ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.142.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 142/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. Ř., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. S. o. š., S. o. u. a U., 2. I. s. š. a. a 3. Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, o vydání nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 270/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, č. j. 20 Co 529/2002-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze 19. 6. 2002, č. j. 32 C 270/95-96, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni vydat žalobci pozemek parc. č. 50, zapsaný nyní u Katastrálního úřadu B. pro obec B. a k. ú. V. na LV č. 277. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud kvalifikoval uplatněný nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Shledal žalobce potenciálně oprávněnou osobou a dovodil, že předmětný pozemek (a také dům č. p. 178 a další parcela-zahrada) přešel do vlastnictví státu podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Tím byl dán restituční důvod; soud se však musel zabývat též otázkou, zda žalobce uplatnil nárok v zákonných lhůtách. Odvolací soud připustil, že k výzvě povinné osobě mohlo dojít včas, pokud by za ni bylo považováno uplatnění nároku u Podniku bytového hospodářství B. ve spojitosti s vydáním dalších nemovitostí dne 9. 9. 1991. Žaloba k soudu však měla být podána nejpozději 30. 4. 1994, neboť pro uplatnění nároku tu platí tříletá obecná promlčecí lhůta. Žaloba však byla podána u soudu až 27. 10. 1995.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; k tomuto dovolání se následně připojila jeho právní zástupkyně. V obšírném podání žalobce, stejně jako dříve před nižšími instancemi, vylíčil zejména perzekuci cestou správních řízení, která zasáhla jeho rodinu a vedla k odnětí nemovitostí jeho otci J. Ř. Dovolatel dále napadl procesní postup nižších instancí, zejména v tom ohledu, že nebyla respektována jeho omluva k jednání Krajského soudu v Brně (ze zdravotních důvodů) a bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou nižších stupňů a vrátil věc první instanci s takovými pokyny, jež by vedly k vyhovění žalobě.
Všichni tři žalovaní se k dovolání stručně vyjádřili; první s ním nesouhlasil, další dva pak, stejně jako v předchozím průběhu řízení, namítli nedostatek své pasivní věcné legitimace.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal své dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Dovolací soud musel dále zkoumat, zda je dovolání přípustné.
Vzhledem ke konformitě rozsudků obou nižších instancí, bez předchozí kasace odvolacím soudem se závazným právním názorem, připadala v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. přípustnost pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.
Tato alternativa přípustnosti dovolání však nebyla v posuzované věci shledána.
Brojí-li dovolatel proti perzekučnímu postupu tehdejších správních orgánů ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví jeho otce, činí tak nadbytečně. Nezákonnost tohoto postupu presumoval zákon č. 403/1990 Sb. již v úvodu; tento zákon označil postupy administrativy i po roce 1955 za majetkové křivdy s restitučním důsledkem (§1 cit. zák.).
Za relevantní mohla být považována i výzva k vydání věcí, adresovaná podle všeho včas, v šestiměsíční lhůtě podle §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (od 1. 11. 1990 do 30. 4. 1991), Podniku bytového hospodářství B.; dne 9. 9. 1991 pak byly žalobci vydány jiné nemovitosti. I když výzva nevzala plně v úvahu všechny listiny o vlastnictví (jako vlastník nyní předmětné zastavěné plochy byl veden od roku 1972 stát resp. Č. a. o. B., n. p.), žalobce vcelku pochopitelně vycházel z faktu, že zmíněný bytový podnik vykonával správu převážné části nemovitostí.
Nebylo však možné opomenout posouzení včasnosti podání žaloby. Pro tento právní úkon platí obecná tříletá promlčecí lhůta; v relaci k §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. to dovodil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1023/2003. Tato lhůta počala v posuzované věci běžet, vzhledem k již dřívějšímu žalobcovu jednání s bytovým podnikem, nejpozději dnem následujícím po 30. 4. 1991 a její běh skončil 30. 4. 1994, tedy více než rok před podáním žaloby.
Z obsahu spisu je patrno, že žalovaným 2) a 3) nesvědčí pasivní věcná legitimace. Pokud jde o prvního žalovaného, pak ten opakovaně, ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 7. 1996 a při jednání soudu prvního stupně dne 5. 4. 2000, namítl a zdůvodnil pozdní uplatnění nároku žalobcem (podstatu námitky neovlivňuje, že hovořil o prekluzi). Je tedy zřejmé, že i v případě posouzení zákonné lhůty k uplatnění nároku u soudu jako promlčecí by následně žalobce nemohl být úspěšný.
Dovolací soud zdůrazňuje, že rekapitulaci skutkového stavu a zejména právního posouzení projednávané věci provedl s cílem opětně vysvětlit podstatu případu žalující straně a učinil tak nad rámec dovolacích důvodů vylíčených žalobcem, kterými byl podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán.
Hmotněprávní posouzení věci se nedostalo do rozporu s konstantní judikaturou (ke lhůtě k uplatnění nároku u soudu viz citace výše) a odvolací soud se tak nedopustil pochybení. Procedurální námitky dovolatele pak dovolací soud nemohl, vzhledem k relevantní alternativě přípustnosti dovolání, přezkoumávat vůbec (i když se nejeví, že by nepřítomnost žalobce při odvolacím jednání měla mít vliv na konečné rozhodnutí). Žádná z variant přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jak je předvídá §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy nebyla naplněna.
Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Na straně žalované nevznikly žádnému z účastníků v řízení o dovolání náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu