ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.253.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 253/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Co 74/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 313/2003/ žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 2, 520.096,40 Kč /, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 27. 3. 2003, se žalobce domáhal, aby České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit 2, 520.096, 40 Kč, a to jako finanční náhradu za majetek firmy E. H. v P., k jejímuž znárodnění došlo v roce 1949 na základě zákona č. 118/1948 Sb. a vyhlášky č. 1184/1949 Úředního listu II. K těmto znárodňovacím předpisům, navazujícím na dekret č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, nebylo vydáno původně předpokládané vládní nařízení, jímž by bylo upraveno poskytování náhrady za znárodnění. Žalobce uváděl, že byl jedním ze spolumajitelů firmy H. a druhým spoluvlastníkem byl jeho bratr P. H./ spolumajiteli byli oba rovným dílem podle společenské smlouvy z 31. 3. 1947, kterou byla firma založena/. Podle rozsahu majetku firmy E. H., majitelé bratři H., obchod ž.,P., činila jeho cena částku 2,520096, 40 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu za znárodnění u Ministerstva financí, které však tento nárok odmítlo s tím, že není dán podle restitučních předpisů; žalobce byl však toho názoru, že se na tento případ restituční předpisy nevztahují.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření za stát k žalobě žalobce uvedlo, že tato žaloba není oprávněná a že by měla být soudem zamítnuta. Nárok na finanční náhradu bylo možné uplatnit jen podle restitučních předpisů, protože v zákonech č. 403/1990 Sb.; č, 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. byla řešena i otázka případného vydání znárodněných nemovitostí anebo finanční náhrady za ně, pokud je nelze vydat. Nároky vyplývající z těchto zákonů bylo nutno uplatnit v zákonem stanovených lhůtách. „Zůstává otevřena pouze lhůta pro případy, kdy byl soudem zamítnut návrh na vydání věcí /nemovitostí/, přičemž žádost o finanční náhradu bylo nutno uplatnit do jednoho roku od právní moci rozsudku(§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.)“. Podíl žalobce na požadované náhradě by ovšem mohl činit pouze 1 / 2 hodnoty znárodněného majetku, protože žalobce byl pouze polovičním spoluvlastníkem znárodněné firmy. Ve vyjádření k žalobě bylo poukázáno i na to, že žalobci byly podle zákona č. 87/1991 Sb. vydány už movité věci z majetku uvedené znárodněné firmy.
Soud prvního stupně se v průběhu řízení před ním seznámil i s obsahem usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 4. 2003, III. ÚS 148/03, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost M. H., v níž brojil proti nečinnosti vlády ČR, která podle stěžovatele spočívá „v nevydání nařízení, jež by provádělo ustanovení §9 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků“. V odůvodnění uvedeného usnesení Ústavního soudu ČR bylo také uvedeno: „Pokud se stěžovatel v daném případě domníval, že mu přísluší vedle odškodnění, poskytnutého podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., respektive zákona č. 118/1948 Sb., nárok na poskytnutí náhrady za majetek, je nutné, podle názoru Ústavního soudu ČR trvat na tom, aby svůj nárok nejprve uplatnil řádným pořadem práva u příslušných orgánů veřejné moci proti tomu, kdo je povinen takový nárok uspokojit“.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách z 27. 1. 2004, čj. 7 C 313/2003 – 76, byla žaloba žalobce zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „nárok žalobce lze posoudit podle restitučních předpisů, ale v daném případě nejde konkrétně o takovou majetkovou křivdu, na níž by pamatoval zákon č. 87/1991 Sb., takže žalobcem uplatněný nárok na náhradu za znárodněný majetek tu nelze poskytnout. Soud prvního stupně byl toho názoru, že ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb. tu mělo proběhnout správní řízení, jehož výsledkem mělo být rozhodnutí o konkrétní náhradě za určitý znárodněný majetek. Takové řízení nebo náhradový předpis nelze nahradit soudním rozhodnutím; stejně tak tu nelze aplikovat analogicky ustanovení při náhradách za vyvlastnění. Nárok z důvodu odpovědnosti státu v důsledku nevydání prováděcího předpisu o náhradě za znárodněný majetek žalobce neuplatňoval.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozsudkem ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Co 74/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že „nárok tak, jak jej uplatňuje žalobce, nelze přiznat v rámci řízení před obecnými soudy podle částí 3 a 4 občanského soudního řádu“. Žalobce uplatňuje nárok na náhradu za znárodnění firmy, jejímž byl spoluvlastníkem, k němuž došlo podle zákona č. 118/1948 Sb.; náhrada mu tedy měla být poskytnuta a vypočtena podle ustanovení §7 až §11 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, na který zákon š. 118/1948 Sb. ve svém §13 odkazoval. Odvolací soud měl za to, že tu však soudu nebyla dána pravomoc rozhodovat o takové náhradě; podle názoru odvolacího soudu „jedinou oprávněnou osobou k rozhodnutí o náhradě tu byl ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem a o této náhradě mělo být rozhodováno v rámci správního řízení (§11 odst. 1 a 5 dekretu č. 100/1945 Sb.); ustanovení §7 až §11 dekretu č. 100/1945 Sb. nezakotvují nárok na poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, ale umožňují poskytnutí náhrady za znárodněný majetek v některých případech, přičemž poskytnutí náhrady závisí na rozhodnutí příslušného ministerstva. Takové rozhodnutí nemůže být nahrazeno rozhodnutím soudu.
Pokud šlo o posouzení věci podle restitučních předpisů, zdůrazňoval odvolací soud, že tyto předpisy si kladly za cíl odčinit jen některé majetkové křivdy, nikoli všechny majetkové i jiné křivdy způsobené v období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990. Soud je povinen postupovat podle ustanovení těchto předpisů, nikoli však stanovovat další náhrady, které nejsou v těchto předpisech uvedeny. Ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. obsahuje úpravu možnosti finanční náhrady za celý majetek fyzické osoby, jehož součásti nebyla nemovitost, a §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se zase týká pouze finančních náhrad za nemovitosti, které nelze oprávněné osobě vydat. Žalobce se však tohoto názoru nedovolával; proto soud neposuzoval ani včasnost žaloby ve vztahu k citovanému zákonu.
Podle názoru odvolacího soudu bylo-li v daném případě provedeno znárodnění v souladu s právními předpisy, pak nárok nelze přiznat v občanském soudním řízení podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. Za situace, když by znárodnění bylo provedeno v rozporu s právními předpisy, nastoupil by tu k aplikaci zákon č. 87/1991 Sb., jako speciální předpis, ale podle jeho ustanovení §13 nebylo možné v daném případě náhradu přiznat. Přiznat náhradu podle obecných právních předpisů nebo jiných předpisů zvláštních tu pak nebylo možné. Zejména tu nebylo možné posoudit žalobcem uplatňovaný nárok podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, protože tento právní předpis nelze zpětně uplatňovat na případy nároků náhrady za škody vzniklé s časovým odstupem řady roků před nabytím účinností tohoto zákona.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 28. 10. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 14. 12. 2004 na poště k doručení Okresnímu soudu ve Svitavách, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud dovolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení věty za středníkem §13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb. a po obdržení nálezu Ústavního soudu ČR zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu tu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele v daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku zásadního významu, která dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu. Touto zásadní právní otázkou tu je, jak má dovolatel za to, zda žalobcem uplatněný nárok lze posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., případně podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb.
Dovolatel také uváděl, že „dále lze otázku zásadního právního významu shledat v tom, zda je v souladu s ústavním právním pořádkem, aby zákonodárcem zcela účelově zvolená koncepce poskytování náhrad za znárodněný majetek /poskytování náhrad upraví až jednou vydané vládní nařízení, přičemž náhrada bude stanovována výměrem ministra průmyslu po provedeném správním řízení/ znemožňovala možnost původních vlastníků domoci se náhrady za vyvlastnění.
„Dovolatel svůj nárok zakládá na tom, že mu v rozporu s tehdy platnými předpisy (včetně ústavy) nebyla poskytnuta náhrada za znárodněný majetek. To však není nijak v rozporu s tím, že zbývající části nároku, neřešené podle restitučního předpisu, a tudíž v rámci restituce neuspokojené, požaduje na základě jiných (citovaných) předpisů než na základě předpisů restitučních.“ Dovolatel nesdílí závěr odvolacího soudu o tom, že „na věc nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., respektive zákon č. 58/1969 Sb.“,zvláště když tomuto závěru odvolacího soudu nepředcházelo bližší posouzení otázky vzniku škody a pokračujícího škodného stavu.“
Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §13 zákona č. 118/1948 Sb., které obsahuje odkaz na ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. o náhradách za znárodnění, třebaže „stát neměl od počátku úmysl náhrady za znárodněný majetek skutečně poskytovat, což je patrné i ze skutečnosti, že k úpravě poskytování náhrad za znárodnění nedošlo dodnes“. Podle názoru dovolatele lze řešení spatřovat v tom, aby dovolací soud postupoval podle ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, tedy přeruší dovolací řízení a podá návrh Ústavnímu soudu ČR na zrušení části ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb., konkrétně části věty za středníkem, znějícím: „platí o ní /tj. o náhradě/ ustanovení §7 až §11 dekretu č. 100/1945 Sb.“ Podle názoru dovolatele, pokud by došlo k tomuto zrušení uvedené části ustanovení §13 zákona č. 118/1948 Sb., umožnilo by to soudům rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek a tím by došlo ke vzniku možnosti dovolatele domoci se svého nároku bez nutnosti věc předkládat dále Ústavnímu soudu ČR; platná právní úprava mu, bohužel, takovou možnost neposkytuje, dodával dovolatel.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu nutno posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 393/ 2003 Okresního soudu ve Svitavách), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo však ještě třeba posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Žalobcem uplatněný nárok na finanční náhradu za znárodněný nemovitý majetek, jehož byl žalobce podílovým spoluvlastníkem, byl odvolacím soudem posouzen, jak bylo patrno z odůvodnění jeho rozsudku, jednak po procesní stránce podle ustanovení třetí a čtvrté části občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění zejména zákona č. 30/2000 Sb.) a jednak podle hmotněprávních ustanovení: ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanovením §13 zákona č. 118/1948 Sb, o znárodnění velkoobchodních podniků, a s ustanoveními §7 až §11 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ale také podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem /popřípadě i s ustanoveními předcházejícího zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo nesprávným postupem/.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc (srov. §5 téhož zákona) vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
Na rozdíl od ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.(týkajícího se obecně znárodnění v rozporu s předpisy) podle ustanovení §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. je pamatováno na případy, v nichž došlo k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) jmenovitě aniž by byla poskytnuta příslušná náhrada. Vzniká tu osobám oprávněným podle zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (podle poznámky k tomuto ustanovení, uvedené ve Sbírce zákonů, je tu míněn zákon č. 92/1991 Sb.). V tomto ustanovení jde „o restituční titul, avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro nedostatek neposkytnutí náhrady, jenž je tu oním prvkem protiprávnosti, jenž zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, jak to má na mysli zákon č. 87/1991 Sb.“ (viz nález Ústavního soudu ČR z 27. 10. 1997, II. ÚS 192/96, uveřejněný pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněná osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li o to oprávněná osoba podle ustanovení §7 odst. 3, 4, 5 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se pak týká finanční náhrady poskytované v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí.
Ustanovení §13 zákona č. 118/1948 Sb., jenž upravoval znárodnění velkoobchodních podniků, odkazovalo co do náhrady za znárodnění na ustanovení §7 až §11 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků; tento dekret upravoval v §11 odst. 1 a 5 i řízení o takové náhradě.
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzve oprávněná osoba /§3 téhož zákona/ k vydání věci povinnou osobu /§4 zákona č. 87/1991 Sb./ do šesti měsíců; jinak její nárok zanikne. Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhověla-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., mohla oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba písemnou žádost o finanční náhradu (§13 odst. 1 a 2 téhož zákona) podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. od 1. 4. 1991, viz §35 zákona č. 87/1991 Sb.) nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.
V řízení o této právní věci, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 313/2003, nebylo doloženo, že by žalobce v tomto či jiném občanském soudním řízení postupoval podle uváděných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Nevyhovění žalobnímu návrhu žalobce na poskytnutí finanční náhrady podle tohoto zákona nebylo tedy ze strany odvolacího soudu v jeho rozhodnutí ze 7. 9. 2004 (sp. zn. 22 Co 74/2004 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem (tj. s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Nebylo tu možné přisvědčit ani názoru dovolatele ohledně rozporu právního závěru odvolacího soudu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (popřípadě ohledně rozporu závěru odvolacího soudu s ustanoveními dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo nesprávným úředním postupem), když žádné z ustanovení těchto zákonů neumožňuje aplikaci jimi stanovené právní úpravy na rozhodnutí (či nesprávný úřední postup), vydané (nebo úřední postup uskutečněný) před nabytím účinnosti zákona č. 82/1991 Sb., případně zákona č. 58/1969 Sb. Již např. pod č. 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 187, odst. 2), že případy, které nastaly do účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., nebylo možné řešit podle tohoto zákona, protože právní důvod podle tohoto zvláštního zákona existoval pouze od účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. Nebylo tedy možné v daném případě shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, když se dovolání netýkalo ani rozhodnutí odvolacího soudu řešícího právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (jak již bylo na to shora poukázáno), ale ani takového rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem, a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele pdole ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Pokud dovolatel ve svém dovolání dával dovolacímu soudu podnět k tomu, aby předložil Ústavnímu soudu ČR věc k zaujetí stanoviska dovolatelem navrhovanému zrušení „části ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb., konkrétně části jeho textu za středníkem znějícího: platí tu přiměřeně ustanovení §7 až §11 dekretu č. 100/1945 Sb.“, pak dovolací soud neshledal tento podnět účelným a opodstatněným, co do jeho převzetí dovolacím soudem, protože taková dílčí změna zákona č. 118/1991 Sb., o organizaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků, by vzhledem k obsahu smyslu a účelu zákona č. 87/1991 Sb. mimosoudních rehabilitacích, neznamenala, jak se domnívá dovolatel, že by toto zrušení části uvedené normy umožňovalo bez dalšího soudům „rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek“ mimo rámec předpisů restituční /rehabilitační/ povahy, pamatujících i na případy zmírnění křivd vzniklých znárodněním, provedeným v rozhodné době (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, ovšem při zachování zákonných předpokladů pro uplatnění nároku na zmírnění takové křivdy (včetně i zákonem stanovené lhůty pro uplatnění nároku), jmenovitě např. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice - Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný oprávněný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu