ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2218.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2218/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce T. A., a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ J. K., a 2/ L. K., zastoupených advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 82/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 25.1.2005, čj. 47 Co 100/2004-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatiti žalovaným na nákladech dovolacího řízení 2.575 Kč k rukám jejich právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 3.2.2004, č.j. 7 C 82/2003-132, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků č. 147/7, č. 147/11 a 147/14 v katastrálním území Z. Dospěl totiž k závěru, že předmětné pozemky byly prodány F. n. m. ČR společnosti T. s.r.o. v rozporu se zákonem, a to s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“); neplatný převod pak neměl za následek vznik vlastnictví společnosti T., s.r.o., a následně vlastnictví žalobce. Pozemky naopak vydal pozemkový úřad žalovaným, a to rozhodnutím z 8.8.1996. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí vedeni jako jejich vlastníci. Rozhodnutí pozemkového úřadu soud nepřezkoumával, protože není oprávněn zkoumat jeho správnost v řízení o určení vlastnictví.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 26.1.2005, č.j. 47 Co 100/2004-172, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním závěrem, že nebyly zjištěny vady správního rozhodnutí, tj. rozhodnutí pozemkového úřadu, podle něhož žalovaní nabyli předmětné pozemky do podílového spoluvlastnictví, přičemž správnost tohoto rozhodnutí není soud oprávněn v tomto řízení přezkoumávat. Dále dovodil, že v rámci privatizace došlo při převodu pozemků k porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, a §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.), což mělo za následek absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. To se týká v prvé řadě kupní smlouvy ze dne 1.8.1992, uzavřené mezi F.n. m. Č. r. jako prodávajícím a společností T. s.r.o. jako kupující. Navíc se tak stalo v době, kdy pozemky byly již podle §17 zákona č. 569/1991 Sb. ve správě P. f. Č. r. Následně proto ani žalobce nemohl platně nabýt vlastnického práva k pozemkům, jež jsou předmětem tohoto řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel napadá správnost právního posouzení věci. Uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřoval v posouzení, zda vlastník může být zbaven svého vlastnického práva k nemovitosti v řízení, jehož účastníkem nebyl. Odvolacímu soudu vytýkal, že nezkoumal, zda se nejedná o nicotný správní akt, když účastníkem správního řízení nebyl ten, o jehož právech a povinnostech bylo v řízení rozhodováno. Dále namítal, že ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo porušeno, neboť F. n. m. nebyl povinnou osobou. Společnost T. vznikla až dne 31.7.1991 a získala vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě privatizace zemědělského majetku. Připomíná, že restituční nárok byl v daném případě uplatněn až po skončení privatizačního procesu, který tedy nebyl spojen se závazky z restituce. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyslovil názor, že zanikne-li povinná osoba na základě privatizačního projektu, nelze již pozemky vydat a přichází tu v úvahu jen náhrada. Dále poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 5.11.2002 ve věci P. a P. proti České republice s odůvodněním, že osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nesmějí být nuceny nést břemeno státu, který tento majetek zkonfiskoval. V souvislosti s tím namítal, že v daném případě tedy nepřichází v úvahu naturální restituce. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní podali k dovolání vyjádření, že soudy rozhodly v souladu s hmotným právem a se zavedenou a konstantní judikaturou a ztotožňují se s jejich závěry; domnívají se, že dovolání nemá po právní stránce zásadní význam..
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a má náležitosti stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř., a §241 odst. 1 o.s.ř. Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo by dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Při posuzování této otázky dovolací soud konstatoval, že se danou problematikou již zabýval ve svém rozsudku ze dne 25.10.2005 sp.zn. 28 Cdo 343/2005, který se týkal návrhu stejného žalobce na určení vlastnictví k pozemkům, přičemž žalobce své vlastnické právo dovozoval ze stejných skutkových okolností. Protože tedy otázka právního zásadního významu, o kterou v dovolání jde, byla již dovolacím soudem vyřešena v uvedeném rozsudku, neshledal dovolací důvod dovolání v dané věci přípustným a podle §243b odst. 5 o.s.ř. a §218 písem.c) o.s.ř. je odmítl.
Žalovaní mají nárok na náhradu nákladů řízení podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst.3 o.s.ř. Náhrada spočívá v odměně jejich právní zástupkyně při základní položce 10.000 Kč, snížené o polovinu při odmítnutí dovolání a následně o další polovinu při jednom úkonu v dovolacím řízení (§5 písm b), §15, §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif), a částce 75 Kč na hotové výdaje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu