ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.483.2005.1
28Cdo 483/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ J. K., B/ M. K., C/ M. W., a D/ J. P., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, zastoupené advokátkou, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 24/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.9.2004, čj. 20 Co 323/2004-71, takto:
I. Zrušují se
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2004, čj. 20 Co 323/2004-71, ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 1.422.801 Kč s příslušenstvím,
II. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. března 2004, čj. 22 C 24/2000-55, v části, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 1,422.801 Kč s příslušenstvím, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
III. Věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu v Praze 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody, která jim vznikla nesprávným rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu o zrušením státního podniku T. bez likvidace, za situace, že tento podnik v době svého zrušení neměl vypořádány restituční nároky žalobců vyplývající z §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23.3.2004 žalobu zamítl s odůvodněním, že na odpovědnost státu jako vlastníka majetku ve státním podniku nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., protože nejde o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu státní moci, ani nesprávným úředním postupem. I kdyby však odpovědnost státu byla dána, byly nároky žalobců na náhradu za znehodnocené a odstraněné stavby podle zákona o půdě promlčeny, když nárok na náhradu uplatnili v roce 1992 a žalobu proti státnímu podniku T. podali až 26.11.1997, přičemž žalovaný podnik se v tomto řízení promlčení dovolal ještě předtím, než byl zrušen.
Městský soud v Praze v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně do částky 1,422.801 Kč s příslušenstvím, ve zbývající částce 533.317 Kč s příslušenstvím jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dal zapravdu soudu prvního stupně, že jednání státu při zrušení státního podniku T. nebylo jednáním, které lze podřadit pod výkon státní moci ve smyslu §1 zákona č. 82/1989 Sb., a nelze na ně proto vztáhnout ustanovení o škodě, vzniklé nesprávným úředním postupem podle §13 tohoto zákona. Stát zde jednal jako nositel majetkových práv k majetku, představujícímu státní podnik, nikoli jako nositel veřejné moci ve správním řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považoval za možné posoudit škodu způsobenou žalobcům podle obecných občanskoprávních předpisů, přičemž za protiprávní jednání je třeba podle jeho názoru posuzovat zrušení s.p. T. bez likvidace v době, kdy jeho závazky nebyly vypořádány, neboť probíhal soudní spor mezi tímto podnikem a žalobci o náhrady podle zákona o půdě. Dovodil, že rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu z 29.6.1998 byl porušen zákon, tj. ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. V důsledku nesprávně provedeného zrušení státního podniku T. pak mohlo vést k poškození žalobců, neboť v jeho důsledku muselo být probíhající soudní řízení o jejich nárocích, vyplývajících z zákona o půdě, zastaveno. Podle odvolacího soudu se proto soud prvního stupně správně zabýval i otázkou, zda žalobci by mohli být v řízení proti státnímu podniku T. úspěšní, tj. zda došlo k promlčení jejich nároků. Měl za prokázáno, že žalobci relevantně uplatnil nároky podle §16 odst. 3 zákona o půdě mj. za domy čp. 65 a 49 a zlikvidované vodní dílo na pozemku č. 2258 v L., a to výzvami z 8.6.1992 s z 22.12.1992. Právo na náhrady za tyto nemovitosti dle jeho názoru nebylo závislé na rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání domu čp. 48 s pozemku č. 46 ve smyslu druhé věty §16 odst. 3 zákona o půdě, protože od počátku bylo zřejmé, že nelze vydat nemovitosti jež zanikly, případně byly převedeny na další osoby, které nejsou osobami povinnými podle zákona o půdě. Nárok na pozemek č. 97 a na něm umístěné hospodářské budovy zanikl v důsledku neuplatnění ve lhůtě stanovené zákonem o půdě. Ostatní nároky za nevydávané stavby byla povinná osoba uhradit do šesti měsíců od doručení výzvy k náhradě. Promlčecí lhůta k uplatnění nároků u soudu počala běžet nejpozději v prosinci 1992 a v červnu 1993 a trvala 3 roky. V době podání žaloby proti státnímu podniku T., tj. dne 26.11.1997, byly tyto nároky již promlčeny.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně rovněž uzavřel, že náhrada za znehodnocení budov, které byly vydány, mohla být uplatněna až ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání, což se týká domu čp. 48 v H. L., za nějž žalobci požadují náhradu ve výši 533.317 Kč. K podání žaloby došlo v průběhu obecné promlčecí lhůty pro uplatnění tohoto nároku, a odpovědnost žalované dovozuje odvolací soud v tomto případě i z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/91 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. V této části proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, aby soud provedl příslušné důkazy a posoudil výši nároku žalobců, jenž promlčen není.
Po vrácení spisu soudu prvního stupně byla věc předložena Nejvyššímu soudu na základě dovolání, které podali žalobci proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu. (V dovolání, jež výslovně směřuje proti výroku I., bylo zřejmě omylem uvedeno, že tímto výrokem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně). Rozhodnutí odvolacího soudu považují dovolatelé za zásadně významné po právní stránce zejména proto, že věc měla být posouzena s ohledem na její širší souvislosti. Poukázali na to, že při uplatňování svých nároků potupovali podle rad pracovníků státního podniku T. i pozemkového úřadu a byli jimi i mystifikováni. Právní řád jim neumožnil využít jejich práv vytvořením právního prostředí, které by pro ně bylo dostatečně srozumitelné. Navrhli, aby dovolací soud zrušil výrok ad I. rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná strana se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř. Směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek první soudu prvního stupně v této věci a jeho přípustnost nelze proto dovozovat z §237 odst. 1 písm.a) nebo b) o.s.ř. Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam při posuzování počátku doby promlčení při uplatnění nároků na náhradu za znehodnocené stavby podle §14 a §16 zákona o půdě. Odvolací soud se touto otázkou zabýval jako předběžnou z toho hlediska, zda žaloba o náhradu škody proti státu, (jehož odpovědnost posoudil v zásadě kladně), by mohla mít úspěch s ohledem na námitku promlčení vznesenou v řízení, jež bylo zastaveno v důsledku protiprávního postupu státu jako vlastníka majetku osoby povinné podle zákona o půdě. Dovolací soud dospěl k závěru, že závěry odvolacího soudu, týkající se promlčení uvedených nároků, mají zásadní význam z právního hlediska ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Právní závěry soudu nejsou správné, pokud na daný případ aplikoval nesprávný právní předpis, nebo správný předpis nesprávně aplikoval. V dané věci odvolací soud správně aplikoval při posouzení včasnosti uplatnění nároku na náhradu škodu ustanovení §16 zákona o půdě, a to při posouzení počátku promlčení za znehodnocení stavby, odvíjejícího se od rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla nemovitost vydána podle §11 zákona o půdě. Ustanovení §16 odst. 3 tohoto zákona, podle něhož může oprávněná osoba uplatnit právo na náhradu do šesti měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu, pokud její právo na tomto rozhodnutí závisí, aplikoval odvolací soud správně pokud jde o nárok na náhradu za znehodnocení budov čp. 48 v L., jež byly vydány oprávněným osobám na základě schválení dohody oprávněných osob a povinné osoby pozemkovým úřadem. Tuto úvahu však neuplatnil pokud jde o stavbu náhonu, který byl dle obsahu spisu vybudován na pozemku č. 2258 v H. L. O vydání tohoto pozemku bylo vedeno složité řízení, jak vyplývá z připojeného spisu pozemkového úřadu, přičemž konečně bylo pravomocně rozhodnuto dne 25.3.2003. Nárok na náhradu za tuto stavbu (pokud bude posouzena jako stavba bývalé zemědělské usedlosti), proto oprávněné osoby mohly uplatnit ještě do šesti měsíců od 25.3.2003 a není proto rovněž promlčen.
Dovolací soud dále shledal, že řízení trpělo též vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm.c) o.s.ř.).Soud se totiž nezabýval při posuzování promlčení nároku na náhradu za budovu, převedenou do vlastnictví jiné osoby, okolností, že dle obsahu spisu probíhal spor podle §8 odst. 1 zákona o půdě mezi žalobci a vlastníkem jedné z budov bývalé usedlosti, ač tato okolnost je pro posouzení otázky promlčení nároku na náhradu za takovou budovu relevantní. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.1.2000, sp.zn. 24 Cdo 2093/99, v němž se touto otázkou zabýval a uzavřel : Dovolací soud považuje za správný názor, že nárok podle §8 odst. 1 a nárok podle §14 odst. 1 zákona o půdě jsou nároky odlišné, a že je dokonce možno uplatnit oba nároky souběžně. Na druhé straně nelze oba nároky vedle sebe přiznat, protože jeden vylučuje druhý. V případě, že byly uplatněny současně, je proto třeba vyčkat s rozhodnutím o náhradě za budovy, které nelze vydat, na výsledek řízení o přechodu vlastnického práva. Pokud totiž v řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě soud návrhu oprávněné osoby na vyslovení přechodu vlastnického práva vyhoví, nelze dojít k závěru, že právnická osoba, která věc převedla na osobu, jejíž vlastnické právo přechází na žalobce, je osobou povinnou poskytnout podle §16 odst. 2 věta první zákona o půdě oprávněné osobě náhradu za tuto nemovitost. Jinými slovy teprve na základě výsledku sporu podle §8 odst. 1 zákona o půdě lze dojít k bezpečnému závěru o tom, zda právnická osoba uvedená v §16 odst. 2 věta první zákona o půdě, je osobou povinnou k poskytnutí náhrady za nemovitosti, které převedla na osobu, která nemovitost podle tohoto zákona nevydává.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z tohoto hlediska v souladu s jeho judikaturou, případně že se odvolací soud nezabýval aspekty, jež z této judikatury vyplývají. Jeho rozsudek proto podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zrušil. Stejné závěry se ovšem týkají rozsudku soudu prvního stupně, pokud nebyl již zrušen rozsudkem odvolacího soudu. V této části proto dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ( §243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Předmětem přezkumu v dovolacím řízení nebyla otázka aktivní věcné legitimace žalobců J. K. a J. P., protože dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodů obsažených v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu