ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2783.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2783/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně A. A., zastoupené advokátem, proti žalované V. G., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 84/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.3.2005, č.j. 35 Co 408/2004-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 29.1.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 2 a doplněnou dne 28.2.2003, domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizený žalobkyni předat obytný ateliér v půdní vestavbě domu č.p. 1534, P., katastrální území N. M., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.4.2004, č.j. 22 C 84/2003-63, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí shora uvedené nemovitosti, v níž se nachází obytný ateliér, který užívá žalovaná. Vzal za prokázané, že dne 10.9.1992 uzavřel předchozí vlastník nemovitosti se žalovanou nájemní smlouvu, na základě které získala žalovaná za úplatu do nájmu půdní prostory domu o výměře cca 300 m2 s tím, že žalovaná je oprávněna užívat tyto prostory jako ateliér, a to po stavebních úpravách provedených jí samou a na její náklady. Dále zjistil, že smlouva byla sjednána na dobu určitou od 1.9.1992 do 31.12.2004, byla sjednána úplata za užívání prostor a výše nákladů za služby zajišťované pronajímatelem. Též vzal za prokázáno, že ohledně nájemného a úhrady služeb byla sjednána inflační doložka, rovněž byl sjednán úrok pro případ prodlení a důvody, pro které může pronajímatel či nájemce písemně smlouvu vypovědět před uplynutím sjednané doby. Dále zjistil, že ve výše uvedené smlouvě bylo ujednáno, že nájemce nesmí užívat pronajaté prostory v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, a že stavební úpravy budou předem odsouhlaseny pronajímatelem formou přílohy k dané smlouvě na podkladě stavební dokumentace. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne 15.12.1993 zjistil, že bylo povoleno užívání půdní vestavby v předmětném domě jako obytného ateliéru s částí určenou k bydlení a částí určenou jako módní ateliér a stavební řízení proběhlo za účasti tehdejšího vlastníka nemovitosti. Vzal za prokázané, že žalovaná pronajímateli hradila nájemné a úhrady za služby s tím, že pronajímatel tyto platby od žalované přijímal. Dále vzal za prokázané, že dne 15.9.1996 byla žalované doručena výpověď z nájemní smlouvy s šedesátidenní výpovědní lhůtou a žalovaná přes písemnou výzvu předmětné prostory nevyklidila. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §663 a §686 odst. 1 o.z. ve znění účinném do 31.12.1994 s tím, že smlouva ze dne 10.9.1992 označená jako nájemní smlouva a uzavřená mezi tehdejším vlastníkem domu a žalovanou je obsahově širší než smlouva o nájmu bytu. Vyslovil, že právní vztah vlastníka a žalované je nutno posoudit též z hlediska ustanovení občanského zákoníku upravujících nájem bytu, neboť předmětné prostory mají sloužit k bydlení. Uzavřel, že smluvní vztah mezi vlastníkem a žalovanou má všechny povinné náležitosti podle ustanovení §686 odst. 1 o.z., neboť žalovaná se zavázala již při podpisu smlouvy vedle úhrady jednorázové částky platit pravidelné nájemné, jehož výše i způsob změny byly dohodnuty a rovněž byly upraveny i úhrady za užívání bytu. Zaujal názor, že předmět plnění, jak byl vymezen stavením řízením, tj. byt s módním ateliérem, v době uzavření smlouvy neexistoval, přičemž tato skutečnost nemá vliv na platnost smlouvy. Dospěl k závěru, že předmětný prostor má charakter bytu a mezi žalobkyní a žalovanou stále existuje platný nájemní poměr, neboť dohodnutá doba jeho trvání neuplynula a ani nebylo tvrzeno, že by ve smyslu §711 odst. 1 o.z. byla dána výpověď pronajímatele nájemci s přivolením soudu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.3.2005, č.j. 35 Co 408/2004-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že náklady řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované k rukám JUDr. J. Š. Vzal za prokázané, že prostory užívané žalovanou by se měly užívat společně, neboť bytová část a ateliér jsou spojené, jsou průchozí a tvoří jeden požární celek. Podle odvolacího soudu předmětné prostory jsou bytovými, neboť obytná část v nich převažuje. Vyslovil, že ujednání účastníků v původní smlouvě ze dne 10.9.1992 nelze v plném rozsahu aplikovat na nově vzniklý vztah a z konkrétního jednání pronajímatele a nájemkyně dovodil, že akceptovali vzniklý stav. Uzavřel, že došlo k uzavření nájemní smlouvy na uvedené prostory konkludentním způsobem tak, jak to umožňoval občanský zákoník v době od 1.1.1992 do 31.12.1994, přičemž nájemní smlouva obsahuje veškeré náležitosti ve smyslu ustanovení §686 odst. 1 o.z.. ve znění tehdy účinném. Dospěl k závěru, že žalované tedy svědčí platné nájemní právo k bytu, které nebylo ukončeno podle ustanovení §710 odst. 1 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Tvrdila, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku charakteru půdní vestavby provedené žalovanou v nemovitosti v P. Namítala, že její právní předchůdce jako vlastník nemovitosti dal souhlas s půdní vestavbou, která bude užívána jako ateliér, tedy jako nebytové prostory. Podle dovolatelky termín obytný ateliér se objevil poprvé až v kolaudačním rozhodnutí a není tedy pravdou, že žalovaná vybudovala obytný ateliér se souhlasem vlastníka. Dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že došlo ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy k bytu. Tvrdila též, že platila nájemné za nebytové prostory a nikoli za byt. Dovolatelka v této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.6.2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 s odůvodněním, že závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem předpokládá, že zde byl dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytovému ateliéru jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemce, přičemž za takový souhlas nelze považovat mlčení pronajímatele. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
V dovolání není právní otázka, svým významem určující pro rozhodnutí dovolacího soudu, explicitně vyjádřena. Z námitek dovolatelky je ale patrno, že vytýkala odvolacímu soudu převážně nesprávné hodnocení důkazů a vadný postup při zjišťování skutkového stavu věci. Její nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o vzniku práva nájmu na straně žalované po 1. 1. 1992 nepopírá možnost sjednání nájemní smlouvy mezi účastníky (na straně žalobce též jeho právními předchůdci ve vlastnictví domu) v tomto období.
Právní otázku, jejíž posouzení je ve věci významné a která se stala i součástí námitek dovolatelky, lze spatřovat v posouzení bližších okolností vzniku práva nájmu žalované. Dovolatelka oponuje tomu, že by chování její i právních předchůdců mohlo být vykládáno jako směřující k uzavření smlouvy o nájmu konkludentně.
Podle ustanovení §35 odst. 1 o.z. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
V dovolání dovolatelka dovozuje, že konkludentní jednání (tedy slovy zákona projev vůle učiněný („jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit“) musí být jednáním komisivním, tedy aktivně směřujícím k uskutečnění určitého záměru. Jednání omisivní, tedy nečinnost (mlčení), nemůže samo o sobě znamenat projev vůle. Není tu splněn požadavek určitosti volního projevu, nelze zjistit obsah takového projevu a tedy v projednávané právní věci nemohla nečinnost pronajímatele vést k uzavření nájemní smlouvy, při němž se předpokládá shoda o podstatných náležitostech smlouvy.
Takovým názorem je však popírána obecná výkladová zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“. Opomenutí ve formě mlčení či jinou nečinnost nelze sice bez dalšího považovat za konkludentní projev vůle, směřující k zamýšleným právním následkům, avšak sepětí takové pasivity s právními účinky bude vždy posuzována podle okolností konkrétního případu. Je-li možné v konkrétním případě, že nečinností byla projevena vůle určitého obsahu, pak tímto způsobem mohou být vyvolány účinky právního úkonu, včetně dvoustranného právního úkonu.
Pokud tedy odvolací soud při přezkoumávání skutkových závěrů soudu z nich dovodil nečinnost žalobkyně jako projev vůle, vedoucí podle ustanovení §35 odst. 1 o.z. k uzavření smlouvy o nájmu bytu, pak v tomto smyslu není závěr odvolacího soudu v rozporu s obsahem a slovním zněním tohoto ustanovení, přičemž skutečnosti ve věci zjištěné ostatně nenasvědčují jen nečinnosti, ale i aktivitě na straně pronajímatele.
Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že v dané věci došlo k uzavření nájemní smlouvy na předmětné prostory konkludentním způsobem (což umožňoval občanský zákoník v době od 1.1.1992 do 31.12.1994). Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva uzavřená mezi tehdejším vlastníkem a žalovanou dne 10.9.1992 obsahuje všechny povinné náležitosti podle ustanovení §686 odst. 1 o.z. ve znění tehdy účinném, a že žalované svědčí platné nájemní právo k předmětným prostorům, které nebylo ukončeno ve smyslu ustanovení §710 odst. 1 o.z.
Pro úplnost je nutné uvést, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.6.2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, je v dané věci nepřípadný.
Na základě výše uvedeného dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu