ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1379.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1379/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 30 Co 498/2003 (v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované K., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 106/2002), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 18.2. 2004, sp. zn. 30 Co 498/2003 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30.7. 2003, č.j. 15 C 106/2002-109, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozhodnutí. Odvolací soud dále žalobce zavázal povinností zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 10.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky.
Soudy obou stupňů vycházely ze – žalovanou nezpochybňovaného – skutkového závěru, podle kterého žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem dědictvím po svém otci zesnulém v roce 1938. Oba soudy se přitom v rámci svého zamítavého rozhodnutí nezabývaly tím, zda, jakým způsobem a kdy sporné nemovitosti přešly ze žalobce do vlastnictví státu, a to vzhledem k té skutečnosti, že spor rozhodující otázkou se ukázalo být posouzení námitky vydržení vlastnického práva žalovanou (a její právní předchůdkyní) po privatizaci předmětu sporu v roce 1992.
Žalovaná nabyla předmětné nemovitosti kupní smlouvou z 30. 9. 1994, podle které bylo její vlastnické právo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 7.10. 1994. Právní předchůdkyně žalované (prodávající strana uvedené kupní smlouvy) získala nemovitosti na základě schváleného privatizačního projektu jejich vkladem do základního jmění zakládané akciové společnosti, která vznikla dnem 5.5. 1992, tj. dnem zápisu do obchodního rejstříku. Žalobce svůj nárok na určení jeho vlastnického práva uplatnil u soudu dne 8. 8. 2002.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že v daném případě byly splněny veškeré zákonné podmínky vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Od 5.5. 1992 právní předchůdkyně žalované a posléze ona sama předmět sporu nepřetržitě držely v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a to po dobu více než 10 let (vyžadovanou v případě nemovitostí ustanovením §134 odst. 1 občanského zákoníku).
Za zpochybnění dobré víry právní předchůdkyně žalované nelze považovat její návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem učiněný v roce 1993. Podle ustanovení §19 odstavec 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., platného v době privatizace dotčených nemovitostí, přecházelo vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku na nabyvatele dnem vzniku obchodní společnosti a registrace podle zvláštních předpisů (tj. zákona č. 95/1963 Sb. o státním notářství) se nevyžadovala. Za těchto okolností byla snaha nabyvatele o zápis jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí logická. Není však důvodu z uvedeného vyvozovat, že se předchůdkyně žalované domnívala, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl nezbytný pro vznik jejího vlastnického práva ke zprivatizovaným nemovitostem.
Odvolací soud neuznal důvodnost ani další žalobcovy námitky brojící proti údajné rozpornosti ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) s ústavním pořádkem. Podle odvolacího soudu rozhodnutí nespočívá na přímé aplikaci tohoto ustanovení a na závěru o existenci dobré víry právní předchůdkyně žalované by nemohlo nic změnit ani případné zrušení citovaného ustanovení Ústavním soudem ČR.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle dovolatele má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která dosud dovolacím soudem nebyla řešena. Otázka zásadního právního významu tkví v posouzení, zda držitel věci, který není od okamžiku vzniku jeho domnělého nabývacího titulu subjektivně přesvědčen o tom, že je vlastníkem nemovitosti, je oprávněným držitelem, jemuž počala běžet vydržecí doba právě od seznámení se s nabývacím titulem. Jinými slovy, zda lze do vydržecí doby započítat dobu, kdy držitel sice disponoval nabývacím titulem, který objektivně mohl založit jeho dobrou víru, avšak pro omyl (neznalost zákona) držitele tento nebyl přesvědčen, že mu věc patří. Další otázku zásadního právního významu dovolatel shledal v tom, zda může být držitel v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, na základě zákonného ustanovení (§19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.), které je ovšem ve zjevném rozporu s ústavním zákonem. Podle žalobce judikatura, týkající se obecně oprávněné držby, akcentuje subjektivní náhled držitele (se zřetelem ke všem okolnostem), nikoli objektivní možnost držitele být přesvědčen, že mu věc patří. Žalovaná navíc neuváděla všechny okolnosti podmiňující vydržení a odvolací soud přesto rozhodl v její prospěch.
Podle dovolatele dále zákon č. 244/1992 Sb. již v době, kdy právní předchůdce žalované podal návrh na vklad jeho vlastnictví do katastru nemovitostí, striktně rozlišoval (a dodnes rozlišuje) tři typy zápisu: vklad, záznam a poznámku. Pokud právní předchůdce žalované svým podáním na katastrální úřad ze dne 30.9. 1993 požádala o provedení vkladu, je jasně dovoditelné, že tato společnost byla přesvědčena, že dosud vlastníkem není. Odvolací soud měl tudíž dovodit, že dobrá víra této společnosti počala běžet teprve poté, co jí bylo sděleno, že zápis jejího vlastnického práva může být proveden záznamem, nikoli vkladem. Ve věci navíc bylo aplikováno diskriminační, a tedy protiústavní ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/91 Sb. Tímto ustanovením došlo k zásahu do principu rovnosti, když kupní smlouvy některých subjektů podléhaly registraci státního notářství a smlouvy uzavřené mezi jinými subjekty takovéto kontrole nepodléhaly.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (ve znění pozdějších předpisů).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jehož aplikace se žalobce dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ téhož ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§ve smyslu ustanovení 241a odst. 1, §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), zmocněným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle jeho názoru je tedy řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel blíže nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje naplnění dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Pokud jde o jeho námitku napadající skutková zjištění soudů (pro jejich údajnou rozpornost s provedenými důkazy), která se jediná vymyká jeho argumentaci jinak polemizující s právními závěry odvolacího soudu, uvádí k tomu dovolací soud, že dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. připuštěno jen pro řešení právních otázek. Uvedená dovolací námitka napadající skutkové závěry – podřaditelná ustanovení §241 odst. 3 o.s.ř. - by přicházela v úvahu pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (viz §241a odst. 3 o.s.ř.). O takový případ v dané věci nejde, dovolacímu přezkumu proto mohly být podrobeny pouze právní závěry odvolacího soudu, a to se zřetelem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelem formulované otázky, která by dle jeho názoru měly založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, směřují k posouzení dobré víry držitele, kterému sice slouží objektivní nabývací titul, který však přitom není subjektivně přesvědčen, že mu věc patří.
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Podle odstavce třetího téhož ustanovení se do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Mezi podmínky vydržení patří oprávněná držba ve smyslu ustanovení §130 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení je držba oprávněná, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Podle druhé věty §130 odst. 1 občanského zákoníku se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná.
Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva.
Právním titulem u žalované bylo nabytí nemovitostí kupní smlouvou ze dne 30. 9. 1994, s právními účinky vkladu ke dni 7.10. 1994. U právní předchůdkyně žalované pak nabývacím titulem byl převod majetku na základě schváleného privatizačního projektu podniku vkladem nemovitostí do základního jmění akciové společnosti, která vznikla dnem 5.5. 1992, tedy dnem zápisu do obchodního rejstříku. Podle tehdy platného znění zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby přecházelo vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku na nabyvatele právě dnem vzniku obchodní společnosti.
Byl-li držitel v se zřetelem ke všem okolnostem dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Vycházeje z uvedených právních závěrů odvolací soud nijak nepochybil, pokud měl dobrou vůli právní předchůdkyně žalované za nezpochybněnou. Je sice pravda, že tato podala v roce 1993 návrh na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale nelze přehlédnout, že tento úkon byl učiněn v roce, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí, který měl významný dopad i na „privatizační“ zákon č. 92/1991 Sb.
V době, kdy právní předchůdkyně žalované získala předmětný majetek (v květnu 1992) platilo ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 92/1992 Sb.: „Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu dnem vzniku obchodní společnosti; registrace podle zvláštních předpisů (zákona č. 95/1963 Sb. o státním notářství) se nevyžaduje“. S účinností od 1.1. 1993 bylo citované ustanovení (zákonem č. 264/92 Sb. a zákonem č. 541/92 Sb.) novelizováno takto: „Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu dnem vzniku obchodní společnosti; vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí“.
Pokud tedy právní předchůdkyně žalované v návaznosti na institucionální změny evidence nemovitostí provázené novelizacemi mj. i zákona, na základě kterého nabyla předmětný majetek, tato učinila návrh na vklad nemovitostí do katastru nemovitostí, lze tento krok chápat jako snahu o dodržení všech formálních požadavků nové právní úpravy a nikoliv jako důvodnou pochybnost o tom, zda jí její majetek patří.
Rozdílnost ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.), které v první větě stanovilo přechod vlastnického práva dnem sjednání účinnosti smlouvy nebo dnem vzniku obchodní společnosti, a ve větě druhé zakotvoval přechod téhož vlastnického práva ke dni vkladu do katastru nemovitostí, byla ostatně odstraněna již zákonem č. 210/1993 Sb, účinným od 13.8. 1993. Podle znění účinného od tohoto data již bylo vlastnické právo podle ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. zapisováno záznamem, tedy typem zápisu který odpovídá deklaratornímu účinku vyznačení již dříve vzniklého vlastnictví.
Za těchto okolností odvolací soud dovodil, že právní předchůdkyně žalované svým podáním na katastr nemovitostí usilovala pouze o zápis svého vlastnického práva, který by jí usnadnil další dispozice s nemovitostmi. Nelze klást k její tíži, že došlo v jejím podání k nepřesnosti, která byla vzápětí napraveno samotným katastrem nemovitostí.
Jak také správně uvedl odvolací soud, bylo ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 92/1992 Sb. v daném případě významné tím, že zakládalo vlastnické právo společnosti s ručením omezeným k nemovitostem, a to ke dni jejího zápisu do obchodního rejstříku. Skutečnost, že upravovalo i výjimku z nutnosti registrace smluv státním notářstvím, nemohla mít vliv na dobrou víru oprávněné držitelky věci
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo, že „do doby po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydrženy započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“.
V daném případě tedy došlo k tomu, že v řízení o určovací žalobě žalobce domáhajícího se určení svého vlastnického práva k nemovitostem v žalobě identifikovaným se soudy obou stupňů zabýval zevrubně jen námitkou žalované společnosti s ručením omezeným, že vyložení žalované žalobě vůči ní brání ve vztahu k žalobci především to, že žalobcem uváděné nemovitosti oprávněně drží se započtením držby její právní předchůdkyně po dobu delší než deset roků (ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 a 3 občanského zákoníku). S touto námitkou se soudy obou stupňů všestranně vypořádaly po stránce skutkové i právní.
Šlo tu o spor mezi žalobcem a žalovanou (srov. §90 občanského soudního řádu). Výrok pravomocného rozsudku v této právní věci je ve smyslu ustanovení §159 odst. 2 občanského soudního řádu pro účastníky řízení a pro všechny orgány samozřejmě jen v tom smyslu že určení vlastnictví žalobce vůči žalované společnosti s ručením omezeným není po právu, a to vzhledem k vydržení vlastnického práva k nemovitostem ze strany žalované. Z pravomocného rozsudku v této právní věci nevyplývá žádná závaznost pro jiné osoby než účastníky řízení (viz §159 odst. 2, věta za středníkem občanského soudního řádu.
Proto dovolací soud přezkoumal rozsudek obvodního soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu především z hlediska dovolatelem jmenovitě namítaného nesprávného posouzení vydržení u žalované, a to ve vztahu k posouzení přípustnosti dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
V tomto smyslu dovolací soud neshledal, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele byla řešena právní otázka (jmenovitě co do splnění podmínek vydržení podle §134 občanského zákoníku), která byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu). Nebyly tu tedy v dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ani podle věstníku právního ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, jako dovolání nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo odmítavě rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) části rozhodnutí odvolacího soudu ukládající žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů dosavadního řízení.
Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné ze spisu zjistitelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu