ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1782.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1782/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. P. Š., 2. L. P., a 3. P. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28.1.2004, sp.zn. 49 Co 327/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp.zn. 3 C 132/92 (žalobců P. Š., L. P. a P. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. státnímu podniku E. B., B. společnosti s ručením omezeným E. B., C. státnímu podniku E. B. (v likvidaci), zastoupenému advokátem, a D. České republice – Fondu národního majetku, 128 00 Praha 2, Rašínova č. 42, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 31.3.1992, se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 340 s pozemky parc. č. 2655 a parc. č. 2656 v katastrálním území S. u B. V žalobě bylo uvedeno, že původními spoluvlastníky těchto nemovitostí byli A. M. a J. M. Dne 8.12.1956 byla původními spoluvlastníky uzavřena s národním podnikem E. B. kupní smlouva ohledně uvedených nemovitostí. Podle názoru žalobců, kteří jsou dědici původních spoluvlastníků, byla tato kupní smlouva uzavřena prodávajícími v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Výzva k vydání nemovitostí byla učiněna 3.6.1992, ale bezvýsledně.
Žalovaní E. B. a E. B. navrhovali zamítnutí žaloby s tím, že kupní smlouva z 8.12.1956 nebyla uzavřena prodávajícími v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Státní podnik E. B. se nepovažoval za povinnou osobu v této právní věci, protože žalobci uváděný dům čp. 340 a pozemek parc. č. 2655 ve S. byly již převedeny na E. B. Ohledně pozemku parc. č. 2656 v katastrálním území S. žalovaní uváděli, že jde o zemědělský pozemek. Uvedení žalovaní byli toho názoru, že z hlediska právního nástupnictví nejsou žalobci oprávněnými osobami, pokud jde o čtyři ideální šestiny v žalobě žalobců uváděných nemovitostí.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově z 20.9.1997, čj. 3 C 132/92-63, byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí (domu čp. 340 a pozemků parc. č. 2656 ve S.) žalobci P. Š. z jedné ideální čtvrtiny, žalobkyni L. P. z jedné ideální čtvrtiny a žalobci P. M. z jedné ideální poloviny. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením z 15.9.1999, sp.zn. 20 Co 198/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému E. B., státnímu podniku, a žalované E. B., s.r.o., bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání 4/12 domu čp. 340 a pozemků parc.č. 2655 a parc. č. 21656 v katastrálním území ve S. u B., zapsaných u Katastrálního úřadu ve V., a v tomto rozsahu (jakož i ve výroku o nákladech řízení) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo konstatováno, že „výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se osmi dvanáctin nemovitostí, původně patřících J. M., je v právní věci, poněvadž nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků řízení“. Pokud šlo o zbývající čtyři dvanáctiny nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že vycházel z nesprávného právního názoru, že totiž nelze zasahovat do žalobci navržené dohody o vydání věcí a že soud tu pouze posuzuje a rozhoduje o tom, zda tato dohoda, jako celek, je v souladu s nárokem žalobců či nikoli, a že není oprávněn do této dohody zasahovat. Odvolací soud proto vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval důvodností tvrzení žalobců ohledně toho, zda 4/12 nemovitostí, uváděných žalobci, byly převedeny smlouvou z 8.12.1956 prodávajícími v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud také vyslovil názor, že i když byl na žalovanou společnost E. B., s.r.o., prohlášen konkurz, může být v tomto řízení pokračováno. Odvolací soud také poukazoval na to, že se soud prvního stupně musí vypořádat s návrhem na přistoupení dalších účastníků do tohoto řízení a zabývat se také otázkami platnosti či neplatnosti majetkových převodů, týkajících se uvedeného podílu 4/12 nemovitosti, o který v tomto řízení šlo.
V dalším průběhu řízení Okresní soud ve Vyškově usnesením z 25.11.1999, čj. 3 C 132/92-102, připustil, aby do řízení přistoupili další účastníci řízení na straně žalovaných, a to 1. E. B., státní podnik, a 2. Česká republika-Fond národního majetku, Praha 2, Rašínovo nábřeží 42.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově z 11.10.2000, čj. 3 C 132/92-152, bylo pak rozhodnuto o zamítnutí žalobního návrhu žalobců, jímž se domáhali uložení povinnosti žalované E. B., s.r.o., nebo žalovanému E. B., s.p. (v likvidaci), anebo žalované České republice-Fondu národního majetku ČR uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideálních spoluvlastnických dílů na domu čp. 340 a na pozemcích parc. č. 2655 a parc. č. 2656 v katastrálním území S. u B., a to žalobci P. Š. z ideální ½, žalobkyni L. P. z ideální 1/12 a žalobci P. M. z ideální 1/6. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení o žalobě žalobců proti žalovanému státnímu podniku E. B. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě výsledků provedeného dokazování dospěl uvedený soud k závěru, že kupní smlouva z 8.12.1956, která byla uzavřena původními spoluvlastníky o převodu nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Tyto zákonem předpokládané okolnosti tu nebyly splněny tím, že na převáděné nemovitosti byla ještě za života původního vlastníka A. M. zavedena národní správa. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že ani faktické a právní zmocnění původním vlastníků nakládat s nemovitostmi a užívat je, nebylo možné s ohledem na dobu padesátých let 20. století označit za tíseň ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.; dohodnuté plnění v kupní smlouvě nebylo tu neekvivalentní, takže tu nebyly ani značně nevýhodné podmínky tohoto prodeje. Pro nesplnění uvedených zákonných předpokladů podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. se už pak soud prvního stupně nezabýval dalšími okolnostmi, které byly namítány ze strany žalovaných, tj. zejména platností právního úkonu dispozice s majetkem (co do rozsahu uváděného majetku i co do jeho označení ve smlouvě).
Pokud šlo o výrok o zastavení řízení ve vztahu k státnímu podniku E. B., poukázal soud prvního stupně na to, že tento podnik byl vymazán z obchodního rejstříku k 30.4.1998 a tím pozbyl právní subjektivity; proto bylo řízení proti němu zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově z 11.10.2000, čj. 3 C 132/92-152, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28.1.2004, sp.zn. 49 Co 327/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o věci samé (označeném I.) i ve výroku o náhradě nákladů řízení (označeném III.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v posuzované věci nelze bez dalšího souhlasit se závěrem soudu prvního stupně o tom, že tehdejší vlastníci sporných nemovitostí nejednali při uzavírání kupní smlouvy z 8.12.1956 ve stavu tísně. Jestliže žalobci v řízení poukazovali na to, že původní vlastníci nemovitostí byli v souvislosti s uvalením národní správy zbaveni jakékoli možnosti disponovat s nemovitostmi a i splácet úvěr u S. b. č. v původní výši 500.000 Kč, a že s ohledem na nemožnost čerpání užitků z těchto nemovitostí nebyli schopni plnit své finanční povinnosti spojené s výkonem správy nemovitostí, třebaže finanční závazky prodávajících trvaly i po zrušení národní správy, pak takové okolnosti vykazovaly znaky jednání v objektivně existujícím a působícím staavu tísně.
Naproti tomu však se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že tu nebylo možné dovodit, že smlouva z 8.12.1956 byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Nebylo totiž prokázáno, že by nebyly respektovány tehdy platné předpisy o cenách nemovitostí a že by tedy došlo k porušení ekvivalentnosti smluvených vzájemných plnění. Nápadně nevýhodné podmínky tu nelze spatřovat ani ve způsobu vyplacení kupní ceny původním vlastníkům nemovitostí, když totiž tento způsob vyplacení kupní ceny byl stanoven vyhláškou č. 231/1956 Úředního listu, o úplatném nabývání věcí od soukromníků organizacemi socialistického sektoru; tuto vyhlášku bylo třeba považovat za obecně závazný předpis a podle ustanovení §5 odst. 3 uvedené vyhlášky byla nabývající organizace povinna vyplatit celou úplatu na soukromníkův bezúročný účet u příslušné státní spořitelny. Jestliže dále bylo použito stanovení kupní ceny na úhradu existujících pohledávek státu, nebyla tato skutečnost významná z hlediska posouzení nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy. Nebyly tu tedy dány oba zákonné předpoklady (tíseň i nápadně nevýhodné podmínky), stanovené v §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud pak již nepokládal za potřebné zabývat se zjišťováním skutečností rozhodných z hlediska pasívní legitimace jednotlivých žalovaných a z hlediska rozsahu majetku, když tu pro uvedené nesplnění zákonných předpokladů podle zákona č. 87/1991 Sb. nepřicházelo v úvahu uplatnění zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 8.4.2004 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Vyškově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), neboť jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že odvolací soud ve svém rozsudku uváděl sám v odůvodnění rozhodnutí, že způsob, jakým pozbyli právní předchůdci žalobců svého majetku“ lze označit za majetkovou křivdu“, ale přesto dospěl k závěru, že vše proběhlo podle práva té doby, a proto náprava konstatovaných křivd není v rámci restitučního řízení možná. Dovolatelé byli naopak toho názoru, že tu bylo postupováno tak, že vlastníci majetku byli postupně uvrhováni do tísně, aby se pak majetku raději chtěli zbavit i za zjevně nevýhodných majetkových podmínek.
Tíseň na straně prodávajících při uzavírání smlouvy z 8.12.1956 spatřovali dovolatelé v tom, že již dne 9.7.1952 byla na majetek, o nějž v tomto řízení jde, uvalena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb., třebaže na straně původních vlastníků nešlo o osoby z řad Němců, Maďarů nebo kolaborantů; národním správcem tu byla nesprávně ustanovena právnická osoba a nikoli fyzická osoba. V důsledku národní správy byli původní vlastníci nemovitostí „zbaveni všech práv, nikoli však povinností spojených s vlastnickým právem“; před tím bylo alespoň možno mít příjem z nájmu těchto nemovitostí (od firmy D.), na nichž vázlo zástavní právo z úvěru z roku 1946 ve výši 500.000 Kč (z doby před peněžní reformou z roku 1953), a z tohoto příjmu úvěr uhrazovat. Po zrušení národní správy k 1.7.1954 užíval tyto nemovitosti národní podnik E. B., aniž by platil nájem, takže příjmu z nemovitostí nemohlo být využíváno k placení úvěru z roku 1946, ale ani k úhradě dluhů vzniklých po zavedení národní správy, a to dluhu „nájemci“ E. ve výši 48.584 Kč a ani k úhradě nákladů daňových a poplatkových (např. dědické daně z dědictví po spoluvlastníkovi A. M., který zemřel 16.5.1956).
Dovolatelé měli za to, že tu existovaly i při uzavírání kupní smlouvy z 8.12.1956 také nápadně nevýhodné podmínky. Po úhradě dluhů zbyla z kupní ceny podle uvedené smlouvy částka 19.793,29 Kč, která však byla uložena na bezúročný vázaný účet, z něhož bylo vyplaceno ročně jen 3.000 Kč. Podmínky ve smlouvě z 8.12.1956, s přihlédnutím i k rozdílnému dvojímu přepočtu podle peněžní reformy z roku 1953 (závazky občanů v přepočtu 5:1, závazky státu a tzv. socialistických organizací v poměru 50:1), vyznívaly tak, že majetek vlastníků nemovitostí se tu zmenšil 50x, zatím co jejich závazek se zmenšil pouze 5x. Situace původních vlastníků tu byla tedy horší, než kdyby bylo přikročeno v vyvlastnění podle zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí.
Dovolatelé tu měli proto za to, že soudy obou stupňů se odpovědně nezabývaly námitkami žalobců, týkajícími se tísně a nápadně nevýhodných podmínek smlouvy na straně prodávajících, a celou právní věc posoudily nesprávně zužujícím (právně pozitivistickým) pohledem.
Žalovaní se k obsahu dovolání dovolatelů nevyjádřili.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2001).
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. bylo odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání dovolatelů tu směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 11.10.2000, čj. 3 C 132/92-152, Okresního soudu ve Vyškově) ve věci samé.
Podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl odvolací soud výrokem svého rozsudku rozhodnout o tom, že připouští dovolání proti svému rozsudku. Takový výrok není v rozsudku odvolacího soudu z 28.1.2004 (sp.zn. 29 Co 327/2001 Krajského soudu v Brně) obsažen.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání (anebo jestliže odvolací soud o takovém návrhu nerozhodl), přičemž šlo o návrh učiněný nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, mohl dovolací soud dospět k závěru, že je dovoláním tohoto účastníka napadené rozhodnutí přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
V daném případě nebyl občanským soudním řádem předpokládaný návrh žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání uplatněn při jednáních u odvolacího soudu dne 21.1.2004 a dne 28.1.2004 (viz čl. 183-185 a čl. 191 a 192 p.v. spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp.zn. 3 C 132/92), ani v písemném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz čl. 156-158 téhož soudního spisu).
Nebyl tedy ze strany dovolatelů v tomto občanském soudním řízení splněn zákonem výslovně stanovený zákonný předpoklad přípustnosti dovolání podle již uvedeného ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Nemohl proto dovolací soud posoudit dovolání dovolatelů jako dovolání přípustné podle uvedeného ustanovení, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání.
Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r. předseda senátu