Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. 28 Cdo 2382/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2382.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2382.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2382/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele J. D., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10.5.2005, sp.zn. 20 Co 459/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 4 C 1180/94 (žalobce J. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. M. S. a 2. Z. S., zastoupených advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto: I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 10.5.2005, sp.zn. 20 Co 459/2004, i rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140. II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Třebíči. Odůvodnění: Okresní soud v Třebíči rozhodl o žalobě původního žalobce J. S., podané u soudu 18.11.1994, domáhající se, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 172 s pozemkem parc. č. 342/1 (o výměře 138 m2) v T., rozsudkem z 19.2.1997, čj. 4 C 1180/94-86. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobcem dohodu ohledně vydání pozemku parc. č. 342/1 (o výměře 138 m2) v T., v katastrálním území P. Výrokem tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že se náhrada nákladů řízení účastníkům tohoto řízení nepřiznává. Výrokem tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že se žalobci ukládá zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Třebíči 2.027 Kč na úhradu zálohovaného znalečného. Po vydání uvedeného rozsudku soudu prvního stupně žalobce J. S. dne 21.2.1998 zemřel a jeho dědicem se stal žalobce J. D. O odvolání žalovaných M. a Z. S. proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 19.2.1997, čj. 4 C 1180/94-86, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 8.12.1998, sp.zn. 20 Co 230/97. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl zamítnut i žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 172 v T. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení, vynaložených na znalečné před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 19.9.2000, 28 Cdo 474/99, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 8.12.1998, sp.zn. 20 Co 230/97, i rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 19.2.1997, čj. 4 C 1180/94-86. Věc byla vrácena Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal v odůvodnění svého rozsudku, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla jednoznačně objasněna otázka, zda tu šlo o některý z případů (a o který případ) přechodu věci na stát, uvedených v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., případně, zda tu šlo o některý jiný případ, který má na zřeteli jiné ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (jmenovitě ustanovení §19 odst. 1 a §20 odst. 1 tohoto zákona). Vůči žalovaným bylo nutno posoudit, dovozoval dále dovolací soud, věc podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a tedy jednoznačně v řízení objasnit, zda tu věc (věci) byla žalovanými osobami nabyta od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Dovolací soud zaujal v odůvodnění svého rozsudku právní názor, že při bezpečném doložení zákonných předpokladů podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zakotvených kogentně v tomto speciálním právním předpisu, není na místě aplikovat ustanovení §3 občanského zákoníku (o rozporu výkonu práva s dobrými mravy), a poukazoval také na to, jak je třeba v dalším řízení vykládat i v této právní věci ustanovení vyhlášky č. 128/1984 Sb., jako cenového předpisu, platného v době převodu nemovitostí na žalované státem smlouvou z 9.7.1986. V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vynesl Okresní soud v Třebíči rozsudek z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140, jímž uložil žalovaným M. S. a Z. S. uzavřít se žalobcem J. D. dohodu o vydání domu čp. 172 v T., zapsaného na listu vlastnictví č. 8335 pro Katastrální území P. (obec T.). Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů řízení. O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 11.2.2003, sp.zn. 20 Co 61/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl zamítnut návrh žalobců, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 172 v katastrálním území P. (obec T.), zapsaného na listu vlastnictví č. 8335 u Katastrálního úřadu v T. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem 11.773,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 31.3.2004, 28 Cdo 1254/2003, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 11.2.2003, sp.zn. 20 Co 68/2001. Věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu pokračování v řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že se dovolací soud nemohl ztotožnit bez dalšího s výkladovým závěrem odvolacího soudu, že tu „skutečně došlo k zániku vlastnického práva J. S. (dědice původní vlastnice C. Č.), a to opuštěním (derelikcí) podle dříve platného ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku ke dni 21.11.1984“, neboť tento závěr nebyl ještě doložen zjištěním a posouzením všech okolností objektivních i subjektivních stránek právního úkonu opuštění věci podle citovaného dříve platného ustanovení uvedeného právního předpisu. Dovolací soud také uváděl, že nemohl pokládat za doložený výkladový závěr a aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ; dovolací soud dával odvolacímu soudu v úvahu zevrubné a všestranné objasnění otázky, jakým způsobem v daném případě v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) přešel dům čp. 172 v T. na stát (§6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Krajský soud v Brně pak vynesl rozsudek z 10.5.2005, sp.zn. 20 Co 459/2004, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku označeném I.) tak, že byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaní byli povinni uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí – domu čp. 172 v katastrálním území P. (obec T.), zapsaného na listu vlastnictví č. 8335 u Katastrálního úřadu v T. Ve zbývajících výrocích (označených II. a III.) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „vyzval opětovně všechny účastníky řízení a Městský úřad v T., aby navrhli případné další důkazy nebo předložili další důkazy či doklady týkající se sporných nemovitostí, které by potvrzovaly jejich doposud uváděná tvrzení“. Žádné nové doklady nebyly odvolacímu soudu předloženy. Žalobce jen podal obsáhlejší vyjádření ke skutkovým okolnostem případu. Žalobce zdůrazňoval, že v tomto případě polovina domu čp. 172 v T. připadla státu na základě trestního rozsudku, vydaného vůči spoluvlastníku domu D., který byl odsouzen pro trestný čin podle tehdy platného ustanovení §109 trestního zákona a byl mu uložen i trest propadnutí majetku. Matka žalobce C. Č. odkoupila uvedený podíl na nemovitosti od státu (byť i za ztížených sociálních podmínek). Po ní získal podíl J. S. jako dědictví. Žalobce je potom právním nástupcem J. S., který mu odkázal veškerý svůj majetek. Pokud šlo o projednání dědictví po C. Č. (které probíhalo u bývalého Státního notářství v Třebíči pod sp.zn. D 773/72), odvolací soud poukazoval na to, že státní notářství při projednávání tohoto dědictví se pokusilo o kontakt s dědicem J. S., který v té době žil v Austrálii, a to prostřednictvím A. K., bratra pozůstalé, a také písemně na známou adresu J. S. v Austrálii; v tomto soudním řízení mezi žalobcem a žalovanými nebylo rovněž doloženo, že by J. S. reagoval na to, že se děděním stal vlastníkem nyní nárokovaných nemovitostí; odvolací soud proto dovozoval, že původní žalobce J. S. neučinil žádné opatření, kterým by jakkoli projevil zájem o tyto nemovitosti a o to, v jakém stavu se nacházejí. Proto „odvolací soud setrval na svém stanovisku, vyjádřeném již v rozsudku z 11.2.2003, že k zániku vlastnictví k nemovitostem došlo u J. S. opuštěním věcí podle ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku, poněvadž ze všech okolností případu, zejména z nečinnosti J. S. lze tu dovozovat, že fakticky neměl zájem o sporné nemovitosti. Nelze tedy mít za to, že tu stát převzal nemovitosti bez právního důvodu. Stát pak mohl jako vlastník s nemovitostí nakládat a také ji prodat podle své úvahy žalovaným. Pokud šlo o hodnotu nemovitostí, byl odvolací soud toho názoru, že i pokud v současné době vyzněl revizní znalecký posudek tak, že měla být cena na žalované převáděných nemovitostí částkou 42.305, „odvolací soud měl za to, že 9.000 Kč, o kterých je tato cena rozdílná (oproti podle smlouvy sjednané kupní ceny), nelze tak jednoznačně považovat za natolik závažné překročení cenové relace, pokud se vezmou v potaz všechny okolnosti, které předcházely prodeji této nemovitosti, i okolnosti, za jakých nakonec žalovaní, když žádný jiný zájemce o dům nebyl, nabyli tyto nemovitosti do svého vlastnictví řádnou kupní smlouvou“. Odvolací soud byl ještě toho názoru, že nynější žalobce nepředložil soudu žádný doklad o tom, že je skutečně dědicem po původním žalobci J. S. a že je tedy oprávněn pokračovat v tomto restitučním řízení. Odvolací sud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 a §150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 1.6.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Třebíči dne 25.7.2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel zdůrazňoval, že původní žalobce J. S. měl o nemovitosti v T. zájem po úmrtí C. Č.; tento zájem dával najevo prostřednictvím rodičů žalobce J. D. Bývalý Okresní národní výbor v T. nikdy ohledně domu čp. 172 v T. žalobce nevyrozuměl, třebaže jeho adresa v cizině byla tomuto národnímu výboru známa. J. S. se po vydání zákona č. 87/1991 Sb. a nálezu č. 104/1994 Sb. o nemovitosti zajímal, žádal o jejich vydání a po nevyhovění jeho žádosti podal u soudu žalobu o jejich vydání. J. S. subjektivně neměl v úmyslu nemovitosti v T. opustit; pokud by tento úmysl měl, pak by nepochybně dědictví po C. Č. odmítl, což neučinil. V době čp. 172 v T. J. S. prožil své mládí a chtěl se domů z Austrálie vrátit. Restituční předpisy neukládají žádnou povinnost „obrátit se na tehdejší Správu pro věci majetkové a devizové“, jak to uváděl odvolací soud ve svém rozsudku z 10.5.2005. Dovolatel dále namítal, že „tvrzení soudu, že stavebně technický stav domu byl žalostný, hyzdil okolí a vytvářel zdroj sesuvu či zřícení, se nezakládá na žádných soudech prováděných důkazech“. Naopak při místním šetření, provedeném odborem výstavby Městského národního výboru v T. dne 14.12.1994, o němž zápis je založen v soudním spise, bylo konstatováno, že stavebně technický stav domu čp. 172 v T. je dobrý. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil si ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelizací zákonem č. 131/1982 Sb. a ustanovení §453a občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, poukazuje již na ustanovení §453a občanského zákoníku (ve znění zákona č. 131/1982 Sb.), které se zřetelem k §307a odst. 1 občanského zákoníku mělo účinnost od 1.4.1983 a podle ustanovení §453a občanského zákoníku připadaly věci státu bez jakéhokoli předcházejícího řízení; zákon č. 87/1991 Sb. zařadil křivdu takto nastalou mezi případy, kdy vzniká nárok na vydání věci; teprve ustanovením §33 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. bylo ustanovení §453a občanského zákoníku (ve znění zákona č. 131/1982 Sb.) zrušeno. Ustanovení §453a občanského zákoníku bylo od 1.4.1983 účinné a jeho aplikace nebyla omezena retrospektivními účinky, jak měl za to odvolací soud. Na případ původního žalobce J. S. se tak, podle názoru dovolatele, vztahovalo i ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když diskriminace emigrantů způsobovala v období do listopadu 1989 omezení jejich svobody se rozhodovat, takže tu docházelo k porušení jejich základních lidských práv. Nesprávně byla odvolacím soudem posouzena, podle názoru dovolatele, otázka důsledků převodu nemovitostí ze strany státu na žalované smlouvou z 9.7.1986 za kupní cenu 33.662 Kč, která byla o čtvrtinu nižší než kolik měla činit podle posudku znalce Ing. M. (jenž dospěl k ocenění částkou 44.335 Kč) i podle posudku znalce Ing. B. (který dospěl k ocenění částkou 42.305 Kč). Podle názoru dovolatele byly na straně žalovaných dány zákonem stanovené předpoklady uvedené v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolání dovolatele bylo v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatňoval dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu v rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 10.5.2005 (sp.zn. 20 Co 459/2004 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, se zabýval posouzením této právní věci zejména podle ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s dříve platným ustanovením §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) ve znění před novelizací občanského zákoníku zákony č. 131/1982 Sb. a později zákonem č. 509/1991 Sb. Podle ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. připadaly věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník nebyl znám, do vlastnictví státu. Kdo si tyto věci přisvojil, nebo kdo jich užíval, byl povinen je státu vydat, popřípadě vydat i neoprávněný majetkový prospěch takto získaný. K ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) bylo pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo (na straně 13): Zákonný předpoklad, aby vlastník věci nebyl známý, se vztahuje jen na věci skryté a nikoli na věci opuštěné. K opuštění (derelikci) věci může dojít nepochybně i u vlastníka, který je znám a který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva. Opuštěná věc připadá do vlastnictví státu v okamžiku, kdy ji vlastník opustil, tedy samotnou derelikcí, která však (jako každý právní úkon) musí mít všechny náležitosti, předepsané zákonem pro platnost právního úkonu. Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 občanského zákoníku). Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 občanského zákoníku). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy, je třeba vykládat zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (§35 odst. 3 občanského zákoníku). Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc podle tohoto zákona se vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát v případech, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal na území republiky. Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na další případy, neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Rozpor s tehdy platnými předpisy při nabytí věci od státu je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o náhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.). Došlo-li k nabytí nemovitosti v době, kdy ještě nebyly vydány předpisy stanovící konkrétní ceny nemovitostí, je třeba protiprávní zvýhodnění nabyvatele z hlediska ceny nemovitosti posoudit v porovnání s tehdejší obecnou cenou nemovitostí (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/). Již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů, je nutno, aby důkazy sám opakoval, případně doplnil, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení. V daném případě soud prvního stupně, jak uváděl ve svém rozsudku z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140, zaujal právní názor, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Zdůrazňoval, že povinnost vydat věc podle zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje jednak na případy uvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale i na případy neuvedené v tomto ustanovení, a vztahuje se i na případy, které mají na zřeteli ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně z toho dovozoval, že za majetkovou křivdu, která byla důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva, lze pokládat i převzetí věci státem, které se týkalo údajně opuštěného majetku podle ustanovení §453 občanského zákoníku (v jeho původním znění). Naproti tomu odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, že „k zániku vlastnického práva k nemovitostem na straně původního žalobce došlo opuštěním podle ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku, když zejména z nečinnosti J. S. lze dovodit, že J. S. fakticky neměl zájem o sporné nemovitosti“. Obdobně také soud prvního stupně zaujal svůj další právní závěr, že totiž žalovaní „byli protiprávně zvýhodněni při uzavírání kupní smlouvy“, neboť „znaleckým posudkem znalce Ing. M. bylo zjištěno, že cena nemovitostí byla stanovena podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. o 25 % nižší“, než stanovil tento předpis. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že „pokud v současné době vyzněl revizní znalecký posudek, že fakticky měla být cena nemovitostí stanovena částkou 43.305 Kč, odvolací soud má za to, že oněch 9.000 Kč, o kterých je tato cena rozdílná, nelze tak jednoznačně považovat za natolik závažné překročení cenové relace, pokud se vezmou v potaz všechny okolnosti, které předcházely prodeji této nemovitosti, a okolnosti, za jakých nakonec žalovaní, když žádný jiný zájemce o dům nebyl, nabyli tyto nemovitosti do svého vlastnictví řádnou kupní smlouvou“. Již ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 31.3.2004 (28 Cdo 254/2003 Nejvyššího soudu) bylo uvedeno, že „závěr odvolacího soudu (obsažený v rozsudku Krajského soudu v Brně z 11.2.2003, sp.zn. 20 Co 61/2001, vydaném v této právní věci), že totiž tu skutečně došlo k zániku vlastnického práva J. S. (dědice původní vlastnice C. Č.), a to opuštěním (derelikcí) podle dříve platného ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku ke dni 21.11.1984“ není ještě doložen zjištěním a posouzením všech okolností objektivních, ale zejména i subjektivních stránek právního úkonu opuštění věci podle dříve platného ustanovení uvedeného právního předpisu. Dovolací soud rovněž uváděl, že ani závěr odvolacího soudu o aplikaci a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze pokládat za doložený, a to např. i z hlediska objasnění souladu převodu nemovitostí s obecně závaznými předpisy, mezi něž je třeba zařadit i dříve platnou vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, umožňující převod nemovitostí z národního majetku jen za ceny podle cenových předpisů. V dalším průběhu řízení před odvolacím soudem po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, odvolací soud nevycházel z právních závěrů, vyplývajících z již citovaných rozhodnutí z uveřejněné judikatury soudů, a nepřikročil k opakování či doplnění dokazování, provedeného bezprostředně před soudem prvního stupně ke zjištěné skutkového stavu věci, třebaže se od nich hodlal odchýlit. Nesdílel ani názor dovolacího soudu o nutnosti provést další důkazy, které zřejmě nebude možné provést v odvolacím řízení, neboť odvolací soud dospěl bez dalšího k přesvědčení, že „neexistují žádné další důkazy, které by bylo možno provést“. S tímto předčasným závěrem odvolacího soudu se dovolací soud nemohl ztotožnit, zejména když ani objasnění aplikace a výkladu ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením §453 občanského zákoníku (v dříve platném znění), jakož i aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., učiněné odvolacím soudem v protikladu se závěry soudu prvního stupně, nevycházely rovněž důsledně z výkladových závěrů z uveřejněné judikatury soudů zejména k ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i k ustanovení dříve platného §453 odst. 2 občanského zákoníku, jak na tyto závěry bylo již shora poukázáno. Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud, který nadále naopak vychází ze zmíněných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z právních závěrů z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 31.3.2004 (29 Cdo 1254/2003 Nejvyššího soudu), dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, měnící rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, správné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu. Ohledně dalšího postupu v řízení bylo nutno uvážit nejen již uváděný dosavadní postup odvolacího soudu neakceptující závěry dovolacího soudu o postupu v řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 31.3.2004 (s důsledky dalšího oddálení spolehlivého zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné ve smyslu ustanovení §6 občanského soudního řádu), ale především to, zda důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí alespoň zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 3 občanského soudního řádu. V tomto smyslu má dovolací soud za to, že ani soud prvního stupně neměl úplné podklady pro spolehlivé zjištění (srov. §6 občanského soudního řádu) hlavních skutečností, jež zůstávají mezi účastníky tohoto řízení sporné, a to zda tu došlo k připadnutí věcí, o něž v tomto řízení jde, do vlastnictví státu (s uvážením i ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jako věci opuštěné podle dříve platného ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku, ale také , zda tu žalovaní nabyli nebo nenabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto tedy přikročil dovolací soud i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně (§243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) a zaměří se především na to, aby v nezbytné součinnosti s účastníky řízení (srov. §6 občanského soudního řádu) byly shledány všechny v úvahu přicházející důkazy k všestrannému a zevrubnému objasnění otázky opuštění věcí, a to dokonce nemovitých věcí (jako právního úkonu derelikce s jejími objektivními i subjektivními stránkami), a dále otázky nabytí věcí žalovanými od státu smlouvou z 9.7.1986 v rozporu či v souladu s tehdy platnými právními předpisy, popřípadě na základě protiprávního zvýhodnění. V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 22. prosince 2005 JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2005
Spisová značka:28 Cdo 2382/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2382.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.
§6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21