Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1067.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1067.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1067/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Obce B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. K. a 2) A. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 172.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 673/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.9.2003, č. j. 11 Co 378/2002-100, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.9.2003, č. j. 11 Co 378/2002-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 20.9.1999 u Okresního soudu v Lounech domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni částku 172.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení ode dne 1.1.1999 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.1.2002, č.j. 12 C 673/2000-71, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10.8.1998 kupní smlouvu o převodu 1/6 nemovitosti - domu č.p. 2 na stavební parcele č. 16/1 v obci B. za dohodnutou kupní cenu 172.000,- Kč, která měla být žalovanými uhrazena do 31.12.1998, přičemž předmětná kupní smlouva byla vložena do katastru nemovitostí a právní účinky vkladu nastaly dnem 15.10.1998. Vzal za prokázáno, že usnesením obecního zastupitelstva ze dne 19.11.1997 byla schválena privatizace bytového fondu ve vlastnictví obce, a to bytů v domě č.p. 2 za tržní cenu stávajícím nájemníkům. Rovněž zjistil, že usnesením ze dne 17.3.1998 obecní zastupitelstvo schválilo cenové relace na prodej nemovitostí ve vlastnictví obce, a to mimo jiné také ideální 1/6 domu č.p. 2 za cenu 171.100 Kč a dále byl schválen postup při prodeji s tím, že prodej bude uskutečněn prostřednictvím Obecního úřadu v B. Též vzal za prokázáno, že usnesením ze dne 26.10.1998 obecní zastupitelstvo schválilo prodej bytu v domě č.p. 2 manželům K. Dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená účastníky dne 10.8.1998 je platná. Neshledal důvody neplatnosti předmětné smlouvy namítané žalovanými. Zaujal názor, že v řízení nebyl prokázán nedostatek svobodné vůle na straně žalovaných při podpisu smlouvy, neboť na ně nebyl žádným způsobem činěn nátlak, přičemž žalovaní měli dostatek času a prostoru pro posouzení svých finančních možností a k rozhodnutí, zda mohou smlouvu uzavřít a zda bude v jejich možnostech dostát podepsanému závazku. Dále vyslovil, že ani skutečnost ve smyslu §49a o.z. nebyla při uzavírání smlouvy prokázána a důvod neplatnosti předmětné smlouvy ve smyslu §40 o.z. také nebyl dán. Též dovodil, že v řízení nebyla prokázána při uzavření předmětné smlouvy tíseň či nápadně nevýhodné podmínky ani odstoupení žalovaných od předmětné smlouvy. Konstatoval, že kupní smlouva ze dne 10.8.1998 byla uzavřena i v souladu s §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. Uzavřel, že obecní zastupitelstvo tedy před uzavřením kupní smlouvy rozhodlo o prodeji předmětného domu, byť v rovině obecné a toto rozhodnutí považoval za dostačující s odůvodněním, že v počáteční fázi při rozhodování o privatizaci bytového fondu nemůže být předem zřejmé, komu budou domy či byty prodány. Vyslovil závěr, že žalobkyně proto po právu požaduje od žalovaných zaplacení kupní ceny, kterou měli uhradit do konce roku 1998, a to včetně příslušenství. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.9.2003, č.j. 11 Co 378/2002-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením ohledně platnosti uzavření kupní smlouvy v souladu s ustanovením §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. Shodně se soudem prvního stupně pak posoudil ostatní důvody neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Podle odvolacího soudu z ustanovení §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích ve znění platném v době uzavření smlouvy vyplývá, že o převodu nemovitých věcí je oprávněno rozhodovat výhradně obecní zastupitelstvo, proto chce-li obec prodat nemovitost, musí nejprve obecní zastupitelstvo schválit příslušnou kupní smlouvu, na základě které má být nemovitost úplatně převedena. Poté, na základě a v mezích rozhodnutí obecního zastupitelstva, musí tuto kupní smlouvu podepsat starosta. Konstatoval, že rozhodnutí obecního zastupitelstva je tedy aktem interní povahy, přičemž obecní zastupitelstvo musí mít při svém schvalování k dispozici již konkrétní smlouvu, aby ji přijalo se všemi v ní stanovenými podmínkami. Zaujal názor, že rozhodnutí obecního zastupitelstva o převodu předmětné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu do vlastnictví žalovaných je tedy podle §36a zákona o obcích nutné považovat za zákonem stanovenou podmínku, která nebyla splněna, neboť obecní zastupitelstvo schválilo prodej nemovitosti žalovaným dne 26.10.1998, tedy až po podpisu kupní smlouvy dne 12.10.1998. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, působící přímo ze zákona, a to od počátku a soud k ní přihlíží i bez návrhu, z úřední povinnosti. Uzavřel, že žalobkyně se tak nemůže domáhat na základě tohoto absolutně neplatného právního úkonu požadovaného plnění, tedy zaplacení kupní ceny. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle obsahu dovolání z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Poukazovala na ustanovení §36a) zákona o obcích, který byl vložen novelou zákona č. 485/1991 Sb. s tím, že toto ustanovení výslovně nepožaduje, aby zastupitelstvo předem schvalovalo konkrétní kupní smlouvu. Podle dovolatelky odvolací soud posuzoval ustanovení §36 a) zákona o obcích příliš extenzivně, přitom v uvedeném ustanovení v odstavci prvním je uvedeno, že obecní zastupitelstvo rozhoduje o majetkoprávních úkonech obce (a/ nabytí a převodu věcí atd.), ale nijak nekonkretizuje, jak se má zastupitelstvo v jednotlivých případech v praxi zachovat. Konstatovala, že i kdyby v praxi bylo běžné, že nejprve obecní zastupitelstvo schválí příslušnou kupní smlouvu, není to povinnost stanovená zákonem a při jejím nesplnění není obcházen zákon. Vytýkala odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu rozhodnutí obecního zastupitelstva ze dne 17.3.1998 s odůvodněním, že toto usnesení je v souladu s odstavcem 4) a §36 a) zákona o obcích, neboť obecní zastupitelstvo tímto usnesením dalo najevo svůj záměr k prodeji nemovitostí a též komu a za jakou cenu prodat. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jeno.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde. S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o posouzení, zda kupní smlouvu ze dne 10.8.1998 uzavřenou bez předchozího schválení obecním zastupitelstvem lze hodnotit jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §39 o.z. Podle §39 o. z. (ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy dne 10.8. 1998) byl neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel nebo se příčil zájmům společnosti. Pro posuzovanou věc je třeba připomenout ustanovení §36a odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění platném v době uzavření smlouvy, podle něhož obecní zastupitelstvo rozhoduje (též) o takových majetkoprávních úkonech obce, jako je nabytí a převod nemovitých věcí. Výklad citovaného ustanovení ovšem nemůže být představován jen formálně právní, respektive formalistickou, restriktivní interpretací, která by nezohledňovala systematický i historický výklad ustanovení občanského zákoníku, která se na danou problematiku vztahují. Je třeba v této souvislosti připomenout obecné zásady ovládající občanské právo, jmenovitě pak princip smluvní autonomie, jakož i zásadu důvěry v učiněný projev. Z hlediska zařazení ustanovení §39 o.z. tak nelze ponechat stranou stav, který charakterizuje občanskoprávní kodex ve znění po 1.1.1992. Instrumenty, které mají účastníci občansko právních vztahů k dispozici zahrnují celou škálu možností obsaženou v nynější právní úpravě. Kromě absolutní neplatnosti právního úkonu podle §39 o.z. (která mimochodem zahrnuje jak případy neexistentního právního úkonu, tak úkonu sice vzniknuvšího, avšak stíhaného sankcí absolutní neplatnosti), jde o relativní neplatnost podle ustanovení §40a o.z. ve vztahu k případům v něm uvedeným (tak typicky §49a/ o.z.) až po odporovatelnost, která svědčí dokonce straně stojící mimo základní závazkový vztah. Už z této hierarchie lze vystopovat změnu v nazírání na frekvenci a meze použitelnosti tak přísného důsledku, který s sebou nese důsledek absolutní neplatnosti. Z porovnání těchto případů vyjmenovaných v ustanoveních §38 o.z. (což je případ očividně směřující k odepření platnosti právního úkonu pro absenci způsobilosti k právním úkonům na straně kontrahenta – odstavec první citovaného ustanovení), přes ustanovení odstavce druhého (směřující k ochraně zájmů osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou), přes neplatnost pro nedostatky formy (§40 o.z.), včetně ustanovení §39 o.z., který je normou s hypotézou relativně neurčitou, vede k závěru o nutnosti lišit po obsahové stránce důvodnost případů, ve kterých stát (jednající soudem, jako orgánem povolaným k posouzení sporné otázky platnosti) může odepřít závaznost úkonu, ohledně něhož se tvrdí existence absolutní neplatnosti. Z hlediska historického výkladu nelze přehlédnout, že nynější právní stav lépe respektuje důsledky plynoucí ze zásady rovnosti subjektů v občanskoprávních vztazích, jakož i důsledky vázanosti plynoucí z odpovědnosti těchto subjektů při realizaci zásady smluvní autonomie. Kupní smlouva, posouzení jejíž platnosti je rozhodující v daném případě, byla sice na jedné straně uzavřena s obcí, tedy veřejnoprávní korporací, to však nic neumenšuje na závěru, že ani tento kontrahent není nadán vyšší mírou právní ochrany či dokonce nadřazeným postavením nad druhým účastníkem uzavřeného právního vztahu. Dovolací soud vychází z naznačených tendencí a dospívá k závěru, že prvořadým hlediskem pro posouzení, zda nastaly skutečností odůvodňující odepření platnosti konkrétnímu smluvnímu ujednání, není kvalifikace jedné ze smluvních stran (obce), nýbrž respektování výše uvedených důsledků vyplývajících ze systematického a historického výkladu, jakož i prvořadé respektování principu dobré víry účastníka v učiněný projev a z toho plynoucí vázanosti takového subjektu učiněným projevem. Pro úplnost se odkazuje na důsledky plynoucí z ustanovení §41, §41a odst. 1, odst. 2 o.z., z nichž lze nade vší pochybnost dovodit i úmysl zákonodárce, který dal zřejmě přednost výkladu preferujícímu vyjádřenou vůli jednající osoby, před výkladem, který formalisticky hodnotí takový úkon s přísnými (leckdy nechtěnými) důsledky absolutní neplatnosti. Na rozdíl od odvolacího soudu dospívá proto dovolací soud k závěru, že na straně obce v dané věci došlo ke vzniku projevu vůle dostatečně srozumitelným způsobem již v usneseních obecního zastupitelstva ze dne 19.11.1997, kterým byl schválena privatizace bytového fondu ve vlastnictví obce, a to bytů v domě č.p. 2 za tržní cenu stávajícím nájemníkům. Tím byl bezpochyby vyjádřen nejen záměr obce (tedy dostatečně jasně formulovaný projev vůle) co do formy převodu majetku obce, nýbrž šlo o konkretizaci tohoto projevu ve vztahu k předmětu převodu (konkrétního domu), a to za tržní cenu. Ve vztahu k budoucím účastníkům kupní smlouvy jde totiž o usnesení dostatečně jednoznačné, neboť okruh účastníků (budoucích kupujících) je v usnesení dostatečně jasně vymezen. V návaznosti na to nutno hodnotit i usnesení obecního zastupitelstva ze dne 17.3.1998, jímž byly schváleny cenové relace na prodej nemovitosti, mimo jiné také ideální 1/6 domu č.p. 2 za cenu 171.100 Kč. Rozumný, životný, okolnostem případu odpovídající, výklad neumožňuje jiný závěr, než že šlo o konkretizaci další esenciální náležitosti kupní smlouvy, totiž výše kupní ceny za předmět převodu. Stejně tak tímto usnesením byl schválen postup při prodeji s tím, že prodej bude uskutečněn prostřednictvím Obecního úřadu v B. Tím byla určena i další modalita převodu. Bez významu neponechává dovolací soud ani okolnost (byť i časově následnou), totiž usnesení obecního zastupitelstva ze dne 26. 10.1998, jímž toto schválilo prodej bytu v domě č.p. 2 manželům K. Stalo se tak na základě projednání kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 10.8.1998. Platí sice, že projev vůle je třeba hodnotit k okamžiku jeho uzavření. Stranou však nelze ponechat hodnocení právních úkonů jednoho z účastníků smlouvy, které podporují závěr o prvotním vzniku, existenci a platnosti úmyslu směřujícího k uzavření konkrétního smluvního ujednání. Tak je tomu podle názoru dovolacího soudu v dané věci, jestliže posledně zmíněné usnesení obecního zastupitelstva kontinuálním způsobem navazuje na obsah jeho předchozích usnesení, jejich obsah stvrzuje a není s nimi v rozporu. Shora uvedené závěry dovolacího soudu jsou v souladu i s vývojem výkladové praxe vztahující se k shora uvedenému okruhu právních problémů. Tak v nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 87/04 byly formulovány následující závěry: „Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozporu se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a takové omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena“. Z odůvodnění citovaného nálezu, které je třeba považovat za integrální součást výrokové části nálezu, dále plyne, že v posuzované věci, která se týkala posouzení oprávnění starosty obce ve vztahu k rozsahu zmocnění plynoucího z rozhodnutí příslušného orgánu obce, se jinak podává závěr, podle něhož „…starosta obce nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce. Nemůže totiž podle dřívější ani současné právní úpravy sám vytvářet vůli obce. Avšak tam, kde již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, mu nelze upřít právo, aby v intencích takto projevené vůle jednal“. Dovolací soud poukazuje na závěry shora uvedeného nálezu, která odpovídají smyslu a účelu jak ochrany majetku obce, tak respektování důsledků projevujících se, mimo jiné, v důsledcích plynoucích ze shora citovaných ustanovení občanského zákoníku. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit spolehlivě správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatému v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 o.s.ř., §243c odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2005 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2005
Spisová značka:28 Cdo 1067/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1067.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§36a předpisu č. 367/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21