ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2348.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2348/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 353/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 8 C 90/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované akciové společnosti P., o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 26.4.2002, aby soud rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2344 (o výměře 108 m2), parc. č. 2345 (o výměře 39 m2) a parc. č. 904/10 (o výměře 868 m2) v katastrálním území H. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 560 pro toto katastrální území a obec H. M. u Katastrálního úřadu v Ch., jakož i vlastníkem části pozemku parc. č. 904/9 (původně zapsaného v Zemských deskách českých pod č. 563) v katastrálním území H. M., zapsaného na listu vlastnictví č. 560 pro katastrální území a obec H. M. u Katastrálního úřadu v Ch.
V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky získal žalobce z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19.12.1938 ve V. K předání dědictví došlo pozůstalostním soudem v Pardubicích v roce 1944 do rukou poručníka žalobce, jímž byl Ing. F. K. K. z H. Tato skutečnost byla zapsána v Zemských deskách českých a v příslušných vložkách pozemkových knih. Na tyto nemovitosti, tvořící panství H. M., byla zavedena národní správa rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945, čj. III 1a 768/1-1945. Později bylo vlastnické právo žalobce „vážně ohroženo aplikací dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.“, ale nedošlo tu k vydání řádného konfiskačního výměru místně příslušným Okresním národním výborem v Ch., který by byl adresován osobě žalobce. Vydána byla vyhláška ONV Ch. ze 17.9.1945, čj. 14812, adresovaná na jméno a příjmení O.F. K. s uvedením bydliště H. M.; byla také vydána vyhláška ONV Ch. z 11.8.1945, čj. 11399, adresovaná opět osobě O.F.K. s uvedením bydliště v dalších 22 obcích okresu Ch. a okresu N. Označení O.F.K. neodpovídalo matričním ani jiným údajům o žalobci. Žalobce nebyl v tomto konfiskačním řízení zastoupen, třebaže šlo tehdy o nezletilou osobu ve věku 9 roků; k řízení nebyla přizvána ani matka žalobce M. K., ani poručník Ing. F. K. K. F. K. byl svou argentinskou matkou odvezen v roce 1940 k babičce do A., kde už trvale zůstal. Poručník F. K.-Ing. K. byl nedobrovolně odvezen z území Československa a od 14.7.1945 byl přihlášen k pobytu v bavorské obci E. v Německu. Podle názoru žalobce na něj nedopadala ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb.; F. K. se vzhledem ke svému věku nikdy nehlásil při nějakém sčítání obyvatelstva k německé národnosti, nebyl členem žádných německých organizací nebo politických stran; jeho mateřským jazykem byla španělština; na žalobce tedy nebylo možné hledět jako na osobu německé národnosti. Podle názoru žalobce byl „proces směřující ke konfiskaci jeho majetku veden zcela zmatečně a tedy bez právních následků“. S ohledem na tyto uvedené okolnosti má žalobce naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, aby mohl být zapsán i v katastru nemovitostí namísto nyní zapsané žalované akciové společnosti.
Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděné pozemky nabyla řádnými kupními smlouvami z 25.6.1996 a z 30.9.1996. Vlastnictví žalované akciové společnosti bylo zapsáno v katastru nemovitostí.
Podáním z 21.10.2003 žalobce rozšířil svůj žalobní určovací návrh i ohledně pozemku parc. č. 904/10 (o výměře 868 m2) v katastrálním území H. M.; změna žaloby byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Chrudimi z 24.10.2003, čj. 8 C 90/2002-103.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze 4.5.2004, čj. 8 C 90/2002-143, byla zamítnuta žaloba žalobce F. O. K. o určení jeho vlastnictví ke „stavební parcele č. 2344 (o výměře 108 m2), stavební parcele č. 2345 (o výměře 32 m2), pozemkové parcele č. 904/9 (o výměře 117 m2) a pozemkové parcele č. 904/10 (o výměře 868 m2), zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. na listu vlastnictví č. 560 pro katastrální území a obec H. M. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud má za to, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože žalovaná akciová společnost je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník žalobcem uvedených pozemků a ke změně tohoto zápisu by došlo rozhodnutím soudu, jímž by bylo určeno vlastnictvím k nemovitostem, zapsaným v katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně pokládal rovněž za doloženo, že žalobce nabyl vlastnictví jím uváděných pozemků na základě odevzdacích listin pozůstalostního soudu a tato skutečnost byla zapsána byla zapsána i v pozemkové knize.
Vyhlášky, které vydal Okresní národní výbor v Ch. dne 11.8.1945 pod č. 113 99 a dne 17.9.148 12, o konfiskaci majetku osoby označené O.F.K., bytem (bez bližší konkretizace) v H. M. (popřípadě bez bližší konkretizace v dalších 21 obcích v okrese Ch. a N.), byly vydány správním orgánem v rámci jeho pravomoci, a to ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 a §3 dekretu č. 12/1945 Sb.; vyhlášky odpovídaly praxi tehdejších správních orgánů při provádění konfiskaci. V těchto vyhláškách však byla označena osoba, jejíhož majetku se konfiskace týkala, jako O.F.K. bez uvedení bydliště a data narození a ani konfiskované pozemky nebyly označeny bližšími identifikačními údaji. Měl proto soud prvního stupně za to, že tu šlo o nicotné právní akty, jejichž účinky nenastaly. Nelze tu použít „kategorizace“ žalobce jako osoby, jíž se konfiskace majetku týká, provedené výměrem Zemského národního výboru v Praze o zavedení národní správy. Soud prvního stupně však v této souvislosti dospěl k závěru, že „existence uvedených vyhlášek Okresního národního výboru v Ch. měla důsledky ve vztahu k vydržení převedeného majetku státem“.
Soud prvního stupně při své úvaze o vydržení poukazoval na ustanovení §1494 a §1475 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (platného do 31.12.1950) a na ustanovení §566 zákona č. 141/1950 Sb. (dříve platného občanského zákoníku, platného do 31.3.1964); měl za to, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly způsobilé k vydržení a také stát tu byl způsobilý k nabytí tohoto nemovitého majetku vydržením. Pracovníci státních orgánů tu nemohli mít, podle názoru soudu prvního stupně, pochybnosti (vzhledem k vydání uvedených konfiskačních vyhlášek), že stát nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, vlastnil a že je se zřetelem ke všem okolnostem držel v dobré víře, že mu tyto nemovitosti jako vlastníku náleží. Podle názoru soudu prvního stupně tu „existuje titul, byť neplatný, zakládající nabytí vlastnického práva při splnění stanovených podmínek, což má tytéž účinky ve vztahu k dobré víře“. Soud prvního stupně měl také za to, že „po celou dobu vydržecí lhůty (desetileté) tu byly splněny podmínky vydržení podle tehdy platného zákona č. 141/1950 Sb.“. Zákonné podmínky faktického ovládání a nakládání s nemovitostmi jako se svým vlastnictvím tu tedy byly splněny, podle názoru soudu prvního stupně, a to po celou dobu vydržecí od 1.1.1951 do 1.1.1961. Soud prvního stupně byl však toho názoru, že žalobce neprokázal v době, kdy běžela vydržecí doba, že by se domáhal svého majetku a tedy že by zpochybňoval výsledky konfiskace; pouze se domáhal „odškodnění za provedenou konfiskaci“.
Soud prvního stupě proto žalobu žalobce zamítl, když došel k závěru, že tu stát nabyl vlastnické právo vydržením a jako vlastník nemovitosti je dále převedl na právní předchůdkyni žalované společnosti; tento převod byl perfektní a účinný, stejně jako převod na žalovanou akciovou společnost. Ohledně nákladů řízení měl soud prvního stupně za to, že žalované společnosti náklady řízení nevznikly.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 4.5.2004 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 353/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak dospěl k závěru, že právní posouzení učiněné soudem prvního stupně je chybné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně jen v tom, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez takového určovacího rozhodnutí soudu by nemohl žalobce dosáhnout požadované změny zápisu k uvedeným nemovitostem v katastru nemovitostí.
Odvolací soud však nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně o tom, že vyhlášky tehdejšího Okresního národního výboru v Ch. o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. jsou sice vadné, ale byly způsobilé založit řádnou, poctivou a pravou držbu státu po zákonem stanovenou vydržecí dobu, která ve smyslu ustanovení §566 zákona č. 141/1950 Sb. skončila vydržením dnem 1.1.1961. Naproti tomu měl odvolací soud za to, že nemůže obstát názor, že by nicotný akt správního orgánu mohl být titulem, s nímž by bylo možné spojovat úvahu o počátku trvání oprávněné (poctivé, pravé a řádné) držby ve prospěch státu, jehož orgán nicotný akt vydal; nulitní akt totiž po právu neexistuje a nepůsobí žádné právní účinky.
Odvolací soud však byl rozdílného názoru na stěžejní otázku, zda žalobce pozbyl vlastnické právo k jím uváděným nemovitostem konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Konfiskace zemědělského majetku nastávala ve smyslu ustanovení §4 tohoto dekretu u osob vyjmenovaných v §1 dekretu č. 12/1945 Sb. ze zákona dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945), aniž by bylo v každém jednotlivém případě zapotřebí ještě nějakého úředního aktu, kterým by bylo vysloveno, že jsou splněny podmínky konfiskace. Pokud takové rozhodnutí bylo vydáváno (k návrhu účastníka nebo uznal-li to správní orgán za potřebné), mělo toto rozhodnutí deklaratorní povahu (např. rozhodnutí o tom, že se konfiskuje majetek osoby německé národnosti anebo maďarské národnosti, nebo o tom, že jde o zemědělský majetek). Došlo-li ke konfiskaci zemědělského majetku osoby vyjmenované v ustanovení §1 dekretu č. 12/1945 Sb., konfiskovaný majetek přešel na stát ze zákona s účinky ex tunc k okamžiku účinnosti tohoto dekretu. Došlo-li k vydání rozhodnutí správního orgánu v zájmu odstranění nejistoty, zda došlo nebo nedošlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., potom obecný soud má oporu v takovém pravoplatném rozhodnutí správního orgánu a vychází z prezumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu. Za takové rozhodnutí tu bylo třeba považovat konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. z 11.8.1945, čj. 11399, a ze 17.9.1945, čj. 148 12, v nichž byla osoba uvedená jako O.F.K. označena za osobu německé národnosti s tím, že se jí konfiskuje zemědělský majetek v H. M. a v dalších obcích okresu Ch. a N.; tyto vyhlášky byly doručeny vyvěšením vyhlášky na úřední tabuli (srov. §33 vládního nařízení č. 81/1928 Sb.).
Uvedené vyhlášky se týkaly veškerého zemědělského majetku osoby, jejíž majetek byl konfiskován, a to i bez přesného označení tohoto zemědělského majetku. V posuzovaném případě také nebyla jiná osoba s příjmením K. (a se stejnými iniciálami křestních jmen, byť i v jiném pořadí) v uvedeném katastrálním území, jež by vlastnila tento konfiskovaný majetek. I případná nesprávnost správního rozhodnutí tu nezakládala nulitu tohoto rozhodnutí, obecný soud jím byl vázán a není oprávněn přezkoumávat jeho správnost, a to ani jako otázku předběžnou. Obecným soudům nebylo totiž dekretem č. 12/1945 Sb. svěřeno rozhodovat o otázce konfiskace. V řízení u obecného soudu nemohl žalobce tedy uspět se svým tvrzením, že nepozbyl vlastnické právo k nemovitostem (uvedeným v jeho žalobě) podle dekretu č. 12/1945 Sb., pokud nepředložil rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě rozhodnutí soudu, vydané ve správním soudnictví, že jeho majetek nepřipadl státu konfiskací ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. k 23.6.1945). Jinak totiž obecný soud v občanském soudním řízení musel vycházet z prezumpce správnosti uvedených správních rozhodnutí (vyhlášek).
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že soud prvního stupně důvodně nevyhověl žalobě žalobce, byť i z jiného právního důvodu. Proto jeho rozhodnutí odvolací soud potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Odvolací soud ještě dodával, že je vázán svým vyhlášeným rozhodnutím, i když žalobce po jeho vyhlášení vznesl námitku podjatosti soudců senátu odvolacího soudu, který tento rozsudek vynesl; o této námitce tedy odvolací soud před vyhlášením rozhodnutí nevěděl, a proto se s ní nemohl zabývat.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21.4.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 21.6.2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 16.3.2005 (sp.zn. 18 Co 353/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích) a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání měl za to, že zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání dovozuje dovolatel ze způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby (kterou byl tehdy v roce 1945 žalobce) v samotném správním řízení, popřípadě s otázkou důsledků opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilce opatrovníkem ve správním řízení a s otázkou doručování správního rozhodnutí zástupci nezletilce. Žalobci, jako osobě, jejíž majetek měl být konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., bylo v době probíhajícího konfiskačního řízení (v roce 1945) pouhých 9 roků (je narozen 7.10.1936) a v tomto řízení nebyl vůbec nikým zastoupen a nebyl mu v tomto řízení ustanoven ani opatrovník; navíc úkony zástupců nezletilce, mající dopad na nezletilcova majetková práva, podléhaly schvalování opatrovnického (poručenského) soudu. Takový přístup k řešení uvedených otázek, přecházející zmatečnost uvedeného postupu při zastupování nezletilého účastníka správního řízení, pokládá dovolatel za absolutně nepřijatelný.
Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud v daném případě nedostatečně zkoumal právní moc a vykonatelnost vyhlášek Okresního národního výboru v Ch. z 11.8.1945 a ze 17.9.1945 o konfiskaci zemědělského majetku „O.F.K. z H. M.“ podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Za nesprávný pokládá dovolatel názor odvolacího soudu, že totiž konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. z roku 1945, předložené v tomto soudním řízení, jsou deklaratorními rozhodnutími tohoto správního orgánu, oprávněného k jejich vydání podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tyto vyhlášky však, podle názoru dovolatele, „nikdy nenabyly právní moci a vykonatelnosti a soudy obou stupňů také nesprávně posoudily, že u těchto správních aktů údajně nejde o akty nulitní“.
Podle názoru dovolatele měly být v daném případě vydány podle tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. výměry, nikoli vyhlášky, o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. Kromě toho tyto vyhlášky byly neadresné, když jako adresát je tu uvedena osoba „O.F.K., bytem v obci H. M. (případně ve vyhlášce z 11.8.1945 Sb. v dalších 21 obcích)“. Dovolatel F. K., narozený 7.10.1936, měl však v roce 1945 bydliště v Argentině, což bylo „státu dobře známo“. Použité jméno O.F.K. neexistuje v žádném dokladu nebo matričním zápisu ohledně žalobce; označení adresáta vyhlášek bylo tedy natolik neurčité, že působilo neplatnost těchto vyhlášek.
Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval (stejně jako soud prvního stupně) tím, že tehdy nezletilému žalobci nebyl v konfiskačním řízení v roce 1945 ustanoven opatrovník, když v tomto řízení nebyl zastoupen ani svou matkou, ani poručníkem Ing. F. K. K., jenž mu byl ustanoven tehdejším německým soudem v Pardubicích, a to už v roce 1942. Tento poručník byl ovšem násilně vyvezen z území čs. státu a od 14.7.1945 byl hlášen k trvalému pobytu v bavorské obci E. v Německu. Potřeba ustanovit nezletilému F. K. v konfiskačním řízení opatrovníka vyplývala z ustanovení §16 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.; totéž vyplývalo, podle názoru dovolatele, i z tehdy platného ustanovení §21 obecného zákoníku občanského z roku 1811, jakož i z mezinárodních dokumentů (např. z Deklarace práv dítěte z roku 1924 a z Všeobecné deklarace lidských práv z 10.12.1948). Správní řízení, jehož jediným účastníkem byl nezletilec, v tomto řízení nikým nezastoupený, bylo řízení zmatečným.
Dovolatel poukazoval i na to, že se nelze ztotožnit s názorem uvedeným v rozhodnutí odvolacího soudu, že zmíněné vyhlášky Okresního národního výboru v Ch. byly doručeny podle ustanovení §33 tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb. Mělo tu totiž dojít k individuálnímu konfiskačnímu výměru, nikoli vyhlášky, a vyvěšení vyhlášky bylo pouze jedním ze způsobů doručení výměru. Avšak ani tento způsob doručení tu nebyl možný, protože tu nešlo o osobu, jejíž pobyt nebyl „přes konané šetření“ znám, a navíc šlo o nezletilou osobu, které v řízení nebyl ustanoven opatrovník.
Pokud odvolací soud byl toho názoru, že žalobce nemohl v řízení u obecného soudu uspět, protože nepředložil rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě soudu, vydaného ve správním soudnictví, že jeho majetek nepřipadl konfiskací státu ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., byl dovolatel naproti tomu toho názoru, že tato podmíněnost úspěchu žalobce v občanském soudním řízení by tu byla dána v případě, pokud by bylo v řízení předloženo i pravomocné rozhodnutí správního orgánu, deklarující konfiskaci majetku žalobce, což se ovšem nestalo v tomto řízení.
Dovolatel vyslovoval posléze i názor, že v daném případě došlo „k závažnému selhání při ochraně nezávislosti soudnictví“, když totiž došlo k přímému ovlivňování rozhodovací činnosti soudů v právních věcech žalobce. K doložení tohoto názoru připojil dovolatel ke svému dovolání dvě přílohy nazvané „Výčet zásahů představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní ve věcech žalob F. O. K. na určení vlastnictví“ a „Analýza mediální prezentace kauzy K.“. Dovolatel je toho názoru, že již nemůže na území České republiky uspět, neboť zde již není pro něj nezávislý soudce. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku tuto předběžnou otázku: „Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii tak, že lze za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudu jednoho členského státu na soud jiného členského státu, dojde-li k situaci, kdy soudy určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu svoji nezávislost a nestrannost?“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel ve svém dovolání uváděl, že zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání odvozuje dovolatel ze způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení a otázkou opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilého v konfiskačním správním řízení i otázkou doručování správního rozhodnutí takové osobě.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 8 C 90/2002 Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tímto rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci žalobce ve své žalobě, ve svých vyjádřeních v průběhu řízení před soudy obou stupňů i ve svém dovolání tvrdil, že nemovitosti, uváděné v jeho žalobě, nebyly v roce 1945, ani později konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže je nadále jejich vlastníkem.
Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého i slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační výměr, jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí, pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem určeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku dovršena (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98, uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec správního soudnictví není soud (v občanském soudním řízení) oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, je nicotný.
Z těchto základních právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, které tu aplikoval, tj. ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb. Otázkou dopadu ustanovení tohoto dekretu na případ konfiskace majetku, o nějž jde v daném případě, se odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (sp.zn. 18 Co 353/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích), napadeného dovoláním dovolatele, a to na str. 3-5. Tomuto zevrubnému rozboru právních důsledků ustanovení §1 odst. 1 a 2, §3 odst. 1 a §4 dekretu č. 12/1945 Sb. nelze vytknout, že tu šlo o řešení právní otázky v rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními citovaného dekretu. Tato ustanovení i podle názoru dovolacího soudu na daný případ dopadala a konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tu byla dovršena i vydáním konfiskačního rozhodnutím jímž došlo dostatečně určitým způsobem k vymezení předmětu konfiskace i subjektu vlastnictví tohoto předmětu konfiskace.
Posoudit bylo nutné posléze i hledisko případného řešení právní otázky (v rozhodnutí odvolacího soudu), jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz §237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu). Dovolací soud i přes tvrzení dovolatele o dosud dovolacím soudem neřešené otázce „zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení“ má za to, že i řešení této otázky je zahrnuto v právním závěru z již zmíněného rozhodnutí uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek o zkoumání správního aktu mimo rámec správního soudnictví, a to z toho hlediska, zda tu nešlo o tzv. paakt. Odvolací soud se však i touto otázkou ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatele, zevrubně zabýval, a to jednak co do formy vydaného konfiskačního rozhodnutí příslušným správním orgánem, dále z hlediska rozhodování správního orgánu ohledně subjektu, jehož se rozhodnutí o konfiskaci týkalo, zejména ohledně pobytu žalobce (i jeho matky a poručníka) v srpnu 1945 po odstěhování se žalobce s jeho matkou z Čech i z Evropy) a po odsunu poručníka žalobce z Československa (v době krátce před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze srpna 1945) a rovněž i z hlediska způsobu doručení vyvěšením veřejné vyhlášky na úřední tabuli za již uvedené situace, necelé tři měsíce po skončení války a v průběhu odsunu německého obyvatelstva, zejména ze sudetského pohraničí. Nebylo proto ze strany odvolacího soudu opomenuto nic podstatného, co by představovalo řešení právní otázky, jež by byla dosud nedořešena v rozhodování dovolacího soudu, na rozdíl od dostatečně zřejmého vyjádření právního závěru k téže právní otázce, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v roce 2000, tedy v nedávné době, během níž nedošlo k žádné podstatné změně procesních předpisů České republiky. Nebyl tu tedy, podle názoru dovolacího soudu, splněn ani tento zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu).
Protože dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz k tomu §237 odst. 3 občanského soudního řádu), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, a to ve znění této předběžné otázky ve znění formulovaném dovolatele (jehož základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní právní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné dvoustranné či mnohostranné mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatele, že by takový postup odpovídal článku 234 Smlouvy o Evropském společenství.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod – zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obracejí na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci soudu jiného členského státu Evropské unie, a to ani na základě práva Evropských společenství, ani na základě jiné takové možnosti dané výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce v žádném případě není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání dovolatele. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství. Soudní dvůr v Lucemburku podle své ustálené judikatury odmítne předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C-291/96 Trestní stíhání proti Martino Grado a Shadid Bashir /2997/ ECR I-5331, bod 12, věc 299/95 Kremzow v. Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 Maurin /1996/ ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků řízení. Podání předběžné otázky v podobném případě je tu tedy s následkem nepřípustnosti předložení takové otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novello /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc Maria Alonia v. Giorgio Poidomani a Franca Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká v otázce vznesené dovolatelem ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 2315, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované akciové společnosti v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu