ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1740.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1740/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. J. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 6. 2003, sp. zn. 19 Co 223/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 146/95 (žalobců J. K. a N. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. H., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 18. 6. 2003, sp. zn. 19 Co 223/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 13. 12. 2001, čj. 13 C 146/95-298.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 12. 4.1995, se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 110 v P. s pozemky parc. č. 1984, parc. č. 1985 a parc. č. 1986 v katastrálním území D., zapsanými na listu vlastnictví č. 17 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu h. m. P., a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 11. 2. 1981. sp. zn. 2 T 18/81, jímž byli žalobci odsouzení pro tehdy trestný čin podle ustanovení §109 odst. 2 trestního zákona (ke zrušení tohoto rozsudku došlo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 z 24. 8. 1990, sp. zn. 1 Rt 162/90). V roce 1981 byly tyto nemovitosti převedeny hospodářskou smlouvou do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P. Žalovaný koupil dům čp. 110 od uvedeného podniku kupní smlouvou z 12. 2. 1982 a pozemky získal do osobního užívání. Podle názoru žalobců žalovaný nabyl tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění jako tehdy čelný funkcionář KSČ a pracovník Úřadu předsednictva vlády.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, a to zejména proto, že provedenými přestavbami došlo ke změně stavebně technického charakteru domu čp. 110 v P.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 z 1. 4. 1997, čj. 13 C 146/95-60, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze z 27. 6. 1997, sp. zn. 18 Co 298/97, bylo vydáno předběžné opatření, jímž bylo žalovanému uloženo zdržet se právních dispozic s nemovitostmi, a to s rodinným domem čp. 110 v P., a pozemky parc. č. 1984, parc. č. 1985 a parc. č. 1986 v katastrálním území D.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 13. 12. 2001, čj. 13 C 146/95 – 298, byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhající se, aby žalovanému bylo uloženo vydat každému ze žalobců jednu ideální polovinu domu čp. 110 a pozemků parc. č. 1984 (o výměře 257 m2), parc č. 1985 (o výměře 2.205 m2), parc. č. 1986/1 (o výměře 1.207 m2), parc č. 1986/2 (o výměře 36 m2) a parc. č. 1986 (o výměře 2 m2) v katastrálním území D., zapsaných na listu vlastnictví č. 1811 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 na náhradu nákladů řízení placených ze státních prostředků 15.110 Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na podkladě v řízení provedených důkazů, zejména posudků znalců, měl soud dostatek výsledků dokazování pro své rozhodnutí ve věci.
Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., které pozbyly svého vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v jejich žalobě, rozhodnutím trestního soudu v roce 1981 (jež bylo zrušeno v roce 1990 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci). Žalobci vyzvali žalovaného písemně výzvami ze 6. 3. 1995 a ze 14. 3. 1995 k vydání v žalobě uvedených nemovitostí.
Dům čp. 110 v P. zakoupili žalobci dne 1. 7. 1965 za 56.000 Kč a v období 1973-1977 na něm provedli „stavební úpravy a dílčí rekonstrukční práce, o jejichž rozsahu se nedochovala kompletní dokumentace“. V roce 1982 byl dům oceněn znalcem architektem K. částkou 58. 413, 50 Kč. Po té, co žalovaný koupil dům na základě kupní smlouvy z 12. 2. 1981 (a dohodou z 31. 10. 1983 získal pozemky s domem souvisící do osobního užívání), provedl v období 1983-1í86 celkovou rekonstrukci domu a vedlejších staveb s příslušenstvím, protože nemovitost byla v havarijním stavu, neobyvatelná a postižená především prosakující vlhkostí; došlo i ke zpuchření stropních trámů a k prohnutí stropu. Na základě závěrů znaleckých posudků znalců P. F. a Ing. P. N. pokládal soud prvního stupně za doloženo, že tu ze strany žalovaného byly provedeny rekonstrukční a stavební práce v důsledku nichž došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby a kromě toho tu bylo vytvořeno nové schodiště, které tvoří součást nosného systému stavby. To vyplynulo i z dalšího znaleckého posudku znalce Ing. P. H., který označil poměr nových a původních konstrukcí stropů u domu čp. 110 v Š. ú. poměrem 44,01% ku 55,99% a v případě nové stavby schodiště poměrem stoprocentním jako u schodiště zcela nového.
Pokud šlo o nabytí nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců, ze strany žalovaného, soud prvního stupně uváděl, že o koupi domu čp. 110 v Š. ú. „se přihlásilo devět zájemců, ze kterých tehdejší předseda Obvodního národního výboru v P. vybral žalovaného“, neboť hodnotil žalovaného jako jednoho z předních žadatelů o koupi, když „ také primátor h. m. P. s prodejem žalovanému souhlasil“. Časová odhadní cena byla stanovena částkou 58. 413, 50 Kč a dům pak byl prodán žalovanému za 61.484 Kč s tím, že byl prodán včetně oplocení, venkovních úprav, přípojek a ostatního příslušenství. Smlouva z 12. 2. 1982, uzavřená o koupi domu mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a žalovaným, byla registrována bývalým Státním notářstvím pro P. dne 26. 5. 1982 pod sp. zn. 6 R I 113/82. Dne 31. 10. 1983 byla mezi uvedeným podnikem a žalovaným uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků parc. č. 1984, parc. č. 1985 a parc. č. 1986 v katastrálním území D. za úhradu 35.590 Kč; dohoda byla registrována bývalým Státním notářstvím pro P. dne 19. 6. 1984 pod sp. zn. R II 15/84. Ve smlouvě i v dohodě uváděné ceny nebylo možné, podle názoru soudu prvního stupně, označit jako odporující tehdy platným cenovým předpisům, když tyoto sjednané ceny podle znaleckých posudků, provedených v tomto řízení, činily u prodávaného domu jen nepatrný rozdíl 4 % až 7 %.
Soud prvního stupně posuzoval i to, zda na straně žalovaného došlo k protiprávnímu zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto smyslu vycházel soud prvního stupně ze závěru, že „nebylo prokázáno tvrzení žalobců o tom, že žalovaný s ohledem na své tehdejší prominentní postavení ve společnosti byl zvýhodněn při výběru z ostatních žadatelů o zakoupení nemovitosti“. Soud prvního stupně pokládal za zjištěno, že o výběru žadatelů o zakoupení domu čp. 110 v Šáreckém údolí rozhodl tehdejší předseda Obvodního národního výboru v P. F. (jako představitel nadřízeného orgánu ve vztahu k tehdejšímu Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P.), který tak učinil po zjištění stanoviska tehdejšího Národního výboru h. m. P., „přičemž se jednalo o zavedený a běžný postup ve věci“; ani z výpovědi svědka Ing. Š., tehdejšího primátora h. m. P., „ soud nezjistil zvýhodnění žalovaného při výběru zájemců o koupi“. Nebylo také doloženo, že by byl žalovaný zvýhodněn tím, že by mu byly předem poskytnuty klíče od objektu čp. 110 v katastrálním území D., a ani to, že by žalovaný byl nesprávně pověřen dočasnou správou nemovitostí do vyřízení registrace smlouvy. Nebylo také doloženo, že by došlo k nějakému protiprávnímu zvýhodnění žalovaného při získání pozemků do osobního užívání.
Soud prvního stupně se zabýval i námitkou žalobců, že žalovaný údajně nabyl nemovitosti do svého výlučného vlastnictví v rozporu s tehdy platným ustanovením §143 občanského zákoníku (upravujícím tehdy bezpodílové spoluvlastnictví manželů). Soud prvního stupně tu vycházel z obsahu písemného prohlášení bývalé manželky žalovaného M. M.-H. o tom, že žalovaný zakoupil nemovitosti do svého vlastnictví z peněz, které nabyl ještě před uzavřením manželství s touto bývalou manželkou a které mu v rámci vrácení půjčky byly poskytnuty E. Š. těsně před uzavřením kupní smlouvy ohledně domové nemovitosti; kupní smlouva byla tedy uzavřena „na základě souhlasu bývalé manželky žalovaného“.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že žalobci neprokázali své tvrzení o protiprávním zvýhodnění žalovaného ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Také dospěl soud prvního stupně k dalšímu výslednému závěru, že se totiž naopak „žalovanému podařilo prokázat splnění podmínek podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“, tj. že žalobci k vydání požadovaný dům čp. 110 v P., zásadní přestavbou ztratil svůj původní stavebně technický charakter, takže jej nelze vydat.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 1š. 10. 2001, čj. 13 C 146/95-298, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 18. 6. 2003, sp. zn. 19 Co 223/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným, když soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu.
Odvolací soud byl (stejně jako soud prvního stupně) toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud se odvolací soud zabýval tím, zda žalovaný je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/199 Sb., ztotožnil se rovněž se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud ještě zdůrazňoval, že nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný byl před uzavřením kupní smlouvy pověřen správou později kupované nemovitosti, ani to, že by prodej nemovitosti žalovanému byl uskutečněn jako řešení jeho bytové situace přednostním přidělením bytu, ani to, že by nemovitosti, sporné mezi účastníky tohoto řízení, neměly být před prodejem svěřovány do správy Obvodního podniku bytového hospodářství. Nebylo také v řízení doloženo, že by nemovitosti byly při jejich nabytí žalovaným podhodnoceny ve srovnání s tehdy platnými cenovými předpisy; cenu nemovitosti tu nebylo možné stanovit jako součet kupní ceny zaplacené za ně žalobci v roce 1965 a odhadnuté výše jimi vynaložených investic. Odvolací soud rovněž pokládal za správný postup soudu prvního stupně, když při úvaze o aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě vycházel ze znaleckých posudků, neboť otázka změny stavebního charakteru stavby mohla být posouzena jen na základě odborných znaleckých závěrů; v řízení byly vypracovány dva znalecké posudky se shodnými závěry, takže tu nebyl důvod přezkoumávat tyto posudky ještě jiným znalcem, případně znaleckým ústavem.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, včetně výroků o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 31. 7 2003 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 24. 9. 2003, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládali dovolatelé za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má tu ve věci zásadní význam po právní stránce. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali především na to, že žalovaný ještě před nabytím vlastnictví k domu čp. 110 v katastrálním území Dejvice tento dům a pozemky k němu patřící bezplatně užíval a prováděl na nich dočasnou správu. Pak však byl podle ustanovení §11 vyhlášky č. 86/1978 Sb., o prozatímní zprávě národního majetku, z nabývání vlastnictví k rodinnému domku vyloučen. Sám žalovaný toto užívání přiznával, i když je označoval jako bezplatnou službu vůči Obvodnímu podniku bytového hospodářství, která údajně spočívala jen v tom, že nemovitosti zajistil proti dalšímu znehodnocení a devastaci.
Dovolatelé také spatřovali nesprávnost postupu při převodu majetku, který propadl ve prospěch státu, do správy Obvodního podniku bytového hospodářství P., neboť v daném případě nešlo o konečný způsob naložení s takovým majetkem, jak to měla na zřeteli směrnice ministerstva financí pro zabezpečení a správu zajištěného majetku a pro prozatímní správu a realizaci majetku nabytého státem, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 4/1966; v tomto případě totiž nešlo o konečný způsob naložení s majetkem tohoto druhu, když pak zakrátko následoval jeho prodej fyzické osobě do jeho vlastnictví. Došlo tu také, podle názoru dovolatelů, k vadnému ocenění nemovitostí, jak to bylo ostatně uvedeno i v přípise Výboru lidové kontroly Národního výboru h. m. P. z 9. 9. 1990; při tomto ocenění nebylo přihlíženo k projektové dokumentaci odboru výstavby Obvodního národního výboru v P. z roku 1972, čj. 133 06/72, takže znalec při vypracování posudku nesprávně vycházel bez dalšího ze stáří domu v trvání 98 roků.
Dovolatelé poukazovali také na to, že žalovaný neměl nárok na přednostní přidělení bytu mimo pořadník podle ustanovení §20 zákona č. 41/1964 Sb., neboť žalovaný nebyl vedoucím ústředního orgánu, nýbrž pracoval jako odborný poradce pro zahraniční otázky na tehdejším Úřadu předsednictva vlády. Dovolatelé poukazovali i na to, že žalovaný měl být o kuchyni a třech pokojích v P. a také manželka žalovaného měla družstevní byt v H. K., který prodala.
Dovolatelé dovozovali, že žalovaný byl protiprávně zvýhodněn i v tom, že bývalý Obvodní národní výbor v P. dal pokyn Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P., aby dům čp. 110 v Š. ú. prodal žalovanému, třebaže uvedený podnik si jej chtěl ponechat pro pronajmutí např. Diplomatickému sboru.
Pokud šlo o posouzení otázky ztráty původního stavebně-technického charakteru domu čp. 110 v katastrálním území D., měli dovolatelé za to, že závěr znalce Ing. Němečka o tom, že ze strany žalovaného došlo na tomto domě k obměně 65% stropů, nebyl v řízení bezpečně doložen.Podle názoru dovolatelů žalovaný tu dal provést nejvýše určitou výměnu stropů ke zlepšení jejich únosnosti. Nešlo tu však o obměnu reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí tohoto stavebního prvku. Také nebylo v řízení bezpečně doloženo, že v daném případě je vnitřní litinové stavební schodiště součástí nosného systému stavby ve smyslu prvku dlouhodobé životnosti stavby či nikoli; nejde u o případ, kdy by odstraněním tohoto schodiště byla narušena statika a zavěšení stropu stavby. Žalobci byl již dříve vybudován přístup do půdních prostor domu vnějším schodištěm, které se dosud zachovalo a bylo možné toto schodiště posupně i zastřešit. Vřetenové litinové schodiště, vybudované žalovaným, je úzké a nemůže sloužit k neomezené komunikaci mezi oběma podlažími.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož není-li dále tímto zákonem stanoveno, platí jeho ustanovení (včetně ustanovení, jimiž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) i pro řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 146/95 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo všem třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v souladu či v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Při posouzení těchto uvedených dalších zákonných předpokladů přípustnosti dovolání bylo zejména třeba mít na zřeteli obsah a znění těch hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která se na projednávaný případ nároku na vydání věcí vztahovala, a právní závěry z uveřejněné judikatury, dokládající ustálený výklad ustanovení uvedeného zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991., pokud nebyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se oprávněným osobám nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
K výkladu ustanovení §19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve srovnání i s ustanovením §6 téhož zákona) v souvislosti s ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb. byl již v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I ÚS 117/93 (uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zaujat výkladový závěr: „Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení rozhodnutí v trestních věcech (podle zákona č. 119/1990 Sb.) a jejich výroků o propadnutí majetku se obnovilo původní vlastnictví majetku. Stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od povinné osoby“.
K výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyloženo: Při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít na zřeteli neustále samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových křivd. Způsob interpretace tohoto ustanovení by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdyby tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud jde o otázku jak chápat pojem „tehdy platné předpisy“ (srov. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) lze podpůrně poukázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, v němž byl zaujat právní závěr: Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, z 2. 4. 1964, čj. 314/17. 756/64, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek. U právního úkonu, jenž byl uzavřen mezi organizací, spravující národní majetek, a občanem, nebylo možné zcela vyloučit (vzhledem k okolnostem konkrétního případu) rozpor takového právního úkonu se zájmy společnosti.
„O zásadní přestavbě stavby (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudní rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem, str. 121/255/ )“. Z uvedeného právního závěru vyplývá, že je tu nutno jmenovitě přihlížet k možné funkční změně přestavěné nemovitosti; zpravidla dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby tehdy, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby.
Podle uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a podle citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR bylo nutno posoudit, zda tu je v daném případě splněn zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy zejména, zda řešení některé právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, bylo nebo nebylo v rozporu s hmotným právem, v daném případě jmenovitě s ustanoveními §20 odst. 1 a §4 odst. 2 i §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
V řízení o této právní věci provedl zejména soud prvního stupně četná zjištění k objasnění skutkového stavu, sloužící jako podklad pro právní posouzení opodstatněnosti nároku žalobců na vydání věcí, jako základního zmírnění majetkové křivdy (srov. §2 zákona č. 87/1991 Sb.), k níž došlo výrokem soudního rozhodnutí o propadnutí majetku, a tedy výrokem zrušeným podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Soud prvního stupně a shodně s ním i odvolací soud měly oba za to, že tu v řízení provedená zjištění jsou dostatečným podkladem pro výsledný závěr o tom, že na straně žalovaného nedošlo k nabytí věcí v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele (srov. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a že také v daném případě šlo o stavbu, která ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter (srov. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), takže ji nelze vydat. Provedená zjištění však nebyla natolik úplná a postačující k přesvědčivému závěru o tom, že tu nároky žalobců, odpovídajícímu ustanovení §19 odst. 1, §20 odst. 1, §2 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nelze vyhovět, protože tomu brání další hmotněprávní ustanovení zákona č. 87/1991., a to podle názoru soudů obou stupňů, ustanovení §4 odst. 2 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a zda tedy rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí soudu prvního stupně) je nebo není v rozporu s těmito hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.
Nelze pokládat za plně doložené (s přihlížením k již citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů) výsledné závěry soudů obou o tom, že nabytí věcí, o něž v tomto řízení jde, žalovaným od státu nebylo v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) a že k vydání požadovaná stavba ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Bylo tu totiž třeba objasnit a doložit (s uvážením znění, obsahu a účelu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), zda skutečně odpovídalo všem tehdy platným předpisům (obecně závazným i jiným) pro prodej domů z národního majetku fyzickým osobám, aby bez doložení zevrubnějšího hodnocení předpokladů na straně přihlášených zájemců o koupi domu postačilo rozhodnutí či jen pokyn předsedy bývalého obvodního národního výboru k tomu, aby tímto orgánem řízený podnik bytového hospodářství bez dalšího uzavřel kupní smlouvu s jedním z přihlášených zájemců o koupi domu; neobjasněna v potřebném rozsahu zůstala otázka povahy a opodstatnění vyjádření tehdejšího primátora h. m. P. k tomuto převodu nemovitostí podnikem bytového hospodářství jednoho z obvodů hlavního města. Objasnit a doložit bylo třeba (s využitím doplnění v řízeních provedených znaleckých posudků nebo s využitím i posudku revizního), zda u domu čp. 110 v P., zásadní přestavbou došlo ke změně druhu, obsahu nebo rozsahu této nemovitosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 121/255/ ). Bez všestranného a zevrubného objasnění těchto otázek nebyla odpovídajícím způsobem vyřešena právní otázka žalobci namítaného rozporu odvolacím soudem řešených aplikace a výkladu hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Bylo tedy nutno přisvědčit názoru dovolatelů, že tu v daném případě byl splněn zákonný předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Zároveň dovolací soud nemohl z uvedených důvodů zatím neúplně doloženého souladu řešení právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, přisvědčit názoru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jakto má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). V dalším řízení rozhodně soud prvního sstupnně o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu