Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. 28 Cdo 367/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.367.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.367.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 367/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně D. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu K. V., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 325/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.5.2002, č.j. 11 Co 104/2002-114, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17.5.2002, č.j. 11 Co 104/2002-114, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14.8.2001, č.j. 10 C 325/95-99, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 31.10.1995 a doplněnou dne 11.12.1995 u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal se původně žalobce A. L. uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, blíže uvedených v žalobě, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že předmětné nemovitosti vlastnil jeho otec F. L. jednou ideální polovinou a druhou ideální polovinu vlastnila jeho teta F. L. Podle žalobce jeho otec z obavy před rasovou persekucí opustil před druhou světovou válkou Československo a teta zahynula v koncentračním táboře. Předmětné nemovitosti byly otci a tetě vyvlastněny rozhodnutím osidlovacího úřadu ze dne 30.12.1949 bez náhrady, i když otec žalobce žádal o jejich vydání dne 23.12.1948 s tím, že je státně spolehlivý. Okresní soud v Karlových Varech 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.2.2000, č.j. 10 C 321/95-73, žalobu zamítl. Uzavřel, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 2 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl však k závěru, že žalobcem uplatněná výzva k vydání nemovitostí nesplňuje náležitosti podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle soudu prvního stupně žalobce svůj nárok uplatnil vůči Městskému úřadu, ačkoliv povinnou osobou je Úřad města (Město K. V.), ve výzvě předmětné nemovitosti řádně neoznačil a též neprokázal svůj nárok na vydání věci, když k jeho prokázání pouze uvedl, že je českým občanem, žijícím v Izraeli a výzva rovněž neobsahovala ani zmínku o způsobu převzetí věci státem. Podle soudu prvního stupně dále žalobce nebyl ve výzvě řádně označen, neboť zde bylo uvedeno pouze jméno a stát Izrael. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 12.12.2000, č.j. 11 Co 180/2000-86, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Zaujal názor, že otázka platnosti výzvy k vydání věci byla jednoznačně vyřešena. Vyslovil, že ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. rozšířilo okruh oprávněných osob v souvislosti s nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/45 Sb., resp. zákona č. 128/46 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z dob nesvobody a o nárocích z této neplatnosti vyplývajících, pokud tyto nebyly uspokojeny po 25.2.1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona. Mezi tyto osoby patří nejen ty, které o něj za okupace přišly z důvodů rasové persekuce, ale i ty osoby, kterým byl konfiskován majetek podle dekretu č. 108/45 Sb., ač byly osobami uvedenými v ustanovení §4a citovaného dekretu. Podle odvolacího soudu předpokladem pro restituční nárok podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/46 Sb. u soudu do 17.6.1949 a skutečnost, že nárok byl zamítnut z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Dalším rozsudkem ze dne 14.8.2001, č.j. 10 C 325/95-99, soud prvního stupně žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je státním občanem České republiky žijícím v Izraeli. Vzal za prokázáno, že vlastníkem předmětných nemovitostí od roku 1934 do roku 1950 byl otec žalobce F. L. a teta žalobce F. L., a to každý jednou ideální polovinou. Dále vzal za prokázané, že žalobcův otec nabyl svou jednu ideální polovinu nemovitostí jako dědictví po svém otci B. L., F. L. rovněž jako dědictví, avšak po A. L. Z výzvy datované dne 20.4.1995 a adresované Úřadu města K. V. soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce prostřednictvím své zmocněnkyně Z. Ch. vyzval žalovaného k vydání nemovitostí p.č. 2102/1 a 2103 s objekty bydlení č.p. 659 a č.p. 1018 v K. V., a to nejprve faxem odeslaným dne 28.4.1995 a doplněným dopisem podaným na poště dne 30.4.1995. Též zjistil, že v roce 1948 byla na předmětné nemovitosti podle dekretu prezidenta republiky č. 5/45 Sb. zavedena národní správa. Z podání ZNV v P. ze dne 23.12.1948, č.j. 34947, adresovaného Radě ONV v K. V. zjistil, že žalobcův otec požádal o zrušení konfiskace a jeho žádost byla doporučena ke schválení restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. a ke zrušení konfiskace jak ohledně poloviny nemovitostí patřících F. L., tak ohledně poloviny nemovitostí patřících F. L. Z rozhodnutí Osidlovacího úřadu a fondu národní obnovy v P. ze dne 30.12.1949 zjistil, že předmětné nemovitosti byly jako celek odevzdány obci K. V. přídělem podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Dospěl k závěru, že na uplatněný nárok se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., když předmětné nemovitosti byly vyvlastněny v rozhodném období podle §1 zákona, tedy v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, přičemž se nejedná o případ podle §1 odst. 5 zákona, neboť majetek nebyl získán v době nesvobody osobami státně nespolehlivými nebo v důsledku rasové persekuce. Rovněž vyslovil, že výzva byla vůči žalovanému učiněna řádně a včas a žalovaný je povinnou osobou podle §4 zákona, neboť ke dni účinnosti zákona byl evidován jako vlastník předmětných nemovitostí. Dále zaujal názor, že právní předchůdci žalobce, kteří o majetek za okupace nepřišli, ale byli osobami podle §4 a) dekretu č. 5/45 Sb., měli jako oběti perzekuce restituční nárok podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud uplatnili restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu do 17.6.1949 a pokud byl tento návrh zamítnut z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona. Dále dovodil, že vzhledem k tomu, že se žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně své posloupnosti jako restituenta podle §3 odst. 4 zákona po F. L., nemohl být v řízení ohledně ideální poloviny nemovitostí, jejichž vlastnicí byla do roku 1950 F. L., úspěšný. Uzavřel též, že vzhledem k tomu, že žalobce byl přes výzvy soudu nečinný a buď některé rozhodné skutečnosti vůbec netvrdil nebo nenavrhl důkazy k prokázání tvrzených skutečností, nebylo možno posoudit, zda je žalobce skutečně oprávněnou osobou podle §3 zákona. Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.5.2002, č.j. 11 Co 104/2002-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno tím, že je oprávněnou osobou ohledně ideální poloviny nemovitostí patřících F. L. a že u ní byly vůbec splněny předpoklady pro oprávněnou osobu podle novelizovaného znění §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o postavení žalobce jako oprávněné osoby ohledně ideální poloviny nemovitosti patřící jeho otci, neunesl žalobce důkazní břemeno v otázce, že jeho otec řádně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/46 Sb. do prekluzívní lhůty, tj. do 17.6.1949. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Namítala, že odvolací soud nejednal s ní (procesní nástupkyní žalobce) jako s účastníkem řízení. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a jeho ustáleným výkladem. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že žalobce není oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jelikož neuplatnil svůj restituční nárok u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. do uplynutí prekluzívní lhůty běžící do 17.6.1949 a nedoložil, že by takový uplatněný nárok byl zamítnut z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.2000, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000 s odůvodněním, že pro naplnění znaků oprávněné osoby podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. stačí existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl uplatněn. Poukazovala též na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1748/99 s tím, že zákonným předpokladem nároku přiznaného zákonem č. 87/1991 Sb. je již to, že oprávněná osoba měla věc v době jejího přechodu na stát podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. Dále konstatovala, že Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 26.4.2000, sp. zn. 28 Cdo 655/2000 vyslovil závěr, že s restriktivním výkladem ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze souhlasit. Podle dovolatelky obdobnou otázku řešil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 9.12.1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, který dospěl k závěru, že lhůta podle ustanovení §10 zákona č. 128/1946 Sb. je lhůtou procesní a nikoli prekluzívní. Namítala, že soudy obou stupňů tedy řešily otázku postavení žalobce jako oprávněné osoby podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tedy nesprávná. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudů prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jeno.s.ř.“). Při zkoumání podmínek včasnosti podaného dovolání a legitimace dovolatelky k jeho podání bral dovolací soud do úvahy důsledky plynoucí z ustanovení §19 odst. 1 o.s.ř. Podle něj způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i z ustanovení na něj navazujícího (§20 odst. 1 o.s.ř.). To stanoví, že každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Uvedená ustanovení obecné povahy tak akcentují okolnost, že institut procesní způsobilosti se odvozuje z úpravy hmotného práva. Tento důsledek vystupuje zřetelně do popředí v situacích předvídaných v ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. Podle uvedeného ustanovení ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. V této věci jde sice o uplatnění nároků podle speciálního zákona (zákon č. 87/1991 Sb.), svou povahou však jde o nároky občanskoprávní. Platí proto shora naznačené důsledky, podle nichž ztratí-li účastník (původní žalobce tvrdící postavení osoby oprávněné) způsobilost k právním úkonům v průběhu řízení, a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Obecné důsledky univerzální sukcese v dané věci odůvodňují tak závěr, že právní nástupkyní žalobce stala se jeho manželka (dovolatelka), a to v souladu s obsahem listin, které připojila k dovolání. Pak je ovšem důvod respektovat okolnost, že postavení účastníce nabyla již dnem úmrtí žalobce (to je dnem 26.2.2002), byť i o této okolnosti nebyl procesní soud, ani soud odvolací informován. Považuje proto dovolací soud za odpovídající platnému právu závěr, podle něhož účinky doručení rozsudku odvolacího soudu váží se až k datu doručení dovolatelce (zastoupené advokátem), k čemuž došlo dne 8. 12. 2003. Dovolání podané dne 16. 1. 2004 k poštovní přepravě, je tak třeba hodnotit jako podané včas. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z výslovného odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Podle něj je dovolání přípustné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ jde v posuzované věci. S odkazem na shora citovaná odůvodnění soudu prvního stupně a následně rozhodnutí odvolacího soudu je totiž patrna diformita původního rozhodnutí soudu prvního stupně a posledně vydaného rozhodnutí odvolacího soudu. Časově první rozhodnutí soudu prvního stupně bylo totiž založeno na závěru, podle něhož je žaloba nedůvodná proto, že žalobcem uplatněná výzva k vydání nemovitostí nesplňuje náležitosti podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle soudu prvního stupně žalobce svůj nárok uplatnil vůči Městskému úřadu, ačkoliv povinnou osobou je Úřad města (Město K. V.), ve výzvě předmětné nemovitosti řádně neoznačil a též neprokázal svůj nárok na vydání věci, když k jeho prokázání pouze uvedl, že je českým občanem, žijícím v Izraeli a výzva rovněž neobsahovala ani zmínku o způsobu převzetí věci státem. Podle soudu prvního stupně dále žalobce nebyl ve výzvě řádně označen, neboť zde bylo uvedeno pouze jméno a stát Izrael. Po zrušení uvedeného rozsudku v odvolacím řízení vydal pak soud prvního stupně časově druhý rozsudek. Ten svůj zamítavý výrok odůvodňuje tím, že právní předchůdci žalobce, kteří o majetek za okupace nepřišli, ale byli osobami podle §4 a) dekretu č. 5/45 Sb., měli jako oběti perzekuce restituční nárok podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud uplatnili restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu do 17.6.1949 a pokud byl tento návrh zamítnut z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona. Dále dovodil, že vzhledem k tomu, že se žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně své posloupnosti jako restituenta podle §3 odst. 4 zákona po F. L., nemohl být v řízení ohledně ideální poloviny nemovitostí, jejichž vlastnicí byla do roku 1950 F. L., úspěšný. Uzavřel též, že vzhledem k tomu, že žalobce byl přes výzvy soudu nečinný a buď některé rozhodné skutečnosti vůbec netvrdil nebo nenavrhl důkazy k prokázání tvrzených skutečností, nebylo možno posoudit, zda je žalobce skutečně oprávněnou osobou podle §3 zákona. Obsahově (vzdor formulaci výroku) se tak rozhodnutí zakládají na odlišném právním posouzení postavení účastníků. To sebou nese důsledky přípustnosti dovolání ve smyslu uvedeného §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nesouhlasila se závěry odvolacího soudu, podle něhož žalobce není oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších, neboť: - neuplatnil svůj restituční nárok u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. do uplynutí prekluzívní lhůty běžící do 17. 6. 1949 a - nedoložil, že by takový uplatněný nárok byl zamítnut z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z důvodů v dovolání uplatněných a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Dovolací soud souhlasí s poukazy dovolatelky na rozdílnost soudní praxe v otázce výkladu obou otázek shora dovolacímu přezkumu předložených. Dovolací soud ovšem v době rozhodování této věci musí vycházet již ze závěrů dnes ustáleného soudního výkladu, kterým je výklad zaujatý jak pozdějšími rozhodnutími dovolacího soudu, tak nálezy Ústavního soudu (které ostatně dovolatelka v dovolání zmiňuje). V tomto směru dovolací soud pro další posouzení nároků žalobkyně uvádí, že nadále respektuje podrobné a srozumitelné závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1726/2000 ze dne 24.8.2000. V souladu s tím dovolací soud zdůrazňuje, že je nutné při výkladu a aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vycházet z toho, že uvedené ustanovení neupravuje tzv. restituční tituly obsažené v §6 zákona ale znaky oprávněných osob. Rovněž tak platí, že v případě uvedených norem (dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb.) lhůty k uplatnění nároků spadaly až do období nesvobody. Konečně zůstává platným závěr, že nelze přičítat k tíži restituentů, že pro uplynutí takového časového odstupu, jakým je 40ti leté období nesvobody, obtížně prokazují rozhodné skutečnosti vztahující se k vlastnictví, jehož všechny druhy a formy, vyjma socialistického společenského vlastnictví, byly systematicky destruovány. Proto dovolací soud nadále vychází z hodnocení, podle něhož pro pro naplnění znaku oprávněné osoby podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších, stačí existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb., nebo zákona č. 128/1946 Sb., pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl uplatněn. Na podporu uvedených závěrů dovolací soud připomíná, že proti posledně uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 9.4.2002, sp. zn. I. ÚS 82/01, odmítl. Shodné závěry (jak bylo shora uvedeno) použil pak Ústavní soud rovněž v dalším usnesení sp. zn. I. ÚS 168/2000, ze dne 29. 5. 2002. Dovolací soud proto nadále nevychází ze závěrů svého někdejšího rozsudku ve věci 28 Cdo 1748/99, na něž dovolatelka rovněž poukazuje. Tento její odkaz nepovažuje již nyní za případný právě s ohledem na koherentnost závěrů rozhodnutí 28 Cdo 1726/2000 a stanoviska Ústavního soudu, jak bylo shora uvedeno. Pro úplnost (k druhé otázce uplatněné v dovolání) dovolací soud uvádí, že se ztotožňuje s hodnocením povahy lhůt podle zákona č. 128/1946 Sb., jak byly vyloženy v usnesení Ústavního soudu ze dne 9.12.1998, č.j. II. ÚS 3/98. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci dovolatelky v plném rozsahu. K prokázání a posouzení skutečností odůvodňujících případnou aplikaci výše uvedených předpisů navrhla dovolatelka provedení důkazů v dovolání blíže uvedených. Uvedené okolnosti nestaly se předmětem dokazování v rozsahu, který by odpovídal možnostem žalobkyně, v důsledku okolností na odvolacím soudu sice nezávislých, nicméně objektivně daných při shora popsané procesní situaci následující po zániku způsobilosti původního žalobce být účastníkem řízení. Tím zůstalo řízení neúplné. Nelze proto dospět k závěru o správnosti zatím zaujatého posouzení odvolacím soudem. Dovolací soud proto shledal podmínky pro zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, svědčí i pro postup a rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení bude soud prvního stupně, případně soud odvolací vázán právním názorem dovolacího soudu (§243c odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k §226 odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d věta druhá o.s.ř.) Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2005 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2005
Spisová značka:28 Cdo 367/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.367.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§3 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21