ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.216.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 216/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 27.5.2004, sp.zn. 30 Co 570/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 3 C 17/92 (žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. DD v S., zastoupenému advokátkou, a 2. Středočeskému kraji, o vydání nemovitostí), takto:
Odmítá se dovolání dovolatelky M. S. proti výroku rozsudku (označenému II.) Krajského soudu v Praze z 27.5.2004, sp.zn. 30 Co 570/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 3 C 17/92.
Odůvodnění:
V žalobě původního žalobce Dr. F. S., podané u soudu 14.1.1992, bylo navrženo, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 175 s pozemky parc. č. 306, parc. č. 277/1, parc. č. 277/2 v katastrálním území S. a pozemků parc. č. 156, parc. č. 159/11, parc. č. 159/9 a parc. č. 207 (s domem čp. 92) v katastrálním území V. Uvedené nemovitosti byly znárodněny; výměrem Ministerstva průmyslu z 10.11.1949, čj. 157.870/49 V-IV-Z, byl stanoven rozsah znárodnění (podle §4 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. ve znění článku II zákona č. 114/1948 Sb.) továrny T., patřící původnímu vlastníku F. S.; majetková podstata této firmy byla začleněna do národního podniku S. a do této majetkové podstaty byly zahrnuty i uvedené nemovitosti. Původní žalobce Dr. F. S. uváděl, že je dědicem a synem původního vlastníka nemovitosti F. S., který zemřel 21.2.1949; jeho manželka a matka žalobce M. S. zemřela 19.11.1956. Podle názoru žalobce bylo uvedené znárodnění provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, když tyto nemovitosti sloužily výhradně pro rekreaci celé rodiny a nebyly součástí majetkové podstaty znárodněné firmy; náhrada za nemovitosti nebyla rovněž poskytnuta. Žalobce vyzval k vydání uvedených nemovitostí písemně 3.6.1991, ale bezvýsledně.
Žalovaný DD v S., navrhl zamítnutí žaloby s tím, že na tuto projednávanou právní věc nedopadá ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože ke znárodnění tu došlo již v době před 25.2.1948, tedy mimo rozhodné období podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dům čp. 175 ve S. byl zásadně přestavěn pro účely provozu dětského domova, takže tato stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Původní žalobce RNDr. PhDr. F. S. zemřel 6.1.1997, dědictví po něm bylo projednáno Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp.zn. 13 D 13/97 a z tohoto dědictví připadl dceři zůstavitele M. S. i „restituční nárok na nemovitosti v obcích S. a V.“.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 26.9.2002, čj. 3 C 17/92-548, byla zamítnuta žaloba žalobkyně M. S., aby žalovanému DD v S. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 175 s pozemky parc. č. 306, parc. č. 277/1, parc. č. 277/2 v katastrálním území S. a domu čp. 92 a pozemků parc. č. 156, parc. č. 159/11, parc. č. 159/9 a parc. č. 207 v katastrálním území V. (se všemi součástmi a příslušenstvím). Náhrada nákladů řízení nebyla přiznána ani žalovanému DD v S., ani vedlejšímu účastníku řízení Okresnímu úřadu P. a ani státu.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka nemovitostí a je tedy oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o posouzení otázky odnětí nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, původnímu vlastníku, byl soud prvního stupně toho názoru, že „k odnětí došlo dílčím výměrem Ministerstva průmyslu z 10.11.1949, č. 157870/40, tedy v rozhodném období (od 25.2.1948 do 1.1.1990) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně došlo tu ke znárodnění žalobkyní uváděných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože tyto nemovitosti nesloužily k obchodním účelům znárodněné firmy T., ale pouze pro účely rodiny žalobkyně a jejího předchůdce. Měl proto soud prvního stupně za to, že tu došlo k přechodu nemovitostí na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud se soud prvního stupně zabýval námitkou žalovaného dětského domova, že tu nemovitosti nelze oprávněné osobě vydat podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., dospěl s poukazem na znalecké posudky, podané v tomto soudním řízení, k závěru, že u staveb domu čp. 175 ve S. a domu čp. 207 ve V. došlo provedenou přestavbou k tomu, že tyto stavby jsou používány ke zcela jinému účelu (pro účely dětského domova) než při původním účelu jejich používání; u „základů svislých nosných konstrukcí, vodorovných nosných konstrukcí a zastřešení je tu nadpoloviční objemový podíl nových konstrukcí“, takže uvedené stavby ztratily provedenou přestavbou nadpoloviční podíl původních konstrukcí. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že tyto stavby nelze vydat, jak to stanoví §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků řízení, ani státu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
Okresní soud Praha-východ vydal k uvedenému rozsudku z 26.9.2002 ještě opravné usnesení z 18.9.2003, čj. 3 C 17/92-656, a doplňující rozsudek z 18.9.2003, čj. 3 C 17/92-658. Těmito rozhodnutími došlo zejména k tomu, že byl připuštěn vstup České republiky, zastoupené Úřadem pro zastoupení státu ve věcech majetkových, do tohoto řízení; bylo však zastaveno řízení ohledně vstupu Obce S. do tohoto řízení jako vedlejšího účastníka.
O odvolání žalobkyně proti uváděnému rozsudku soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku) rozhodoval Krajský soud v Praze. Ten nejprve usnesením z 9.3.2004, sp.zn. 30 Co 570/2003, rozhodl o tom, že připouští, aby do řízení vstoupil Středočeský kraj, a to namísto České republiky-Úřadu pro zastoupení státu ve věcech majetkových.
Poté bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze z 27.5.2004, sp.zn. 30 Co 570/2003, rozhodnuto tak, že byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu žalobkyně ohledně vydání domu čp. 175 a pozemku parc. č. 306 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 705 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, označeném I. (týkajícím se pozemků parc. č. 277/1 a parc. č. 277/2 v katastrálním území S., jakož i domu čp. 92 a pozemku parc. 207 v katastrálním území V.), jakož i ve výrocích o nákladech řízení, označených II. a III. a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Také odvolací soud měl za to, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., jako právní nástupkyně původního žalobce Dr. F. S.
Stejně tak byl odvolací soud toho názoru, že nemovitosti byly odňaty právním předchůdcům žalobkyně za podmínek, na něž dopadá ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., když tyto nemovitosti přešly na stát v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) na základě dílčího výměru Ministerstva průmyslu z 10.11.1949, čj. 157870/49-V-IV-5, vydaného podle ustanovení §4 odst. 1 a násl. dekretu č. 100/1945 Sb. a článku I, §1 odst. 1, bod 10 a násl. zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů. Nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly začleněny do majetkové podstaty znárodněného podniku Továrny na zubní přípravky T. (znárodněného podle zákona č. 114/1948 Sb.), a to citovaným výměrem Ministerstva průmyslu. V daném případě však citovaný dílčí výměr z 10.11.1949 nebyl podepsán ministrem průmyslu, ale jinou osobou, tedy nikoli ministrem, jenž měl ústavní odpovědnost za provádění procesu znárodnění.
Při posuzování toho, kdo je v daném případě povinnou osobou (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), vycházel odvolací soud z toho, že DD v S. je nástupcem zaniklého Okresního ústavu národního zdraví P. Dosavadní státní příspěvková organizace DD v S. se stala dnem 1.1.2003 příspěvkovou organizací Středočeského kraje. Proto odvolací soud připustil, aby Středočeský kraj vstoupil do tohoto řízení, v němž je žalovaným DD v S.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda tu jsou dány zákonné předpoklady pro nevydání staveb, uvedených v žalobě žalobkyně ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud doplnil dokazování ještě posudkem znalce z oboru stavebnictví a z oboru ekonomiky (ceny a odhady), a to k objasnění otázky, zda zásadní přestavbou došlo ke změně původního stavebně technického charakteru domu čp. 175 ve S. Tento dům tvořila tzv. střední část a tzv. levé křídlo a pravé křídlo; všechny tyto části byly po převzetí domu přestavěny; v důsledku této přestavby došlo ke změně základů stavby, svislých nosných konstrukcí, vodorovných nosných konstrukcí i zastřešení (tedy u čtyř prvků dlouhodobé životnosti stavby, a to u těchto uvedených prvků v rozsahu nadpolovičního objemu podílu všech konstrukcí toho kterého prvku). Pokud byly u obou uvedených křídel stavby provedeny přístavby, staly se součástí původního objektu; stavební úpravy, provedené po převzetí nemovitostí státem, nespočívaly, podle názoru odvolacího soudu, pouze v provedení přístavby k původnímu objektu, ale týkaly se prvků dlouhodobé životnosti původních částí stavby. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že v důsledku těchto stavebních změn došlo ke ztrátě původního stavebnětechnického charakteru stavby – domu čp. 175 ve S. a že tedy bylo na místě posoudit věc podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (odvolací soud ještě dodával, že „důvody pro případný postup podle §7 odst. 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. tu dány nejsou“).
Ohledně pozemku parc. č. 306 v katastrálním území S. odvolací soud uváděl, že pozemek byl po převzetí státem nově zastavěn (stavbami domku zahradníka, prádelny, skladů a dílny). Proto podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo možné tento pozemek oprávněné osobě vydat.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný, pokud šlo o vydání domu čp. 175 a pozemku parc. č. 306 v katastrálním území S.
Naproti tomu odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že „neprováděl důkazy k posouzení otázky, zda došlo k zásadní stavebně technické přestavbě domu čp. 92 v katastrálním území V.“ a že také nebyly provedeny odpovídající důkazy ohledně „možné zastavěnosti ostatních sporných pozemků“. Podle názoru odvolacího soudu je v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, na základě čeho učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že ani tyto nemovitosti nelze vydat. Odvolací soud proto v této části zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení zbývá, podle názoru odvolacího soudu, vyřešit otázku, zda dům čp. 92 a zbývající pozemky v katastrálním území S. a V. (s výjimkou pozemku parc. č. 306 v katastrálním území S.) lze vydat, nebo zda vydání těchto nemovitostí brání důvody uvedené v §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 6.9.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Okresního soudu Praha-východ dne 1.11.2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně“ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu pro zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala, že pokud soudy obou stupňů aplikovaly na daný případ ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., pak se při zdůvodnění této aplikace odvolací soud odvolává výhradně na závěry posudku jednoho ze znalců, třebaže byly předloženy jiné dva znalecké posudky, které jsou s názory znalce převzatými do rozhodnutí soudu ve věci neslučitelné. Pokud soudy aplikovaly ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., potom zdůvodnění této aplikace není opřeno, podle názoru dovolatelky, o provedení odpovídajícího dokazování.
Podle názoru dovolatelky skutková tvrzení o tom, že dům čp. 175 ve S. ztratil svůj původní stavebně technický charakter, uvedl žalovaný dětský domov už v počáteční fázi tohoto procesu, ale za celou dobu řízení pro toto tvrzení nenabídl přesvědčivý důkaz. Sám uvedený žalovaný v řízení uvedl (dne 13.6.1994), že se nenalezla dokumentace dostatečná pro právní zhodnocení toho, zda přestavbou došlo u domu čp. 175 ve S. k takové změně, která by znamenala ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby. Soudy pak nebraly v daném případě vůbec v úvahu výpovědi původního žalobce Dr. S. a svědků, kteří potvrdili, že kromě přístavby, resp. dostavby menšího rozsahu k žádné zásadní přestavbě domu čp. 175 ve S. nedošlo, přičemž tu šlo o výpovědi pamětníků, kteří mohli soudu poskytnout spolehlivé údaje. V této souvislosti vyslovovala dovolatelka svůj názor, že „při existenci dvou důkazů, z nichž jeden je pro restituenta příznivý a druhý nepříznivý, by soud měl při rozhodování vycházet z důkazu pro restituenta příznivějšího“; je přesvědčena, že takto je ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vykládáno v nálezech Ústavního soudu ČR; odvolací soud však v daném případě postupoval naopak tak, že např. opírá své právní závěry pouze o závěry jednoho ze dvou (respektive tří) znaleckých posudků, a to ještě o závěry velmi problematické.
Posudek znalce Ing. K., CSc., o který odvolací soud opírá především své výsledné závěry, obsahuje sám o sobě velmi pochybné závěry; na str. 10 jeho posudku je např. uvedeno: „žádný přesný výpočet neexistuje; jsou to všechno pouze přibližné odhady. Závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby lze učinit pouze na základě celkového dojmu“. Některé názory tohoto posudku jsou dovozovány údajně ze „stavební dokumentace, projektové dokumentace a také z fotodokumentace“, avšak ze žádné takové dokumentace, které měl znalec i soud k dispozici, nic takového nevyplývá. Dovolatelka je proto nadále toho názoru, že „výchozí stav pro srovnání se stavbou v době uplatnění výzvy k jejímu vydání není objektivně určen u žádné z částí sporné nemovitosti; nelze proto učinit závěr o existenci zásadních změn, které by přivodily ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby“, zvláště když „za změnu se nepovažuje pouhá výměna kteréhokoli z prvků dlouhodobé životnosti za stejný prvek“ (jak to zdůrazňovalo i stanovisko komory soudních znalců, založené ve spise). Byl proto v tomto případě zcela opodstatněný návrh žalobkyně na vypracování nového znaleckého posudku; tomuto návrhu odvolací soud nevyhověl; tento postup soudu představuje, podle názoru dovolatelky, podstatnou vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka poukazovala i na to, že „soud neměl k dispozici stavebně právní rozhodnutí, zejména stavební povolení, resp. kolaudační rozhodnutí, týkající se údajné přestavby domu čp. 175 ve S. z roku 1959“. Přitom z kolaudačního rozhodnutí by bylo možné učinit důležitý úsudek o skutečném rozsahu a charakteru změn nemovitosti“. Dovolatelka zdůrazňovala i to, že „z absence stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí je nutno učinit závěr, že stavební změny na nemovitosti je třeba považovat i za nedovolené“.
Žalovaný Středočeský kraj ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky měl za to, že dovolání dovolatelky proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je nepřípustné a mělo by být odmítnuto.
Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 zmíněných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na daný případ nedopadají.
Přípustnost dovolání dovolatelky, které směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacímu soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 3 C 17/92 Okresního soudu Praha-východ), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v tomto případě byla dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo však třeba ještě posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla v rozhodováno dovolacího soudu vyřešena.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o jehož aplikaci i výklad v daném případě zejména šlo, se oprávněné osobě podle uvedeného zákona nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.
Podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 121/255/), že o zásadní přestavbu stavby (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze usuzovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti.
Z uvedeného vyplývá, že stav následující poté, co stavba prošla stavební změnou (přestavbou), nepřestala existovat, ale nadále existuje jako věc změněná, způsobilá sloužit k jiným než dosavadním účelům. Proto pro posouzení stavebně technického charakteru stavby (ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) nejsou jediným hlediskem prvky dlouhodobé životnosti stavby (reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby); je nutno přihlížet i k možnosti funkční změny přestavěné nemovitosti.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že pro vydání nemovité věci není rozhodné, zda existuje stavební povolení, které počítá s rekonstrukcí domu, jenž má být vydán (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), nýbrž je rozhodné, že tyto stavební úpravy byly provedeny.
Za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný. V případech přestaveb a přístaveb nemovitosti je třeba posuzovat, zda vznikla nemovitá věc nebo zda se stala součástí původní nemovitosti (srov. č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a č. 34/1993, str. 120 odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve smyslu obsahu a znění uváděných ustanovení i citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů nebylo v daném případě přesvědčivě možné přisvědčit názoru, že tu rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (tedy s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Odvolacímu soudu tu nelze vytýkat nesprávný výklad těchto uváděných ustanovení při jejich aplikaci na posouzení případu, v němž došlo k přestavbě stavby obytného domu pro účely provozu dětského domova, představující tuto funkční změnu přestavěné nemovitosti; došlo také na jednom z pozemků, ke stavbě přiléhajícím, ke zřízení nových staveb, nikoli dočasných nebo staveb s povahou věcí movitých.
Nemohl tedy dovolací soud, který nadále vychází z citovaných právních závazků z uveřejněné judikatury soudů, dospět k závěru, že u rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, jsou splněny v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou výslovně stanoveny i v ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného, ohledně něhož pak již nenáleží dovolacímu soudu zabývat se dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody jako je tomu v případě dovolání, jež je podle ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání (§236 - §239 občanského soudního řádu) dovoláním přípustným.
O dalším řízení v této právní věci ohledně dalších částí žalobního návrhu žalobkyně bylo již rozhodnuto výrokem rozsudku odvolacího soudu, nenapadeným dovoláním dovolatelky. V tomto dalším řízení bude rozhodnuto i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu