ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2750.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2750/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. Mgr. J. R. a 2. H. P. a 3. E. Ž., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 62 Co 24/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 10/98 (žalobců Mgr. J. R., H. P. a E. Ž., zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu P., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 62 Co 24/2004, a také rozsudek Městského sudu v Praze z 27. 3. 2003, sp. zn. 14 Co 76/2003 (v prvním odstavci výroku tohoto rozsudku).
II. Zrušují se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 16. 9. 2003, čj. 9 C 10/98-280, a také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2. 7. 2002, čj. 9 C 10/98-236 (ve výroku označeném II.).
III. Věc se vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 23. 10. 1991, se původní žalobkyně M. R. domáhala, aby původně žalované Galerii města P. bylo uloženo vydat jí dům čp. 234 se stavební parcelou č. 671 (o výměře 286 m2) a zahradou parc. č. 672 (o výměře 436 m2) v katastrálním území H. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnicí těchto nemovitostí byla M. P., která je v tísni darovala státu smlouvou z 19. 12. 1963, jenž byla za stát uzavřena finančním odborem bývalého Obvodního národního výboru v P. Původní vlastnice nemovitostí M. P. ustanovila závětí z 18. 1. 1964 svou univerzální dědičkou žalobkyni M. R. Žalobkyně vyzvala Galerii města P., která má uvedené nemovitosti v držení, k jejich vydání, ale bezvýsledně.
Původně žalovaná Galerie města P. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené nemovitosti nebyly státu darovány, ale byly převedeny na úhradu pohledávek věřitelů, které vázly na nemovitostech, uváděných v žalobě v této právní věci, jež byly evidovány u ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 3. 3. 1992, čj. 9 C 152/91-12, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 2. 1993, sp. zn. 12 Co 387/92; rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a žalované Galerii města P. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že dovolání je proti tomuto rozsudku přípustné.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze 4. 8. 1995, sp. zn. 3 Cdo 165/93, byly zrušeny rozsudek Městského sudu v Praze z 15. 2. 1993, sp. zn. 12 Co 387/92, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 3. 3. 1992, čj. 9 C 150/91-12, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto zrušovacího rozsudku byl uveden právní závěr, že „žalobkyně byla univerzální dědičkou M. P.“, takže posouzení povahy závěti soudy obou stupňů tu nebylo správné. Soudu prvního stupně bylo tedy ukládáno, aby v dalším řízení z tohoto právního názoru, obsaženého ve zrušovacím rozsudku Vrchního soudu v Praze, nadále vycházel.
V dalším řízení pak Obvodní soud pro Prahu 6 vynesl rozsudek z 10. 1. 1997, čj. 9 C 150/91-71, jímž bylo žalovanému Čs. státu – Galerii města P. uloženo vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobcům Mgr. J. R., H. P. a E. Ž. (jako právním nástupcům M. R., zemřelé 11. 2. 1995) dům čp. 234 s pozemkem parc. č. 671 (o výměře 286 m2) a pozemkem parc. č. 672 (o výměře 436 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 4 pro katastrální území P. – H. u Katastrálního úřadu P. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání Galerie města P. proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 10. 1. 1997 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 11. 1997, sp. zn. 19 Co 613/97. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 9.485,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě i 5.250,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh žalované na připuštění dovolání.
K dovolání žalované Galerie města P. Nejvyšší soud rozsudkem z 12. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 1218/98, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 11. 1997, sp. zn. 19 Co 613/97, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 10. 1. 1997, čj. 9 C 150/91-71, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Dovolací soud ve svém rozsudku poukazoval na to, že v daném případě nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví státu, přičemž s tímto majetkem státu hospodařila Galerie města P., jako příspěvková organizace, zřízená dřívějším Národním výborem města P., s účinností od 1. 5. 1963. Takový majetek přešel ze zákona č. 172/1991 Sb. z vlastnictví státu do vlastnictví obce dnem účinnosti tohoto zákona (25. 5. 1991), ledaže do tohoto dne k němu uplatnila nárok oprávněná osoba např. podle zákona č. 87/1991 Sb. (což se v daném případě nestalo). Vlastníkem žalobci uváděných nemovitostí se tedy stalo město P. Obec tu převzala tento nemovitý majetek včetně povinnosti, danou restitučními předpisy, tj. povinnosti vydat věc, ke které byl později uplatněn restituční nárok. Obec je tu tedy povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako vlastník nemovitostí, o něž v tomto řízení jde. Galerie města P. nemůže být v tomto sporu o vydání nemovitostí věcně pasívně legitimována. Protože odvolací soud i soud prvního stupně vycházely z jiného právního názoru, zrušil dovolací soud rozsudky obou těchto soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení vydal Obvodní soud pro Prahu 6 usnesení ze 14. 1. 1999, čj. 9 C 10/98-110, jímž nepřipustil, aby do řízení vstoupilo jako další účastník řízení město P. K odvolání žalobců Městský soud v Praze však usnesením z 31. 8. 1999, sp. zn. 19 Co 396/99, změnil uvedené usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil vstup města P. do tohoto řízení, a to na straně dosud žalované Galerie města P. Tento nový účastník řízení potom navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v řízení nebylo zatím prokázáno, že by tu k darování nemovitosti státu dne 19. 12. 1963 došlo v tísni ze strany darující M. P.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl poté rozsudkem z 2. 8. 2000, čj. 9 C 10/98-156. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobců s žalobním návrhem, aby žalovaná Galerie města P. i žalované město P. byly povinny vydat žalobcům dům čp. 234 se stavební parcelou č. 671 a zahradou parc. č. 672 v katastrálním území H. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované Galerii města P. na náhradu nákladů řízení 11.825,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit i žalovanému městu P. 5.375,- Kč na náhradu jeho nákladů řízení.
K odvolání žalobců byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 20. 8. 2000-156 (ve znění opravného usnesení z 19. 3. 2001, čj. 9 C 10/98-183) zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně vytknuto, že v řízení nebylo dostatečně objasněno, zda darovací smlouva z 19. 12. 1963 byla ze strany darující M. P. uzavřena za okolností uváděných v ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb.
Po dílčím doplnění dokazování pak Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem z 2 7. 2002, čj. 9 C 10/98-236, jímž bylo uloženo žalovanému městu P. vydat žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku dům čp. 234 se stavební parcelou č. 671 a zahradou parc. č. 672 v katastrálním území H. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla žaloba žalobců s tímž žalobním návrhem zamítnuta vůči žalované Galerii města P. Žalovanému městu P. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 7. 225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Naproti tomu žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované Galerii města P. na náhradu nákladů řízení 9.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobců i žalovaného města P. rozsudkem Městského soudu v Praze z 27. 3. 2003, sp. zn. 14 Co 76/2003, potvrzen „v zamítavém výroku o věci samé“. Ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným městem Prahou byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanou Galerií města P. bylo rozhodnuto tak, že této žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že „soud prvního stupně se nezabýval otázkou prekluze nároku žalobců, nevysvětlil, proč má nárok žalobců za včas uplatněný, eventuálně se nezabýval ani otázkou, zda lhůta pro podání žaloby podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je lhůtou propadnou či promlčecí“, a to po nutném poučení žalobců o doplnění skutkových tvrzení, případně o doplnění navržených důkazů ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek ze 6. 9. 2003, čj. 9 C 10/98-280, jímž uložil žalovanému městu P. vydat žalobcům dům čp. 234 se stavební parcelou č. 271 a zahradou parc. č. 672, zapsané na listu vlastnictví č. 4 pro katastrální území H. u Katastrálního úřadu P. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobcům 11.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že se původní vlastnice nemovitostí M. P. v době, kdy učinila nabídku jejich darování, nacházela v tísni. Tyto nemovitosti byly v rozhodné době jediným majetkem vyšší hodnoty, který M. P. vlastnila, ačkoli z pozůstalosti měla získat i další majetek, spočívající v podílech na zestátněných průmyslových závodech; peněžní ekvivalent za tyto podíly jí nebyl státem nikdy vyplacen; stát tak znemožnil M. P. nakládat s majetkem, v důsledku čehož nemohla dostát závazkům, váznoucím na sporných nemovitostech, ani daňovým a poplatkovým povinnostem. Závazky M. P. vůči státu (na nějž přešla i pohledávka Městské spořitelny p. v původní výši 300.000,- Kč) dále narůstaly. V prosinci 1963 tedy původní vlastnice nemovitosti M. P. byla v takovém ekonomickém a sociálním stavu, který na ni tíživě doléhal; v důsledku této tísně učinila M. P. dne 19. 12. 1963 právní úkon nabídky darování nemovitostí státu, který by jinak neučinila. Uvedená darovací smlouva byla tedy uzavřena za okolností, které předpokládá ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně proto žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného města P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 16. 9. 2003, čj. 4 C 10/98-280, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24. 3. 2004, sp. zn. 62 Co 24/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému městu P. 31.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že „pro rozhodnutí v této právní věci je významné, že výzva k vydání věcí byla M. R. (dědičkou po původní vlastnicí M. P.) doručena jako povinné osobě – Galerii města P. dne 8. 7. 1991. Posléze žalované město P. se stalo účastníkem řízení v této právní věci dne 25. 11. 1999 na základě podání, které soudu prvního stupně došlo dne 5. 10. 1998“. Odvolací soud tedy dovozoval, že v tomto případě došlo k zániku práva žalující strany domáhat se úspěšně nároku u soudu proti žalovanému městu P., neboť nárok žalobců byl proti tomuto žalovanému uplatněn podáním doručeným soudu prvního stupně až 5. 10. 1998, třebaže konec prekluzívní lhůty v této právní věci připadl na den 1. 4. 1992“. Právo tu tedy v daném případě nebylo ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. u soudu uplatněno proti posléze žalovanému městu P. Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně v daném případě nesprávně posoudil skutkový stav ve vztahu k otázce prekluze nároku žalobců vůči žalovanému městu P. ohledně trvání a uplynutí lhůty podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud proto změnil rozsudkem soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu a žalobu žalobců zamítl z důvodu zániku práva žalobců uplatnit v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., a to v soudním řízení proti věcně pasívně legitimovanému žalovanému. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 31. 5. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 13. 7. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé uplatňovali své dovolání jako přípustné, směřující proti rozsudku odvolacího soudu měnícímu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé především uváděli, že se v daném případě odvolací soud neřídil závazným právním názorem, vysloveným v této věci rozsudkem Nejvyššího soudu z 12. 8. 1998, 20 Cdo 1218/98, a ani nebral zřetel na právní závěry z rozsudků Nejvyššího soudu a z nálezů Ústavního soudu ČR, na které žalobci v řízení poukazovali.
Zásadního pochybení se podle názoru dovolatelů dopustil odvolací soud při posouzení této právní věci tím, že v tomto případě spatřoval zvláštní odlišnost projednávané věci v tom, že nepřesnost v označení žalovaného („Čs. státu – Galerie města P.“) byla odstraněna v rámci odvolacího řízení až koncem roku 1997. V průběhu tohoto řízení totiž žalobci neformálně označovali za žalované v této právní věci různé subjekty, z nichž minimálně jeden byl samostatným subjektem práva, a to subjektem rozdílným od státu – České republiky. Teprve usnesením soud prvního stupně z 13. 10. 1998 byla však soudem připuštěna záměna účastníků řízení a namísto dosavadního žalovaného vstoupil do řízení nový žalovaný a proti němu (se správným označením žalovaného subjektu) byl tedy teprve nárok řádně uplatněn. Neformálním odstraněním vadnosti žalobního návrhu, které žalobci učinili 19. 11. 1998, nebylo však podle názoru odvolacího soudu odstraněno to, co bylo uvedeno vadně v žalobním návrhu, uplatněném v tomto občanském soudním řízení. Dovolatelé však naproti tomu mají za to, že ze strany soudu tu mělo předcházet poučení účastníků řízení podle ustanovení §5 občanského soudního řádu a pak postup soudu podle ustanovení §43 občanského soudního řádu. Tímto postupem měla být žalobcům dána příležitost náležitě odstranit nesprávnost v označení žalovaného – povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. v žalobním návrhu. To se však v daném případě nesprávným postupem soudu nestalo, takže tu nelze bez dalšího dovozovat zánik nároku žalobců, který byl u soudu uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb. V tomto případě, v němž šlo o nárok restituční povahy, bylo, podle názoru dovolatelů, nepochybně na místě poskytnout účastníkům řízení odpovídající poučení, zvláště když žalobci použili v žalobním návrhu onačení, které bylo zapsáno ohledně žalovaného i v evidenci nemovitostí, tj. Čs. stát – Galerie města P.; žalované město P. neučinilo včas podle ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. návrh na zápis nemovitostí, získaných podle tohoto zákona (o něž v tomto řízení jde), v evidenci nemovitostí. Pokud se žalobcům nedostalo v tomto občanské soudním řízení poučení podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, nemohlo tu dojít, podle názoru dovolatelů, k prekluzi nároků žalobců, který byl uplatněn i v souladu se stavem zápisů v evidenci nemovitosti. Závěr odvolacího soudu o prekluzi nároku, obsažený v usnesení odvolacího soudu z 24. 3. 2004, je v rozporu s tím, co obecné soudy všech stupňů v daném případě posuzovaly po celou dobu třináctiletého trvání tohoto občanského soudního řízení.
Žalované město P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů zdůrazňovalo zejména, že odvolacím soudem bylo správně posouzeno v daném případě, že „jakékoli změny v pasívní legitimaci žalovaného v restitučních sporech podle zákona č. 87/1991 Sb. je možné učinit jen v tímto zákonem stanovených lhůtách, přičemž tyto lhůty jsou důsledně lhůtami prekluzívními“.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena i před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody jednak to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a jednak to, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
V daném případě byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 12. 8. 1998, 20 Cdo 1218/98, zaujat právní názor na posouzení této věci: „Platný tedy, že ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., že k němu, pokud k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. obec jako vlastník“. Přitom dovolací soud tu rozhodoval o dovolání dovolávající se Galerie města P. proti rozsudku odvolacího soudu z 19. 11. 1997 (sp. zn. 19 Co 613/97 Městského soudu v Praze), jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 10. 1. 1997 (čj. 9 C 150/91-71 Obvodního soudu pro Prahu 6), kterým bylo rozhodnuto o žalobě, podané v této právní věci dne 23. 10. 1991 a obsahující označení žalovaného jako „Čs. stát – Galerie m. P., P. – H., M. 3“.
V dalším průběhu řízní po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu (jímž byly soud prvního stupně i odvolací soud vázány podle ustanovení §243d odst. 1 občanského soudního řádu) bylo třeba postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 a 23 občanského soudního řádu, a to ve smyslu právních závěrů, které byly zaujaty k výkladu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu v uveřejněné judikatuře obecných soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i ve smyslu právních závěrů, obsažených k týmž ustanovením v nálezech Ústavního soudu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci (§5 odst. 1 tohoto zákona), a to u té právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného subjektu postupuje soud podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§43 odst. 2 občanského soudního řádu); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (viz §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 7. 1996, III. ÚS 127/96, uveřejněném pod č. 68 ve svazku 54 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor: Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, IV. ÚS 6/95, uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo ještě připomenuto: Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí.
V daném případě nebylo v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu takto postupováno, a to zejména pro odlišný právní názor odvolacího soudu, který nevycházel důsledně z jednoznačného právního závěru rozsudku dovolacího soudu z 12. 8. 1998 (20 Cdo 1218/98 Nejvyššího soudu, uvedeného na str. 5 v odstavci 2 rozsudku) o tom, kdo tu je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Došlo proto v daném případě k postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Musel proto dovolací soud přisvědčit dovolání dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu tu není správné a nezbylo tedy než toto rozhodnutí odvolacího soudu zrušit podle ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu. Ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu bylo nutno v souvislosti se zrušením rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 62 Co 24/2004, zrušit i výrok rozsudku (uvedený v jeho prvním odstavci) Městského soudu v Praze z 27. 3. 2003, sp. zn. 14 Co 76/2003, jako závislý výrok, který dovoláním dovolatelů z 12. 7. 2004 nebyl přímo dotčen, protože i ten je svými závěry odlišný od právního závěru z rozhodnutí uveřejněného pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shora již citovaného, které dovolací soud považuje (na rozdíl od odvolacího soudu) za použitelné pro posouzení a řešení žalobního návrhu žalobců v daném případě.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V souvislosti se zrušením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 16. 9. 2003, čj. 9 C 10/98-280, zrušil dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. b) i výrok (označený II.) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2. 7. 2002, čj. 9 C 10/98-236, jako závislý výrok, který dovoláním dovolatelů z 12. 7. 2004 nebyl přímo dotčen, protože i tento výrok je svými závěry odlišný od právního závěru z rozhodnutí uveřejněného pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shora již citovaného, které dovolací soud naopak pokládá za použitelné pro posouzení a řešení žalobních návrhů žalobců v dané právní věci.
V dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu a nikoli již právními závěry odvolacího soudu z jeho zrušeného rozsudku z 24. 3. 2004, sp. zn. 62 Co 24/2004 Městského soudu v Praze. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně postupovat tak, že bude mít na zřeteli právní závěry zejména z rozhodnutí uveřejněného pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a bude ve vztahu k žalobcům postupovat podle ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu, a to tak, aby bylo k výzvě soudu upřesněno a doplněno, zda nadále trvají na svém žalobním návrhu nejen proti žalovanému městu P., ale také jako dříve i proti Galerii města P. (a to případně i přes závěry obsažené již v rozsahu dovolacího soudu z 12. 8. 1998, 20 Cdo 1218/98 Nejvyššího soudu) a podle toho bude rozhodnuto s přihlížením ke zpětvzetí návrhu anebo s přihlížením k případnému ponechání žalobního návrhu proti již uvedené Galerii města P. Při rozhodování o žalobním návrhu vůči žalovanému městu P. posoudí soud prvního stupně opodstatněnost tohoto žalobního návrhu zejména z hlediska aplikace ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. na právní posouzení této věci, přičemž bude vycházet z toho, že otázku včasnosti žalobního návrhu žalobců ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba pokládat již za kladně objasněnou předchozími rozhodnutími soudu prvního stupně, odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku z 24. 3. 2004, sp. zn. 62 Co 24/2004, Městského soudu v Praze, nyní zrušovaného) a také i rozhodnutími dovolacího soudu vydanými v této právní věci.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu