoto zákona), podle nichž platí tento zákon (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) i na řízení, které bylo zahájeno před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tedy před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 29 C 53/98 Okresního soudu v Karviné), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z hmotněprávních ustanovení šlo v daném případě o aplikaci a výklad ustanovení §2 odst. 1 a 2 dekretu č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, a také ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 131/1949 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, vydávané v roce 1949 Ministerstvem spravedlnosti, bylo k ustanovení §2 dekretu č. 50/1945 Sb., opatřeních v oblasti filmu, vyloženo: „Potvrzení Ministerstva informací a osvěty o tom, že nemovitost slouží účelům veřejného promítání filmů, že byla odevzdána tomuto ministerstvu (§2 odst. 1 dekretu č. 50/1945 Sb.) a že lze na ni vložit vlastnické právo pro čs. stát – Čs. státní film, je listinou, podle níž může být proveden vklad do pozemkové knihy ve smyslu ustanovení §33 písm. a/ zákona č. 95/1871 říšského zákoníku (knihovního zákona). Knihovní soud nebyl oprávněn přezkoumávat, zda byly splněny podmínky pro odevzdání nemovitosti Ministerstvu informací podle ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 50/1945 Sb.“. K tomuto uveřejněnému rozhodnutí byla v Souhrnném rejstříku ke Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1949-1963, SEVT,Praha 1983, vydaném Nejvyšším soudem, připojena poznámka: „Potvrzení o odevzdání majetku podniků uvedených v §1 odst. 1 a 2 dekretu č. 50/1945 Sb. je listinou dokládající, že dnem odevzdání tento majetek přešel do vlastnictví státu (§2 odst. 2 citovaného dekretu)“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že je nutno pokládat za rozhodující nabytí práv k nemovitostem podle tehdy příslušných orgánů, i když o tomto nabytí (k němuž došlo např. v období 1945-1948) nebyl proveden zápis do pozemkové knihy, případně byl proveden později.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 6 pod č. 121, byl zaujat právní závěr: „Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění všech zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být splněny v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl uveden právní závěr: „O převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu byl právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu“.
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaných uveřejněných právních závěrů z judikatury soudů, které dovolací soud pokládá za použitelné i na posouzení této právní věci, bylo třeba dovodit závěr, že si soudy obou stupňů vyložily aplikované ustanovení dekretu č. 50/1945 Sb., §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. a §4 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. odlišně od těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud si některé jím řešené právní otázky vyložil zčásti v rozporu s hmotným právem. Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a 3 občanského soudního řádu.
Ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu shledal dovolací soud dovolání dovolatele i odůvodněným, neboť nemohl mít za to, že je rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, správný (§243b odst. 2 občanského soudního řádu) a že spočívá na správném posouzení věci. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). Soud prvního stupně v tomto dalším řízení se zaměří (v součinnosti s účastníky řízení a s využitím jimi uplatněných návrhů k prokázání svých tvrzení ve smyslu ustanovení §6 a §120 odst. 1 občanského soudního řádu) na všestranné a zevrubné objasnění zejména toho,zda, kdy a jakým způsobem tu došlo k odevzdání nemovitosti, sloužící účelům veřejného promítání filmů, tehdejšímu Ministerstvu informací a osvěty (podle ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 50/1945 Sb.) a zda a kdy toto odevzdání předcházelo vydání potvrzení uvedeného ministerstva o tom, že nemovitost slouží účelům uveřejněného promítání filmů, a to s položením důrazu na zjištění toho, zda došlo k odnětí nemovitosti v době před nebo po 25.2.1948. V závislosti na tomto zjištění a posouzení se bude soud prvního stupně dále zabývat zjišťováním a posouzením toho, jaké byly skutkové okolnosti uvedeného odevzdání nemovitosti Ministerstvu informací a osvěty (§2 odst. 1 dekretu č. 50/1945 Sb.) s náhradou či bez náhrady, zda tu stát takto převzal nemovitost jen fakticky nebo na základě existujícího právního úkonu (a jakého) a zda na toto odevzdání nemovitosti lze vzhledem ke zjištěným okolnostem vztáhnout ustanovení §6 odst. 1 nebo 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud k odevzdání nemovitosti (ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 50/1945 Sb.) došlo po 25.2.1948 za okolností, na něž lze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., pak se musí soud prvního stupně zabývat (znovu a zevrubně) tím, zda tu nejsou dány překážky vydání věci, které má na zřeteli ustanovení §8 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. července 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu