infNsVyrok8,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. 28 Cdo 1885/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1885.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1885.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1885/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) M. R., zastoupené advokátem, b) L. H., zastoupeného advokátem, a c) S. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Zemědělskému družstvu H., zastoupenému advokátem, a 2/ L. P., zastoupenému advokátem, o náhradu za užívání pozemků a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 10 C 12/95, o dovolání žalobců MUDr. M. R. a S. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.4.2005, čj. 20 Co 335/2004, 20 Co 336/2004-608, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.4.2005, čj. 20 Co 335/2004, 20 Co 336/2004-608 se - s výjimkou částí výroku ad I., jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části tak, že prvnímu žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni A/ dalších 29.721,90 Kč a žalobci C/ dalších 14.114,50 Kč, a s výjimkou částí výroků ad II., III., týkajících se náhrady nákladů mezi žalobcem B/ a žalovanými, zrušuje. II. Rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 25.3.2004, čj. 10 C 12/95-506, ve znění opravného usnesení ze dne 14.4.2004, čj. 10 C 12/95-511, se s výjimkou výroků ad I. a II. rozsudku zrušuje. III. Části výroku I. rozsudku odvolacího soudu a výroků II. a III., týkajících se žalobce B/, zůstávají tímto rozsudkem nedotčeny. IV. Věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Nymburce rozhodl 25.7.2001 mezitímním rozsudkem, že je po právu nárok žalobců na náhradu štěrkopísku vytěženého na jejich pozemcích. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 16.12.2002, čj. 20 Co 454/2002-365. Odvolací soud vyslovil právní názor, že na vztahy mezi účastníky je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), zjistit, od kdy žalobcům ve vztahu k tomuto zákonu vzniklo vlastnické právo a tedy nárok na nájemné, a pokud by byl aplikován občanský zákoník, v čem je možno spatřovat protiprávní jednání žalovaných. Soud prvního stupně poté řízení doplnil a rozsudkem uvedeným shora částečně vyhověl žalobě ve vztahu mezi žalovanými a první žalobkyní a třetím žalobcem; ve zbývající části, a ve vztahu k druhému žalobci zcela, žalobu zamítl. Pokud jde o druhého žalobce, stal se vlastníkem pozemku, dotčeného těžbou štěrkopísku, až dne 11.3.1993 na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu a tímto dnem dle názoru soudu prvního stupně vstoupil do práv pronajímatele pozemku, podle něhož měl právo na nájemné ve výši 12 Kč za 1m2 vytěženého s prodaného písku. V době po 11.3.1993 však již nebyl žádný štěrkopísek těžen, proto nárok na zaplacení nájemného nevznikl. Prvá žalobkyně a třetí žalobci, resp. jejich právní předchůdci, byli vlastníky již před účinností zákona o půdě a jejich pozemky byly užívány prvým žalovaným, který je dal do dočasného užívání druhému žalovanému. Tito žalobci vstoupili do užívacího vztahu mezi žalovanými na základě práva nájmu zřízeného ustanovením §22 zákona o půdě. Tento vztah trval ode dne účinnosti zákona o půdě do 1.10.1993, kdy zanikl v důsledku výpovědi z nájmu, dané žalobci. Za tuto dobu soud přiznal žalobcům ad A/ a C/ nájemné, jež vypočetl podle vyhlášky č.182/1988 Sb. a určil tak povinnost prvého žalovaného zaplatit žalobkyni A/ 1.955,10 Kč, a žalobci C/ částku 881,50 Kč, a druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni A/ 600 Kč a žalovanému C/ 600 Kč. Nárok na náhradu škody za vytěžený písek soud prvního stupně nepřiznal žádnému z žalobců, protože na straně žalovaných neshledal protiprávní jednání, když těžba byla povolena příslušnými správními orgány a probíhala v souladu s nimi, těžba nepřesahovala práva uživatele pozemku, a žalobci mohli nájemní vztah ukončit daleko dříve. Žalobu proto zamítl ve vztahu k prvnímu žalovaného ohledně částky 989.721,90 Kč pro žalobkyni A/, částky 1,590.158,30 Kč pro žalobce C/ a ve vztahu k druhému žalovanému ohledně částky 991.677 Kč pro žalobkyni A/, částky 1,590.158,30 Kč pro žalobce B/ a částky 1,195.668 Kč pro žalobce C/. Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Na základě odvolání žalobců se věcí opětovně zabýval odvolací soud, který shora uvedeným rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu v jeho zamítavé části, protože mimo částku přisouzenou na nájemném soudem prvního stupně rozhodl o povinnosti prvého žalovaného zaplatit žalobcům další částky, a to 29.721,90 Kč žalobkyni A/, 14.114,50 Kč žalobci C/ a druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit 10.433,50 Kč žalobci B/; návrh, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni A/ 960.000 Kč, žalobci B/ 1,579.724,80 Kč a žalobci C/ 1,180.672 Kč, zamítl. Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z úvahy, že žalobci se domáhají jednak náhrady za užívání pozemků, jednak náhrady za písek z nich vytěžený. Protiprávnost jednání žalovaných spatřují v tom, že žalovaní za užívání pozemků, a těžbu, k níž si nevyžádali souhlas žalobců, jim nic neplatili. Žalobci požadovali náhradu za užívání pozemků ode dne 24.6.1991 (žalobce ad B/ od 11.3.1993) do 3.1.1995. Žalobkyně A/ je vlastnicí pozemku č. 147/20 v H. u P., na základě dědictví po matce M. K., zemřelé dne 26.2.1983. Žalobce B/ je vlastníkem pozemků č.147/23 a č. 147/24 v H. u P. na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, jež nabylo právní moci 11.3.1993. Žalobce C/ je vlastníkem pozemků č. 147/17 a č.147/18 v H. u P. v důsledku dědictví po rodičích, tj. původních vlastnících. Všechny tyto pozemky vznikly oddělením z původního pozemku č. 147 v H., jenž byla dočasně vyňat ze zemědělského půdního fondu a na němž byla na žádost JZD K., tj. právního předchůdce prvého žalovaného, povolena těžba nevýhradního ložiska štěrkopísku od roku 1987 na dobu 9 let. Pozemek byl v užívání JZD K. a byl předán nejprve do dočasného užívání firmě IPS smlouvou z 9.4.1987. Žalovaný jako právní nástupce JZD K. uzavřel v únoru 1991 s druhým žalovaným smlouvu o dočasném užívání pozemku za účelem skrývky, těžby štěrkopísku, úpravy a rekultivace pozemku, s dohodnutou cenou nájmu 12 Kč za jeden metr kubický vytěženého a prodaného písku. Odvolací soud doplnil řízení revizním znaleckým posudkem, z něhož vzal za prokázáno, že těžba na předmětných pozemcích probíhala od roku 1989 až do 1.10.1993, kdy bylo započato s prováděním jejich rekultivací. Současně druhý žalovaný přestal platit za těžbu a pozemky používal jen jako cestu pro převoz materiálu. Na základě dostupných dokumentů, včetně leteckých snímků, odhadl znalec množství kubatury vytěžené za dobu od účinnosti zákona o půdě do 1.10.1993 u jednotlivých pozemků. Odvolací soud posoudil nároky žalobců v prvé řadě podle zákona o půdě tak, že užívací právo prvého žalovaného k předmětným pozemkům zaniklo podle §22 odst. 1 zákona o půdě dnem 24.6.1991 a současně vznikl mezi vlastníkem pozemku a dosavadním uživatelem nájemní vztah. U pozemků, jež byly vydány podle druhé části zákona o půdě, vznikl nájemní vztah dnem, kdy byl pozemek vydán. Do smlouvy ze dne 15.2.1991, kterou měl žalovaný předmětné pozemky v nájmu, tedy vstoupili žalobci A/ a C/ dnem 24.6.1991 a od tohoto dne mají právo na nájemné sjednané touto smlouvou, žalobce B/ vstoupil do nájemní smlouvy dne 11.3.1993. Nájemné ze smlouvy činilo 12 Kč za vytěžený a prodaný kubický metr písku. Odvolací soud dovodil, že v předmětné době neměly pozemky zemědělský charakter, protože byly dočasně odňaty ze zemědělského půdního fondu, a nelze proto na ně aplikovat nájemné ve výši 1% z ceny zemědělského pozemku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1247/2000 odvolací soud uzavřel, že v dané věci mají vlastníci právo na obvyklé nájemné. Za obvyklé nájemné považoval úhradu sjednanou ve smlouvě ze dne 15.2.1991, tj. 12 Kč za 1 m2 vytěženého a prodaného písku. Z tohoto výpočtu vchází, že žalobkyně A/ má právo na nájemné s ohledem na množství písku vytěženého z jejího pozemku, za dobu od 24.6.1991 do 1.10.1993 ve výši 721.560 Kč, žalobce B/ ve výši 269.640 Kč, a žalobce C/ ve výši 207.720 Kč. Odvolací soud však jim tuto částku nepřisoudil s odůvodněním, že žalobci požadovali na nájemném pouze nižší částky, takže jim nemůže přisoudit více, než navrhovali. Pokud se dožadovali žalobci více jako náhrady za vytěžený štěrkopísek, posoudil odvolací soud tento nárok jako nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku, přičemž dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro přiznání této náhrady. Žalobci svým návrhem neuplatnili nárok na náhradu za škodu vzniklou změnou věci, ani jejím poškozením nebo nadměrným opotřebením, jak je upraveno v §667 a §683 obč. zák., a svůj nárok opírali o §420 obč. zák. Odvolací soud nezjistil, že by žalovaní pozemky užívali protiprávně, či v rozporu s jejich určením, když těžební činnost byla řádně povolena a byly splněny i podmínky rekultivace. Neporušili proto žádnou právní povinnost. Odvolací soud dále dovodil, že podle §7 zákona č. 44/1988 Sb. je ložisko nevyhrazeného nerostu součástí pozemku, není tedy samostatnou věcí a znehodnocení ložiska je nutně znehodnocením pozemku. Výše škody se vypočte rozdílem hodnoty pozemku před a po poškození a žalovaní by tak měli nárok jen na rozdíl ceny pozemku před vznikem škody a po jejím vzniku. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci ad A/ a C/. Žalobce B/ dovolání nepodal a rozhodnutí odvolacího soudu, zůstalo proto v částech, týkajících se vztahů mezi tímto žalobcem a žalovanými, nedotčeno. Žalobce C/ - S. P. napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, které se jej týkají. Dovolání považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Podstatu sporu spatřuje v tom, že žalovaní se podíleli bez jeho souhlasu na vytěžení jeho pozemků, těžili z něj ložiska nevyhrazeného nerostu a nezaplatili přiměřenou náhradu za vytěžený štěrkopísek. Ložisko nevyhrazeného nerostu je podle §7 odst. 4 zákona č. 44/1988 Sb. ve vlastnictví vlastníka pozemku. Odvolací soud posuzoval jeho nárok na náhradu za vytěžený štěrkopísek podle §420 obč. zák., rozváděl, podle kterých ustanovení občanského zákoníku nárok neuplatnil a přitom opomenul jeho argumentaci, kterou nárok opíral o ustanovení §424 obč. zák. Podle názoru dovolatele lze hmotněprávní úpravu právních vztahů, jež jsou předmětem sporu, najít jen obtížně a aplikace nalezeného je ještě obtížnější. Odvolací soud podle jeho názoru zcela opomenul aspekty přirozeného práva a svou akademickou konstrukcí se staví nepochopitelně odmítavě k ochraně vlastnického práva, když žalovaní se nepochybně na jeho úkor obohatili. Dovolatel vyslovuje názor, že ať již svůj nárok posoudil po právní stránce jakkoliv, není soud jeho aplikací vázán. Měl zato, že žalovaní porušují svou právní povinnost respektovat jeho vlastnická práva k pozemku, tedy i k jeho součásti - ložisku, a lze proto akceptovat jeho výklad, že věc lze posoudit podle §420 obč. zák. Soud se nevypořádal ani s jeho názorem, že nikdo si nesmí přivlastňovat cizí majetek bez ekvivalentního plnění. Nevyjasněné problémy spatřuje i v aplikaci ustanovení §22 odst. 1 zákona o půdě, protože ke dni účinnosti zákona o půdě ještě neexistovala úprava nájemního vztahu, dále není jasné, který z žalovaných by měl být vůči němu účastníkem nájemního vztahu, a pokud to byl prvý žalovaný, zda tím, že mu druhý žalovaný vyplácel peníze za vytěžený štěrkopísek, nevzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení. Těžko mohl žalobce požadovat obvyklé nájemné, když institut nájemného ještě neexistoval. Soud však nebyl právním důvodem požadovaného plnění při svém rozhodování vázán. Nárok žalobce, spojený s restitucí jeho majetku, posuzoval soud necitlivě, navíc nebyly provedeny důkazy, jež žalobce navrhoval, v čemž spatřuje vadu řízení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena sudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně A/ - MUDr. M. R. opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje „jaká práva, resp. jaký rozsah a způsob užívání pronajaté věci lze akceptovat a tedy nájemci přiznat jako rozsah a způsob užívání věci realizovaný v rámci a v souladu s ustanovením §665 zákona č. 40/1964 Sb., resp. v souladu s ustanovením §22 odst. 6 zákona o půdě“. Soudy zjistily, že v žalobou vymezeném období docházelo na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně k těžbě nevyhrazeného nerostu - štěrkopísku v rozsahu 60.130 m3,a přesto neučinily závěr, že ke škodě žalobkyně v důsledku poškození pronajaté věci nedošlo, protože těžba byla prováděna na základě platného povolení. Tento závěr je podle dovolatelky ve zřejmém rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně jejího článku 11, podle něhož každý má právo vlastnit majetek, a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu; je rovněž v rozporu s §665 a §667 obč. zák. Upozorňuje na to, že sám odvolací soud ve svém rozsudku vyslovil, že ložisko nevyhrazeného nerostu je součástí pozemku a znehodnocením tohoto pozemku, a škoda způsobená na součástí je v právním smyslu škodou na věci hlavní, a tedy znehodnocení ložiska nevyhrazeného nerostu je tak nutně v právním smyslu škodou. V rozporu s tím však nárok na náhradu škody zamítl, i když byly jak přisvojení nerostů žalovanými, a tak tedy vznik škody žalobců, jednoznačně prokázány. Žalobci uplatňovali především škodu, kterou žalovaní způsobili svou činností žalobcům tím, že si přisvojili jejich věc. Jsou toho názoru, že těžba nevyhrazeného nerostu je činností, která překračuje rozsah oprávnění nájemce pozemků označených v evidenci katastru nemovitostí jako orná půda, a tedy vlastníkovi a pronajímateli pozemků přísluší náhrada za škodu způsobenou znehodnocením pronajaté věci přisvojením si vytěžených nerostů. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně A/ se vyjádřil prvý žalovaný, ve svém vyjádření se však zabýval i důvody obsaženými v dovolání žalobce C/. Vyslovil názor, že dovolání není přípustné, protože rozhodnutí obou soudů jsou v podstatně shodná, a rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Naopak je k dispozici obšírná judikatura, která tyto právní otázky řeší a soudy se jí ve své rozhodovací praxi řídí. Zákon o půdě dle jeho názoru neřeší změnu v hospodářském stavu pozemku v době jeho vydání zemědělským družstvem. Žalobce C/ vstoupil ve vztahu k prvnímu žalovanému do pozice pronajímatele a bylo jeho věcí, zda nájemní vztah vypoví či nikoliv. Žalovaný neužíval pozemky v rozporu s jejich určením, neboť těžba počala probíhat ještě za účinnosti zákona o zemědělském družstevnictví č. 162/1999 Sb., přičemž pozemky byly dočasně vyňaty ze zemědělského půdního fondu a odváděly se i povinné odvody. Žalovaný pozemky užíval řádně k těžbě štěrkopísku v souladu s příslušnými předpisy, jak ukládá §22 odst. 6 zákona o půdě, a nemohl tak svou legální činností porušit žádnou svou právní povinnost. Žalobci měli možnost nájemní vztahy kdykoli ukončit, učinili tak relativně pozdě, v každém případě až po ukončení těžby, přičemž byly užívány již jen jako přístupová cesta. Prvý žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Druhý žalovaný se k dovoláním nevyjádřil. Dovolací soud se nejprve zabýval procesními hledisky dovolání, zejména jejich přípustností, když po formální stránce obě dovolání splňují požadavky stanovené v §241 a §241a o.s.ř. Protože o oprávněnosti nároku žalobců na náhradu za vytěžený štěrkopísek rozhodl soud prvního stupně nejprve mezitímním rozsudkem kladně, a po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem rozhodl záporně, když se řídil právním názorem odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř i za situace, že druhý rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Dovolací soud proto obě dovolání posoudil věcně z důvodů v nich obsažených. Přitom neshledal, že je dán dovolací důvod, kterým měla být vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., protože dovolatelem namítanou okolností, že soud neprovedl některé jím navržené důkazy, se odvolací soud zabýval, a jeho závěr o tom, že provedení těchto důkazů nebylo nutné, se opírá o provedená skutková zjištění a o jeho právní hodnocení vztahů účastníků. Na druhé straně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. shledal dovolací soud částečně opodstatněným, a to zejména s ohledem na aplikaci procesní normy, kterou je ustanovení §153 o.s.ř. (viz dále). Pokud jde o podřazení daných vztahů pod ustanovení předpisů hmotného práva, považuje dovolací soud za správné a odpovídající jeho judikatuře následující závěry odvolacího soudu: 1. Mezi žalobci a prvním žalovaným, jemuž původně svědčilo právo užívání zemědělského pozemků ve vlastnictví žalobců (jejich právních předchůdců) podle tehdy platných předpisů, vznikl dnem účinnosti zákona o půdě, tj. dnem 24.6.1991, nájemní vztah ze zákona podle §22 odst.2 zákona o půdě ve znění platném k tomuto dni. K tomu dovolací soud jen dodává, že nájemní vztah nemohl vzniknout též druhému žalovanému, jehož právo dočasného užívání, zřízenému oprávněným uživatelem před účinností zákona o půdě, v důsledku zrušení základního užívacího právo zaniklo. Např. v rozsudku ze dne 7.11.2001, sp.zn. 28 Cdo 1399/2001, Nejvyšší soud vyslovil: Pokud jde o nejrůznější práva dočasného užívání, která vznikla podle dřívějších předpisů, je pro aplikaci §22 odst. 1 zákona o půdě rozhodující, zda bylo (tímto ustanovením) zrušeno základní právo užívání k pozemku, z něhož bylo právo dočasného užívání odvozeno. V takovém případě vzniklo právo nájmu mezi vlastníkem a uživatelem základního práva. 2. Výše nájemného se ve vztahu k pozemkům žalobců neřídí ustanovením o výši nájemného ze zemědělských pozemků dle §22 odst. 9 zákona o půdě v dnes platném znění, protože v době, za kterou žalobci požadují finanční náhradu, resp. nájemné, netvořily pozemky součást zemědělského půdního fondu, z něhož byly na dobu povolené těžby dočasně vyňaty. Nájemné se v takovém případě v souladu s běžnou judikaturou Nejvyššího soudu stanoví ve výši obvyklého nájemného za pozemek, odpovídajícího způsobu jeho užívání. V takovém případě je s ohledem na ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě třeba aplikovat obecná ustanovení o nájemného podle občanského zákoníku. Dovolací soud tedy považuje za správné závěry odvolacího soudu, že pokud zákon o půdě upravuje vztahy vlastníků a uživatelů k pozemkům, řídí se právní vztahy účastníků primárně tímto zákonem. Za zavádějící však považuje dovolací soud úvahy o tom, že žalobci vstoupili dnem 24.6.1991 do právního vztahu mezi žalovanými, který podle výše uvedené judikatury tímto dnem naopak zanikl. Ustanovení §25 odst. 1 zákona o půdě se výslovně týká jen některých případů, m.j. i nájmu pozemků, s nimiž okrajově počítalo ustanovení §490 odst. 2 obč. zák. v dříve platném znění v ustanovení, jež upravovalo vztahy občanů - vlastníků půdy ze smluv občanskoprávních. Netýká se tedy toto ustanovení vztahů, založených zvláštními předpisy o užívání zemědělské půdy organizacemi, jež zákon o půdě specielně upravil ve svém §22 výslovným zřízením nového zákonného práva nájmu. Z toho vyplývá, že v dané věci došlo podle §22 odst. 1 zákona o půdě dnem 24.6.1991 k nájemnímu vztahu, který upravil zejména vznik a způsob ukončení nájmu; zbývající obsah tohoto vztahu, zákonem o půdě neupravený, zejména způsob určení nájemného jako pojmového znaku nájmu je pak třeba s ohledem na §1 odst. 3 zákona o půdě posuzovat podle obecných předpisů občanského hmotného práva (s výjimkou pozemků spadajících do zemědělského půdního fondu). Přitom zajisté platí zásada, že nájemné závisí na hodnotě najaté věci a možnosti užitků z ní plynoucích. Na závěr je třeba konstatovat, že odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval zásady uvedené v §153 o.s.ř., jestliže nepřiznal žalobcům nájemné ve výši, kterou považoval za odpovídající, jen proto, že dle jeho názoru žalobci vyšší než soudy přisouzenou částku na nájemném nepožadovali. Dovolatelům je třeba dát zapravdu v tom, že požadovali za užívání jejich pozemku k těžbě částky mnohonásobně vyšší, než jim soud přisoudil, a že jejich právní hodnocení není pro soud závazné. To vyplývá z běžné judikatury Nejvyššího soudu - namátkově lze poukázat např. na jeho rozsudek ze dne 28.11.2000, sp.zn. 25 Cdo 2744/99, podle něhož při právním posouzení soud aplikuje právní normu na zjištěný skutkový stav s tím, že pokud výsledky provedeného dokazování dovolují podřídit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával žalobce, nic soudu nebrání věc po právní stránce takto posoudit. (Rozsudek byl uveřejněn v časopisu Soudní judikatura částka 4/2001, poř. č. 52). V této souvislosti lze ostatně též poukázat na to, že i odvolací soud při rozhodování o tom, jakou částku mají žalovaní jako nájemné žalobcům zaplatit, vycházel svým způsobem z hodnoty vytěženého štěrkopísku. Odvolací soud rovněž nevysvětlil, proč neaplikoval svůj závěr, opírající se o ustanovení horního zákona o způsobu náhrady za těžbu spočívajícím v rozdílu ceny pozemku před a po vytěžení. Dovolací soud je toho názoru, že práva vlastníka pozemku k ložisku nevyhrazeného nerostu musí být respektována v rámci ochrany vlastnického práva, a že proto hodnota štěrkopísku vytěženého bez souhlasu vlastníka v době, kdy užívací práva žalovaných zanikla, musí mu být nahrazena. Přitom soud posoudí, zda se tak stane v souvislosti s nájemným, nebo jiným způsobem, např. jako plnění z bezdůvodného obohacení, a kdo a v jakém rozsahu je ve věci pasivně legitimován. Výše náhrady 12 Kč za vytěžený 1m3 štěrkopísku pak nebude z tohoto hlediska rozhodující, jestliže žalobci nevstoupili do vztahu dočasného (byť původně oprávněného) užívání pozemku, v jehož rámci byla tato náhrada sjednána, protože tento vztah ke dni 24.6.1991 zanikl a nebyl obnoven žádnou dohodou s vlastníky pozemků - ti naopak dávali najevo, že s těžbou nadále nesouhlasí. V dalším řízení bude proto třeba přehodnotit závěry soudu o výši nájemného i náhradě za vytěžení ložiska nerostu bez souhlasu vlastníka, s přihlédnutím k tomu, po jakou dobu se na pozemcích žalobců po 24.6.1991 těžilo a jaká byla hodnota nájmu i po skončení těžby do ukončení nájemního vztahu výpovědí. Rozsudek odvolacího soudu tedy nebyl v rozsahu shora uvedeném shledán správným, a dovolací soud jej v tomto rozsahu podle §243b odst.2 o.s.ř. zrušil. Protože důvody zrušení se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3). V dalším řízení rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2005 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2005
Spisová značka:28 Cdo 1885/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1885.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§22 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.
§25 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§665 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§667 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21