ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2925.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2925/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání H. D., zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 129/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 150/2001 (žalobce Huberta Deyma, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, proti žalovanému N. p. ú., o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Brně z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Co 129/2003, i usnesení Městského soudu v Brně z 11. 12. 2002, čj. 42 C 150/2001-43.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24. 3. 1992, se žalobce domáhal, aby žalovanému ústavu bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání veškerého movitého zařízení ze zámku čp. 1 v H. Podle této navrhované dohody by také Obecní úřad v H. měl vydat žalobci zařízení z uvedené nemovitosti, a to ze „sedmi hostinských pokojů“, „velké jídelny“, „velkého bílého salonu“, „červeného salonu“, „kanceláře“, „tří dětských pokojů“, „školní učebny“, „pokoje pro podávání večeře“ a křišťálové lustry.
Usnesením Městského soudu v Brně z 10. 1. 1997, čj. 21 C 235/01-60, bylo řízení v této právní věci zastaveno s odůvodněním, že žalobce přes poučení nepředložil ve stanovené lhůtě žalobu, která by obsahovala přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh.
Krajský soud v Brně svým usnesením z 12. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 702/99, zastavil odvolací řízení s odůvodněním, že žalobce „nedoplnil přes poučení soudu své odvolání a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud svým usnesením z 28. 6. 2001, 28 Cdo 968/2001, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně z 12. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 702/99, i usnesení Městského soudu v Brně z 22. 10. 1999, čj. 42 C 445/92-445, a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil názoru, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovení §211 občanského soudního řádu.
V dalším průběhu řízení vydal Městský soud v Brně usnesení z 11. 12. 2002, čj. 42 C 150/2001-143. Tímto usnesením byla žaloba žalobce odmítnuta v 19 položkách žalobního návrhu žalobce. Ohledně nákladů řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce byl soudem vyzván, aby doplnil žalobu řádnou individualizací jednotlivých položek „způsobující nemožnost záměny s jinou položkou nebo jinými položkami“; žalobce však provedl specifikací jednotlivých položek pouze v jejich části; z tohoto důvodu soud prvního stupě „toto podání odmítl v části, kde tato řádná specifikace jednotlivých položek provedena nebyla, neboť nelze pro tento nedostatek pokračovat v řízení ve smyslu ustanovení §43 odst. 21 občanského soudního řádu“.
O odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Brně z 11. 12. 2002, čj. 42 C 150/2001-143, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Co 120/2003. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku označeném I. změněno jen tak, že podání žalobce ze dne 20. 3. 1992 (ve znění podání ze dne 17. 1. 2002) bylo odmítnuto v části směřující k uložení povinnosti žalovanému vydat žalobci tyto uvedené movité věci (1 proutěný koš s různými obrazy, 1 soubor různých mešních součástek /černá kasule s křížkovým vyšíváním, vlna na kavaně, manipul a štola, 2 další různé štoly, 3 další manipuly a 4 bursy/, 1 proutěný koš se souborem fotografií hrabat Deymů, 5 velkých rodinných fotografií, 1 tisk Ježíš s dětmi, 70 fotografií v rámech, 121 velkých fotografií bez rámu, 1 album s fotografiemi /bez desek/, zařízení 7 hostinských pokojů, zařízení velké jídelny pro 30 osob, zařízení pro velký bílý salon /s 2.000 svazky knih/, zařízení pro červený salon /s olejovými obrazy od malíře Czedokowského a s perskými koberci/, zařízení kanceláře /s obrazy a loveckými trofejemi/, zařízení pro 3 dětské pokoje, zařízení pro školní učebnu a 4 pokoje, zařízení pokoje pro podávání večeře a křišťálové lustry). Byl však zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí podání směřujícího k vydání rozhodnutí, jímž by byl žalovaný památkový ústav zavázán vydat žalobci další movité věci (16 humoristických pohlednic, kolorované kresby tuší, akvarely /formát 48 x 66, zasklené/ autora H. Harmocoura z roku 1918 v černém rámu, jakož i povolení k soukromé mši pro rodinu D. v H. z roku 1930); zrušen byl také výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně konstatoval, že v žalobě žalobce, podané u soudu 24. 3. 1992, domáhající se vydání movitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., nebyly věci, jejichž vydání se žalobce domáhal, dostatečně označený tak, aby nemohly být zaměněny s věcmi jinými; tento nedostatek bránil projednání žaloby. Odvolací soud v této souvislosti dovozoval, že nesprávnost nebo neúplnost žalobního návrhu je důvodem postupu soudu podle ustanovení §43 občanského soudního řádu; taková vada žalobního návrhu nepředstavuje nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení §103 občanského soudního řádu. Podle názoru odvolacího soudu nebyl požadavek identifikace věcí, bránící jejich záměně s věcmi jinými, splněn u těch vymáhaných věcí, které soud odvolací uvedl ve výroku označeném I. Naopak však byl odvolací soud toho názoru, že u dalších věcí, které uvedl ve výroku usnesení, jenž byl označen II., bylo žalobcem použité označení dostatečné k tomu, aby věci mohly být identifikovány a v případě vyhovění žalobě i vydány žalobci. Vzhledem k tomuto rozdílu mezi zmíněnými skupinami věcí odvolací soud u první uvedené skupiny věcí se co do výsledku neodlišil zásadně od odmítajícího výroku usnesení soudu prvního stupně, ale přikročil jen k dílčí změně co do specifikace odmítnutého plnění. Ohledně skupiny žalobcem uváděných věcí, dostatečně identifikovaných, přikročil odvolací soud k částečnému zrušení výroku usnesení soudu prvního stupně a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně pak ještě vydal usnesení z 30. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 129/2003, jímž rozhodl , že v tomto občanském soudním řízení bude pokračováno, jako se žalovaným, s Národním památkovým ústavem.
Usnesení odvolacího soudu ve věci bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 2. 9. 2004 a dovolání ze strany žalobce proti tomuto usnesení bylo dne 30. 9. 2004 předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu, protože usnesením odvolacího soudu bylo v podstatě potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Co do přípustnosti svého dovolání dovolatel poukazoval na to, že ve své podstatě jde u rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jeho dovolání, o rozhodnutí, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, když i sám odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozhodnutí, že jím provedená změna usnesení soudu prvního stupě „má pouze formální, nikoli obsahový význam“. Proto měl dovolatel za to, že je tu dána přípustnost jeho dovolání podle ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolatel dále poukazoval na to, že jde o soudem projednávanou prvání věc, v níž byla žaloba podána v roce 1992, k meritornímu projednání žaloby nebylo nařízeno žádné jednání a po změně žalobního návrhu žalobce ze 17. 1. 2002 bylo po uplynutí 12 měsíců vydáno usnesení o odmítnutí části žalobního návrhu.
Dovolatel byl toho názoru, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout o žalobě a tím méně pak žalobu odmítnout, když před tím nerozhodl o připuštění nebo nepřipuštění změny žaloby, kterou žalobce navrhl podle ustanovení §95 odst. 2 občanského soudního řádu. V tomto smyslu trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Dovolatel uváděl také, že nepokládá za přesvědčivé posouzení otázky srozumitelnosti a specifikace jednotlivých položek žalobního návrhu žalobce. Jsou mu nepochopitelná kritéria, z nichž posuzoval odvolací soud (i soud prvního stupně) otázku specifikace těchto jednotlivých položek, co je u těchto položek posuzováno rozdílně a z jakých důvodů. Žalobce v průběhu tohoto řízení měl za to, že všechny položky jeho žalobního návrhu byly a jsou dostatečně individualizovány. Dovolatel vyslovoval svůj názor, že tu soud zaměnil materiální vykonatelnost navrženého žalobního petitu a nutností unést břemeno tvrzení, případně důkazní břemeno“. „Odmítnutí žalobního návrhu je tu předčasné a ve svém důsledku obchází povinnost soudu rozhodovat ve věci samé“. Dovolatel poukazoval na to, že sám žalovaný památkový ústav v řízení uvedl, že „měl ke dni 31. 12. 2002 v držení 37 položek uvedených v žalobním návrhu žalobce ze dne 17. 1. 2002 (ad III.)“. Žalobce uváděl, že ve svém žalobním návrhu vycházel ze soupisu věci, o něž v tomto řízení jde, jenž byl pořízen v 50. letech 20. století; tento popis byl dostatečný k tomu, aby v žalobě uvedené věci mohl žalobce od žalovaného ústavu převzít. Dovolatel posléze uváděl, že krátce před rozhodnutím odvolacího soudu obdržel informace o tom, že „věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, byly žalovaným památkovým ústavem svezeny do zámku v L., takže by tu byla možnost konkretizace věcí uvedených v žalobě žalobce“ takto přímo na místě jejich nynějšího uložení.
Dovolání dovolatele v daném případě směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žalobního návrhu – podání žalobce z 20. 3. 1992 ve znění podání ze 17. 1. 2002. Odvolací soud svým usnesením nepotvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žalobního návrhu žalobce v celém rozsahu tohoto návrhu, nýbrž jen ohledně 17 předmětů (věcí, souboru věcí). Výrok o odmítnutí žaloby o jejich vydání v usnesení soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nedošlo tu tedy k úplnému potvrzení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žalobního návrhu (žaloby), jak to má na zřeteli ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu. Vzhledem k uváděné dílčí změně usnesení soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu tu došlo ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu k tomu že rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé. Proto dovolací soud posoudil dovolání dovolatele jako přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
U přípustného dovolání dovolatele bylo třeba ještě posoudit důvodnost tohoto dovolání, a to zejména z hlediska dovolatelem uplatňovaných dovolacích důvodů, tj. z hlediska dovolatelem tvrzeného postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i z hlediska dovolatelem uváděného spočívání rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 21 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolateli bylo nutno přisvědčit v jeho tvrzení, že ohledně změny původního jeho žalobního návrhu z 20. 3. 1992, jež byla provedena podáním ze 17. 1. 2002, nebylo v řízení postupováno podle kogentního ustanovení §95 občanského soudního řádu, které ukládá, že žalobce (navrhovatel) může za řízení měnit návrh na zahájení řízení jen se souhlasem soudu. Tento postup soudu prvního stupně, který nebyl v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu a který nebyl napraven ani odvolacím soudem, bylo nutno posoudit jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm a/ občanského soudního řádu).
Při posouzení důvodnosti dovolání dovolatele z hlediska toho, zda tu rozhodnutí spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), šlo v daném případě o aplikaci a výklad ustanovení §43 občanského soudního řádu, a to zejména v tom smyslu, jak je třeba chápat nedostatek v určitosti nebo úplnosti žalobního návrhu, pro který nelze v řízení pokračovat. Dovolací soud tu vychází ze závěru, že tu musí jít o takovou závažnou vadu žalobního návrhu, která brání věcnému vyřízení věci, ať již vyhověním návrhu nebo jeho zamítnutím (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě však nespočívají obtíže ve zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné (viz §6 občanského soudního řádu), jen v tom, jak žalobce ve svém žalobním návrhu vymáhané věci označil či popsal, ale spíše ve zjištění toho, zda tyto věci v době rozhodování existují, kde se nalézají a případně, kdo je má v držení. Označení věcí žalobcem v jeho žalobním návrhu nemá povahu označení věcí, jež by nikdy neexistovaly. Je jistě povinnosti žalobce co nejblíže konkretizovat jím uváděné věci, u nichž žalobce, jak tvrdí, vychází z pořízeného seznamu těchto věcí, sepsaného v 50. letech minulého století: lze tu např. poukázat na dosti obecné označení nábytkových kusů jen jako zařízení „hostinských pokojů“, „velké jídelny“, „bílého salonu“ a „červeného salonu“. Avšak po takovém dílčím doplnění je pak nezbytně třeba, aby soud pokračoval ve zjišťování existence věcí, jež jsou mezi žalobcem a žalovaným památkovým ústavem sporné, a to odpovídajícím provedením navržených důkazů, nevyjímaje ani např. provedením ohledání na místě (§130 občanského soudního řádu) v souvislosti s tvrzením žalobce, že věci, jejichž vydání se svou žalobou domáhá k vydání, byly svezeny do zámku L. K tomuto postupu v řízení a v dokazování, opírajícím se o dosud uvedené údaje účastníků řízení (ale i o případné další údaje a důkazy v pokračujícím řízení navržené), je nutno přistoupit v zájmu meritorního vyřešení žalobního návrhu, uplatněného u soudu žalobou podanou 24. 3. 1992, ale zatím posuzované jen co do náležitostí a konkrétnosti žalobního návrhu. Výsledky takového dokazování pak samozřejmě posoudí soud ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlížeje ke všemu co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Na žalobci zejména bude, aby označil důkazy k provedení svých tvrzení (srov. §120 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu).
Z uvedených důvodů shledal dovolací soud přípustné dovolání dovolatele také dovoláním důvodným a přikročil ke zrušení usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu usnesením dovolacího soudu (§243b odst. 6 občanského soudního řádu), protože se nemohl dovolací soud ztotožnit se závěrem, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné co do aplikace a výkladu ustanovení §43 občanského soudního řádu.
Podle názoru dovolacího soudu platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně; proto i toto rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu. Věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; k tomuto dalšímu řízení má tento soud (tj. Městský soud v Brně), u něhož dlouhodobě řízení v této právní věci probíhá, nejvíce odpovídající předpoklady (na rozdíl od jiného soudu prvního stupně, který by se po případném přikázání věci musel s celou věcí obtížně od začátku seznamovat). Je třeba mít i na zřeteli odstranění jakýchkoli průtahů v dalším řízení o věci samé.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu); v tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu